haki34 komentáře u knih

nalezena tuším v knihobudce ( a jak asi tušíte, nevrátím ji tam ;))
konečně přečtena - nějak v této chaotické době nemám chuť ke čtení... ale o velikonocích na našem lesním azylu na chatě bez vody, zato s se spoustou zvěře kolem (no to bude možná i tím, aktuálně se více věnuju birdingu, stopaření a fotopasti ;))) dočetla...
a příběh mě dostal...zvláštní kolísání mezi pohledem dětí, které zároveň díky výchově svého otce nahlíželi na spoustu věcí "dospěláckyy" a pohledem dospělých... kteří jsou taky rozděleni na 2 tábory - na lepší, pokrokovější, "srávné" - dnešním pohledem řečeno "ty normální" a pak na většinový dav, strhávající kolikrát i ty váhající..jedoucí v léta vyšlapaných kolejích...jedoucí v rasizmu, nenávisti, kastovnictví..zabíjející víru, lásku, soucit..vždyť je to tak jednoduché..."jako zabít ptáčka"
Autorce se věrohodně povedl zachytit horkou letní atmosféru městečka, bublající city po povrchem..vztahy a přístup dospělých a dětské hry..kruté ve svém odrazu reality...(kterépak městečko či vesnice nemá svého Bubu Radleye ??? a kromě jeho taky nějakého toho pijana, bílou chátru jako Ewellovy, chudé i bohaté, věřící i nevěříci, agresory i pravé dámy s dobrou pověstí....)...Attikus stojí na straně práva. Stojí na straně lidskosti. A učí své děti stejnému pohledu. Ale ne vždy příběhy dopadnou, jako by jsme si přáli..obzvláště ne na americkém jihu v 30-40tých letech...

příběh nádherně gradoval...závěr se mi strašně líbil...netuše, do čeho se hrneme, jsem si užívala "akademii" s představením Čipery jako šunky - smála jsem se nahlas...aby přišlo kruté vystřízlivění...autorka mě dostala..žádná předtucha, žádné mražení...do slunečného tepla najednou bác, vichřice jako hrom...a parádní závěr. Tahle to mělo být...
ráda bych v příběhu pokračovala dál...a zjistila jsem, že ono pokračování i existuje. (pravda , má trochu sporné hodnocení, ale třeba jednou přečtu a uvidím sama).
Každopádně, děkuji Harper Lee za nahlédnutí do lidského nitra. Za dětskou bezelstnost, za odvahu. Za zdařilou směsici naivity a přemoudřelého předčasného dospěláctva. Za to horko Jihu. Za Attika, Čiperu , slečnu Maudie....za Kalpurnii a Toma Robinse...ba i za pana Dolphuse Raymonda a jeho papírový sáček s brčkem...

Nesuď nikdy nikoho předem, dokud nechodíš v jeho botách a nedíváš se z jeho úhlu...Howgh !!!

63 16.04.2020

Nie je možné !! síce som o tom bola presvedčená, ale moja obľúbená "Vajce a ja" skončila chudák bez ohodnotenia a komentára !!! (stručne som dačo napísala u kombinácie prvého a druhého dielu v jednej knižke)
Je to kniha, ktorou začala moja láska k Betty McDonaldovej...prečítaná niekoľkokrát..jej príbeh som si doslova odžila (a dokonca si v kúte duše priala skončiňa na podobne zapadnutej farme v horách :P) a odsmiala...pretože Betty všetky svoje kopance a kotrmelce a životné pokusy a omyly vie podať s nádherným nadhľadom a humorom...
Živo som si vedela predstaviť divočinu, v ktorej sa Betty ocitla..v podstate sama, so sliepkami, vzťah s Bobom upadá, postupne pribudli 2 malé dievčatká a dozrel i čas na zmenu...
Veľmi by som si priala susedku ako bola pani Kettlová - zážitky s pečením chleba, keď Betty poklusom mierila na Kettleovic farmu, aby skonzultovala postup a tam ju uvítalo 12bochníkov výstavnej kvality, večne plná konvica s horúcou a silnou kávou a samozrejme nekonečná podpora a široké srdce pani domácej...
Zážitky s divou zverou, s Bobom a jeho kamarátmi (podnapitý indián Perla, Betty s brokovnicou a "stoj, strebo lebím !!!" a moje záchvaty smiechu až k slzám...), domácnosťou, drina drina a ešte väčšia drina, plienky, hrnce, farma, ale podaná tak, že to vlastne ani inak nešlo...a príhoda s tlakáčom a kuratami po strope a celej izbe...vždy si na ňu spomeniem, keď varím v tlakáči obed :D

zhrniem : viac asi ocenia ženy, je to jedna z mojich najmilovanejších knižiek, a vrelo doporučujem !!!

61 21.07.2020

nalezena v knihobuce ...a nechávám k přečtení mým dětem...vůbec jsem netušila, o co v knížce jde, jen jsem měla mlhavý pocit, že téma se dotýká 2.světové a holocaustu...a nebyla jsem zas tak daleko od pravdy...
o těchto událostech - "únosech" dětí a jejich poněmčování jsem toho zas tolik netušila..a možná o to víc mě příběh semlel...vždyť to byla opět idea postavená na hlavu...a i když chci věřit, že některé děti se třeba neměly špatně, přeci jen musely cítit někde tam uvnitř to, co Leni.... že domov je někde jinde...a maminka je taky někdo jiný...a co teprve Vořech ?
co vám budu říkat, i slzička mi ke konci upadla..a smekám před statečností děvčátka, které mělo sílu jít za svým štěstím..a taky před všemi "normálními" a hodnými lidmi, kteří i v nelidských dobách nezapoměli těmi lidmi být...
nádherná knížka. Dooručuji !

58 23.09.2019

..."Dokonce i ti, kdo byli připraveni porušit tradiční sovětské tajnůstkářství, jako byli Gorbačov a Ryžkov, se obávali, že nad situací ztratí kontrolu. "A co jsem měl tedy lidem říct ?" uvažoval Ryžkov později. "Lidičky, vybouchnul reaktor, záření se vymklo kontrole, zachraň se, kdo můžeš?"

...dočteno..postupně, pozvolna, protože to nešlo číst naráz. Tkové plnotučné čtení.. Prozatím jsem na toto tém ajinou knihu nečetla. A přišla mi celkem komplexně a nestranně pojatá. Obsahující velké množštví informací od technického provozu elektrárny až po detailní průběh havárie a následujících dní a měsíců...a také obsáhlý seznam zůčastněých osob (kterých jména se mi trochu pletli, protože jich bylo fakt hodně). Prožila jsem si tu bezmoc, ten chaos. Strach lidí. A taky odhodlání těch, co s holými rukami šli vsří jisté smrti. A opět zjistia, jak smrtící může být nefunkční systém. Nejen pro jednu krajinu, ale i celý svět... Bylo zaujímavé dozvědět se, jak k tomu také přistupovali bezprostředně po katastrofě a pak i v následujících letech evropské státy a USA...
Nejvíce dojímavé pro mě byly konkrétní příběhy zejména hasičů, kteří první zasahovali...ještě teď mi běží mráz po zádech...
Nezapomenout. A nedovolit opakování této tragédie.
Knížku doporučuji.

"Přinesli jsme ze sklepa brambory a nakládané houby, položili na stůl láhev alkoholu a dali si velikonoční svačinu, nebo spíš snídani."vzpomínal Synko na velikonoční jídlo s personálem. "protože bylo velikonoční ráno. Přestože jsme se považovali za ateisty, po katastrofě jsme si připomenuli proroctví moudrých předků o konci světa a v prosbách jsme vzhlédli k nebesům. Někdo tam přeci jen je - někdo mocnější a vlivnější než ÚV KSSS.. Takže je všechno v jeho rukou". Tváří v tvář katastrofě se z ateistů stávali věřící, a moc komunistické ideologie - jakož i Moskvy - se pod vlivem radiace z Černobylu začala hroutit jako domeček z karet."

55 26.07.2020

tak..konečně jsem se k této lehce kontroverzní knize dostala a přečetla na návštěvě u kamaráda...
tak popořádku. Velmi se mi líbil samotný nápad - vyhledat samotáře, udělat rozhovor, nafotit zajímavé fotky. Co se samotných aktérů týká, tam už jsem zas tak nadšená nebyla. Nejvíc mě oslovila dvojčata Klišíkova. Ten zbytek - nikdo z nich mi nepřišel spokojený, vyrovnaný...(to však nebyli ani Klišíci ;)), ale povětšinou to byli lidi něčím strádající, trpící, hledající lék na své problémy v samotě v přírodě...samota je ovšem relativní, velká většina z nich nachází společníky ve zvířatech...
vyprávění oslovených bylo někdy mírně nesouvislé, jeli si více méně svůj monolog, do kterého se autor snažil zapojvat, nebo směřovat svými otázkami..většina z nich žila divoce nekonvenčně již od mládí. většina z nich se také boří s krizemi, zejména psychickými...

každopádně - zajímavé čtení. Každý si může nastavit zrcadlo a pohlédnout do svého nitra, jak vnímá věci on..jak je spokojený se svým životem...a jak se mu daří vyrovnávat s kopanci a škobrtnutími.
doporučuji.

55 18.07.2020

(SPOILER) mně ta série tááák baví !!! po Fajovi jsem rychle objednala právě vydanou Nastereu a vrhla se opět do sklenařského světa...a nedaalo mi to, takže jsem si pár hodnocení přečetla předem a pak čekala na prasečí řitě (a že jich bylo - jen jestli P.S. se neinspirovala "kuří řití" z Denníku Ostravaka ;)) a o co víc řití, o to míň oříškových očí -možná autorka chodí na DK a čte si tady :D :D

Abych to zhrnula - asi se budu opakovat s mnohým přede mnou - neubránila jsem se pocitu vaty. Děj sice graduje, ale je zároveň šííleně zamotaný a navozuje dojem výplně mezi díly dalšími, bohužel však mám pocit, že kdyby autorka zkrátila sérii na 3 díly, nic by se nestalo . Myslím z hlediska obsahu, protože jak už jsem se prozradila v úvodu, na sérii jsem se namotala - to mi ale nebrání pokusit se být objektivní . P.S. to také podle mě přehání se symbolikou, hádankami a propletenci, ve kterých je Ilan úplně zracená, aby ji pak náhle osvítilo, případně potkala někoho/něco, kdo jí pomůže...(a já se v tom plácám úplně stejně ;)) pětky, devítky, kruhy...geometrie, matematika, historie, zeměpis, hobiťácká říkanka..no uznejte.
CO se týká Ilaniny frackovitosti, ta mi až tak nevadila..prostě se chová jako obyčejná čtrnáctka...navíc pohybující se v tuze testosteronovém prostředí, což se projevuje, hormony se evidentně hýbou a konečně dává najevo i svoji žárlivost.
25 bojovníků je více přiblíženo, ale ne zas tolik, jak jsem nabyla dojmu z předem čtených komentů. Fascinují mě jejich jména - Amadeo mi evokuje Mozartovy koule (pro jistotu upřesním - pistáciový marcipán, čoko, nugát - znáte, ne ??? aby si to někdo blbě nevyložil, pádž v tomto díle i na náznaky lechtivých scén dojde ;)), Raven s temným tajemstvím...
Co mě mrzí - autorka nedokáže vytřískat z tématu maximum. Úvodní temná pasáž s kobkami vůbec nevyznívá dramaticky, v pár větách se odbyde Ilanino utrpení, sem tam spala, sem tam blouznila, nějaké jídlo, občas strach a šup 4 měsíce pryč...a já nedokázala najít v této pasáži, táhnoucí se pěknou řádku stránek, žádné hlubší emoce, nedokázala jsem se sžít s Ilan, cítit s ní, bát se s ní, jen mi pořád v hlavě bušilo (neodbytně, jako podzemní brány), že toto je napsané 2D...ploše, plytce, placatě, a škoda toho. Navíc Ilann sice mluvla o strachu, nejistotě, ale zároveň byla naopak docela klidná a vyrovnaná. Celkově chování moc neodpovídalo tomu, kolik let jí vlastně bylo. (brusič/nebrusič, vyvolená/nevyvolená, jednou je to malá holka a zkušenosti se superhrdinstvím pořád ještě jenom sbírá)

Do příběhu pořád přibývají nové postavy, jako by nestačilo 25 bojovníku, vynořuje se "potomek" (tu mě napadá, zda v budoucnu neplánuje P.S. Ilan postavit před rozhodování se mezi Arminem a oříškovýma očima ;)), zapojení Ilanina "zrádcovského" staršího bratra bych taky oželela. Jména Fajů a sklenařských měst si pletu a při mém rychločtení jsem se ani moc nepokusila si je zapamatovat. U madame P. a senátorky Kozlowské občas mám pocit, že autorka ještě neví přesně, jak je uchopit a jak se k nim postavit. Podobně s Nastereami a celým alter světem...jako by si ukousla moc velké sousto, rozmotávala až příliš zbytečně zamotané klubko tím, že přidává další uzly. Nakousla spoustu zajímavých věcí - třeba furt uvažuju, v čem je výjimečný Eliasz - jeho vztah se staříkem...Proměnila Ilan v pomněnku (tato přezdívka se mi fakt líbí :D), a fakt jsem zvědavá, kam se to celé řítí....

Aale - má oblíbená věta- navzdory všem výhradám, kostrbatosti, zamotanosti, logickým dírám mě tato série strašně baví a žeru ji !!! Ilan jako hrdinka se mi fakt líbí a dokonce si představuji, jak by tento svět asi mohl vypadat na plátně...a postavy....a už teď jsem naštvaná, proč jsem ji nezačla číst až v době, kdy už ty díly budou vydané všechny, takto budu čekat kdoví do kdy...(ano, ano, to už taky zmínilo víc čtenářů předemnou) Jen aby to nedopadlo jak s Hrou o trůny ;)
Spokojenost a pěkné 4* a jdu snít o Ilanině světě...

54 07.05.2021

(SPOILER) Knížku jsem si přála pod stromeček..a dočetla. Přiznávám, od začátku mě trochu strašil boom a superlativy kolem knihy. Očekávání tudíž byly rozporuplné.
Čím bych začla - kniha se četla dobře. Žiju v regionu, takže mi byla blízká i spousta nářečových slov. Ale tak nějak jsem se nemohla zbavit dojmu, že autorka na dějiny našroubovala hlavní postavy a jejich osudy..Navíc postavy mi přišly trochu 2D, jestli rozumíte...nastíněné..žádné hlubší zaobírání se jejich pocity, vnitřním životem..v tam rozsáhlém, plánovaném díle se asi nedá jít úplně do hloubky, ale mě to tam chybělo..možná nejvíc se to autorce povedlo u Barbory s její nenávistí a nespokojeností, a u Julky... a sotva jsme se k nějaké postavě dostala blíž a zorientovala se v dané situaci - šup a jsme o několik měsíců či přímo let dál...Také třeba u Barbory jsem nepochopila, proč tolik let "hrdlačila" u Mokrošky, včetně otřesného bydlení, když pak celkem lehce odešla zpět do kolonky...
Nejsympatičtější mi byla asi Julka...díky ní jsme také poznali i "velký svět", nezalekla se ničeho, ani práce v lazaretu..
Na vztahu Barky a Ludwika zas řešila téma sňatku a dispenzu, s tím se člověk jak v reálu tak v literatuře také moc nepotká, takže překvapilo a hodnotím kladně ;)

Je vidět, že autorka si dala s dílem spoustu práce. Historií počínaje, slovníkem konče. Líbilo se mi, jak si vyhrála s detaily fungování hornické domácnosti - bydlením, oblečením počínaje, jídlem konče. Akorát jsem se nemohla zbavit dojmu jisté neokřesanosti a kostrbatosti, který se táhl celou knížkou - připisuji autorčině prvotině. A pak také tragického podtónu díla - normálně místo těšení se na další čtení jsem se bála večer knihu otevřít, co dalšího zas naloží svým hrdinům na hřbet. Proto ubírám hvězd, poctivě byych to viděla na 3,5*.(jak mi ty půlhvězdy chybí !!!) přikláním se tedy ke 3 a uvidím, jak to bude dál....

Každopádně - je to čtivé, přesah beletrie a historie, navíc z regionu. Takže určitě pokračuji do dalších dílů a doporučuji !!!

P:S: procházím teď komenty ostatních a mně velmi blízký a v podstatě taky moje pocity vystihující je komentář Pavlína50, pár lidí přede mnou..a také Pollyn

54 26.01.2021

temná pohádka, připomínající Větrnou hůrku...akorát něco, co mě v Hůrce okouzlilo, jsem tady postrádala..
Příběh fajný, napětí spousta, Mary kolísající mezi hodnou holkou a holkou připravenou kdykoliv spadnout na dno. Odvážná, pere se s osudem i chlapy, zároveň místy propadající panice, aby nevymizely nějaké ty typicky ženské rysy. Jem - "hodný" padouch, na můj vkus moc hrající lhostejného. Strýc Joss - troskopadouch. Teta Patience - zničená žena. Postavy takové šablónovité. Příběh zasazen do romantických kulis vřesovišť, slatin a rašelinišť---plus moře, vítr, mraky, déšť - za tohle palec nahoru !!! takovouhle krajinu já můžu..stvořenou pro tragické příběhy..a šťastné konce ;).
Polorozpadlá hospoda - ideální místo pro zločin a děsivé scény. A hlavní padouch ?? když už - tak už. Daphne nás nešetřila, pěkně pohnala své postavy do extrému. A ještěže psala román před 100lety, protože kdoví, co by dnes Mary v knize potkalo..asi by z rukou lupičů a ochlastů nevyvázla jsem poškrábaná, s roubíkem v puse, a strýc by se asi taky neuspokojil jen s vyhrůžkami...ještěže tak.
čtení jsem si užila. Ale jako teenagerka bych si ho asi užila více. Správný temný viktoriánský román. Jenomže toho temna (navzdory konci) bylo až moc. Proto jdu s hodnocením trochu dolů. Ale jsem ráda, že mně DK k autorce i knížce dovedla :)

p.s. abych jen neremcala, zvažuji začlenění do naší knihovny..takže, zas tolik výhrad nemám ;))

52 23.09.2020

tak jsem se po letech vrátila k Zaklínači...četla jsem cosi kdysi na gymplu a velmi se mi to sice líbilo (ale za ten svět už nevím, která knha to byla - vím jen, že to byla sbírka povídek...), ale pak mě pohltil Tolkien a šla jsem trochu jiným směrem...a teď už jsem sice po knihách pokukovala delší dobu, ale nakopl mě (ano, zahanbeně přiznávám) až Netflixácký seriál, a pak jsme se pro porovnání vrhli i na ten polský..takže teď mám trochu nevýhodu - postavy už nevidím "vymyšlené", jako před lety, ale spíše s tvářemi herců..což mi zas tak nevadí...ale zpět k Zaklínači...vrátila jsem se a udělala dobře. hned po prvních stránkách jsem byla doma..jako by jsem byla v Geraltově světě odjakživa..parádní jízda...dobrodružství a svět plný lásky, nenávisti, kouzel a prachobyčejných dní... taky nesmím opomenout humor (místy až Pratchettovský;))..

První kniha bez slabších míst..a něco málo citací na závěr :
"Jak jistě víš, zrcadla Nehaleni slouží hlavně prorokům a věštkyním, protože bezchybně, byť poněkud svéhlavě, předpovídají budoucnost. Aridea se na Zrcadlo obracela poměrně často...""S tou nejběžnější otázkou, že ?" přerušil ho Geralt."Kd je na světě nejkrásnější? Pokud vím, Zrcadla Nehaleni se dělí na neúpřimná a rozbitá."

"Jak chceš, " otočil se čaroděj a uhodil holí o dlažbu."Vracím se do Koviru, v téhle díře už nebudu ani den. Pojď se mnou, nezůstávej tady. Ti lidé nic neví, jenom tě viděli zabíjet. A ty Geralte, zabíjíš strašlivě. Tak co, jdeš ?"

chcete vědět, jestli šel ? doporučuji přečíst ! a já s Geraltem jdu dál ;)

52 18.05.2020

(SPOILER) !!SPOILERY!!!
právě dočteno..na střídačku se Zaklínačem a dětskými knížkami typu Tajná sedma a Správná pětka..protože to nešlo číst na jeden zátah...plnotučná literatura. Plná faktů bolesti, pocitu zmaru, ale i chuti přežít. Jedna velká tragédie, o které jsem toho doposud moc nevěděla, tak jsem si chtěla objasnit, co se tam vlastně stalo. Díky autorce za pečlivou a podrobnou práci, citace deníků blokadniků mě spolehlivě přenesla do té velké mizérie. Protrpěla jsem si blokádu po svém. Denně citovala dětem a manželovi pasáže, které mě zaujaly. Rozmlouvala o knížce s kamarády. Představovala si sama sebe v hraničních situacích. A nejen sebe...při čtení pasáže, kdy 8letá Irena Bogdanovová zůstává sama v bytě s mrtvou babičkou, matkou i tetou předlouhých 10dní, než ji najde členka skupiny civilní obrany, pátrající ve ztichlých bytech po možných přeživších, svírala mě úzkost a lítost zároveň. Představila jsem si mého 8letého syna..jak by to zvládl ? a zvádl by to vůbec ?
Kroutila jsem nechápavě hlavou nad celou tou situací, nad tolika zbytečnými ztrátami na žvotech..i na bojištích a hlavně v obklíčeném Leningradě. a ne že by jsme doma plýtvali, ale i na zbytky potravin se dívám teď trochu jiným pohledem..

"V zimě jsem pak ležel v posteli a trpěl hroznými výčitkami, pořád jsem musel myslet na jedinou věc, dokud mě z toho nerozbolela hlava: na policích v obchodě stály zavařovací sklenice s rybami. Proč jsem je nekoupil ? Proč jsem nakoupil pouze 11sklenic rybího tuku a nešel do lékárny popáté, abych dostal ještě další 3? Proč jsem nekoupil pár tablet vitamínu C a glukózy? Tato "proč" mě příšerně soužila. Na každý nedojedený talíř polévky, na každou zahozenou kůrku chleba, na každý oloupaný brambor jsem myslel s takovými výčitkami a zoufalstvím, jako kdybych zavraždil vlastní děti. Ale přesto jsme dělali, co jsme mohli, a nevěřili žádnému z uklidňujících prohlášení v rádiu."

"Lidé se člověku před očima proměňují ve zvířata. Kdo by si pomyslel, že Irina, vždycky taková tichá a milá žena, dokáže zbít svého muže, kterého vždycky zbožnovala? A proč? Protože chce pořád jíst a nikdy nemá dost. Jenom čeká na to, co ona přinese domů, a pak se okamžitě na jídlo vrhne...Hlad změnil téměř každého.."

"Podle jiné analýzy právě zdrženlivost a úzkostlivost znamenaly prostředek k záchraně života, k přežití bylo zapotřebí zůstat aktivní a dodržovat jisté standardy. Mýt si vlasy, holit se, uklízet pokoj, prostíat stůl k "jídlu", čistit si zuby dřevěným uhlím, nejíst kočky, nevylizovat talíře a nenechávat přetékat hrnec s fekáliemi a ani jej nevylévat oknem..."

A ještě jeden návrat k Irině Bogdanovové - a osvobození :
"Po pár minutách začal někdo v koutě ložnice plakat. A v jiném koutku další dítě, dokud jsme neplakali všichni....bylo to proto, že jsme si náhle uvědomili, že na nás nikdo nečeká. Když jsme žili v dětském domově, nemysleli jsme na to, jenom jsme čekali, až skončí válka. Teprve když přišlo vítězství, pochopili jsme, že se budeme muset nějak vyrovnat se svými životy, se vším, co jsme ztratili..."

a na závěr báseň Anny Achmatovové pro malého mrtvého chlapce:
Zaklepej svojí malou pěstičkou - já otevřu.
Vždycky jsem ti otevírala dveře.
Teď jsem za vysokými horami,
za pouští, za větrem a žárem,
ale nikdy tě neopustím...
neslyšela jsem tě naříkat.¨
A nikdy jsi mě neprosil o chléb.
Přines mi větvičku javoru
Anebo prostě trochu zelené trávy
Jak jsi to učinil minulé jaro
Přines mi ve dlaních sepnutých do šálku
Trochu čisté chladivé vody z Něvy
a já smyji krvavé krůpějě
Z tvých zlatavých vlasů.

Válka , utrpění, hlad postavili proti sobě manžele a milence, rodiče a děti, sousedy, kamarády, kolegy, nadřízené a podřízené...vše se smrsklo do jediného cíle - přežít. Síla lidského ducha je obrovská a život šel dál. Nezapomeňme...nejen na Leningradčany, ale na všechny, kterých se válka jakkoliv dotkla..
DOporučuji !!!
p.s. výborný koment Česnek s medem - shrnuje vše podstatné..

50 31.05.2020

Dědina...místo, kde jsem nikdy nežila a znám jen z návštěv u rodiny...jsem prostě městské dítě. a Věřím, že to tam tak funguje, jako popsala Petra Dvořáková...stačí o prázdninách sednout s babičkou ke kávě...a hned se dozvím vše o lidech, které v podstatě neznám..kdo, s kým, co , kde..kdo se narodil a kdo umřel...
Petře se celkem dobře povedlo zachytit "dědinu" s jejími specifiky...okořeněnou ještě sedláky a nesedláky...střet města a dědiny. Moderní versus tradiční myšlení.
Kniha se četla dobře, bavila mne. Ale místy mi chvíli trvalo, než jsem se do kapitoly začetla a po pár větách až pochopila, kdože mi vykládá svůj díl příběhu - jednotlivé kapitoly jsou vykládány ústy obyvatel v první osobě. Třeba ten "chtíč" si borec odmelduje sám...ale třeba část příběhu "ženy za pultem" vykládá Maruna na střídačku s Josefem a synem Zbyňkem...takže první 3 věty zas zjišťujete, který z nich teda mluví... za to hvězda dole...
a upřímně - nebylo to špatné, ale ani zas nějaké objevné, či čímsi prostě extra...takže - spravedlivě bych dala 3,5*, za čtivost půlhvězda k dobru, 4*

48 23.01.2020

(SPOILER) !!!SPOILERY!!!
tak..a jsem na konci..i když, jak se ten Uroboros kouše do ocasu, možná stále jedu smyčku..každopádně, konec série, konec jednoho dobrodružství, pravda mírnou útěchu skýtá, že se blíží Bouřková sezóna, takže chviličku s Geraltem a spol. pobudu...

S přibývajícími díly lehce kleslo moje nadšení.Od 5.dílu série konkrétně..a zakončení velmi složitého, zamotaného a mnohovrstevného příběhu mě taky moc nesedlo. Respektive, zůstala jsem chvíli v nejistotě, jak to teda vlastně dopadlo ? Místy mi to celé přišlo hodně ujeté..jako by autor už zabloudil až moc ve fantazii...
Zmátlo mě seznamování Ciri s Galahadem v povídce "Neco končí, něco začíná"..a přitom se seznámili u jiného jezera v jiné smyčce za jiných okolností ? a nebo jsem to prostě nepochopila.

Každopádně, díl jsem si užila. Dílečky skládačky, posbírané cestou, do sebe pozapadaly..od morové Catriony až po Ciřino bloudění časem..Velkolepé finále v boji u Brenny. Hrdinové padají, aby noví povstali. Konečné vypořádání s Vilgefortzem a Bonhartem. Setřela jsem slzu za Regise, Cahira, ba i za Milwu a Angouleme...nakonec mi vlezli pod kůži. Získal si mě taky Jarre, a kolega od fochu Milo "Rusty" Vanderbeck, Shani, Iola druhá a Marti Sodergren..umím si jejich peklo živě představit. A smekám.
Marigold nedostal tolik prostoru, Geralt pořád tak nejak vyčpělý, ale přeci lepší, než ve Věži vlaštovky. Avantýra s Fringillou -- pořád zbytečné. Konvent čarodějek - nevyspytatelný, místy svým kutím piklů s prominutím nudil překombinovaností. Ciri se smrskla na dělohu a matku nadějě..co kdyby to ale vypálilo úplně jinak ? Jak si můžou být jistí výsledkem ? co když už Ciri je maximum ?? a nebo síla narůstá geomerickou řadou ?? dost otázek...
Emhyr var Emreis -- to byla taková rána mezi oči, že jsem uvažovala, zda autor taky nešňupnul trochu fisstechu, nebo to přehnal s mandragorou nebo čím...a jeho setkání s Ciri a vycouvání z pole taky nabízí otázky, co tam teda vlastně proběhlo...chci to vědět !!!
Po Brenně (Svobodná kompánie rulezz !!!) jsem očekávala zklidnění..a nepřišlo. Závěr diametrálně odlišný od "slaďárny" a vymýcení Kraje u Tolkiena..Závěr Zaklínače přinesl bolest, zmar. A naději. A spoustu dalších emocí..
Tento díl mi taky přinesl nejodpornější, nejděsivější moment celé série - setkání Ciri s Lesním dědou...uaaaa. Tak z toho budu mít husí kůži ještě dlouho, fuj. Byly spousty nechutných, drastických i dramatických scén, ale tahle mě teda dorazila.
Potěšilo zapojení jednorožců, elfové nadále vystupují povětšinou v roli hochů z Temné strany síly (pasáž Jezerní paní byla taky tak nějak psychedelická)
A ještě se musím vrátit k Ciri - v předchozích dílech více lidí komentovalo její "terminátorské" schopnosti..ty má stále..a já už několik dílů uvažuji taky nad tím, jak ji zaklínači stačili tak rychle vycvičit - vždyť na Kaer Morhem pobyla 2-3roky max...oni byli cvičení mnohem déle.....

Ať je to jak chce, Andrej Sapkowski stvořil úžasný paralelní svět. Stvořil Legendu o zaklínači a čarodějce, o Překvapení a Sudbě. I když ke konci sme se již trochu míjeli, a měla jsem pocit, že na něčem fičí, přeci to byla jízda. A já se ráda do zaklínačova světa budu vracet...(i když možná raději do toho povídkového)


P.s. Kopřivnici mám taky ráda :D i duby...
Doporučuji !

a pár citátů na závěr :
"S láskou,"promluvila zvolna Fringilla,"je to jako s ledvinovou kolikou.DOkud tě nepostihne záchvat, nedokážeš si něco takového představit. A když ti o tom někdo vypráví, nevěříš..." (a zrova ta Fringilla, že ??)

"Milujte se, neválčete."
"A serte pravidelně každé ráno..."

"Změnila opatrně polohu, opatrně osvobodila paži spod jeho hlavy a ulehla do trávy tak, aby se mu mohla dívat do očí. Dívala se na něj , jako by se nedokázala nasytit, jako by si tento pohled chtěla uložit do paměti na celou věčnost. On se na ni také díval a stesk mu svíral hrdlo."

"zamířili k zapadajícímu slunci. Za sebou nechali dolinu, do níž už padaly stíny, začarované jezero, modré jako leštěný safír a hladké jako zrcadlo, balvany na jeho břehu, borovice na svazích. To nechali za sebou. A všechno ostatní bylo před nimi."

47 02.06.2020

jedeme dál jak jsem říkala u minulého dílu :) po počátečním nadšení a okouzlení, kde jsem až do předposlední povídky byla přesvědčena, že 5 hvězd je málo, protože tak mi sedí Geraltova dobrodružství a svět, to poslední "Něco končí, něco začíná" zmrsklo na 5 :D ten závěr mi tam tak trochu neseděl...nejde jen o obsah povídky, ale i o zůčastněné - kdy tam autor namrskal, co se toho vešlo....ale OK, píše on, ne já, asi to tak chtěl...
K jednotlivým povídkám - "Střípek ledu" měla neskutečně tísnivou atmosféru..ten vnitřní neklid, nepokoj, zranění...jako by ani Geralt nebyl zabiják, ale obyčejný křehký kluk..a co Yen ? je jasné, že autor musel vybudovat takhle složitý vztah, protože potkali se, zamilovali a žili štˇastně až do smrti - by mu na moc dílů nevydrželo...a možná by nás ta červená knihovna ani nebavila, že ano ;)
takže...byla jsem citově zmasakrována spolu s Geraltem..naopak "Věčený oheň" to celé odlehčil, byla spíše na komickou notu...
"Trochu se obětovat" byla fajná, typická Geraltovská a Mistr Marigold tomu dodává tu správnou šťávu..velmi se mi líbil konec, o baladě o zaklínači a básnířce, kde i Marigold projeví své opravdové já..nemusíme vědět, jak příběh pravdu dopadl, ale tím, že to víme, už nemůžeme Marigolda považovat jen za sebestředného proutníka a veselého šumaře...je to prostě správný kluk..a čím dál víc můj oblíbený hrdina :)
"Meč osudu" s Brokilonem a setkáním Geralta s Ciri a navazující "Něco víc", kde se vracíme i částečně do Geraltovy minulosti jsou velmi dobr, střípky zapadající do mozaiky tam, kde je jich potřeba..a nebudu lhát, při "Tak jak to říkali, Geralte. Tak jak to říkali. ...Jsem tvůj osud ? řekni! jsem tvůj osud? " jsem měla slzy v očích (a pak šla spokojeně o půl2 ráno spát, poslední si prozíravě nechávajíc na druhý den...)

a ještě pár citátů na závěr :
"Nee, zašklebil se básník. "Mladá, hezká,, uhrančivé oči - to je mi popis. Takové jsou všechny. Žádná čarodějka, kterou jsem poznal, a bylo jich dost, nevypadala na více než pětadvacet, třicet; přitom některé, jak jsem slýchal, pamatují časy, když jen rákosí šustilo tam, kde dneska stojí Novigrad. Konečně, nač by jim byly elixíry z mandragory. I do očí si je kapou, aby jim svítily. Inu, ženské."

"Svatá kniha nám zvěstuje, kázal zaníceně Eyck, "že z hlubiny vystoupí drak, ohavný plaz, mající sedm hlav a deset rohů! a na jeho hřbetě pak pojede žena v purpuru a šarlátu a zlatý pohár bude třímat v dlani a na čele jejím skvět se bude nesmazatelné znamení všelikého a veškerého smilstva! " "Tu znám,"zaradoval se Marrigold."To nemůže být žádná jiná, než Cilie, žena radního Sommerhaldera."

"dobře, jak chceš." Mrkl na dryádu. "My jdeme. Když chceš zůstat sama v lese. Ale podruhé, až tě přepadne yghern, nekřič.Princezně to nesluší. Princezna umírá mlčky a důstojně - a předtím si aspoň vyčistí nos. Jdeme, Braenn. Sbohem, Výsosti."

takže - za mě super, akce, humor, narážky, sarkasmus, boj, ale i láska a přátelství a také milosrdenství.....doporučuji, a vrhám se na další díl...

47 21.05.2020

Líbila se mi moc...z knihovny..většinou to nedělám, ale ještě před napsáním mého komentu jsem si přečetla ty předemnou...a souhlasím..s naprostou většinou. I těch pozivitních (ano, je to čtivé, je to něco jiné, bavilo mě to..) i s těmi negativními..(borka vlastně neví, co chce, ambivalentně je v odporu, ale zároveň 25ku obdivuje...kapitánovy oříškové oči...). Já jsem si povšimla taky jiné věci - včera jsem se děsila a nervovala při pasážích o Djatlovově výpravě a masakru karavany a uvažovala, jestli to byl dobrý nápad tohle číst těsně před spaním (mám celkem divoké a barevné sny ;))), a uvědomila jsem si, jak moc mi to připomíná Vikingy - ano, ty s Banderasem, nebo chcete-li "Pojídače mrtvých" od Michaela Crichtona..mlha, tajemné zlo, zohavené mrtvoly, něco temného, starého, proti kterému stojí parta neohrožených bojovníků...a nevadilo mi to. Více jsem věřila v relativně dobrý konec...nebudu víc spoilerovat.
Ano, příběh má své mouchy. ANo, léty prověření bojovníc jihnou před malým "otrokem", najednou jsou z nich hodní, trpěliví strejdové. Ilan je kapitánem okouzlená - a netvrďte mi, že ne...a já se jí nedivím. Kapitán by měl být přísný, ale kde je jeho odstup ? kde je kázeň ? a co ostatní ? a Ilan je holka přicházející do puberty...a city, které cítí, není jen obdiv a odpor ;) beztak se tam rodí i něco jiného...zatím ukrytého..
No, mouchy stranou a ráda si přečtu i pokračování Ilaniných dobrodružství..jsem zvědavá,co přinese kamarádství s E.T., jsem zvědavá, jak dopadne její tajemství u Ravena..a co bude s kapitánem. A jaké další superschopnosti ještě malá sklenařka v sobě objeví.
Howgh !!!

46 28.09.2020

knihobudková...aneb jak jsem se dostala ke klasice ;) zajímavý příběh, kde nám Moraavia dal nahlédnout do duší a životů Italů v průběhu 2.světové války...a za svoji hlavní hrdinku si vybral jednoduchou, praktickou ženu z hor, Cesiru...nebudu nic nalhávat, ve většině případů jsem nechápala Cesiřiny myšlenkové pochody a i když jsem jim oběma svým způsobem i fandila, divila jsem se, že v podstatě celou válkou probruslili relativně bezpečně a bez ujmy...MOravia si však "to nejlepší" nechal na závěr...aby jsme neusnuli na vavřínech, aby jsme neuvěřili v lidskost, aby jsme tu válku přeci jen nepodcenili.....nechal své hrdinky vypít si kalich do dna...hlavně Cesiru, protož ať už byla válkou otupělá sebevíce, zranění dítěte bolí víc než vlastní...
Moravia ukázal vše - krásy italského venkova, prořízlou pusu Italů, hrdinství i sobectví, obracení kabátů, hlad, hojnost, šmelinu, a zejména krutost. Vůči sobě i druhým. A to, jak se ve válce i se spořádaných občanů a milujících otců rodin stávají zvířata...
Na rodinu Concetty a "šlichtičku" ještě dlouho nezapomenu...a vlastně ani na Cesiřino útočiště v horách...
doporučuji..

45 23.08.2020

po dlouhé době dávám něčemu 5*...geniální dětská knížka...četla jsem poprvé v kruě dospělém věku. Jako dítě jsem ráda sledovala Nilsova dobrodružství v kresleném seriálu, ale knížka je ještě lepší. Vydání z 1957 má také moc hezké ilustrace od Pavla Šimona, vydařená je i mapa na vnitřní straně přebalu a předsádce.
Autorce se povedlo napsat skvělou učebnici zeměpisu, kombinovanou i s prvoukou/přírodovědou, dějepisem...věřím že švédské děti si tu krajinu umí podle knihy parádně zapamatovat. Kniha je sice napsaná před více jak 100lety, ale Nilsův příběh je nadčasový.
Překvapilo mě, jak je autorka přímá, nevyhýbá se potížím, nemocem ani smrti, jak zvířecích hrdinů, tak lidí. Dobrovolně přiznávám, že Matýska a příběh Karra a Šedáka jsem obrečela, také loučení Palečka s hejnem.
Potěšil slovníček s výslovností na konci knihy, také vysvětlivky.
A jedno vím jistě - tuhle úžasnou pohádkovou knihu potřebuji do naší knihovničky. A až uslyším volání divokých hus, vzpomenu si na Palečka na Martinově zádech...jak ráda bych letela a volala s nimi !!!

"Pak vystoupili šediví ptáci oblečeni jako soumrak, s dlouhými pery v křídlech a s červenou ozdobou z peří v týle. Velcí ptáci s vysokýma nohama, štíhlými krky a malými hlavami klouzali po pahorku v tajemném blouznění. Sunuli se kupředu a přitom se točili kolem dokola napolo v letu, napolo v tanci. Měli křídla líbivě pozvednuta a pohybovali se s nepochopitelnou rychlostí. V jejich tanci bylo něco zvláštního a cizokrajného. Bylo to, jako by prováděly hru šedé stíny, jež sotva možno okem postřehnout. Bylo to, jako by se hře naučili od mlh, vznášejících se nad opuštěnými močálovišti. V tanci bylo jakési kouzlo, všchni, kdo byli na Kullabergu poprvé, pochopili, proč celý sněm nese jméno podle jeřábího tance. Byla v něm divokost, ale pocit, který tanec budil, byla přec jen sladká touha. Nikdo již nepomýšlel na boj. Zato se všichni, okřídlení i ti, kteří neměli křídel, toužili povznést d nekonečna, pozvednout se nad oblaka, hledat, co je za nimi, opustit tížící tělo, které je stahuje k zemi, a vznášet se pryč odtud k nadzemskému světu.
Takovou touhu nedostižném, po tom, co je skryto za životem, pociťovala zvířata jen jednou v roce. A to právě toho dne, kdy se dívala na velký tanec jeřábů..."¨

Akko z Kebnekajsy, Yksi, Kaksi, Kolme a Neljä, Visi a Kuusi, Martine, Jemnopérko, housata, děkuji, že jste byli mými společníky na této cestě !!!!
a taky pozdravuji pana Klapzobáka, Batakiho a Gorga ;)
Doporučuji !!!

45 14.07.2020

uff..ta bezmoc...dočteno se slzami v očích...mašinérie, kterou (ne)lze zastavit...nevinní lidi umírající krutou smrtí...a to zklamání...největší asi u Kryštofa Lautnera, zrazeného všemi...přátelé obracející se přátelům zády, aby zjistili, že ani tak si život neuchrání...

memento pro všechny... a je jedno, za co se hamižnost a zloba převleče..jestli za náboženství, nebo za něco jiného...

45 16.07.2018

Nalezena v knihobudce...nejsem moc na filozofická díla,a v podstatě jsem na začátku netušila, co mám očekávat...styl psaní mě tak trochu "štval"...ale nevzdala jsem to a postupně, pomalu se prokousávala Thoreauovými myšlenkami a pocity..Každý den kousek. Není to jednoduché čtení, je potřeba vhodná nálada, chuť přemýšlet.....ze začátku jsem nechápala, o co mu vlastně šlo...jdu do lesa a dělám ramena, jaké to je super...že jsem jiný než ostatní..že medituji nad bobem a podobně. Kolik vydělám, ušetřím...
A pak, jak plynuly myšlenky, stránky, voda ve Waldenu, obrousily se i moje kritické myšleenkyy a pocity...vždyť já vlastně taky dělám něco podobného..Chleba si teda sama peču jen občas, ale třeba se snažím žít realitou v té dnešní přetechnizované době...trávím, podobně jako on, spoustu času sledováním přírody..vlastně skoro celý mj volný čas..pozoruji naše zvířecí sousedy. Snažím se zapamatovat si dopad loučů slunka, vůni větru...a jsem šťastná...
Spousta autorových myšlenek byla opravdu pokroková a univerzálně aplikovatelná na jakoukoliv dobu...a ve finále jsme si sedli a porozuměli. Díky za tohle setkání !!! a pravděpodobně ještě nějakou dobu nechám v naší kihovně...

44 21.02.2021

Kdyby to šlo, dám 10*...přesně knížka, kterou jsem potřebovala přečíst. Forma mi sedla mnohem víc než "exoti a stopaři"... Láďa Heryán nás provede svým životem s Bohem..od dětství, od počátku, hledání, rozvíjení svého vztahu s Ním a zároveň i svým putováním Českou republikou, studiemi v utajení, prací s lidmi, působením a studiemi v Itálii, nahlédneme pod pokličku saleziánům i Sestrám matky Terezy..a mnohem, mnohem víc...třeba nahlédneme do křehkých duší nejen undergroundových ikon...zjistíme, jak to má se zpěvem, kytarou, vystoupením na veřejnosti, pivem, rockem..prostě všechno, co vás jen napadne (ano, i na ženy a celibát dojde...)

Plno myšlenek, které jsem potřebovala slyšet. Laskavost, vstřícnost a velkorysost v praxi. Pochopení, kudy vede má cesta. A jaké jsou mé talenty a povolání. Děkuji !!!

" Předně si myslím, že náboženství je skutečně prostředek k tomu, aby člověk mohl být lepším. Náboženství má přirozeně smysl jen tehdy, okud existuje Bůh. Avšak už samotný fakt, že lidé nějaká náboženství vyznávají, je dokladem toho, že se potřebují nějak vyrovnat s tím, co je přesahuje. A pokud člověk náboženství potřebuje, není už to samo dokladem, že Bůh existuje ? Úkolem náboženství je pomoci se člověku rozvinout se ve všech směrech, včetně toho náboženského. Máme-li rozlišovat mezi různými náboženskými tradicemi, tak bych byl opatrn na náboženství, které se míjí s lidskými hodnotami, takové náboženství je falešné. Když si někdo bude myslet, že ve jménu Boha může zabíjet, tak jsem přesvědčen, že je to náboženství zneužité. Opravdové náboženství člověk rozvíjí v soucitu, velkorysosti a v životě s druhými lidmi. Jinak je to náboženství pokřivené, a to na základě pokřivené ideje Boha, kterého vyznává...."

"Já si proto myslím, že Ježíš od svých následovníků očekává právě toto. Aby on byl veškerým jejich skutečným bohatstvím, aby žili a jednali v jeho jménu, a lidé v jejich okolí skutečně mohli vstávat a chodit, byť ne ve fyzickém smyslu. Spása přece není něco, co přijde na konci života. SPása je to, co mi umožňuje jít večer spát s tím, že se mohu těšit na ráno, protože můj život má smysl. To je spása. Protože to, co bude na konci života, je jenom jakoby protažením toho, co je dnes. Já na konec života nečekám jako na nějaké vysvobozenítady z toho hrozného světa. K čemu by ten život byl ?"

a mnoho dalších. Rozhodně jsem tuhle knihu nečetla naposledy...doporučuji !!!

44 31.07.2020

moje druhá Heryánovka...a že jich ještě bude ;) poznávám svět očima Ládi Heryána..někdy se divím, někdy souhlasím. Někdy se inspiruji. Pořád ale to není 100%, pořád se někde v jeho úvahách a myšlenkách ztrácím., pořád mě tak nějak rozhazuje, když příběh začne o jednom, a skončí o druhém, úplně někde jinde....sice zajímavě, ale já bych ráda tu původní myšlenku.
NIcméně, děkuji Láďo, zejména za připomenutí důležitosti milosrdenství a čtu dál !!!

"Chci tím říct, že když je člověk mladý, je při své síle schopný se postavit i Bohu. Je lehkovážný a ještě v sobě nemá skutečnou bázeň Boží. Čím je starší, čím více jej opouštějí síly, tím je i pokornější. Už s Bohem nemá potřebu zápasit, vyzkoušel si život i bez ohledu na něho, už není jako ti vojáci, kteří Ježíše zatknout i přesto, že je Bohem. Snad postupně dospějě do Josefovy i Ježíšovy vnitřní svobody a lidem je kolem takového člověka dobře. Jeho vnitřní svoboda buduje jednotu, protože už nepotřebuje s nikým bojovat."

"Je-li totiž v žvotě něco nejdůležitějšího, pak je to odpověď na otázku "je Bůh, a neboc není?", na otázku, kterou si musí položit každý, protože bez odpovědi na ni se možná v tomto světě žít dá, ale těžko se z něj odchází."

"Cestu, jak tu dálku překlenout, jak propast mezi mnou a Bohem přemostit, může člověk, kterého mám před sebou. Chceme-li se ovšem k němu dostat, musíme v sobě někdy něco zlomit, zlomit ten okamžik, ve kterém chodíme kolem člověka netečně, jako bychom jej neviděli, okamžik, ve kterém nám v hloubce něco říká : Udělej něco!, ale my z jakýchsi nepochopitelných důvodů neuděláme nic. Jak ale říká Izaiáš :"když vidíš nahého, obleč ho, neodmítej mu pomoc. Lámej svůj chléb hladovému." Zlom okovy, kterými druhého člověka poutáš."

a na závěr:
"Ježíš ukazuje, že kritériem není víra v Boha (ta je v té době asi samozřejmá), ale obyčejná lidská láska. Bez lásky se víra v Boha lehce stane ideologií, a již svatý Pavel i Jakub věděli, že víra se prokazuje láskou, a že bez skutků je mrtvá..."

44 12.07.2020