Greg25 komentáře u knih

Nesedla mi úplně ilustrace postav, zejména všechny ženy si jsou vizuálně velmi podobné, takže to působí jako kdyby se je autorovi jen nechtělo odlišovat. Zkráceno a navíc ne úplně dodržena povaha Hercula Poirota, těžko říct, zda-li je to záměr, nebo se to tvůrcům nezdařilo. Nicméně, vzhledem ke zjednodušení a celkovému stylu, spíše komiks pro starší mládež. Průměr. 60%

2 11.10.2016

Samotná myšlenka o osudovosti a zákonitosti hráčů a celé konečné vyvrcholení je mrazivé a skvěle vypointované. Problém je, že se autor spoléhá až na příliš mnoho náhod v ději, což ve čtenáři automaticky vzbuzuje nedůvěru. Osobně mi to zase tolik nevadilo, protože to vyvažuje styl psaní a atmosféra knihy a myšlenky, které autor jako nitě jemně vplétá do příběhu. Co mě osobně trochu vadilo byla gradační kostra, pomalé tempo s rychlým závěrem, což je sice velmi typické pro filmy noir, jímž svým způsobem autor touto knihou vzdává hold, ale v tomhle případě mi to nepřišlo jako nejlepší řešení. Problémy s tempem - respektive jeho nejednotné udržení a neustálé střídání je ostatně znakem celé knihy, což je zrovna zde na škodu, protože to brání se lépe začíst. Ale jako prvotina autora, slušná kniha, o které bych uvažovala, že se k ní ještě vrátím. Lepší průměr. 70%

2 10.10.2016

Není to příjemné čtení, z části proto, že to ani nemá být příjemné čtení, z části proto, že autor nenabízí východisko a z části proto, že a přiznejme si to, každý máme nějaký názor na svět, bytí, samotu a další Houellebecqova klíčová témata, ale málokdo tak vyhrocené, nihilistické, nesmířlivé a hlavně tak moc "pasivní". To ale nejsou důvody, proč Rozšíření bitevního pole nepřečíst. Nebude se vám to číst dobře (ale to je účel), někdy budete souhlasně pokyvovat hlavou, někdy skoro zuřivě kroutit hlavou, někdy jen přemýšlet. Pravděpodobně se k téhle knize nebudete chtít vracet, stejně jako k jiným knihám autora, ale za to si je budete pamatovat. Nezapadnou a některé pasáže vám sem tam vytanou na mysl. A to není málo, Houllebecq je svůj, má svojí filozofii hořkosti a jeho knihy jsou do jisté míry více polemikou než románem. Rozšíření bitevního pole pak jako prvotina trpí především roztříštěností a neuceleností, ale rozhodně stojí za přečtení. Nutí k myšlení, ne ke změně postoje, ale k přemýšlení nad vlastním životním postojem a "světonázorem" ano. A někdy je nutno nad těmito věcmi přemýšlet, pak je skvělé sáhnout právě po tomto autorovi, právě ten (ne)souhlas s jeho stanoviskem a rozebrání věcí z více úhlů vám může posunout obzory. 65%

2 12.07.2015

Úžasné spojení drsného humoru s průvodcem islandského národního naturelu, nedávné evropské historie i studiem lidských charakterů. Čím dál kniha jde, tím je vážnější (ovšem stále vrchovatě černo-humorná), ovšem jde to ruku v ruce s vývojem hlavního hrdiny i celkového příběhu. Neskutečně čtivě napsané, i když pravda ne pro každého. Trochu jsem se bála konce, ale Helgason to měl promyšlené skvěle, konec nezklamal, spíš jste skoro nechtěli, aby to takhle skončilo, ale pak si uvědomili, že právě tenhle konec knize dává ten punc promyšlenosti, smyslu i hloubky. 90%

2 22.06.2015

Příjemná čtivá kniha, která vám vykouzlí úsměv na rtech. Není to nic pro milovníky dějových knížek (Poslední aristokratka v podstatě nemá zápletku, jen rozvíjí výchozí situaci), ale pro milovníky humoru ano. Místy je kniha trochu přitažená za uši, ale to nevadí, protože od humoristických knížek se nežádá ani tak bezchybná realita jako spíš humor, všudypřítomná nadsázka potěší. A nejlepší postavou je tutově kastelán Josef, který prostě nemá chybu a jeho cynické poznámky v tu nejméně vhodnou chvíli, jsou tím nejlepším v jinak nadprůměrné knize. 80%

2 21.10.2014

Pomalinku plynoucí (ne)děj s mnoha popkulturními odkazy a čtivostí, jak je Nichollsonovým dobrým zvykem. Dost záleží, jak moc vám sedne hlavní hrdina, mně sedl hodně - je to tak civilní obyčejný hrdina s tolika chybami, takový looser, ve kterém se ale občas musí vidět každý, komu se občas něco nedaří. Jestli Otázka za deset měla problém s koncem, tak Záskok má jediný problém - je to spíš takový románový fejeton, nic pro milovníky dějových knížek, ale narážek a ironie je tu naštěstí přehršle. 80%

2 22.08.2014

Zejména ten konec knížky je strašně uměle vykonstruovaný, jako kdyby autorka nevěděla kam dál vést své postavy.

2 27.06.2012

Krásná kresba a dobře se to čte. Ale na mě je ten děj místy příliš ulítlý, nebo spíš to v některých společenských aspektech, na které chce upozornit, tlačí moc na sílu. Takže vlastně nemám pocit, že je to šílený, jako spíš prvoplánově účelový. 65%

1 25.09.2023

Na jednu stranu super černý humor, na straně druhé snaha neustále a postupně šokovat. Ale takovým tím rádoby pozérským způsobem. Kniha, která má stejné problémy, o kterých autor poučuje, že by se spisovatelům stát neměli. Pro děj zcela zbytečné odbočky k hudbě, nejspíš proto, abychom se dozvěděli, že autor tomu rozumí. Konec seversky klasický. Kdo čte severskou beletrii častěji, konec spolehlivě odhadne. Nemůžu se zbavit dojmu, že kniha nese autobiografické rysy autora akorát více vyhrocené. Za mě zklamání. Velice nevyvážené a navzdory kratičké délce občas docela nudné. Světlá místa přináší jen černý humor, který, jak jde kniha dál, ustupuje a je nahrazen rádoby poučnými pasážemi o hudbě (v tak kratičké próze, kde autor nemá čas na nic a vše jen letmě a povrchně naťukne, zato plýtvá na popisné pasáže o něčem, co není pro knihu samotnou vůbec podstatné, mi přijde jako těžce nezvládnuté autorovo ego). 55%

1 16.08.2019

Eleanor je originální, jedinečná postava, taková na kterou jen tak nezapomenete. Kniha v podstatě představuje svět očima hrdinky a sleduje její vývoj, protože se autorka zřejmě bála, že by jí leckdo mohl osočit z nepřítomnosti děje, vložila do něj střípky minulosti pro napětí, co se kdysi stalo. Bohužel právě táhle část s malými náznaky na mě moc nefungovala, je příliš předvídatelná a na konci jsem čekala na výraznější pointu minulosti, než tam je. Což je pro hlavní část knihy - studii jedné originální postavy vlastně dobře, ale té druhé, mlhavé minulosti to moc neprospívá. Každopádně dobře napsaná kniha. 80%

1 11.08.2019

Nemůžu se zbavit dojmu, že autorka se záměrně snaží přesvědčit čtenáře, že její povídky obsahují něco víc - jakousi dvojsmyslnost, a proto záměrně mlží, nebo před koncem použije nejednoznačné věty, které ale jejímu příběhu onu kýženou schopnost vykládat povídku více způsoby, prostě stejně nedají. Spíš tomu škodí, protože obyčejné příběhy jsou bez tak většinou ty nejpravdivější. Další věc, co mě překvapila, je fakt, že téměř všechny povídky mají sexuální podtext a často poněkud divný (Cortésův ostrov), jindy příběhově absolutně neuvěřitelný (Jenom žnec), tady snad autorka nevěděla, co je cílem té povídky, tak tam náhodně přidávala až vznikla... no docela blbost. Nejlepší povídky jsou pak jednoznačně ty, kde si autorka na nic nehraje a jsou vlastně nejobyčejnější, ale zároveň nejopravdovější - Děti zůstanou tady a Matčin sen. A svým námětem rozhodně i Než přijde změna, která je ale zakončena dost neobratně. Patrně nejoceňovanější povídka Láska dobré ženy je pak poněkud rozvláčná, byť má asi zřejmě nejzdařilejší neurčitou pointu (vlastně asi jako jediná z povídek, rozhodně však není nejlépe napsaná). Přestože autorka píše o obyčejných věcech, z jejích knih vyzařuje jakási (a upřímně ne zase tak moc příjemná) stísněná snovost, která celou atmosféru knihy sice ozvlášťnuje, ale já bych přece jen radši tu pravdivou obyčejnost bez kudrlin, protože v tomhle případě, by to vážně bylo ku prospěchu věci a nebyl by to dost často takový absurdní pokus o to, tvářit se, že to má větší hloubku - asi tak jednou neurčitou větou těsně před koncem. Přitom to mohly být opravdu trefné povídky pro ženy a jejich svět, třebaže bez pointy (ale život taky nemá pointu). 60%

1 22.07.2019

Záleží, jak se na to díváte. Já jako na velmi zdařilou parodii na romány 18. století - autorka sice datuje děj někdy do období po roce 1815 a patrně před nástupem Jiřího IV. na trůn, ale kdyby se tam objevili bandité a únosy dam v kočáře, bylo by to jako vystřižené z románů (a nejen těch červené knihovny) 18. století a jejich neuvěřitelných příhod. Nicméně Heyer se na vše dívá s nadhledem, nadsázkou a všechno, co se v knize děje protínají dialogy plné ironie, komična a vlastně tak trochu frašky. Některé scény skoro připomínají salonní komedie (ten závěr rozhodně). Vše je to zábavné a její postavy živé a zajímavé. Což samozřejmě nic nemění na faktu, že je to celé nereálné - autorka velice dobře zná reálie doby, ale ani v nejmenším se jich nedrží v popisu konvencí v dané době. Pro mě byla trochu přes čáru celá linie s Hubertem, protože ta byla nejen nepravděpodobná, ale i bez humoru, což tomu ubíralo tempo i zábavnost a vlastně i ochotu brát to s nadhledem a zábavně jako zbytek knihy. Za přečtení, ale kniha rozhodně stojí, je to taková bláznivá dobová komedie se zběsilým tempem. A navíc dobře napsaná (obzvlášť v dialozích). 65%

1 21.07.2019

Za mě - je to strašně špatně napsané. Ten styl je hrozně slohový, propojení neohrabané, předvídatelné a nudné. Nerespektující vlastně i Jane Austen, ke které se hlásí. Propojení je tak mizerně zapracované, že vlastně nezbývá čas ani na současnou hlavní mužskou postavu. "Scén" s ním je vlastně tak strašně málo, že to celé působí děsně nereálně. Ale to všechno by šlo u oddechovky ještě přežít, ale to jak je to napsaný je otřesný. Za mě ne, v daném žánru existují mnohem, ale mnohem lepší spisovatelky a spisovatelé, aspoň tací, kteří mají smysl pro čtivost a skvělý jazyk včetně vtipných dialogů. 35%

1 22.04.2019

Jsem trochu na vážkách. Less je dobře napsaná kniha, s úžasným hlavním hrdinou. Ale to putování po světě, které se vždy letmo dotkne kultury, ale i emocí a osudů hlavních hrdinů. Ano, takhle to obvykle je, když člověk cestuje. Ale já pořád čekala nějakou větší existenciální hloubku. Ne že by tam nebyly ty emoce, ta osamělost, ale nějak jsem každým dalším řádkem čekala, že to přijde a ono nepřišlo (už když to vypadalo, že do té niternosti autor zabrousí, tak se pomaličku zase začal vzdalovat). Každopádně stojí za přečtení, už jen díky té atmosféře a skvěle napsaným postavám. 70%

1 29.03.2019

I pro ty, kteří mají rádi Amy to není úplně kniha, nad kterou by jásali. Někde mezi humorem Amy a klasickým životopisem vyprávěným skrze příběhy a zážitky z dětství a dospívání. A ani jedno není úplně ono. U životopisů nikdy nepůsobí dobře, když se chvílemi neberete vážně a vše hodnotíte s nadhledem, abyste z toho spadli do vážné roviny a sem tam i zbytečného ospravedlňování (kapitoly o penězích a majetku na začátku knihy), přechody jsou to neostré a o to více vyčnívají, protože jejich optikou je nahlíženo prakticky na ty samé věci. Je to životopis psaný pro ženy (a teď to vůbec není o komičnu, jako spíše o pojetí celé knihy a poučení z jednotlivých kapitol, které se do něho snaží Amy vkládat). Chvílemi se Amy opakuje pořád dokola a občas to šustí papírem. Větší redakční zásahy by tomu prospěly (dynamika textu, opakované a znovu opakované), protože Amy je opět skvělá - pokud se jedná o jednotlivé poznámky, glosy a krátké vtipy, ale sáhodlouhý text není úplně její parketa. Máte-li rádi Amy, anebo jste žena (co se nebojí upřímnosti), určitě vás kniha potěší, protože navzdory tomu všemu, je z toho cítit životní nadhled a upřímnost, byť literárně a fabulačně to zase takové terno není. 65%

1 24.11.2018

Pro mě je trochu zklamáním fakt, že autorku vlastně citový vztah mezi Kate a Pjotrem moc nezajímá. Zajímá ji vztah Kate k sestře a k matce (ty vlastně nejvíc), k otci, tetičce, ale k Pjotrovi vlastně moc ne. Takže je tu málo střetů mezi dvojicí, málo rozhovorů, málo scén. Díky čemuž máte pocit, že to vlastně negraduje, pořád čekáte až autorka rozvrství svůj román a všechny do něj obsáhne, a pak najednou skončí, bez toho aniž by byl zaznamenán vývoj hlavní postavy, nebo vývoj vztahu mezi ústřední dvojicí. Takže pokud se budu na knihu dívat optikou děje původního Zkrocení zlé ženy, nebo optikou toho, co má mít děj, gradaci a je v knize nejzajímavější, totiž onu ústřední dvojici, spokojena být moc nemůžu. Pokud se na to podívám ze strany vedlejších postav a nahlodáváním křehkých rodinných vztahů (což je koneckonců i hlavní téma autorky napříč její tvorbou), pak budu mnohem více spokojena. Má to místy opravdu vtipně vyvedené dialogy, ale celé to postrádá gradaci (tolik zřejmou u Shakespeara), a místy to možná působí poněkud rozvláčně než dynamicky (opět zřetelný protiklad k předloze). Nicméně postava Kate je charakterově velmi hezky vykreslená a zajímavý je i Pjotr, ale u něho možná visí trochu otazník, protože je v knize bohužel docela poskrovnu. 70%

1 21.04.2018

Dlouho jsem si chtěla přečíst něco od Arta Paasilinny a tahle kniha mě zaujala svým námětem, takže očekávání velká a jak to tak bývá, o to větší zklamání. Některé pasáže jsou velice zdlouhavé a nudné, což v podstatě v krátké bezdějové knížce, představuje jistý problém. Celé to jsou takové cestovatelské zápisky o světě a jeho sociálních problémech v současnosti (tedy v roce 1980) a v minulosti. Štvalo mě, jak v některých pasážích autor poučuje o věcech, které se vyučují v dějepise a z toho nemá zapotřebí zmínit jakýkoliv záchytný detail o postavách finské kultury (což ale může být způsobeno kulturními rozdíly nejen v náboženství, aneb to, co je někde základní fakt, nemusí být jinde a naopak). Je to kniha pro Finy, nebo velmi zasvěcené čtenáře finské kultury, ti si knihu možná užijí a patřičně ji ocení. Pro mě osobně zklamání, nezasmála jsem se ani jednou. V knize jsem našla laskavý způsob psaní, ale ne laskavý humor, není tam žádný humor, ani špetka. Často jsem slyšela čtenáře přirovnávat Jonase Jonassona k Artu Paasilinnimu, což vážně nechápu. Jonasson má vypilovaný absurdní humor groteskních situací, které ale obstojí i celkově. Jeho humor nemusí sednout každému, ale prokazatelně tam je. U Paasilinniho jsem ho prozatím neobjevila. Jediné co mají tito autoři společného jsou absurdní výchozí situace, ale to je spíš typický rys humoristické skandinávské literatury (a nejen humoristické) obecně. 55%

1 19.03.2018

Tak předně jsem sice fanynka sem tam i moderního umění, ale pokud někoho lákám na úžasné kresby, tak bych očekávala něco skutečně o dost lepšího než jsou ilustrace v knize (buď reálnou kresbu, nebo abstrakci, ale s nápadem). To samozřejmě jen tak mimo, že PR kampaň bude lepší než kniha se dalo očekávat, ale nic proti. Za mě jsou největší zklamání postavy, kromě Wraela je to docela bída. Dějová linka o Acrel je pouhým čekáním na to, co se stane v dalších dílech. Informace o světě jsou dávkovány násilně a dlouze a v ději je můžete poměrně často očekávat dopředu. Vyvrcholení prvního dílu je prakticky pouhou počáteční zápletkou, která se u většiny fantasy odehraje na prvních deseti stranách, aby mohlo začít to pravé dobrodružství. A třeba začne, ale rozhodně ne v prvním díle. Nicméně na debut to není špatné. Možná mi to trochu připomíná fanfiction na to, co je podle autorů ve fantasy "cool" než fantasy jako taková, ale to se může v dalších dílech změnit. 60%

1 03.02.2018

Velmi náboženské dílo, ve kterém samostatnost hlavní hrdinky brzdí její víra v boží osud (nevadilo by to, kdyby se sama autorka dokázala rozhodnout, jestli je důležitější pokora a osud, nebo vlastní samostatnost, vnitřní zápas o to ovšem nesvede, takže se jedná v podstatě o velmi neživou až literárně vykonstruovanou hrdinku). Možná je odrazem samotné Anne, ale mravopoučný, ve všech ohledech poučující román, který má ambice čtenáře pokárat prostřednictvím hlavní hrdinky, která nepochybuje o zkaženosti druhých, ale nikdy ne o vlastních schopnostech (nepochybuji o věrohodném vykreslení tehdejších poměrů a hrozném postavení, které guvernantky a vychovatelky měly, ale autorka nepřipouští ani na okamžik, že byste si mohli utvořit vlastní názor na to, co říká, takže všechno podtrhne mravopoučným kázáním), ale zdaleka nedosahuje literárních, příběhových ani myšlenkových kvalit. Anne opakuje moudra, která se můžete dočíst v bibli sami, nebo si zajít na kázání do kostela. Příběh, hrdinové, to Anne prakticky nezajímá. Otázky k zamyšlení nepodává, rovnou vám naservíruje to, co si máte podle ní myslet. Literárně velmi těžkopádné, zatím mě žádná ze sester Bronteových (i když nejblíž k tomu má rozhodně Charlotte) nepřesvědčila o tom, že oproti Jane Austen (kterou hojně kritizovaly, ale jejích literárních kvalit a vytříbeného stylu nikdy nedosáhly), Elizabeth Gaskell a později třeba George Elliot, jsou jejich knihy těžkopádné a povýšenecky poučné anebo neopodstatněné chováním postav (Na Větrné hůrce). 50%

1 03.02.2018

Jane Austen byla skvělá spisovatelka už v mladistvých letech. Tolik báječné ironie, sarkasmu, nadsázky, nadhledu a brilantní parodie tehdejšího chování, konvencí a perfektního vykreslení postav, někde až na samé hranici karikatury, se kterými si ale autorka skvěle hraje a trefně se do nich strefuje. Neskutečné množství parodických narážek a utahování si z tehdejších románových postupů (ale i konkrétních literárních děl) je senzační. Stejně jako místy až překvapivá syrovost popisu postav, která je však naprosto přesná. Pro mě je Jane Austen nejoblíbenější autorkou vůbec a přečtení jejích raných prací mě utvrdilo v tom, jak výjimečná spisovatelka Jane byla. 80%

1 19.07.2017