10 rad nájemného vraha, jak vyčistit kvartýr

12.07.2022

Taková docela zábavná jednohubka, od které jsem asi čekal trochu víc.

07.05.2022

Kniha se mi dost líbila, je tam hodně černého humoru, není to detektivka ani thriller. Změna stylu v polovině mi taky nevadila, knihu jsem jedním dechem dočetl do konce. Ale věřím, že se nemusí líbit každému.

28.10.2020

Ze začátku to byla fakt sranda, drsná a občas sprostá, ale sranda. Postupně se to nějak proměnilo, až se sranda vytratila úplně. A ten závěr, no nevím... Nechci spoilovat a bez toho se nedá napsat nic víc, jen že celkově to špatný nebylo, akorát tak na tři hvězdy. ;)

Autor je strašné hovado - to je věta, kterou jsem si při čtení několikrát opakovala. Kniha jako taková mi přišla neutrální - nepotěšila, ale ani neurazila. Místy jsem se zasmála, ale nemohu říct, že by mne nadchla. Každopádně od autora žádám omluvu - v průběhu celého příběhu jsem nedostala ani jednu jedinou radu, jak vyčistit kvartýr...

31.03.2019

Tahle knížka mě naštvala a zklamala. Název mě naladil na něco jiného, což bych zvládla, kdyby se to aspoň dalo číst. Ale za mě nuda. 2* jsou jen díky humoru, díky němu jsem to dočetla do konce. Pro mě četba o ničem.

20.08.2018

Do první půlky to je skvělé čtení. Černý humor, člověk se zasměje. Hned bych dal v podání otce Laskavého své "laskavé" hodnocení. Jenže potom přijde půlka druhá. Celá kniha změní styl a už jen vzpomínáme na válku a nalézáme Boha a vykoupení ze svých skutků a to už mě bohužel opravdu nebavilo. Navíc byl závěr velmi předvídatelný.

Reklamní masáž začala příliš brzo, než jsem se stačila začíst a ocenit případný děj. Další čtení proto považuju za ztrátu času. Raději proto nehodnotím.

30.01.2018

"Někde hluboko ve mně, jako Tito z hrobu, vstává starý dobrý vojačisko hrvatska armády a pouští se do práce".

24.11.2017

Zábavná knížka, která naláká k návštěvě Islandu víc než leckterý cestopis.

24.03.2017

docela pekna knizka, ale konec prilis usekly

03.08.2016

Bezva zápletka, velká nadsázka a pro mě i legrace. Při čtení jsem se náramně bavila.

22.06.2015

Úžasné spojení drsného humoru s průvodcem islandského národního naturelu, nedávné evropské historie i studiem lidských charakterů. Čím dál kniha jde, tím je vážnější (ovšem stále vrchovatě černo-humorná), ovšem jde to ruku v ruce s vývojem hlavního hrdiny i celkového příběhu. Neskutečně čtivě napsané, i když pravda ne pro každého. Trochu jsem se bála konce, ale Helgason to měl promyšlené skvěle, konec nezklamal, spíš jste skoro nechtěli, aby to takhle skončilo, ale pak si uvědomili, že právě tenhle konec knize dává ten punc promyšlenosti, smyslu i hloubky. 90%

10.05.2015

Bylo to hodně přitažené za vlasy a autor často používal sprostá slova. Na druhou stranu je zde skvělý slovní humor a autor se nebojí dělat si srandu z vlastního národa. Je vidět, že i překladatel si na tom dal hodně záležet. Doporučuju všem, co mají rádi knížky protkané cynismem.

26.02.2015

Konečně… konečně něco, co mě pobavilo. Konečně něco, co má příběh, inteligentní humor, svižný jazyk, nehraje si to na žádnou intelektuálštinu, ovšem není to hloupé. Groteska s nádechem balady… Přesto, že se jedná o severského autora, není to chladně zadumané a mrazivě temné – naopak, svou domovinu umí autor vtipně „shodit“ aniž by z textu čišela nějaká frustrace či nespokojenost. Vřele doporučuji...

10.09.2014

Krátká odechovka, která pobavila.

03.09.2014

Po počátečním nadšení jsem měl co dělat, abych to dočetl do konce. Autor osciluje mezi černým humorem a vážným odkrýváním příčin zabijákovy morální otupělosti v traumatizujících zážitcích jugoslávské války. Jako to první kniha tak selhává a ztrácí na lehkosti, jako to druhé je nedostačivá a stěží uvěřitelná. Ironie a sarkasmus, v detailech půvabné, ale v celku vycházejí naprázdno. Snad nejzajímavějším mi nakonec přišly autorovy, tj. domorodcovy, postřehy z Islandu, vyprávěné očima nedobrovolně na ostrov přibyvšího Chorvata. Počet SUV na rodinu, obliba Eurovize, prázdné chodníky, atd.

20.08.2014

Podobně jako u mnoha předchozích komentujících - zklamání, nebo spíš celkové rozčarování a roztrpčení. Počáteční černo-humorný úprk nájemného zabijáka z USA a jeho "převtělení" do Laskavého duchovního vyloupnuvšího se do islandského léta bylo skvělé (samozřejmě odmyslím-li si vraždu v přímém přenosu), ale postupně mi úsměv z tváře zmizel až zmrzl docela... Vadily mi popisy některých provedených vražd, ale zejména nepříjemné byly vzpomínky na válku v Jugoslávii, kde zabiják působil jako mladík na straně Chorvatů. Syrové, drsné, hnusné ... ano, připouštím, že tato válka je nedávnou skvrnou Evropy a všech nás, kteří po celou dobu konfliktu před ním zavírali raději oči (co jsme také povětšinou mohli dělat jiného než tvářit se, že se vlastně nic neděje, že), ale připomínat tuto strašlivou moderní genocidu pod rouškou severského thrilleru (což ani žádný nebyl) mi vůči čtenáři rozhodně nepřipadá fér...(kupodivu jsem komentář o této zásadní součásti knihy níže v předchozích komentářích nikde nenašla). A poslední část knihy včetně závěru mi připadala už úplně ujetá...

Po tolika pozitivních komentářích jsem byla zklamaná. Mmj. jazyk dost vulgární... možná tak dobrá kniha pro "chlapáky".

30.03.2014

Po dlouhé době jsem přečetla moc vtipnou knihu, plnou černého humoru, co potěšila mé cynické srdce. Musím zmínit ještě výborný překlad pana Martina Bráta. Neznáte ho někdo? Poděkovala bych mu.
O co jde?
Profesionální zabiják prchá před policií a nedopatřením místo v Záhřebu končí převlečen za pastora na studeném Islandu. V zemi, kde je člověk podezřelý i pokud jde sám po chodníku nebo jede autobusem městské hromadné dopravy, v zemi, kde téměř neexistuje zločin a není možné sehnat zbraň, a kde se navíc zoufale nedostává tmavých zákoutí, protože v létě slunce vůbec nezapadá.
A jedna ukázka pro silné povahy. Pejskaři, nebijte mě!:-)
„Vytahuju nůž a otevírám dveře. Ukazuje se, že pes štěkal uvnitř v domě. Za dveřma vklouznu do přezůvek a vydávám se na obhlídku svýho nového domova. Dvě stě metrů čtverečních pro paďoury na kvadrát. Nepoužívanej krb a opět další měsíční malby, těžkej nářez v těžkých zlatejch rámech. Pás otylých pohovek a běhací pás. Pes bude nejspíš ve sklepě. Najdu schody a po sluchu se nechávám vést do prádelny. Jakmile jsem uvnitř, malá štěkající mašinka začíná šílet, ale otočením krčku ji rychle vypínám. Jde to snadno, asi jako když si utrhnete kuřecí stehno z KFC. Je to jeden z těch malejch chlupatých čoklů, kterým jsme doma ve Splitu říkali „chodící paruky“.“