Freiherr komentáře u knih

Tohle není zrovna čtení na dobrou noc, ale když si člověk zvykne na Hitlerův styl psaní, není to tak hrozné, jak tady mnozí píší. Je zbytečné tuto knihu hodnotit z literárního hlediska, protože ji rozhodně nikdo nečte pro její jazykovou "krásu". Hitler ji nekoncipoval jako beletrii, nýbrž jako soubor myšlenek a principů a z tohoto pohledu se mu to, myslím, povedlo. Jako průprava k této knize je nutná zevrubná znalost problémů Německa po první světové válce a Hitlerova mládí. Kdo tyto znalosti postrádá, v knize se snadno ztratí. Proto jsou podle mne obavy ze zneužití knihy neonacisty naprosto zbytečné - většinou stěží ví, kdy a kde se Hitler narodil. Povinná četba všech vážných zájemců o druhoválečnou historii.

U mnoha knih vnímám rozpor mezi předlohou a následným filmovým/seriálovým zpracováním, ale Jirotkovo dílo mezi ně nepatří. Doktor Vlach je stejný v knize i seriálu, Saturnin taktéž - to je hlavní. Zásadní rozdíl spočívá jen ve věku Milouše, kdy v knize je mu tuším 18, zatímco jeho seriálové verzi ztvárněné Pavlem Vackem bylo skoro třicet. Nebudu nosit sovy do Athén vypisováním kvalit děje a raději přidám jen malý úryvek z promluvy Jitky Molavcové (nemohu si vzpomenout, zda je v knize také):
"Buď stojíte tak daleko, že mě neslyšíte, nebo tak blízko, že je to prostě společensky nepřijatelné. Najděte se prosím ideální vzdálenost a dodržujte ji! Rozumíte?
Ten jídelní servis vypadá tak ponuře, že je mi do pláče.
Ano, chtěla jsem růži a toto je růže, ale naprosto nevhodná k mému věku, k barvě šatů, ke společnosti, kterou očekávám - prostě nevhodná."

Na Máchovi se mi líbí především vybroušený jazyk, který, ač někomu může připadat příliš archaický, podtrhuje lyričnost díla. Nebudu nosit dříví do lesa vychvalováním příběhu a raději připojím svou oblíbenou pasáž:
Daleko zanesl věk onen časů vztek,
dalekoť jeho sen, umrlý jako stín,
obraz co bílých měst u vody stopen klín,
takť jako zemřelých myšlenka poslední,
tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
to jestiť zemřelých krásný dětinský hlas.

12 07.03.2020

Po komposičně velmi dobře zvládnutých "Němcích" jsem byl zvědav na autorčinu nejnovější prosu. Bylo mi sděleno, abych neměl příliš vysoká očekávání - prý je "Doupě" zmatečné a nudné. Katalpa v knize rozehrává 3 zcela odlišné příběhy, které se však v jistých momentech prolínají. Hlavní hrdinka, paní Květa, mi byla od začátku sympatická a hlavní dějová linie byla celkem napínavá. Jen konec vyznívá do ztracena - klidně se mohla autorka pokusit nastínit další vývoj.

11 10.03.2020

Svatý Augustin je mi jako světec a spisovatel blízký je dvou důvodů - k víře se dostal přes strastiplnou cestu plnou slepých odboček a mnohých klopýtnutí za velkého přispění své matky - to máme společné. Druhým důvodem je jeho přínos k antické filosofické tradici, kterou Augustin umně propojuje s relativně mladým učením křesťanským. Vyznání má také přínos historiografický, protože pomocí zmíněných reálií si můžeme udělat obrázek o společnosti a poměrech pozdní antiky. Jak je zmíněno v komentářích níže, je třeba toto významné dílo k lepšímu pochopení (zvláště času se věnujících pasáží) přečíst vícekrát.
Už jen to, že krátce po revoluci u nás vyšlo několik fotoreprintů vydání z roku 1926 a že následně byly zpracovány nové překlady, svědčí o nehynoucím významu této niterné zpovědi hříšníka Všemohoucímu.

Jako mnoho zdejších přispěvatelů mám Noc na Karlštejně spojenou především s oním slavným (a dle mého názoru velmi kvalitním) muzikálem. Ke knižní podobě jsem se dostal mnohem později a byl jsem překvapen, jak útlá kniha to vlastně je. Reálie doby Karlovy jsou podány možná příliš romanticky, na druhou stranu se ale nejedná o historiografickou publikaci - ponechme tedy Vrchlickému jeho básnickou licenci.

Zamarovský v této knize představuje římské dějiny velice čtivým způsobem, přístupným i pro laickou veřejnost. Nevynechal žádnou událost, která měla pro budoucí vývoj říše význam, a přitom není kniha přesycena daty a jmény. Naopak, autor vhodně prokládá popis politických událostí vložkami o kulturním životě, které jsou neméně zajímavé. Kniha není a ani nemá být vyčerpávající historickou studií, nýbrž vstupní branou k četbě dalších, podrobnějších monografií, zaměřených na kratší úsek dějin nebo na konkrétní osobnost. Četl jsem první vydání, kde je kromě jiného i několik citací z Engelse, Lenina a dalších marxistických historiků. Zdá se, že tito pánové byli odborníky na všechno...

9 02.06.2019

Hlavní předností tohoto díla je především velká čtivost - od knihy je těžké se odtrhnout. Kvituji i dobré charakteristiky jednotlivých postav - působí velmi realisticky. Autorka do příběhu důmyslně zasadila i kratší zprávy o světovém dění té doby, které výborně dokreslují situaci. Je zajímavé sledovat, že tak významná dějinná událost jakou byla druhá světová válka se obyčejných Němců, a konec konců i Čechů v Protektorátu, několik let příliš nedotýkala. S válečnými událostmi byli konfrontováni až na jaře 1945, kdy se přes naše území přehnala fronta.

8 28.02.2020

Nevidím důvod pro nízké hodnocení této knihy. Je to snad proto, že je podrobná? Ano, je velmi podrobná! A přesně taková má kvalitní biografie být - podrobná, přesná, výstižná. Nejedná se o brožuru z Levných knih. Je málo čtivá? Pro někoho možná ano - není to přece dobrodružný román, kde policajti honí zlého padoucha po pralese. Že není kniha celá o Osvětimi? Ne, není, protože Mengele v táboře strávil zhruba dva roky, kdežto na útěku byl 34 let!

8 21.07.2018

Odpoledne křesťanství by si mělo dát pozor, aby se k večeru nerozplynulo jako slunce ve vlnách. Tak se totiž stává systémům – náboženským, spirituálním i politickým – které, hledajíce své nové vyjádření, opustily to, co je činilo jedinečnými. Nabízím několik otázek, které mne při čtení knihy napadaly.
- Opravdu Mons. Halík, jak sám píše, kněz se 43 lety zkušeností, považuje vyznání hříchu proti šestému přikázání za trapné? Je snad proud Boží milosti odpouštějící těžký hřích prostřednictvím kněžského rozhřešení trapný, nepotřebný nebo snad nahraditelný ujištěním o všeobecném Božím milosrdenství, jak se zvláště na západ od nás namnoze děje? Neříkal snad náš Spasitel, že kdo se chtivě byť jen podívá na ženu, cizoloží s ní ve svém srdci?
- Autor se na jednom místě věnovaném problému stejnopohlavních svazků pateticky táže: „Smím tyto lidi [homosexuály], když konečně najdou partnera pro život, nutit k závazku celoživotního zřeknutí se touhy po intimitě, nebo jejich lásku nanejvýš „velkoryse“ označit za „menší zlo“, než je samota či promiskuita?“ Nejprve si neodpustím jednu logickou námitku – princip výběru ze dvou zel předpokládá, že existují jen špatné možnosti. Církev ovšem vždy nabízela onu třetí, která jediná nevede a priori ke hříchu, a tou je celoživotní pohlavní zdrženlivost ať už v myšlenkách, pohledech či skutcích spojená s vroucí modlitbou a snahou hledat své místo ve světě na základě rozlišování Boží vůle. V tomto kontextu mě napadá myšlenka, která se dá vztáhnout na mnoho výroků v této knize: Opravdu se má měnit morální nauka Církve jen proto, že se nehodí do dnešní doby? Nebo to je snad jeden z aspektů onoho slavného aggiornamenta?
- Je všeobecně známo, že Mons. Halík je velkým zastáncem a propagátorem druhého vatikánského koncilu, který v knize neváhal nazvat „hvězdnou hodinou 20. století“. Tento koncil podle něj uzavřel „gentlemanskou dohodu“ Církve s moderním světem. Gentlemanská dohoda ovšem předpokládá, že se jí účastní gentlemani. A promiňte, ďábel coby původce, podporovatel a inspirátor tolika prvků moderní doby vskutku gentlemanem není.
- Do očí bijící výsměch katolické nauce v knize sice zaznívá z úst amerického teologa Davida M. Knighta, ale Mons. Halík jeho myšlenku označil za „celkem logickou“. Jedná se o otázku, proč vlastně nepřipustit platně pokřtěné nekatolické křesťany k ostatním svátostem, uznáváme-li, že platným křtem žijí stejně jako katolíci v milosti posvěcující. Pomineme-li základní problém, že milost posvěcující se ztrácí i jediným těžkým hříchem – například již zmíněným přestoupením šestého přikázání sexuálním životem v neplatném svazku, nabízí se otázka, jak by mohli ke svátostem přistupovat ti, kteří mají zatemněné povědomí o jejich podstatě. Věří snad „platně pokřtění nekatoličtí křesťané“ v reálnou přítomnost Pána Ježíše v Eucharistii podle definice Tridentského koncilu? Sdílejí katolickou nauku o svaté zpovědi? Nahlíží stejně na svátost svěcení kněžstva? Odpověď mimo vzácné výjimky zní ne! Proto by se dopustil svatokrádeže, kdo by bez náležité dispozice přistupoval ke svátostem i ten, kdo tomu z moci svého úřadu nezabránil.
- „Žádné dogma nám nebrání v naději, že peklo je po Ježíšově projití prázdné.“ Proč tedy generace věřících před námi konaly přísné posty, dávaly almužny, zbožně získávaly odpustky, když je peklo prázdné? A co mnohá vidění omilostněných duší – zdály se jim snad přeludy?
- K několikrát opakované „nutnosti“ světit ženaté muže a udílet jáhenské svěcení ženám stačí poznamenat, že ani tak progresivní papež jako František to (bohudík!) neučinil, ač k tomu na Amazonské synodě bylo nakročeno, a dokonce v nedávné úpravě kanonického práva pod trestem exkomunikace zakázal pokus vysvětit ženu. Snad si správně uvědomil, že ani papež nemá právo měnit Božský základ víry a že by takový pokus byl stejně zcela neplatný, jako třeba svěcení „biskupek“ u anglikánů.
V tomto výčtu prapodivných výroků bych mohl pokračovat ještě dlouho (nepřítel jménem tradicionalismus, Bohem chtěná pluralita náboženství, subsistit, chybějící cedule s nápisem „Nesuďte!“ nad dveřmi Svaté inkvizice etc. etc.), ale, jak říká žalmista, unaven jsem již voláním. Čtenář jistě nebude mít problém tyto a mnohé další problematické názory v knize najít.
Na závěr ještě poslední otázka: Je tato „odpolední“ cesta skutečně ta, kterou se má Církev ubírat? Já spatřuji mnohem více naděje v návratu k tisícileté tradici Církve v duchu hesla arcibiskupa Lefebvra: „Tradidi, quod et accepi.“ - Předal jsem, jako jsem přijal. S důvěrou jsem předal jsem víru, morálku, liturgii, modlitby zděděné po předcích bez toho, abych se je snažil, já nedokonalý člověk, vlastními invencemi měnit.

Kéž by si Werther kromě svého oblíbeného Homéra přečetl také některé dílo řeckých filosofů! Ti by mu vysvětlili, že toužit po něčem či po někom způsobem tak fanatickým je nehodné rozumného člověka. Konec potom už nemůže překvapit a Werther dostává, co chtěl - může nekonečně dlouho dýchat společný vzduch s Lottou. Lepší než nic, ne?

7 26.09.2019

Kniha je poutavá nejen svou epistulární formou, ale především na výsost zajímavým tématem. Vždyť koho z tradičně smýšlejících katolíků by někdy nenapadlo, jak by vypadal návrat tradičních mší do farností. Bryan Houghton nám zde nabízí svůj pohled, přičemž je třeba mít na paměti, že originál vyšel v sedmdesátých letech, a proto autor nemohl znát Summorum pontificum, Traditionis Custodes, vývoj FSSPX, vznik FSSP atd.
Biskup Forester, „hlavní hrdina“ románu, na sklonku svého života vydává okružní list kněžím své diecéze, v němž dovoluje sloužit tradiční mši svatou při současném zachování Novus ordo. Ovšem postup vracení mše svaté všech věků není, alespoň dle mého názoru, úplně šťastný. Mám na mysli zvláště ad hoc vytvořenou hybridní mši – zjevně inspirovanou přechodnou podobou mše mezi lety 1965 a 1969. Tato reforma reformy, ač míněna dobře jako úprava hlavních nedostatků Novus ordo, by však z dlouhodobého hlediska neobstála.
Domnívám se, že mše svatá má být sloužena výhradně podle schválených liturgických knih – tedy kompletní tradiční mše svatá bez čtení v národních jazycích přímo ve mši a s Confiteor před přijímáním.
Čtenáře může překvapit, že ze strany Říma nedošlo proti biskupu Foresterovi k žádnému zásadnějšímu výpadu. Lze však očekávat, že kdyby biskup žil déle, stihl by ho podobný osud jako v knize často zmiňovaného arcibiskupa Lefebvra...

6 21.12.2020

Homér, a já věřím, že vskutku autorem či konečným redaktorem obou eposů tento básník byl, k nám i po více než dvou tisíciletích promlouvá ústy svých šestiměrů (hexametrů). Kdesi jsem četl, že je pro obě epické básně příznačný takzvaný homérský klid. A vskutku, ať básník popisuje nejlítější bitevní ryk, Achillovo lání nad padlým druhem nebo bohatou hostinu, kdy, slovy Homérovými, muži touhu po jídlu a vínu zukájeli všechnu, jazyk zůstává stále stejný a pokojně si plyne ladnými verši dál. Dokonce i když přichází Priamos žádat vraha svých synů o vydání těla Hektorova, což je má nejoblíbenější část, ani tehdy klid není porušen. Podle mě to ještě více vynikne v překladu Antonína Škody - posledním a troufám si říci i nejlepším českém časoměrném překladu, který jsem četl, srovnávaje ale i novější (Vaňorný, Mertlík, Šrámek). Pro někoho snad může být překážkou archaický jazyk (zvláště pokud čtenář zápolil už s v porovnání se Škodou velmi moderním přízvučným překladem Vaňorného). Na druhou stranu se však může kochat nepřeberným množstvím epitet (Trója lepohrazená, krásnoholenci Achajští, smrt dlouhormutná...), které mu budou jistě ještě dlouho znít v uších.
Na důkaz že i před tolika staletími si děti stavěly hrady z písku, přikládám následující úryvek:
Hrnuly tam se v řadách voje hustě a napřed Apollon,
štít drže převzácný; i bořil přesnadno Achaiů
ohradu, tak jako hoch si jakýs hraje na břehu mořském,
jenž, když z písku zdělá svou hračku v radosti dětinské,
zas ji nohou a rukou rozhází, takto se bavě:
stejně jsi Argejských rozházel, Foibe pomocný,
dlouhou práci a píli a strach na všecky jsi pustil.
(XV; 360-366)

6 10.11.2020

Kvalitní soubor většiny starověkých bájí, který ocení zejména ti, již se antikou zabývají. Některé příběhy jsou kratší, jiné vydají na několik desítek stran - například Argonauti. Doporučuji toto dílo jako průpravu k Ovidiovým Proměnám, kde jsou stejné příběhy zpracovány básnickou formou - člověk si pak lépe vychutná melodičnost jazyka, když už zná obsah.

6 26.09.2019

Nejčtenější kniha první poloviny XX. století. Remarque používá nepříliš květnatý jazyk, což jen dodává Pavlovu vyprávění na věrohodnosti. Naturalistické popisy dělostřelecké přípravy, zabíjení kvílejících koní a umírání vojáků z Pavlovy roty jsou jedny z nejsilnějších, kterém jsem kdy četl. Někdy se ovšem autor nedokázal přenést přes válečný patos - např. scéna s francouzským vojákem v trychtýři po granátu, kterého Pavel zabil. Trochu mi také vadilo povrchní filosofování vojáků nad smyslem války, ve kterém se stejně k ničemu nikdy nedobrali. Naopak oceňuji velkou čtivost knihy a zajímavě zpracovaný závěr.

6 13.02.2019

Je skvělé, že v Antické knihovně vyšly i zbývající Senekovy filosoficko-etické spisy. Naturales quaestiones se pravděpodobně nedočkáme. V předchozích komentářích jsou zevrubně popsány kvality tohoto souboru a já nehodlám nosit dříví do lesa. Přidám jen malou doušku ze začátku Apokolokyntózy, která mě velmi pobavila:

Když se podíval pozorněji, zazdálo se mu, že by to mohl být člověk. A tak k němu přistoupil a promluvil na něho homérským veršem, jak bylo pro něho jako pro Řeka nejsnadnější:
- Odkud jsi, z kterých lidí, kde město tvé a rodiče tvoji?
Claudius se zaradoval, že jsou v nebi lidé vzdělaní v literatuře – zadoufal, že se tam uplatní jeho Dějiny. A tak odpověděl také homérským veršem naznačujícím, že je císař:
- Vítr mě unesl z Tróje a do země Kikónů zahnal.
Pravdivější by však byl verš následující, také Homérův:
- Vyvrátil jsem tam město a pobil obyvatelstvo.

6 20.08.2018

Zcela bezkonkurenční dílo, věnující se "poslednímu dějství děsivého dramatu" - konci Tisícileté Říše. Velmi podrobně jsou zde zobrazeny rozpory generality s Vrchním Velitelem, nekonečné ústupy, namáhavé protiútoky za cenu těžkých ztrát a hlavně postupný rozpad německého hospodářství, dopravy, služeb a státní správy. Knihu jsem četl již několikrát a vždy nabídne něco nového.

6 14.08.2017

Pěkný exkurs do dějin středověkého českého státu, přestože mě toto období jinak příliš nepřitahuje. Na sv. Ludmile i jejím slavném vnukovi je vidět vroucí víra, jež prostupuje jejich každodenní jednání. Ne nadarmo se oba stali významnými českými světci! Kristián dobře uchopil i látku předcházející samotnému životu sv. Václava, stručně vyloživ cyrilometodějské působení a počátky české státnosti.

Velmi dobře zpracovaná publikace, při jejímž čtení vysvítá, nakolik se změnil náš jazyk za něco málo přes sto let. Změny to jsou mnohdy dost razantní - "vyhynutí" předminulého času, ztráta zbytků aoristu (vece) i supina (jít spat). Ale i morfologie substantiv se změnila (hosti, bratří, veš - správný tvar pro novější všechen). Gebauerovo dílo se tak vlastně neintencionálně změnilo v historickou mluvnici českou...

4 18.02.2021

Tato kniha mě naučila milovat a nově prožívat adoraci. Teď vím, že není potřeba před Pánem chřestit zrnky růžence nebo šustit stránkami breviáře. Bohatě postačí tiché patření na Jeho Tvář spojené s nasloucháním Jeho hlasu.
Zápisky tohoto benediktina obsahují také krásnou korunku odčiňování za hříchy kněží a Pán zaslíbil vyprošení mnohých milostí pro ty, za které se ji budeme modlit. In sinu Jesu je kniha především určená pro kněze - Pánovi nejbližší přátele, ovšem užitek z ní mohou mít všichni věřící. Nezáleží, kolika hříchy jste obtížení, Pán Ježíš nabízí své vroucí přátelství každému, kdo mu dovolí vstoupit do své duše a nechá se po malých krůčcích proměňovat k obrazu svého Spasitele.

4 09.09.2020