f.enjoy69 komentáře u knih

Jako každé dílo, ve kterém se objevuje více autorů nebo oddělených kousků, se každému pozdává něco jiného, něco člověku z celku zůstane, ale na každý autor je schopen se všem zavděčit a zapůsobit. A taková je i tato kniha, některé příběhy jsou silnější, některé zas člověka tolik nevezmou... Jak padlo v předchozím komentáři, člověk zobe a vybírá si.

Celkové hodnocení není nejlepší, trochu mě mrzí, že ve výběru jsou často díla mnohem obsáhlejší a zde je přeložených jen pár kapitol, třeba takové Setkání s bratrem nebo příhoda ve výtahu by určitě stály za vydání jako celek (vlastně i další...). Přesto za mě veliký dík, že u nás vychází i taková literatura, protože Korejci mají co nabídnout (třeba právě moc povedená Ta druhá strana života).

3 29.01.2017

Úžasná publikace, ve které se člověk dozví spoustu věcí z kultury, ale především života a chování Japonců. Kromě osobních zkušeností autorky (tedy věcí přímo z první ruky) či ne příliš známých faktů o japonské společnosti nechybí ani spousta ilustrativních fotografií a malůvek všelijakých gest, které se mnohdy liší od našeho vnímání (třeba obyčejné počítání na prstech) či posunky, které vůbec nepoužíváme a mohou proto být matoucí.

Možná jedinou vadou na knize pro mě jsou takové tři drobnůstky. Nejprve stylistika, autorka píše, co se slovosledu a slovní zásoby týče, skoro doslova tak, jak jí "zobák narostl" (mnohdy to zní i vtipně, třeba když uvádí herny pačinko jako českou pačinkárnu a internet zná maximálně tak palačinkárnu). V hovoru by všechny ty průpovídky vyzněly přirozeně, ale písemně to je občas rušivé, někdy mi to až trhalo uši. Dále mi tu a tam vadilo, že autorka moc nedodržuje nějakou logickou a tématickou návaznost, takže jednou "mluví o voze, pak zase o koze", což se ale ve výsledku jakž takž dá ale... Závěrem, asi nejpodstatnější výtka, jak jsem se prokousával textem, tak jsem měl čím dál častěji pocit, že autorka chvíli psala, dva týdny text neviděla a psala dál, protože někdy se tam některá pasáž třeba i opakuje a text jako celek na mě působí, jako kdyby to autorka chtěla mít fofrem dopsané...

Obsahově jsem poměrně spokojený, co do formální stránky méně, ale to ani není tak podstatné. Škoda, že kniha vyšla v nákladu asi jenom 500 výtisků, takže už na ni pravděpodobně v životě nenarazí, ale komu se dostane do rukou, tak vřele doporučuji. ;-)

Docela se ztotožňuji s recenzí v sekci Recenze... :)

3 22.01.2017

Třetí setkání s Óem. Pro mě jednoznačně nejlepší Soukromá záležitost, to je srdcovka, ale ani tohle ve výsledku nebylo špatné. První novela mi tématicky ani dějově moc blízká nebyla, ale jako sonda, kde se berou lidé jako byl hlavní hrdina to bylo zajímavé. Druhá novela, rozdělená do dvou částí mi přišla mnohem čtivější i propracovanější, námětem svým způsobem i pozoruhodná.

2 22.01.2017

Jestli jsem se dlouhou dobu těšil na nějakou knihu, tak to byla zcela určitě právě Soukromá záležitost, příběh mladíka Vrabčáka, kterému přišlo na svět (jak je v knize xy zmíněno) "dítě s hlavičkou ovázanou jak Apollinaire". Období snů, nakupování map Afriky či nevázanost, to vše má skončit, přichází tvrdý pád do reality - převzít zodpovědnost. Ačkoliv je Vrabčák pěknej vykuk a floutek, který to má všechno docela na háku a proplouvá životem docela bez obtíží či závazků, tak teď nastává okamžik, co dál s narozeným dítětem... Odjet pryč? Čekat, dokud se situace "nevyřeší sama, ale nést si vinu po zbytek života"? Vyprávění těch několika málo dnů přemítání a lítosti jak se někomu bortí dosavadní život, to nebylo úplně lehké čtení, přestože se v knize objevují i poměrně směšné scény, výhodou je obrovská čtivost a důvěryhodnost vyprávění. Ne každý je tak oprsklý a nezodpovědný jako Vrabčák, ale důležité je celkové poselství a vyznění knihy. "Lup", stačí jeden jediný okamžik a život, který člověk doposud žil je nenávratně pryč a je potřeba se s tím popasovat. Každý je jiný, má svůj příběh, ale občas přicházejí věci, které by nikdo předem nevzal v úvahu, ale ony nějakou náhodou přijdou. Co teď? ...

Díky Vrabčáku za tvůj příběh! ;-)

3 16.12.2016

Pro mě je Písečná žena velké zklamání. Námět je zajímavý, kladně hodnotím i to, kam se těch skoro 200 stránek ubíralo. Nějak mi to ale nesedlo, dialogy na mě neměly takový efekt, jaký by měly mít (třeba postava Nikiho na mě vůbec nepůsobila opravdově), celkově mi to bylo hodně cizí. Pravdou je, že ke konci už to bylo jen lepší a lepší, ale o nějaké čtivosti nemůže být ani řeč, některé formulace mi vyloženě neseděly, nelíbily se... Kdyby člověk četl jen kvůli myšlenkám a některým výjevům (pár z nich budu mít v hlavě ještě značnou dobu), tak bych možná byl i nadšený, ale jako celek není tohle můj šálek kávy...

3 23.11.2016

Ishiguro má dar psát a jaksi se od všeho emočně distancovat. Emoce nechává na čtenáři, všechno si tak poklidně plyne, ale tak se to jeví jen zvenčí. Zevnitř to vře a přímo křičí, to má Kazuo zmáknuté natolik, že by leckdo mohl namítnout, že je to celé takové ospalé a nic se v zásadě neděje, to je jen dojem a zdání. Vyrovnání se s vlastní minulostí a především zodpovědností za své předešlé jednání, byť bylo zamýšleno s dobrými úmysly, nám autor předkládá skrze příběh umělce Ona.
Je důležité, že se o Japonsku, jeho účasti ve světové válce a poválečném životě a uspořádání píše... Pro mě spolu s Honem na ovci od H. Murakamiho vrcholné zpracování tohoto tématu v beletrii.

Jediné, co trochu zamrzí, je název překladu. Vhledem ke kontextu by mi více seděl "Malíř prchavého světa", aby to navazovalo na kulturu ukiyo a zažité české označení...

Kenzaburó Óe, druhý nositel Nobelovy ceny (1994), debutoval v letech 1957/58 právě tím, co přináší tento výbor pěti novel/povídek. Jako člověk, který prožil dětství během světové války je přirozené, že i zde dochází ke zpovědi (částečné autobiografii) a ventilaci všeho, co je pro válečné a poválečné Japonsko typické - násilí, bezcitnost, konec války, deziluze, americká okupace, proměna společnosti...

Chov, příběh odehrávající se v bohem zapomenuté vísce, kam spadne spojenecký letoun s jediným přeživším - černochem, který se stává díky svému osobitému vzezření miláčkem vesnice až do chvíle, než...
Bylo zajímavé pohlížet na obyvatele vesnice, co v černochovi vlastně vidí, za co ho považují a jak s ním jednají. Kulturní rozdíl dělá své...

Lidské ovce - zostuzující potyčka mezi japonskými cestujícími a americkými vojáky v autobuse přináší vhled do poválečné atmosféry, co se okupantů a vnímání jejich přítomnosti týče, dokonce i kulturní propasti mezi oběma národy např. v pojetí viny/hanby...

A tři další...
Jsem rád, že jsem se knihou prokousal, někdy to bylo čtivé, občas úmorné. Přínosem ale pro mě je autorův pohled a přiblížení této doby.

2 11.09.2016

Setkání

Bláhové srdce, pročpak tak pláčeš,
setkáváš se přec,
neloučíš se s ní!
- Což není v každém setkání, pane,
počátek loučení?

Úžasné, že i my, takto časově i prostorově vzdálení od starého Japonska máme možnost si něco takového přečíst! ;) Hrozně moc obdivuji, že tyto verše měly, mají a jistě budou mít všeobecnou platnost pro člověka, čímž se nikdy neomrzí. A jakou v sobě skrývají pravdu...
Protože se zde v komentářích objevuje kritika, je dobré připomenout, že formou se sice překlad nemůže přiblížit originálu (absence rýmované poezie v japonštině nebo zvukomalba způsobená velkým množstvím samohlásek kvůli slabičné podstatě japonského jazyka - počítat slabiky by zase moc nefungovalo v českém vyznění), ale posláním se nám přiblížit může. Za to velké díky! :)

12 10.09.2016

Už ani přesně netuším, jak jsem se o Hejnu bez ptáků dozvěděl. Jisté ale je, že poté, co jsem křížem krážem prolezl webové stránky této knížky, tak má zvědavost a touha přečíst si toto dílo značně vzrostla... Již samotný název "Hejno bez ptáků" a záludná otázka, jestli je "celek víc než součet částí" mi říkaly, že se jedná o něco jiného, něco, co bych si asi měl přečíst...

Knížka se fyzicky nikde oficiálně moc neobjevuje, vlastně byla náhoda, že jsem se k ní teď dostal skrze kamarádku, která mi ji sama nabídla. Neváhal jsem...

Na první pohled je toto dílo úchvatné - krásný přebal a dvě knihy, černá a bílá. Příběh a Kniha. Kde začít? Tíže volby je na čtenáři, já začal Knihou... Jak padlo již v jednom z komentářů, myšlenek je tu schovaný celý náklaďák. Tím to ale bohužel pro mě haslo. Nestává se mi, že bych z nějakých cca 130 stránek vytěžil dvě A5 stránky poznámek a myšlenek, v tomto smyslu to bylo vnitřně hodně přínosné. Pak ale nastává problém s formou, která mi nesedla. Čím příběh dále pokračoval, tím více a více jsem ztrácel nit. A už se nechytl... Vlastně moc netuším, co si o Knize myslet. Přišlo mi to takové zmatečné, jako kdyby autor měl potřebu a touhu soustředit stovky a stovky let vývoje lidského poznání do jediné knihy...
Vím ale, že na nějakou dobu se s Hejnem bez ptáků loučím... A až nastane pravý čas, tak se vrhnu do příběhu, který mi snad objasní to, co mi zatím zůstalo skryto...

Sbírka všelijakých cvičení, překladových, doplňovacích i dalších na procvičení anglických slovních druhů a jejich specifik. Bohužel chybí klíč (záměrně), takže se člověk musí v nouzi obrátit na Mluvnici současné ang. na pozadí češtiny...

2 05.09.2016

Asi nejslavnější a nejpozoruhodnější počin české anglistiky za poslední dekády. "Dušková," jak na vejšce říkáme této knize, je spolu se dvěma cvičebnicemi asi největší strašák studentů angličtiny, ať už na "fildách" nebo "pajdách" - a je proč. Kniha je tak obsáhlá, že vůbec to všechno pochopit, pojmout a alespoň zlomek si zapamatovat je na dlouhé lokte...
Samotná kniha je rozdělena do dvou částí, morfologie a syntax, a člověk tam najde skoro všechno, co by ho o angličtině mohlo zajímat, ať již z praktického hlediska, nebo jazykovědného. Výhodou je porovnání s češtinou, nevýhodou je členění textu (minimálně v mém vydání) - na namátkové dohledávání není moc praktické. Kniha je oficiálně i na internetu, kde se díky vyhledávači kniha stává použitelnější než papírová verze, viz níže.

http://emsa.ff.cuni.cz/

Já osobně preferuji Practical English Usage (pro obyčejné smrtelníky i použitelnější), ale to, že je "Dušková" na naše poměry veledílo, o tom nemám žádných pochyb. Klobouk dolů... :)

A pevné nervy! :)

2 05.09.2016

Ke knize jsem se dostal docela náhodou a říkal jsem si, že nebude nutně na škodu si "něco takového" přečíst. Opak je ale pravdou - člověk čte o malém, nevinném klukovi, který zažívá jednom utrpení za druhým, za kterým stojí vlastní matka. V půlce knížky jsem si říkal, jestli mám vůbec chuť o něčem takovém číst dál, protože násilí nepolevovalo a představivost taky zapracovala. Dočteno, ale se značnými problém. A nemám asi ani důvod číst další díly... Přesto je asi dobré o něčem takovém vědět, nepochybuji, že takových případů, přestože ne tak vážných, bude hodně. Ačkoliv se o tom moc nemluví. Jako zkušenost dobré, je důležité, aby se i o takových věcech psalo a mluvilo. Po literární stránce nic moc (ani jsem to neočekával).

Co mně osobně asi vadí trochu víc je autorův web. Je mi sympatické, že se angažuje, promlouvá k lidem, sdílí své zkušenosti atd. Ale to, že člověku hned po příchodu na stránky nabízí další z jeho xy knih nebo užívá sousloví jako "služba lidstvu", to se mi docela příčí. Trochu střízlivosti by to chtělo... Dnes už se asi "rejžuje" fakt na všem. Ach jo...

10 18.08.2016

Výborná učebnice zaměřená asi na nejkomplikovanější aspekt francouzské gramatiky - slovesa. Výklad gramatiky, příklady užití, cvičení a 500 základních sloves i s návodem na časování. Určitě dobré pro začátečníky pod vedením učitele, pro pokročilejší na zopakování a doplnění znalostí. Po dlouhé době jsem moc spokojený s nějakou učebnicí francouzštiny! :-)
Moc CD-romy nepožívám, po spuštění CD k učebnici jsem věděl, proč se toho budu držet i nadále. Nic moc provedení...

2 13.08.2016

Kdysi na gymplu, když jsme probírali Beat generation, tak padlo i jméno Bukowski. Nic jsme od něho (bohužel? bohudík?...) nečetli, ale ty "řízné" názvy jeho knih mi v paměti zůstaly s tím, že se k tomu musím někdy dostat... "Sputnici"-Beatnici jsou prostě moje krevní skupina!

První setkání s Hankem bylo na Poštovním úřadě, kde pod jhem otrokáře Jonstona, kde dělal jako obyčejný pošťák v záskoku. Zrovna se vrátil z pochůzky po všech možných čertech, o xy minut později oproti rozvrhu, Jonstone ho pucoval a už už se chystal dát tomu chudákovi další zápis... Buk je v klidu, neboť svět patří těm, kteří... Však víte. :-)
A jaké bylo první setkání?
Takové, že od té doby je každičký pošťák jen suchý břídil! Kdo bude teď roznášet poštu, vloupávat se do umývárny u kostela, očumovat místní paničky a odhánět "mlsná" psiska? Nikdo, nejlepší časy americké pošty už jsou dávno v tahu...

Bukowski je svůj, má vlastní svět a pohled na něj. Miluje ženský, divoký pitky a SVOBODU. A to samozřejmě spoustu lidí irituje, nezapadá do omezené a detailně nalajnované společnosti. Přesně to se mi na něm líbí - je svůj a takový i zůstane, přestože se na něho valí problémy ze všech stran. Nechce žít spořádaně. Je sprostý, neurvalý, hrubý a řekne přesně to, co si zrovna myslí bez ohledu na autority. Možná se někdo cítí pohoršeně, ale prostě to k patří k němu i době v které žil.

"Měli bychom si oba najít práci," řekla Joyce, "abychom jim dokázali, že ti nejde o peníze. Dokážeme jim, že jsme soběstační."
"Miláčku, to je jak na základce. Žebrat o práci umí každej blbec, chytrák si to zařídí bez práce. Jinak se tomu říká "příživnictví". Chci být profesionální příživník."

9 10.08.2016

Hon na ovci je poněkud jiný, tužší oříšek než knihy, s kterými jsem se dosud od autora setkal. Skrze hlavního hrdinu, anonymního a na první pohled tak průměrného člověka, že to snad ani není možné, nás Haruki provádí skrze moderní japonské dějiny, především se odkazuje na to, co ho "pálí" a o čem se tolika v Japonsku, zemi, kde platí jiná pravidla, nemluví. Dle mého je to tak trochu i kámen úrazu pro nejaponského čtenáře - je nutná jakási znalost japonských dějin a společnosti. Ať už je to odkazování se na označení vlád jednotlivých císařů (Meidži, Taišó, Šówa), tak i reálií, které nejsou čtenáři vysvětlovány a počítá se s jejich znalostí (kolonizace Hokkaida a utlačování domorodých Ainuů, poválečná americká okupace nebo Tokijský proces, během něhož nebyla velká část lidí odpovědných za 2. SV potrestána a dokonce se i poté politicky angažovala, viz tajemný pan profesor...). Před čtením Honu bych doporučil se podívat na knížku "Japonsko - Stručná historie států" od Labuse, ve které se o spoustě fenoménů zmíněných v knize píše ve stručné a nenásilné formě.

Knížka se nečetla úplně lehce. Začátek byl slibný, takový jaký ho Murakami umí udělat - přiblížit nám hrdinu a jeho, nejen vnitřní, svět a navodit tu pravou stísněnou atmosféru, kdy cosi dobrého a časem dávno omšelého již dávno odvál čas a přítomnost není ideální. Ale někde po sté stránce přišlo období, kdy jsem se vůbec nemohl začíst. Občas velmi zvláštní dialogy a momenty, kdy jsem netušil, jak text jako čtenář uchopit a chápat. Pak se to opět zlomilo, čím více se blížilo vysvětlení toho všeho, tím jednodušší pro mě bylo vnitřně s Harukim pobývat. Dva propojené paralelní světy, ve společnosti ztracený jedinec, jeho nesmyslnost a nepatřičnost, průměrnost, osamocení, nadskutečno, hudba, krásné dialogy, hluboké a dobře v textu ukryté myšlenky, zkrátka Murakamiovka jak má být a taková, pro kterou má člověk Harukiho tak rád! :-))

"Hm," přikývl jsem já.
"A i kdyby snad bylo všechno při starém, já na to nemůžu myslet. Nechci. Protože jakmile bych to udělala, už bych pak neměla kam jít. A proto přesvědčuji sama sebe, že jsem teď úplně jiná než dřív."

Jen škoda těch občasných překlepů a pravopisných chyb (mě/mně...), to by se stávat nemělo.

13 09.08.2016

Toto dílo se nedá jen tak zběžně popsat. Chce to spoustu přemýšlení a snahy chápat. Ne vždy je to však snadné. Jedná se o knihu, která obsahuje tolik moudra, že si člověk musí leccos zapsat, aby se mu všechny ty myšlenky poztrácely. Pak Pugilův svět a vnímání mi je ale natolik blízké, že považuji za jakousi hru osudu, že jsem tento skvost objevil...

Trochu obšírněji jsem se rozepsal ve své recenzi, viz. "Recenze". Čtení a přemýšlení je ale až na samotném čtenáři. ;-)

6 11.07.2016

Tak jestli jsem za posledních xy měsíců četl něco, o čem bych mohl říct, že je to "masakr," tak je to přesně tahle knížka. Moc často se mi nestává, že by mě jen tak něco dostalo, ale Fowles si dokáže tak perfektně a bravurně pohrát s dialogy, že už od samého počátku knížky, kdy pozorujeme syrovou hru na kočku a myš mezi Fredem a Mirandou, jsem tu a tam prostě musel knihu zaklapnout a jít pryč to rozdýchat. Až takové peklo to někdy bylo. Je to odporná kniha, ale zároveň tak napínavá, čtivá a čímsi zajímavá, že ji musím dát plný počet...

PS: pokud nechcete, aby vám na mysli vytanuli všichni možní démoni, kteří někde v zákrutu mysli číhají, tak si ponechejte posledních dvacet stránek na ranní či odpolední dobu :)

10 11.07.2016

Nikdy jsem nebyl člověk, který by si jen tak otevřel knížku s poezií. Poezie a smysl pro estetično z dalekého Japonska mi nicméně stále dokazují, že to byla chyba a já se teď snažím dohnat ztracený čas... :-))

Je až s podivem, kdy toto dílo vzniklo, v jakém rozsahu a jak moc jsou věci kolem nás neměnné - jakési krásno, které člověk potřebuje vnímat...

6 23.06.2016

Moje první kniha od Mitchella. Očekával jsem něco úplně jiného. Místo očekávání mi ale autor naservíroval úžasný humor, kde jsem se nad všelijakými pohnutkami nebo výbornými dialogy musel minimálně pousmát, spíše knihu na chvíli knihu zavřít, představit si situaci ještě jednou a pořádně se zasmát. Druh humoru, který mi sedl (a to se zase tak často nestává).

Dalšími silnými stránkami Třinácti měsíců je samozřejmě čtivost a opravdovost vyprávění. Mnohdy jsem si říkal, jak daný moment či "vejšplecht" pasuje na něco dávného i z mého života...

Trošku mě možná mrzí, že jsem si nejprve nepřečetl Atlas mraků, dle komentářů je mezi knihami nejspíše jakási spojitost. Tak či onak se budu moc těšit na další setkání s paní Crommelynckovou, její prupovídky, "rž" a nadšení pro literaturu a trochu jiný svět...

Hudba, Falklandy, britské reálie - to už je jen dodatečné vylepšení již tak podařeného příběhu :-)) Kdo chce poznat správného "zelenáče" Taylora, a tím i svět kluků ve všech jeho složitostech, nechť sáhne po Třinácti měsících.

5 19.06.2016

Pěkný výběr čtyř osobností tvořících haiku. Čtení na dvě odpoledne, vnímání na celý život... :-))

3 18.06.2016