Evina.Cetba komentáře u knih

Zajímavé. Kniha vzpomínek Karla Hvížďali (nar. 1941), novináře a spisovatele. Zaujali mě vzpomínky hlavně z dětských let, za pozornost stojí i ty z dospělosti. Setkával se s významnými lidmi. V letech 1978–1990 byl v exilu, pak zase v ČR. Poslouchala jsem jako četbu na pokračování v rozhlase. Rozhlas mi otevírá obzory a seznamuje s neuvěřitelným množstvím zajímavých lidí napříč různými kulturními i politickými spektry, ať už formou četby z knih nebo vydávání osobního svědectví (vyprávění pamětníků a osobností).

3 27.08.2021

Třetí kniha od autorky. Předešlé romány se mi hodně líbily (ta o knihovnicích na koních a Než jsem tě poznala, na ty doteď s radostí vzpomínám a chytly mě hned od první stránky za srdce). Do této jsem se nedokázala začíst. Je to o moři, žralocích, na několika stránkách jedou lidé loďkou a jen sledují racky..., děj je upozaděný, je to hodně popisné a trochu nezáživné. U moře jsem nikdy nebyla, nemám k němu silný vztah, takže jsem měla problém knihu dočíst.
S Jojo Moyes jsem ještě neskončila, věřím, že příště mi její román sedne líp.

3 20.08.2021

Popis toho, jak se žije nejchudším lidem v Londýně a Paříži. Je to literatura faktu, ne román, a musím říct, že poslouchám spíše jen nárazově během usínání při večerní četbě v rozhlasu. Je to docela zajímavé, sonda do světa nuzných, musím ovšem říct, že jsem při tom i vzhledem k pozdní době často usnula. Tím ovšem netvrdím, že není kniha přínosná, je to vhled do života, o kterém se běžně nepíše a nebo jen okrajově.

6 16.08.2021

Kniha je psaná z pohledu nikoli slavné modelky Pavlíny Pořízkové, ale její matky Anny, která v roce 68 emigrovala s manželem do Rakouska a později do Švédska. Dceru nechali v tehdejším Československu a rodičům dalo práci si vyžádat, aby mohli žít všichni společně pohromadě jako rodina v zahraničí. To se nakonec podařilo až v roce 1975. Manželka režiséra Formana Martina Formanová vypráví o životě těchto emigrantů. Mám dojem, že autorka má jednostranný, subjektivní pohled na to, jak nesnesitelně se žilo v naší zemi před rokem 1989 (kniha vzbuzuje dojem, jako by snad všichni obyčejní lidé v Československu nadměrně strádali). Toto vyprávění mě moc nezaujalo, moc jsem se toho nedozvěděla, ani ze stylu psaní nadšená nejsem.

3 16.08.2021

3.díl románové trilogie, rodové ságy, vypráví o naší historii a drží se skutečných událostí. Tentokrát se děj odehrává v 19.st a je o životě Františka Karla Miltnera, zakladatele české numizmatiky, jiných členů jeho velké rodiny a o tehdejší společnosti všeobecně. Psáno poměrně podrobně. Na konci knihy jsou rodokmeny 4 rodů.

To bylo příjemné letní (lední) osvěžení! :D Zase jiného zaměření než čtu obvykle, tentokrát memoáry krasobruslařky Evy Romanové. Vzpomínala na své dětství, na mládí strávené převážně sportem spolu se svým bratrem Pavlem, mluví i o pozdějším životě. Sourozenci byli pojmem nejenom v Československu, ale i v celém světě (byli Mistři Evropy a Mistři světa). Zajímavý byl její další život mimo vrcholovou sportovní kariéru. Eva má šťastnou povahu, je empatická, laskavá a milá, nechybí jí pokora a přes mnoho vynikajících úspěchů zůstala skromná. Byla šťastně vdaná, hodně s manželem cestovali, ale nikdy neměla děti. Nyní se vrací často do Čech, žije v Anglii. Bydlela různě, v karavanu až po velké panství nebo vedla luxusní farmu, vystřídala mnoho nemovitostí. Je to hezky napsané. Doporučuji, předám rodině a kamarádkám budu vyprávět u kafíčka o jejím osudu.

Jako malá jsem si na ní se spolužačkami hrála, jsem její jmenovkyně a ráda jsem jí napodobovala. A v soutěži jsem jednou měla tak pěknou sestavu před tabulí, že jsem vyhrála naší třídní soutěž v napodobování slavných krasobruslařů. Jinak jsem zůstala bez medaile. (Pro zajímavost, nikdo ze spolužaček nechtěl napodobovat krasobruslaře ze Sovětského svazu). Ale to jsem trochu odbočila... Ach, ty vzpomínky. :-)

7 13.08.2021

Brožovanou publikaci v kroužkové vazbě s krásnými, nostalgickými ilustracemi (barevné obrázky jsou jako z první republiky) mi půjčila kamarádka kvůli inspirativní části, za kterou pokládám příspěvek k čínské medicíně (zkuste být sami sobě čínským lékařem) se samomasáží těla a některé příspěvky ohledně zdraví. Knížečka je krásně graficky vypiplaná. Obsahově: jsou tu třeba meteory v roce 2021, hvězdy a souhvězdí, výročí slavných osobností, recepty, z kapsáře naší babičky, zahradničení, pranostiky. A ty kouzelné obrázky. Je to taková všehochuť. Není to typický kalendář, je to kniha s textem, trochu neuspořádaně prokládaný rozházenými listy s pár dny - kalendářem, do kolonek se dá něco vpisovat, působí bohužel velmi nepřehledně.
Obrázky se mi líbily, některé pasáže taky, jiným nemůžu věřit, třeba že mezi 20.-22. už nevím kolikátého měsíce si musím dát ostříhat vlasy, uklidit si nebo mám cestovat. Řídím se podle toho, jak mi dorostly vlasy nebo jak jsou domácí práce potřeba podle mé osobní nutnosti nebo chutě a rozpoložení, a to mi žádný lunární kalendář určovat nemůže. Horoskopům nebo astrologickým hrátkám absolutně nevěřím a nikdy se mi to ani neosvědčilo, lunární předurčení v mém případě soustavně selhává.
Mám k dispozici knihu a minibrožurku automasáží, stojací kalendář jsem neviděla. Dávám 3 hvězdy za sloupečky o zdraví.

2 28.07.2021

Závěrečný díl se mi nelíbil. Není to nic povzbuzujícího, optimistického, ponurá kniha. Každé léto si půjčím nějakou Javořickou, která dýchá českou přírodou, pohodou, kde všechno zlé se dobře vyřeší a špatný osud se v dobré obrátí. Autorka se v Údolím slz zpočátku pokouší o detektivku (v 1.dílu), pak začíná klasický děj o dceři továrníka, majitele hutí a v tomto 2.dílu se furt řeší jak otec Klarise vnucuje nechtěného bratrance. Moc mi to nebavilo a žádná vysoká literatura to taky není.

2 24.07.2021

Překvapilo mi, jak poutavě může být kniha o historii napsaná. Probírá se zde jen politika z období protektorátu a druhé republiky a ve vzpomínkách se politik L. K. Feierabend (1891–1969, meziválečný národohospodář a vrcholný představitel družstevnictví, též ministr zemědělství) vrací jen k řízení státu a vztahy mezi státy. Probírá se zde období druhé světové, protektorátu a druhé republiky (1938-1939). Uvítala jsem, že jsou zde nesmýšlená fakta, mezi knihami plnými fabulací si v literatuře ráda udělám odbočku a opakovaně se vracím k reálným událostem, abych se něčemu přiučila.
Polovinu svého života pak strávil tento rodák z Kostelce nad Orlicí v exilu ( v Londýně a v USA).

7 19.07.2021

Skvělá hrdinka a nádherně lidská knížka napsaná s porozuměním pro lidské slabosti.
Hlavní hrdinka, nevzhledná Štěpka s nadváhou a dobrým srdcem, zdolává nepřízeň osudu. Pochází z měšťanské rodiny a postupně stárne, ovšem bez vážného ctitele. Časem se blíže seznámí se svým bratrancem Pavlem, který přišel z vojny nakažen vážnou nemocí, o které však Štěpka neví a tak si ho idealizuje. Vdá se za něho a teprve později prohlédne. Líbila se mi tím, že vše brala tak, jak bylo, jak život šel. Snažila se s nesnázemi vyrovnat prací, nelitovala se, zdravý selský rozum jí udržoval na poctivé cestě. Místo neplodného snění či propadání do malomyslnosti vzala i zklamání, které jí život nadělil. Uměla se k problémům postavit čelem, přizpůsobit se okolnostem.

14 18.07.2021

Krásná vzpomínková kniha o inspirativní, velmi kultivované dámě Elišce Haškové Coolidge (* naroz. 1941 v Praze). Je to odbornice na etiketu a společenské chování, která se prosadila v Americe. Hodně mně imponuje, pro mě bude už navždy prototypem úspěšné charismatické ženy, která si právem zaslouží obdiv. Působí skromně a přitom vznešeně. Je to bývalá ředitelka Kanceláře prezidentských zpráv (vedla protokol) a byla sekretářkou pěti amerických prezidentů v Bílém domě (1963–1981). Pracovala také na Ministerstvu zahraničí USA. V 90. letech se vrátila do České republiky, založila Coolidge Consulting Services a přednášela „Umění a management společenského chování, obchodní a diplomatický protokol“. Ve svých záživných pamětech píše o svém soukromém i pracovním životě jak v USA, tak v ČR. V naší zemi získala ocenění jako Významná česká žena ve světě a je nositelkou Medaile Za zásluhy.
Má dnes již dospělou dceru Alexandru.
"Vždy jsem musela být lepší než rodilé Američanky, abych se prosadila. Alespoň o jeden stupeň lepší v každém směru od chování přes vědomosti...". Musela překousnout hodně tvrdých zkoušek a skvěle v nich obstát, projevila velkou houževnatost. Domnívám se, že se patrně setkala i s předsudky a musela se vypořádat s různými těžkostmi. Ještě jednou podotýkám, opravdu obdivuhodná, sympaticky působící žena.
Dodatek: Četla jsem 1.vydání této knihy (r.2005), kde se jméno a kauza Babiš vůbec nevyskytuje. K druhému, upravenému vydání této knihy se tedy nemůžu vyjádřit. Dodávám, že jak jsem obdivovatelkou její houževnatosti a jiných kvalit, tak hluboce nesouhlasím s jejím příklonem k hnutí ANO.

5 17.07.2021

Další vzpomínková kniha, tentokrát americké punkové a rockové zpěvačky Patti Smith, narozené roku 1946 (je to skoro moje vrstevnice:)). Zajímavě napsáno, pěkně se mi to poslouchá jako audiokniha. Přitom i já vzpomínám, jak byla tato dnes už kultovní zpěvačka svého času hodně moderní jako nově vyšlá hvězda a jak jsme jí s nadšením poslouchali u rádia s tehdejšími hitparádami.
Patti měla zvláštní půvab, nebyla krásná, ale charismatická. V této knize popisuje zejména své začátky, mládí, životní styl a komunitu umělců, vztah s výtvarníkem a fotografem Robertem Mapplethorpem, jejich lásku k umění a jejich cestu ke slávě.

11 16.07.2021

Útlá, nepřesně řečeno vzpomínková kniha o pražských kavárnách a známých osobnostech plná černobílých fotografií, která je jen částečně pravdivá. Zčásti si text autorka vymýšlela nebo pravdu upravila, spíše to bylo její snění. Ti umělci skutečně existovali, ale třeba neudělali to a to nebo nechodili tam a onam, jak je zde popisováno.
Dcera mi Reinerovou koupila kdysi k Vánocům, četla jsem už dávno. Nyní mi knížku připomenula kamarádka, která jí má také doma. V anotaci se píše, že: " Ve své nejznámější knize Lenka Reinerová vzpomíná na všechny přátele a známé, jejichž životy se protnuly v Praze - Kafku, Broda, Weiskopfa, Heartfielda, Fuchse, Langera, Goldstückera i Foglara. Zvláštní pozornost pak věnuje vzpomínkám na "zuřivého reportéra" Egona Erwina Kische." Je třeba předkládaná "fakta" brát s rezervou. Vím to z recenze jiného literáta, který v novinách její knihu kdysi rozebíral a hodnotil.
Bylo to zajímavé, ale nemohla jsem to brát vážně, protože jsem nevěděla, co vzít vážně a co ne. Něco může být (dílčím kusem nebo i zcela) pravda a nebo taky ne. Takto jsem si dílo zapamatovala.
Stihla jsem jít i na její autorském čtení a tak jsem Lenku Reinerovou viděla naživo. Byla krásně upravená a kultivovaná a zažili jsme s ní krásný literární večer.

7 16.07.2021

Hodnotím zatím první díl z dvojdílné série, do druhé se právě chystám. Hlavní hrdinkou je Klarisa, jediná, spořádaná dcera továrníka, který vlastní hutě. Jak bývá u Javořické zvykem, hrdinka je šikovná a pracovitá, je navíc bohatá a ještě umí vzít za práci. Celá rodina nutí Klarisu do sňatku s nemilovaným, autoritativním floutkem, který je jejím bratrancem.
Klarisa se ovšem po očku dívá po někom docela jiném. Jsou zde zde i další postavy a dramatické příběhy. Když se do toho člověk začte, tak to potom jede. :-)
Mám vydání z nakladatelství Třebíč, který romány Javořické vydává. V knize je zmínka, že dílo V.J. bylo v posledních 15 letech téměř celé vydáno, chybí pouze jeden román a pár povídek. Tedy alespoň z toho, co se dochovalo, některé díla jsou patrně nenávratně ztracená. Mám už tuto autorku docela načtenou, takže je to asi jedna z posledních knížek, která se mi dostala do rukou. I když kdo ví?

5 10.07.2021

Daphne du Maurier píše velmi napínavě a ve svých příbězích dokáže vykouzlit neobyčejně působivou atmosféru, se snesitelnou dávkou tajemna a strachu. Nevěděla jsem, že legendární Ptáci zfilmované Hitchcockem jsou právě od ní. Mám od ní ještě k přečtení povídky jiného ražení, spíš vztahovky a na ty se těším. Horory nečtu, přečetla jsem snad v životě jen Rosemary má děťátko, tyhle hororové povídky jsem ovšem dala taky. Daphne to se mnou umí.

6 26.06.2021

Poslouchám jako četbu na pokračování v rozhlase, zatím je Jan Jesenius (1566-1621) úspěšným člověkem. Byl nesmírně šikovný, byl lékařem, politikem, diplomatem, spisovatelem, učitelem... a bohužel i jedním z 27 popravených českých pánů. Vím, že ho popravili ještě způsobem..., uch. Historický román to je kvalitní, jen mi trochu vadí zmínky o pitvách. Konec rozhodně nedoposlouchám, bylo by mi ho hodně líto, brutalitu nemám ráda. Vím, že taková byla doba a spisovatel se alespoň částečně drží faktů, ale o některých nepříjemných událostech slyšet nemůžu. Je to zajímavé, ale kniha zůstane nedoposlouchána.
Zítra je smutné výročí, 21. června, 400 let od popravy českých pánů.
Ne, nezapomněli jsme na Vás.

Deset evropských aristokratek 19. a 20. století, které se pohybovaly v bezprostřední blízkosti královských trůnů, nebo na ně dokonce usedly:
1. Francouzská císařovna Evženie (1826 – 1920), ráda vládla, manžel Napoleon III
2. Pruská a německá princezna Viktorie (1866 – 1929) nepříliš šťastná, nemilovaná a naivní
3. Lichtenštejnská princezna Alžběta Amálie (1878 – 1960), zámek Velké Losiny, automobilismus
4. Nizozemská královna Vilemína ( 1880 – 1962), sebevědomá, autoritativní vládkyně, manžel upozaděný, ve stáří předala dceři vládu a pak odešla do ústraní
5. Švédská královna Louisa ( 1889 – 1965), byla moc elegantní a uměla se chovat, dlouho se nevdávala, po sňatku vlastní děti neměla, vychovávala děti svého manžela
6. Rakouská císařovna Zita ( 1892 – 1989), ta si vzala Karla I., měli spolu 7 dětí. Manželé nebyli by špatní vládci, ale ani nejstarší syn Otto se už císařem nestal, měli velkou smůlu na dobu, která většině evropským aristokratům nepřála a lidé je chtěli odstavit od moci. Manželé měli strach, aby nedopadli jako Romanovci, věčné stěhování a hledání útočiště ve složité době, ostatní se báli, aby neuplatňovali své nároky, existenční potíže, záviseli na druhých příbuzných… Karel brzo zemřel a Zita se o děti starala sama.
7. Monacká dědičná princezna Charlotta ( 1898 – 1977), nebyla mi příliš milá, její matka byla tanečnicí v šantánu a přitom se později vytahovala na Grace Kelly, kvůli tomu, že je G. pouhou bývalou herečkou.
8. Norská princezna Marta (1901 – 1954), manžel norský král Olav V.
9. Nekorunovaná belgická královna Lilian (1916 – 2002), vzala si krále, ale zůstala jenom princeznou, nechtěla se tlačit dopředu kvůli "poddaným", kteří měli v oblibě první manželku, která zemřela při autonehodě. Lilian patřila mezi moje oblíbené představitelky monarchie, sympatická.
10. Diana, princezna z Walesu (1961 – 1997), trošku z jiného úhlu pohledu než jak jsem znala z TV a časopisů. Neutralita k oběma manželům a obou stranám mince. Lidmi milovaná Diana nebyla příliš vzdělaná, sice hezká, navenek plachá, působila skromně, pocházela z váženého šlechtického rodu, jinak obyčejná, měla bulimii, britský korunní princ Charles rád filozofoval, ona na intelektuální rozebírání nebyla. Přitahovala ho zpočátku, ale vůbec se k sobě ani povahově nehodili. Vzdorovitá Diana (chtěla si svoje prosadit vzdorem, byť i oprávněné požadavky. Odsuzování honů na zvířata nebo vymezování se proti manželově nevěře, s tím třeba sympatizuju, ale uměla se ohrazovat nevhodným způsobem, agresí a stejně si nic neprosadila). Její tragický konec (manželství i celého života) máme ještě všichni v živé paměti.

Spisovatel Kamil Rodan píše dobře, hezky a snadno se mi tato série o monarchii četla. Chválím ho i za bezva nápad věnovat se princeznám a královnám, většinou se na ně zapomíná. Většinou známe když už tak krále, málo nebo vůbec jejich manželky, zvláště ty z hlubší historie.

7 18.06.2021

Srdeční záležitost. Patří do mých nej. Kdo by tuhle pětidílnou sérii neznal, kdo by jí nemiloval?

7 16.06.2021

Hezky se čte. Pěkně se na něj dívá v TV. Dá se to přečíst i několikrát. Chytlo mě to za srdce. Naše historie a dramatické osudy k tomu, mně se prostě tenhle pětidílný román z doby národního obrození vždycky hodně líbil.

Magnesia Litera za publicistiku, udělená v roce 2021.
Rozhovory byly uskutečněné se sedmi utečenci z KLDR vedené od roku 2014 do roku 2020. Zpovídané profese nebo zaměření utečenců, kteří jsou různého věku: profesorka, dělník a šmelinář, převaděč, vysokoškolačka, feministka, řidič, důchodkyně. Toto jsou bývalí občané z jedné z nejhlídanější a nejuzavřenější zemí na světě, kde jsou lidé vychováváni k bezohlednosti, bezpáteřnosti a slepotě. Kniha o státu, kde jedinec nic neznamená, má rudočerné ilustrace, u kterých anonymní postavy nemají tvář.
Lidé z vyšších kast jsou vedeni k postoji, že si svůj status a výhody zaslouží, stejně jako si zaslouží opovrhovaný potomek chudého rolníka hladovět a dřít do úmoru takřka zadarmo, takže to stěží stačí alespoň k holému přežití. Jejich předci prý kdysi neměli správný politický postoj a jsou vychováni k tomu, že toto je jejich spravedlivá mzda. Ti šťastnější zároveň žijí v permanentní obavě, že můžou o své výhody kdykoli přijít a zradit je může kdokoli, včetně členů vlastní rodiny.
„Odsuzujeme…? Nikdy nevíme, jak bychom se na jejich místě, v jejich čase, s jejich vědomostmi, s jejich zázemím, výchovou a rodinou zachovali my. Nemůžeme tvrdit, že bychom se stali hrdiny. Nejsem bláhová, vím, že i další generace už nebudou rozumět nám. Proč jste neprotestovali, nebojovali? Proč jsme ignorovali fakta a dělali chyby, které jsou naprosto zřetelné?... S každým dalším rozhovorem jsem se učila porozumět a pochopit, proč se lidé vydali tou nebo onou cestou.“
Je dění v Severní Korey opravdu těžko uvěřitelné? Kdo ví, jak by se zachovala většina lidí, narodit se tam. Jak velkou mají někteří občané možnost volby?

19 11.06.2021