empivarci komentáře u knih

„Jestliže se Rusko není schopno stát silnějším, musí učinit ostatní slabšími. A nejjednodušším způsobem, jak ostatní země oslabit, je učinit je podobnější Rusku. Namísto aby Rusko své problémy řešilo, vyváží je.“

„Není jedno, zda mladí lidé vyjdou do ulic s cílem hájit svoji budoucnost, nebo zda přijíždějí v tancích, aby budoucnost rozbili.“

Jednoduše brilantní. Jestli si letos přečtete jen jednou něco z literatury faktu, ať je to tohle. Tuhle knihu by měli číst všichni, západní politici se svými iluzemi o rusku, ti středoevropští, kteří by chtěli být mostem mezi východem a západem (akorát že po mostě se šlape, jak říkal Jan Masaryk), moje máma i babička. A samozřejmě rusáci. Tahle kniha by měla být v každé knihovně. Timothy Snyder, profesor dějin střední a východní Evropy tamtéž, kterého je radost vidět přednášet ukrajinsky, polsky nebo německy (mimochodem díky té nezprostředkované znalosti ví, o čem mluví, neboli, jak říká: „Pokud neumíte rusky, nevíte, o co přicházíte.“) a kterého jsem měl tu čest potkat, když přebíral Havlovu Cenu VIZE 97, ten podle mě nejlepší historik současnosti ve své Cestě k nesvobodě předkládá velmi originální a provokativní analýzu současné politické situace.

Vysvětluje, jak Putin získal kontrolu nad ruskem; jak evropská integrace posílila pozice jednotlivých národů a že evropské země vlastně nikdy nebyly národními státy, přestože se pohádky „o moudrém národě“ vyučují ve školách; co se stane, když impéria padnou; jak jsou lidé manipulováni, aby se báli a nenáviděli druhé; jak povstane jeden člověk, který slíbí, že vše napraví, pokud k tomu dostane neomezenou moc; a jak se lež stává realitou, k níž se lidé upínají. Přináší strašně zajímavé nové koncepty, kterým říká „politika nevyhnutelnosti“ a „politika věčnosti“, „nehodnověrné popření“ nebo „strategický relativismus“, které všechny stojí za prostudování, stejně jako jeho pojem schizofašismus, jak říká té nové odrůdě fašismu, ve které skuteční fašisté nazývají své odpůrce fašisty, obviňují Židy z holocaustu a druhou světovou válku považují za argument pro další násilí a záminku k invazi. Zní to asi jako velmi suchopárné čtení, ale ujišťuju vás, že je to přesně naopak. Mimochodem věděli jste, že v roce 2014 rusové vpadli na Ukrajinu 24. února?

„V roce 1976 vydal Stephen King povídku ,Vím, co potřebuješ‘. Děj zachycuje námluvy jedné mladé ženy: uchází se o ni muž, který je schopen číst jí myšlenky - aniž by to ona sama tušila. Prostě se pokaždé zjeví s tím, co si právě přeje, počínaje jahodovou zmrzlinou k osvěžení ve studijní pauze. Postupně jí tak promění život a vybuduje u ní vůči sobě závislost, protože jí přináší to, co jí připadá, že v danou chvíli chce, aniž by se nad tím měla možnost zamyslet. Její nejlepší kamarádka pochopí, že se děje něco podivného, začne pátrat a zjistí, jaká je pravda. ,Tohle není láska,‘ varuje přítelkyni. ,To je znásilnění.‘ Internet funguje tak trochu podobně: mnohé o nás ví, ale v přímém kontaktu to nedává najevo. Zbavuje nás svobody tím, že v nás probouzí ty nejhorší atavistické pudy a staví je do služeb skrytých objednavatelů.

Rusko ani internet ze světa jistě nezmizí. Pro rozvoj demokracie by bylo prospěšné, aby občané byli podrobněji seznámeni s ruským počínáním a kdyby bylo i na internetu možné zachovat definici ,zpravodajství‘, ,žurnalistiky‘ a ,reportérství‘. V poslední instanci však demokracie závisí na občanech schopných rozlišit pravdu od toho, co jenom chtějí slyšet. Příčinou autoritářství není stav, kdy se k němu lidé začnou nepokrytě hlásit, nýbrž ztráta schopnosti rozlišovat mezi fakty a tužbami.“

„Zdalo sa mi, že najlepších kamarátov si vytvárame preto, aby sme sa nemuseli veľmi trápiť s inými ľuďmi. Dávame im akési podvedomé povinnosti a privilégiá, programujeme ich, aby boli vždy pri nás, aby mali o čosi menšie právo povedať nám nie. Ľudí si v podstate egoisticky vyberáme kvôli sebe, nie kvôli ich dobrým vlastnostiam.”

--

Tohle byla láska od první stránky. Podle anotace jsem čekal něco úplně jiného, vlastně jsem toho moc nečekal, a rozhodně ne, že slovenské literární kruhy dnes zrodí něco tak dobrého. Je to pohlazení po duši, estetický zážitek, neuchopitelný a mlhavý jako kraj, kde se odehrává - Podlasí, ta zapomenutá země lesů na pomezí Polska a Běloruska, kde jsou zázraky stále součástí základního balíčku pro přežití a kam se podle mých polských přátel musíme jednou vydat. Je psaná skvostným jazykem, bez patosu a plným emocí. Je v ní něco z mých oblíbených filmů Bohdana Slámy a mého rodného kraje. A že v ní nakonec nejde o šeptuchy, je jen dobře.

Napsat příběh, který je nenápadný, nebo dokonce místy neexistuje, a přesto má člověk chuť ho číst, je mistrovství. Stejně jako napsat příběh, jehož hlavními hrdinkami jsou dospívající mileniálky, tak, aby to nebylo trapné. Aleně Sabuchové se povedlo vyprávět o dospívání v Podlasí něžně, s ohromným citem a empatií, neokázale a autenticky. Magie, starosvětské zvyky, dojemnost lidských příběhů, mlha, příroda, úvahy o životě plném vášní a prostoty, malých i větších křivd, složitých vztahů, zanedbanosti a krásy. Slovanský magický realismus je nečekaně příjemná kombinace.

Šeptuchy vydalo výjimečné slovenské nakladatelství Artforum (jestli se někdy ocitnete v některém ze sedmi slovenských měst, která mají své knihkupectví Artforum, a půjdete kolem, nechte se vcucnout) a pro nakladatelství Host ji do češtiny nevím proč přeložil Lubomír Machala. Alena Sabuchová za ně dostala nejprestižnější slovenskou literární cenu Anasoft Litera 2020.

--

„Všetci sme si všimli jej tehotenské brucho, ktoré sa už nedalo nevšimnúť si ani zatajiť, a napokon, prečo by to robila. Ženy na chvíľu ustrnuli, pretože nevedeli, kto je otcom, a všetci sme trochu tušili, že skupina potenciálnych darcov DNA nebola presne ohraničená. A že akokoľvek si to nechceli priznať, mohol to byť pokojne muž ktorejkoľvek z nich. Občas sa zjavovala ako prízrak, čo nosil vo vrecku svedomie všetkých okolo, ktorí si mysleli, že sú lepší než ona. V našich vreckách by hrkali kamene, keby sme mohli hádzať. Radi si myslíme, že sme lepší ako ostatní.

Aj ja som si to dlho myslela. Ale vždy nás niečo prekvapí, čo nám nabúra náš krehký múrik morálnych presvedčení, ktoré si budujeme pohľadom na iných a uisťujeme sa. O tom, ako by sme nikdy alebo budeme navždy, alebo čokoľvek, čo znie dobre, keď si myslíme, že máme patent na správny život.

,Fénix vstane z popola a vrhne sa do ďalšej pičoviny,‘ povedal mi raz niekto. Rozprávala som mu o Dorote, keď odo mňa nadránom odchádzal o pár rokov neskôr v Krakove. A hovorila som si, že to bude naposledy. Že toto sa predsa mne nemohlo stať a už sa to nestane. Počkajú si na mňa v mytarstve a spýtajú sa, čo si o tom myslím. A pošlú ma zaňho čistiť záchod na ďalšie tri životy. A chlór mi bude nosiť jeho žena. Občas nadránom, keď zhasínali pouličné lampy na ulici Wojciecha Boguslawskeho a začínala krakovská premávka, snívalo sa mi to. Striaslo ma.

Niekedy si zo srandy hovorím, že som si mohla zobrať Barteka z pohraničnej stráže. Keby som z Podlasia nikdy neodišla, počkal by, kým zmaturujem, možno by som si diaľkovo mohla urobiť bakalára a, povedzme, učiť. Spolu s Agatou a Dariou. Dobré manželstvá sa tomu hovorilo. ,Majú také dobré manželstvo. Má ju rád, veľa nepije a ani ju nebije. Čo by iné za to dali.‘ Táto kombinácia sa až tak často neudiala, ale existovala.

Keby je taká smiešna hra, ktorú občas tajne hrávame sami so sebou a vôbec netušíme prečo.“

11 17.02.2023

„Za křesťana se v Evropě prohlásí kdekdo. […] Možná bychom si tak měli ujasnit, co jsou naše základní hodnoty, proti nimž by náboženské minority a imigranti neměli vystupovat. V tomto kontextu se často vzývá návrat k takzvaným židovsko-křesťanským hodnotám. Část historiků i teologů však upozorňuje, že není jasné, co si lze pod tímto termínem představit a zda nejde spíše o novodobou mytologii. Připomínají, že se tento termín začal výrazněji používat ve Spojených státech amerických v rámci boje proti komunismu, od 70. let ho převzala americká konzervativní pravice v boji proti liberalizaci a od roku 2014 je používán krajní pravicí v argumentech proti muslimům. Politická pravice, která jej používá nejčastěji, ho většinou nespecifikuje, a tedy ho užívá jako takzvanou píšťalku na psa (dog whistle). Tak se nazývá argumentace, kterou radikálové chápou jinak než většina společnosti – jen oni slyší píšťalku svého pána. Liberálové si tak Judeo-Christian values vyloží jako nejobecnější myšlenky abrahámovských náboženství, které se uchovaly v moderním sekulárním státě. Radikálové – ostatně s tímto termínem operoval i Breivik – si na jejich základě vytvářejí svět, kde pro muslimy a další imigranty není místo. Když se bavíme o hodnotách, měli bychom být vždy konkrétní.“

--

Tuhle knížku má stejně polovina z Vás doma, tak vězte, že stojí za přečtení. I když bojím se, že jak už to s takovými knihami bývá, ti, kdo by si ji měli přečíst především, tj. tvůrci veřejných politik, jsou přesně ti, kdo si ji nikdy nepřečtou. Sociolog Daniel Prokop dal dohromady moc užitečnou příručku pro pochopení hlavních neduhů současné české společnosti, mezi které úplně oprávněně počítá neřešenou chudobu a exekuce, nerovné vzdělávání a omezené životní šance, vztah k menšinám a radikalismus, nárůst populismu nebo taky nesmyslný daňový systém. Je sympatické, že to všechno podpírá tvrdými daty, vyvrací u toho mýty (jako např. že Češi jsou rovnostářský národ), ilustruje vše v kontextu mezinárodního dění a našeho historického vývoje, a ještě sympatičtější na tom je, že rovnou navrhuje kroky, které by mohly kvalitu života v Česku skutečně zlepšit.

Nejde přitom zbytečně do hloubky, což je dobře, protože už tak se mu bohužel nedaří ta zajímavá témata podávat vždycky poutavě. Připravte si tedy dávku soustředění a taky trpělivosti, aby vás nedráždily trochu nekoncepčně poskládané kapitoly nebo opakující se věty (měla kniha editora?) a abyste si z ní odnesli to dobré a podstatné. Třeba myšlenku, že vzdělání každého z nás je důležité. Pro nás všechny.

--

„Právě média významně ovlivňují postoje k jevům, s nimiž nemáme bezprostřední zkušenosti. Analýza společnosti Newton z roku 2008 ukazuje, že zobrazování cizinců bylo v té době v českých médiích ze 44 % negativní a z 51 % procent neutrální. Pozitivní vyznění mělo naprosté minimum zpráv. Novější data nemáme a je dost možné, že po deseti letech už je zpravodajství vyváženější. Letmá rešerše článků s uvedenou národností v databázi Newton však ukazuje, že jeden prvek z roku 2008 do jisté míry přetrvává. Je jím epizodické zpravodajství, kde je zmíněna národnost či etnicita aktéra bez toho, aby se jeho identita dále rozebírala a řešilo se, zda s věcí souvisela. Nepřímo to vybízí čtenáře či diváka, aby si negativní jev spojil právě s ní.

Lze to dobře vidět na jedné věci. Jako elév pracující před takřka patnácti lety na jednom zpravodajském serveru jsem se svým nadřízeným dlouho řešil, zdali máme napsat zprávu o tom, že polští řidiči zabili ten týden v Praze dva lidi. Od té doby se myslím situace zlepšila. Ale pořád v Česku v posledních deseti letech vyšlo asi třikrát více článků o polských řidičích a Polácích, kteří někde někoho nabourali, než o řidičích slovenských. Slováků je v Česku několikanásobně více než Poláků a určitě způsobí několikanásobně více nehod. Jen to není tak zajímavé. Napsat, že slovenský řidič způsobil nehodu na D1, působí zvláštně, podobně jako napsat, že vysokoškolák při předjíždění zabil tři lidi. Slováky a vysokoškoláky všichni známe – víme, že jsou mezi nimi dobří i špatní řidiči, proč tedy dotyčného tak popisovat. Ale u Poláka či Rumuna jako by se zpráva obhajovala sama. Moc je neznáme, ale jak to tak vypadá, bývají s řízením na štíru.“

9 17.02.2023

„Jiným z mála vlivných Čechů, kteří už na jaře 1990 chápali podstatu i legitimnost slovenských požadavků, byl spisovatel Ludvík Vaculík. V Lidových novinách tehdy napsal: ,Náš dluh, zhruba řečeno, je v tom, že my jsme si tělesně i duševně rádi osvojili slovenské území, ale neosvojili jsme si stejně samozřejmě slovenské vnímání, cítění a myšlení. Nepřijali jsme do svého vědomí slovenství. My většinou uznáváme zvláštnost slovenské řeči a kultury, ale držíme si je od duše, místo abychom je do ní pojali, jak největší postavy slovenské pojaly češství. A je přece jasné, že Čech povyrostlý o kus Slováka bude vyšším člověkem. Ale kdo z nás má potřebu číst aspoň jeden kulturně politický slovenský časopis, aby přijal víc slovenské látky, než do nás nacpe stát?‘“

--

Jedna z nejskvělejších knih už tak skvělého Pavla Kosatíka, šmrncovní a příjemná. Název může klamat, není to četba jen pro Slováky (pro ty samozřejmě taky hodně), ale patří především Čechům. Dává moc cenný pohled na to naše soužití a na to naše osudné neporozumění, které se jím celou dobu táhlo. Když Slováci chápali tolik věcí, včetně '68 i '89 roku, úplně jinak než Češi, a protože sami nedohlédli dál než k řece Moravě, nechápali, co na tom Češi nechápou. A když Češi během toho společného století nezkusili Slováky opravdu poznat – čest Petru Pithartovi a dalším výjimkám – a místo toho říkali: „Vždyť Slováci jsou jako my, jen mluví trochu jinou řečí. Nemusíme je poznávat, vždyť je přeci známe.“ Jenomže Slováci nikdy nebyli jako Češi a Češi je neznali.

Každopádně jestli je některý národ vítězem 20. století, jsou to právě Slováci. Stav, ve kterém do něj slovenská společnost vstupovala jako apolitická masa málo vzdělaného venkovského lidu, nemá s dnešní moderně strukturovanou, samostatnou a demokratickou společností společného téměř nic. Za mnohé z toho vděčí Čechům, stejně jako ta naše společná republika za svůj život vděčila slovenským demokratům, známějším, i těm v Čechách bohužel pozapomenutějším – Masarykovi, Štefánikovi, Osuskému, Hodžovi. Ten celý příběh mě dojímá stejně jako ti dva na obálce, kteří v jedné loďce pádlují proti proudu Dunaje. Nedávno tomu bylo už 30 let, co děláme každý sám svoje chyby a nemůžeme se u toho vymlouvat na toho druhého. Zůstalo nám spolu nakonec jen to dobré a to je vlastně krásné.

--

„Podstatně odlišné způsoby, jimiž si obě národní společnosti, česká a slovenská, vyložily výsledky sametové revoluce, náhle a nečekaně ukázaly, jak jsou si obě společnosti vnitřně vzdálené. Za normalizace to nebylo vidět, přinejmenším v českých zemích. Listopad 1989 tyto rozdíly ukázal. Zatímco Češi si z velké části vyložili pád komunismu jako návrat k demokracii, která existovala před komunismem, a tedy jako návrat k první republice (okamžitě znovu propukl kult Masaryka a Beneše a začala vycházet kvanta knih o jejich éře, často ji idealizujících), na Slovensku představa návratu před únor 1948, nebo dokonce před Mnichov 1938 vyvolala v mnoha hlavách čirou hrůzu. Protože to byl návrat dávno před to, čeho už bylo v minulosti ve složitém česko-slovenském zápase dávno dosaženo. Tedy před federaci. […]

Normalizace utužila v českých očích chápání Slováků jako svérázných obyvatel státu, kterému se, i když federálně, vládne z Prahy. Název ,Česko‘, který se od vzniku samostatné České republiky dodnes s obtížemi prosazuje jako její jednoslovný název, se ve skutečnosti vytvořil už právě za normalizace. Tehdejší český federální establishment si jím označoval Československo jako takové. Zatímco slovenský národ se celou dobu vyvíjel, pro velkou část českých očí i v roce 1990 stále platilo, že co je české, je i československé, a naopak. A cokoli nad to rušilo český uživatelský komfort ve společném státě.“

8 17.02.2023

„Kdybych měla manželku, nemusela bych znát jméno zubaře naší dcery. Netušila bych, kde má kartičku pojišťovny. Nemusela bych si pamatovat, kdy má svátek nebo kdy má jít na prohlídku k doktorce. Kdybych měla manželku, nevěděla bych, jaké vlastně naše dítě potřebuje oblečeni, to by věděla manželka. – Julie Červená“

--

Představte si, že existují dvě zhruba stejně velké skupiny lidí, které používají ty samé bezpečnostní pásy v autě. Pro jednu ale znamenají o 17 % vyšší pravděpodobnost smrti v případě havárie a o 47 % větší riziko těžkého zranění. Nebo že dávkování léků je přizpůsobeno tělesným parametrům jen půlky takové populace, takže u té druhé půlky může vyvolat nepěkné vedlejší účinky. Normou a standardem je na tomhle světě muž, zatímco žena je pouhou odchylkou, která se často musí jen přizpůsobovat.

I pro takového feministu – amatéra, jako jsem já, jsou tyhle eseje moc užitečné k zamyšlení se nad realitou, kterou české ženy žijí. Od stereotypní výchovy holčiček přes sexismus na školách, skleněné stropy na pracovním trhu, sexualizaci v každodenním životě, nástrahám mateřství a nakonec k přehlížení, jemuž ženy čelí po padesátce. Samozřejmě že za vším, co se ženám děje, není sexismus, i tak ale tahle četba pomůže si uvědomit, že stejné situace často dopadají na ženy jinak než na muže. A dozvědět se, co to jsou manely, pinkwashing, hustle culture nebo Bechdel test. Jo a to, že slovo „naštvané“ je na obálce rozděleno spojovníkem, i když by se vešlo na jeden řádek, je vůbec pěkný dvojsmysl.

--

„Důvodů, pro které se stane žena ženě sviní, je řada a proměňují se v čase. Nejčastěji se uvádí, že příčinou syndromu včelí královny je skutečnost, že i nadále je žen na vysokých postech málo. Ženě zpravidla dá více práce dostat se na vysokou pozici, a když už se ji to podaří, je na ni vyvíjen vyšší tlak než na muže. To se může promítnout do uvažováni ve stylu: ,Když jsem musela já, vy musíte taky. Tyto ženy se také mohou chtít distancovat od ostatních žen, mimo jiné proto, že se o ženách v práci často stále uvažuje jako o hejnu slepic. Kdo chce hrát s velkými kluky, nemůže kvokat v kuchyňce.“

7 07.12.2023

„Ukrajinští fašisté existují hlavně v představách lidí, ale představy dokážou vyvolat strach a strach dokáže rozpoutat krveprolití.“

--

Málokdo se vyrovná polským reportérům. Jestli ale někdo takový mezi námi chodí, je to Tomáš Forró. Z jeho nasazení, profesionality a stylu jsem na větvi úplně stejně. Tři roky se pohyboval na Donbasu po obou stranách fronty, nasazoval život, odnesl si válečné trauma a než skončil u psychiatra, odnesl si taky silné lidské příběhy z blokpostů, domovů i politických kabinetů, včetně moc zajímavých českých stop. Je až neuvěřitelné, se kterými lidmi se mu podařilo mluvit a čí důvěru si získal.

Pravda, věty jako „Mariupol má to nejhorší za sebou“ aged like milk a kniha se dnes čte jinak, než se četla před 24. únorem, přesto jsem musel několikrát listovat zpátky na impresum, abych si ověřil, že je opravdu z roku 2019. Je to mimořádná, strhující kniha, u které vám na začátku naskočí reálná husí kůže a neseskočí až do konce.

--

„Všichni ale měli jednu věc společnou s vojáky, kteří ho zajali u elektrárny: nebyli mezi nimi skoro žádní Abchazové. V separatistické armádě sloužili Arméni, Čečenci, a dokonce Řekové nebo Bulhaři. Jen Abchazy aby v ní člověk pohledal. Kdo tedy byli lidé, s nimiž Gruzie prohrála abchazskou válku?
Právě tuto otázku si budou klást o jednadvacet let později obyvatelé ukrajinských měst, až se v jejich ulicích objeví jednotky mladých mužů s automatickými ručními zbraněmi, bez označení a insignií.
Hybridní války na území takzvaného ruského světa – tedy zemí bývalého Sovětského svazu, které Rusko i nadále považuje za své kolonie – zpravidla nevede běžná armáda. Zastupují ji improvizované oddíly složené z civilistů nebo vojáků, kteří se za civilisty vydávají. Právě v tom tkví zásadní omyl západních pozorovatelů a novinářů, kteří se během ukrajinské války snažili hledat důkazy masové přítomnosti ruských vojsk na Donbasu, a když je nenašli, byli ochotni souhlasit, že nejde o vnější invazi, ale o občanskou válku.

Kdo zná jeden hybridní konflikt ruského typu, zná je všechny. Mění se jen data a názvy zemí.“

6 21.12.2023

„Jednou, už jsem byla v letech, ke mně na veřejnosti, v hale jakési instituce přistoupil muž. Představil se a řekl mi: ,Znám vás odjakživa. Všichni říkají, že jste zamlada bývala krásná, přišel jsem, abych vám řekl, že pro mě, pro mě jste teď krásnější než zamlada, vaši tvář mladé ženy jsem nemiloval tolik jako tvář, jakou máte teď, tu poničenou.“

--

Kdyby Lolitu vyprávěla Dolores, a kdyby to byla autobiografie a odehrávala se ve francouzské Indočíně, mezi rozbahněnými rýžovišti mezi rameny Mekongu unášejícími k Pacifiku mršiny tygrů a buvolů, v těžkém ovzduší slepeném pachy karamelu, pražených buráků a masa, jasmínu, prachu a kadidla, v garsonce s větrákem, postelí a náručí, a měla stejně silnou atmosféru, takhle by vypadala. Bylo jí patnáct a stála v pánském klobouku a zlatých lodičkách u té dravé řeky, když ji potkal její čínský milovník. Bylo jí ale sedmdesát, když o tom psala.

Bohudík o tom psala v sedmdesáti, protože psala stylem, od kterého se nedá odtrhnout, a nádherným poetickým jazykem. A to přesto, že píše spíš o strachu, šílenství a smrti než o lásce nebo o vášni. Je to nezvyklá a inteligentní kniha a já se nedivím, že ji tolik překládali, filmovali a že jí přiznali Goncourta (1984).

--

„Už vím své. Něco už vím. Vím, že krása ženy netkví v šatech, ani v kosmetice, v nákladných krémech, ani ve vzácných, drahých špercích. Vím, že tkví v něčem jiném. Nevím v čem. Vím jen, že ne v tom, v čem si ženy myslí.“

„V Amerike môžete mať všetko, len žiadnu slobodu. Jediná slobodná krajina na svete je Sovietsky zväz.“ – Štefan Dubček

Když sledujete, jak se tři stovky Čechů, Slováků a dalších našich československých spoluobčanů vydávají na několikatýdenní cestu vlakem na kyrgyzsko-čínské hranice, aby tam pomáhali budovat Sovětský svaz, čujete, že tohle nemůže dopadnout dobře. Jak napovídá podtitul knihy „Československá komuna Interhelpo“, řeč je o družstvu, kterým od 20. do 40. let minulého století prošlo více než tisíc našich krajanů a které proslavil jeden z jeho dětských obyvatel, Alexander Dubček.

Mladý slovenský novinář Lukáš Onderčanin, AKA Onďo, který mimochodem pod hlavičkou deníku SME vede sympatický cestovatelský podcast Všesvet, na svém debutu odvedl moře mravenčí práce. Shromáždil soukromé dopisy, zpovídal pamětníky, a dokonce vycestoval do Biškeku, aby popsal motivace, rozčarování, úspěchy i selhání těch lidí, kteří opustili svůj domov, vydali se s malými dětmi do vzdálené země s nehostinným podnebím a nesrozumitelným jazykem a věřili, že je to dobrý nápad. Ukazuje to, jak svízelná byla sociální situace 20. let u nás a jak důležitou roli hrálo před sto lety politické přesvědčení, agitace, víra, že v SSSR zažijí, co doma postrádali – úctu k dělníkům a dostatek práce, a hlavně jakou moc mají lidské sny. Ještě cennější pasáže než odbočky do historie samotného Československa, jsou ale vzpomínky na stalinismus, který si naše krajany našel i v podhůří Ťan-šanu se vším, co k němu patřilo, včetně udávání, kolektivizace, stalinských čistek a gulagů až po úplný rozklad.

Utopii v Leninově zahradě krásně graficky zpracovalo výjimečné žilinské nakladatelství Absynt, které se jako jediné v česko-slovenském prostoru specializuje na vydávání literárních reportáží a snaží se ten ve světě právem oblíbený žánr dostat i mezi nás. A to i díky tomu, že nakladatelé zakladatelé Juraj Koudela a Filip Ostrowski mají blízko k naprosto legendární polské tradici literární reportáže, když první se narodil polské matce a druhý v Krakově, kde dodnes žije se svojí slovenskou manželkou.

Kniha získala v nejprestižnější slovenské literární soutěži Anasoft Litera 2022 cenu čtenářů a čtenářek. Není to za mě top světová literatura, ale mezi top slovenskými toho roku asi jo.

„Od februára 1930 do decembra 1931 úrady deportovali viac ako 1,8 milióna rozkulačených roľníkov. V tomto období čoraz častejšie pískali aj kolesá vlaku na stanici vo Frunze, len kúsok od textilnej továrne a domov interhelpovcov. Obrazy diania na stanici sa navždy zaryli aj do pamäte desaťročného Alexandra Dubčeka. Keď sa otvorili dvere vlaku, vypadávali z nich mŕtve telá. „Aj tí, čo ešte žili, vrátane detí, vyzerali ako mŕtvoly. Boli takí vyhladovaní, že jedli krmivo pre prasce a hydinu, ktoré sa hmýrilo červíkmi,“ spomínal Dubček vo svojich memoároch. Ako dieťa nerozumel tomu, čo sa deje – on chodil do školy, dospelí usilovne pracovali a Interhelpo si žilo svojím vlastným životom. A pár metrov od toho všetkého videl neskutočné hrôzy. „Nikdy nezabudnem na mŕtveho muža s nafúknutým bruchom. Spýtal som sa matky, na čo ten muž zomrel, a ona povedala: ,Od hladu.‘“

Hladomor spôsobený násilnou kolektivizáciou spolu s extrémnym suchom si napokon v Sovietskom zväze a najmä na Ukrajine vyžiadal zrejme viac ako päť miliónov obetí.“

6 16.02.2023

„Jenom ten ví, jak chutná káva, kdo ji pil v podzemní díře za třicetistupňového mrazu uprostřed pustiny stvořené z bouře a hor.“

Tohle je něco tak milého. Nejkratší dílko islandského spisovatele Gunnara Gunnarsona, nominovaného šestkrát na Nobelovu cenu za literaturu, se nakonec stalo jeho nejčastěji vydávaným a není lepší roční doba k jeho přečtení než ta, ve které odehrává. Tohle čtení chce čas a ještě víc klidného adventního času na přemýšlení. A že má opravdu kouzelnou moc, jsem poznal sám na sobě. Poprvé letos sněžilo, když jsem se do ní začetl, a i já, věčný nepřítel sněhu, jsem musel uznat, že na něm něco je.

Inspirován skutečným příběhem, Gunnar vypráví příběh pastýře Bensiho a jeho dvou druhů, psa Lea a berana Nezmara, kteří se vždy o první adventní neděli vydávají do hor, aby před zimou zachránili poslední zatoulané ovce. Tenhle drobný skvost je vlastně verzí příběhu o Kristu jako dobrém pastýři, která připomíná, že skutečné Vánoce jsou stavem duše (a která oproti křesťanské teologii míní, že tu duši mají i zvířátka). Ale ještě spíš než vánoční příběh je to příběh o osobním poslání, o člověku, který zasvětil své konání službě bližním, dalo by se říct o smyslu lidského života.

Nakladatelství Kalich ji vydalo v roce 1938, krátce po jejím vzniku, a stejný nakladatel teď novelu, která už mezitím nebyla k sehnání, po 80 letech znovu přinesl českým čtenářům v novém překladu Heleny Kadečkové a s krásnými ilustracemi autorova syna Gunnara Gunnarsona mladšího.

„Však to je taky povinnost lidí, možná jediná, vědět si vždycky rady. Nevzdávat se. Vrhat se proti meči, ať je sebevíc ostrý. Vrhat se proti meči samotné smrti, až tě protne a zasáhne srdce. Když Ti už nechtějí sloužit nohy, pak se musíš smířit s tím, že už je nemůžeš používat, ale to neznamená, že se vzdáš.“

5 17.02.2023

„Ze starých Šancí zbývá jen obrovský kamenný val, který dal kdysi osadě jméno. Každý kámen musel vzít člověk do ruky a položit ho k ostatním, najít pro něj vhodné místo. Tato zeď, dnes už porostlá mechem a splývající s lesem, vznikala po celé generace. A nebyla to zeď proti někomu, nestavěli ji Němci proti Čechům nebo Češi proti Němcům, i když leží na hranici. Ty kameny vynosili lidé z políček, aby si mohli zasadit pár řádek brambor a oves.

Chybí odvaha vzpomínat, chuť vyprávět, chybějí staré hostince a cesty, které někam vedou. Ne turistické trasy, ne silnice, ale cesty, které nás provádějí živou krajinou. Chybějí hospodáři, kteří by navrátili novohradskému pomezí ráz kulturní krajiny. Chybí vědomí tradice, souvislosti, chybějí svaté sloupky a kapličky, chybí úcta k lidské práci a domovu.“

--

Neobyčejně krásné česko-rakouské pomezí má na mojí mapě světa zvláštní místo, srovnatelné snad jen s pomezím česko-moravským a jeho Litomyšlí. A kdyby nemělo, tahle neučesaná sbírka esejí, básní a vzpomínek by mě přiměla tam co nejrychleji vyrazit a zamilovat si je. Je poctou Novohradským horám, Vitorazsku a Šumavě, jejich dávným i nedávným, českým i německým, ale v každém případě zmizelým, obyvatelům a umělcům, Váchalovi, Klostermanovi, Stifterovi, Kubinovi.

A je taky steskem po zaniklých místech a po starých časech před válkou, před odsunem, před chátráním, bouráním a pustnutím, když zbyla jen příroda, sice krásná, ale bez ducha toho, co odnesli staří hospodáři s sebou. Právě tam se odehrává Slámova Krajina ve stínu a nejsilnější jsou nakonec právě ty pasáže o posledním pohledu našich Němců na svůj domov. Když se Wenzel Jaksch, kterému vděčíme za mnohé, kolem roku 1960 dívá přes novohradskou železnou oponu na místa svého mládí, vidí už jen zkázu a zmar. O pár let později náš vzácný rodák Johannes Urzidil nepoznává jemu kdysi milou Šumavu a nachází jen zdivočelou a mizející krajinu.

--

„Je mylnou představou, že uzavření pohraničního prostoru pomohlo přírodě a poskytlo jí klid k vlastnímu rozvoji. Vojáci zde napáchali více škody než užitku, krajinu nechránili, nepečovali o ni a neměli k ní žádný vztah. Zakázané území se proměnilo v izolovaný kus krajiny, popřípadě cvičiště. Krajina doprovází člověka a ten se k ní může chovat dobře, anebo špatně. I divočina je kulturní pojem a neměla by být zaměňována za krajinu jen zdivočelou a zanedbanou. Absolutní divočina v Evropě neexistuje, novohradské a šumavské pohraniční hvozdy spoluvytvářel člověk - mýtil, budoval cesty, sázel aleje i smrkové lesy, vytvářel krajinné celky.

Nálety, křoviny, podmáčené pastviny, nivy zničené záplavami, zákoutí zarostlá kopřivami nemají nic společného s divočinou. To divoké, jak o tom psal zastánce divočiny David Thoreau, zasluhuje úctu, ale nad nekulturní, zplundrovanou vojenskou krajinou se dostavuje jen lítost a pocit zmaru. Stačí se podívat do sousedního Waldviertelu a hned se pozná rozdíl! Těžko můžeme považovat obhospodařovanou rakouskou příhraniční krajinu za umělou, rovnováha mezi lidskou činností a přírodou je zde zachována. Na české straně obdivujeme jako ,divočinu‘ jistý šalebný půvab chaosu nepřirozeně liduprázdných míst.

[…] Novohradské hory, jako jiná místa českého pohraničí, jsou krajinou poznamenanou historickým traumatem, nacionalismem a ideologií. V této krajině je třeba mlčet, respektovat stopy bývalého osídlení a přemýšlet. Zbytky zaniklých vesnic a samot patří k této zádumčivé krajině a neměly by se ničit a odstraňovat jako naše špatné svědomí. Paměť krajiny je mnohem hlubší než paměť člověka, z paměti země nelze minulost vymazat, jak jsme se o tom ostatně přesvědčili za uplynulá dlouhá desetiletí…“

4 17.02.2023

„Ptát se, co je to láska, nemá žádný smysl, má drahá sestro,“ řekla Laura: „Lásku jsi buď zažila, nebo nezažila. Láska je to, co láska je, nic víc se o ní nedá říct. Jsou to křídla, která mi tlučou v prsou a ženou mé k činům, které se tobě zdají nerozumné. A to je právě to, co se ti nikdy nepřihodilo.“

--

Když letos odešel Milan Kundera, sáhnul jsem po Nesmrtelnosti, kterou jsem kdysi nedočetl. Tenhle jeho poslední česky psaný román klidně může být největším dílem 20. století, jak se o něm říká, klidně. Je geniální. Po jeho přečtení by mu snad každý inteligentní čtenář udělil to nejvyšší literární ocenění.

Kundera říkal, že kdo je takový blázen, že ještě dnes píše romány, měl by je psát tak, aby se nedaly adaptovat, aby se nedaly vyprávět. Nesmrtelnost je přesně taková. Nedá se ji shrnout ani popsat. Dá se snad jen říct, že každý si v ní najde něco pro sebe, o životě, jeho smyslu, o smrti, o nesmrtelnosti, o lásce.

--

„Ošidnost nenávisti je v tom, že nás svazuje s protivníkem do těsného objetí. [] Nemohu je nenávidět, protože s nimi nejsem spojena; nemám s nimi nic společného.“

3 22.12.2023

„,L'amour est l'enfant de la liberté, říká stará francouzská píseň; láska je dítětem svobody.“

--

Velký filozof a psycholog Erich Fromm chtěl, abychom si uvědomili, že láska není cit, kterému se může každý snadno oddat. Že láska není pocit, že je to spíš praxe, nebo ještě lépe řečeno umění, kterému, jako každému umění, je nutné se učit. A že bez rozvoje celé své osobnosti, bez tvůrčí síly a péče, disciplíny a trpělivosti to prakticky nejde.

Přes jeho marxistické podtexty, přes všudypřítomný sexismus v popisu rolí žen a mužů a přes do očí bijící (a doufám, že jen době poplatné) označování lásky mezi lidmi stejného pohlaví za chybu a selhání, je tahle útlá knížka nadčasová. I reflexe moderní společnosti jsou nadčasové, přestože je Fromm psal v 50. letech. Donutí vás přemýšlet o mnohém, o svých vztazích a rozhodně o sobě.

--

„Kdo nic neví, nic nemiluje. Kdo nic neumí, nic nechápe, je bezcenný. Ale ten, kdo chápe, ten i miluje, všímá si, vidí Čím hlubší poznání, tím větší láska Kdokoli si představuje, že všechny plody dozrávají současně s jahodami, neví nic o hroznech. – Paracelsus“

3 17.12.2023

Většina knih, které tady doporučuju, jsou o závažných tématech a mám rád, když mě kniha chytne za srdce. Tahle mnou ale otřásala až do morku kostí tak, že si ji budu pamatovat do konce života. Byla to první kniha, kterou jsem musel odkládat, protože jsem nezvládal číst dál, a píše se mi o ní taky ze všech nejhůř. Přesto je ohromně důležitá a my měli to štěstí, že první jazyk, do kterého byla přeložena, byla čeština, opět díky skvělé absyntovské edici Prokletí reportéři.

Kanada – ztělesnění nedotčené přírody, životních šancí, tolerance, rozmanitosti a vstřícnosti, ledního hokeje a javorového sirupu. Ale i ona, jako každá země, má za pěknou fasádou svůj ugly, smelly backyard. Možná jste předloni v květnu zaznamenali nález ostatků 215 dětí ve městě Kamloops v Britské Kolumbii, o měsíc později objev 751 neoznačených dětských hrobů v provincii Saskatchewan a na konci června ještě dalších 182 takových nedaleko města Cranbrook. Možná jste slyšeli, že kanadský stát spolu s katolickou církví (a několika dalšími takovými) donedávna páchal genocidu na vlastním národě.

Statisíce dětí byly násilně odebrány rodičům a umístěny do rezidenčních škol, kde trpěly psychickým, fyzickým a sexuálním týráním „ve jménu Ježíše Krista“. Zneužívání bylo systematické a institucionalizované, s plným vědomím vládních a církevních orgánů (včetně Vatikánu a, jak se ukazuje, třeba i včetně Jana Pavla II.). Ve 136 školách kněží zabili nejméně 6.000 dětí a zničili dalších 150.000 malých životů, od těch pětiletých, i když neoficiálně se přijímaly i dvouleté děti. Konec utrpení přicházel až po jejich patnáctých narozeninách a definitivně to peklo skončilo až v roce 1996 (sic!). Ti všichni lidé dnes o sobě neříkají, že jsou absolventy internátních škol. Říkají: „Jsme přeživší“.

Nebylo možné, aby si od toho všeho Joanna Gierak-Onoszko při psaní udržovala odstup, ale cení se, že nesklouzává k sentimentu a daří se jí vyhýbat jakékoli citové manipulaci. Citlivě pak vypráví univerzální příběh o tom, jak se zlo přenáší dál. Ukazuje začarovaný kruh, kdy lidé, kteří prošli hrůzami těchto škol, žijí stejně i po jejich opuštění. Statisíce příslušníků Prvních národů, Métisů a Inuitů dnes trpí psychickými problémy, závislostmi, sebevražednými sklony a celé generace si kvůli tomu, co jim bylo způsobeno, nedokážou vytvořit zdravé vztahy. Násilí se opakuje, protože ten, kdo je zneužívaný, později sám zneužívá a týraný sám týrá. „Činíme, co jiní činili nám.“ Nabízí ale taky určitou naději - že je možné s traumatem bojovat a dokonce najít v sobě sílu pomoci ostatním.

V těch nejzajímavějších částech knihy Gierak-Onoszko ze všech stran zkoumá, jak dnešní Kanaďané čelí hříchům své minulosti, a ukazuje, že naší kultuře ve skutečnosti chybí účinné nástroje a modely, jak napravit chyby. „Smíření je proces s jasným začátkem, ale bez konce.“ Cesta k němu je dlouhá a bolestivá, a i když Kanadě trvalo příliš dlouho, než vůbec uznala utrpení obětí, a i když nikdy neodsoudila viníky, tak tváří v tvář tomu, co v oblasti usmíření udělalo například Španělsko, je kanadský model úplně příkladný. A ve světě výjimečný i proto, že ostatní země o těch svých zločinech prostě mlčí. Všichni přece chceme být ti dobří. Jen ne každý chápe, že být dobrý znamená taky činit pokání za zlé činy předchozích generací.

Zdá se, že ze všech nejmíň to chápe katolická církev, která většinu zločinů páchala. Několik po sobě jdoucích papežů se odmítlo ke zneužívání vůbec vyjádřit a teprve vloni v létě prosil papež František v Kanadě o odpuštění. I on se ale vyhnul zmínce o sexuálním násilí. Podle mě se můžete někomu omluvit za to, že jste ho polili polévkou. Ale za zvěrstva, která systematicky páchala církev na těch nejbezbrannějších, se omluvit nedá. Za to se dá té paramafiánské organizaci jedině bránit v kontaktu s dětmi a její zločinecké členstvo pozavírat. Když jsem v dubnu knihu dočítal a ve Fokusu VM jsem zaslechl faráře Mariána Pospěchu kázat o nedotknutelnosti života, chtělo se mi zvracet. Jemu a jeho kolegům bych vzkázal jedině jejich vlastní: „Amen, říkám vám, že cokoli jste udělali nejmenšímu z těchto mých bratrů, mně jste udělali.“ (Matouš 25,40)

--

„Jednou z prvních dovedností, které si děti osvojily, bylo to, že jejich tělo nepatří jim. Bylo svatyní Ducha svatého a výhradní právo spravovat svatyni měli kněz, pastor a sestry.

Jak dokládá zpráva komise, děti nejen bili a mučili, ale i znásilňovali. A opět nešlo o ojedinělé případy, ale o organizovaný systém. Vzhledem k povinnosti poslouchat, absenci vnější kontroly, a dokonce i geografické odlehlosti představovaly internátní školy ideální revír pro sadisty a pedofily.

Nejsnadnější kořistí byli prvňáčci a předškoláci, ti nejvystrašenější. Jejich důvěru si člověk mohl získat úsměvem a laskavostí. V nenormálním, nepřátelském světě děti tíhly k hodným policistům v sutanách a hodným policistkám v hábitech. Vděčnost se dala koupit rovněž projevením milosrdenství neboli o něco mírnějším trestem.

Když ani to nepomohlo, zbývala ještě jedna věc – jídlo. Obecně přijímaným platidlem za sex s dětmi byl dodatečný krajíc chleba. Starší děti nebyly tolik důvěřivé a často déle snášely hlad, takže si je prostě brali. Zpráva zmiňuje útoky ve zpovědnicích, nasazování pytle na hlavu, pozvánky do sprch uprostřed noci.

Příkaz posluhovat při knězově večeři byl jako siréna v hlavě. Děti se rychle učily, jak to funguje, a dávaly pozor, aby obzvlášť ty mladší nezůstávaly s vychovateli o samotě. Ne vždy to stačilo. A navíc, jak vyprávěl Phil Fontaine, postupem času začaly ty, kterým ubližovali, samy ubližovat jiným, ještě mladším a ještě slabším. Trauma se přenášelo na další generace, drží se jich dodnes.

Vláda o tom často věděla. Řešila problémy po svém. […] Tehdy, relativně nedávno, bylo pravidlem nechat záležitost vyšumět. Ta-ko-vá-by-la-do-ba. […] Kdo by ostatně věřil dítěti? Jakou váhu mají dětské stížnosti proti slovům duchovního, jenž na srdci nosí Spasitele?“

3 17.02.2023

„Planetu nepřivedou do záhuby politici, řekl jim, nýbrž vědci jako oni, kteří ,náměsíčně kráčejí vstříc apokalypse‘. Od toho dne se odmítal účastnit jakéhokoliv kongresu, pokud mu nebylo umožněno věnovat stejné množství času také ekologii a pacifismu. Na svých besedách rozdával jablka a fíky z vlastního sadu a varoval před ničivou mocí vědy: ,Atomy, které rozcupovaly Hirošimu a Nagasaki, nerozbil svými tučnými prsty nějaký generál, nýbrž několik fyziků vyzbrojených hrstkou rovnic.‘“

--

Tahle kniha je o tom, co se stane, když se dostaneme na okraj vědy; když se setkáme tváří v tvář s tím, čemu nemůžeme porozumět. Je o tom, co se děje s lidskou myslí, když překročí vnější hranice myšlení, a o tom, co leží za těmi hranicemi. Asi tak popisuje chilský spisovatel Benjamín Labatut téma svého světového bestselleru, který se vloni dostal do shortlistu mezinárodní Man Bookerovy ceny a americké National Book Award.

Vlastně nevím, čím má tahle kniha být, ale je tak svůdná, elegantní a tak hladce plyne, že vám nedá vydechnout. Začíná téměř jako populárně naučná literatura, ale postupně se zahaluje do mystiky a míchá dohady a fakta, trochu na způsob Vuillarda. Člověk se v životě dočetl o objevech, které se staly nečekaně nebo náhodně a které změnily běh dějin. Ale málokdy jsem o nich četl tak fascinujícím a znepokojivým způsobem jako tady.

--

„Po ošklivém rozvodu se ocitl na mizině, přestal si rozumět s jedinou dcerou a také mu diagnostikovali rakovinu kůže, ale on přesto tvrdil, že všechny tyhle okolnosti, byť sebebolestnější, měly jen druhotný význam vedle náhlého uvědomění, že právě matematika – a nikoliv atomové bomby, počítače, biologická válka nebo klimatická apokalypsa – mění náš svět natolik, že nejdéle za pár desítek let zkrátka už nebudeme schopni chápat, co to znamená být člověkem. Ne že bychom toho někdy schopni byli, povídá, ale dnes se to ještě zhoršuje. Můžeme rozbít atom, nechat se oslnit prvním světlem nebo předpovědět konec vesmíru a stačí nám k tomu hrstka rovnic, čáranic a tajemných symbolů, kterým normální lidé ani nemůžou rozumět, i když jinak mají ve svém životě pod kontrolou každičkou drobnost. Ale ono už se to netýká jen běžných lidí: i sami fyzikové přestali světu rozumět. Vezmi si například kvantovou mechaniku, nejcennější klenot lidstva, nejpřesnější a nejkrásnější fyzikální teorii s největším dosahem, jakou jsme kdy vymysleli. To ona stojí za internetem i nadvládou mobilů a nabízí příslib výpočetní síly srovnatelné jedině s božskou inteligencí. Proměnila náš svět k nepoznání. Víme, jak ji používat, nějakým zázrakem snad i funguje, a přesto na téhle planetě není nikdo, živý nebo mrtvý, kdo by jí vážně rozuměl. Lidská mysl nedokáže pojmout její rozpory a paradoxy. Je to, jako by spadla na Zem jako nějaký monolit z vesmíru, a my okolo ní jen poskakovali jako opice, šťouchali do ní a házeli po ní klacky a kameny, ale o skutečném pochopení nemůže být řeč.“

3 17.02.2023

„Postoj většiny ukrajinských umělců k sovětskému osvobození vyjádřil hudební skladatel Stanislav Ljudkevyč (1879-1979) těmito slovy: ,Osvobodili nás a nedá se s tím nic dělat.‘“

--

Jen málokterý národ prožil tak nešťastné dějiny, plné násilí, útlaku a odnárodňování. A jen málokdy je tak důležité ty dějiny znát jako dnes, kdy sousední teroristický stát ospravedlňuje svou válku právě historicky, když tvrdí, že ukrajinský národ může existovat jen ve svazku s ruskem. Mýlí se v ukrajinské minulosti a podle všeho se nepoučil ani ze své vlastní historie. Musí se ale nechat, že nikdo tak nesjednotil ukrajinský národ, který podle Moskvy neexistuje, jako právě sami okupanti. Výsledkem jejich vytrvalého popírání skutečnosti je teď ale i příkop mezi oběma národy, který se nepodaří zaplnit ani za sto let.

Skvělý prof. Rychlík s kolegou Zylinským a prof. Magocsim z Torontské univerzity napsali učebnici, která dopodrobna mapuje, co se v té rozlehlé krajině za Čiernou nad Tisou dělo od časů starých Skytů až do letošního jara. Není a nemá to být zábavná četba, zato přináší spoustu cenného poznání a k tomu mírné utrpení čtenáře už tak nějak patří. A kdybyste při tom snad upadali do apatie, ohromně vás osvěží úplně čerstvý a naprosto mimořádný cyklus přednášek Yaleovy univerzity The Making of Modern Ukraine, které vede fantastický Timothy Snyder a které jsou dostupné na youtube i na podcastových platformách.

Po prvním vydání z roku 2015 se zaprášilo, a tak NLN vloni v dubnu vydalo nové, doplněné Dějiny Ukrajiny. Zatímco autoři dopisovali poslední řádky, na Kyjiv mířila 60kilometrová ruská kolona a město se právě připravovalo k obraně. Víme, že Ukrajinci letos píšou dějiny, ale když otevřeme učebnici dějepisu a na poslední stránce vidíme měsíc starou fotku Petra Fialy v bombardovaném Kijivě, připomene nám to, co je na historii nejmrazivější – že všechno bylo jednou „dnes“. Bohdan Chmelnický (na obálce knihy) žil taky někdy dnes, Holodomor se děl dnes, Černobyl vybouchl dnes. A tahle velká hodina ukrajinského národa je taky dnes, než o ní jednou budeme vyprávět vnoučatům. Sláva Ukrajině!

--

„Když někdo opakuje stále stejnou chybu, říká se o něm v Rusku, že šlape stále na tytéž hrábě. Kdyby Putin znal lépe dějiny, věděl by, že interventy obyvatelstvo jen málokdy vítá, ať už přicházejí s jakýmikoliv hesly. I v dějinách Sovětského svazu, k němuž se Putin hlásí jako ke státoprávnímu odkazu, je o tom příkladů dost: v roce 1920 porazili Poláci u Varšavy intervenční Rudou armádu, která podle sovětské interpretace přinášela „polskému proletariátu svobodu“. V roce 1939 vtrhla Rudá armáda do Finska v domnění, že ji podpoří místní komunisté, kteří zde - na rozdíl od Ruska - v roce 1918 prohráli občanskou válku a byli v hluboké ilegalitě. Ale invazní vojska nepodpořili ani finští komunisté a jejich sympatizanti, tzv. rudí Finové; vedoucí představitel Komunistické strany Finska Arvo Tuominen, nacházející se v exilu ve Švédsku, odmítl přijet do Moskvy a přijmout místo v loutkové prosovětské vládě „Finské lidové republiky“, ustavené za sovětskými liniemi v městečku Terioki (dnes Zelenogorsk). Vzkázal finským komunistům, že on sovětským okupantům nikdy sloužit nebude, proti samostatnosti vlastního státu bojovat nepůjde a každý ať se zachová podle vlastního svědomí. Výsledkem bylo, že i finští komunisté se zapojili do boje proti sovětským agresorům. Bojoval celý národ. Tento „duch zimní války“, jak je toto sjednocení ve Finsku a finské historiografii nazýváno, je dodnes páteří finského národního příběhu. V roce 1968 se Leonid Brežněv a jeho velvyslanec v Praze Stěpan Červoněnko domnívali, že vzpomínka na osvobození sovětskou armádou v roce 1945 u obyvatel Československa ještě nevybledla, a že proto Češi a Slováci budou sovětskou armádu vítat. Nevítal je nikdo, až na pár prosovětských kolaborantů, kteří si vysloužili opovržení veřejnosti.“

3 17.02.2023

„Každý muž, který zradil vlast, je nepřítelem národa a musí být potrestán smrtí nebo odsouzen k pobytu v lágru. Pokud ten muž žil se ženou, tak je i ona nepřítelem národa a musí být poslána do lágru. Tato žena se od té chvíle nazývá rodinným příslušníkem zrádce národa. Kdyby spolu měli děti, každé z nich se stane nepřítelem národa a musí být potrestáno a odsouzeno spolu s matkou a následně podrobeno resocializaci v dětském domově pro nepřátele národa. Může se stát, že nepřítel národa porodí nepřítele národa až v lágru. V tom případě musí být takové dítě matce odebráno a předáno do výše uvedeného dětského domova. Každý den nezletilého nepřítele národa musí začínat společným veselým zvoláním: ,Děkujeme, soudruhu Staline, za naše šťastné dětství!“

--

Jak se na autory polská literární reportáže sluší, opět naprosto výjimečně napsané, bez patosu, bez dramatičnosti. A přitom co může být dramatičtějšího než válka očima dětí, které dospěly bez varování. S těmi dětskými dušemi, žijícími ještě dnes v různých koutech světa, si autorka povídala, pozorovala, jak po tak dlouhé době funguje lidská paměť a že všechny válečné děti mají něco společného. Jakýsi stesk, mezeru v životě. Malý Artur Pawłowski nevěděl, jestli má sourozence a rodiče, Georgij Karietnikov nerozuměl ani slovu matka a malá Dina Michajlovna si myslela, že všechny děti na světě bydlí v sirotčincích a jejich mámy v lágrech, že život v Sovětském svazu je prostě normální.

Nevynechala vlastní babičku Władziu, která prošla německým pracovním táborem, mluvila se synem samotného Hanse Franka – Niklasem (pozoruhodný člověk, doporučuju Vám podívat se na jeho úsilí), s dětmi z varšavského ghetta i s dětskými bojovníky Varšavského povstání, o kterých toho v Čechách víme pořád žalostně málo, a přitom jsou ty děti mimořádnými hrdiny evropských dějin. Ještě méně známé jsou příběhy internovaných amerických Japonců nebo malých Basků vyhnaných do SSSR.

Pro nás vyšlo opět díky Absyntu, jen je velká škoda, že do českého vydání se z originálu nedostaly ty spousty fotek, na kterých jsou vidět všechny děti tehdy a teď, jako už velmi staří a usmívající se lidé. V roce 1946 taky polské ministerstvo školství požádalo děti z celé země, aby nakreslily, co si z války nejvíc zapamatovaly. Místo sluníček a princezen malovaly výbuchy, prchající lidi, letadla bombardující města a používaly hodně červené a černé pastelky. Tyhle dětské práce od sebe v polské edici oddělují jednotlivé příběhy a děti.

--

„Světlo měsíce prosvítalo větvemi stromů a tvořilo divné vzory na špinavých zdech v ložnici sirotčince. Ostatní kluci už spali. Ale Olek nemohl usnout. Bál se, aby se ve spánku nepomočil jako posledně. Zase ho spolubydlící z pokoje zmlátí a vyhodí mu matraci oknem?

Přemýšlel, co ho v budoucnu čeká. Byl si téměř jistý, že jeho rodiče jsou po smrti. Kdyby tomu tak nebylo, dávno už by ho odtud odvedli. Už uplynuly tři měsíce od konce války, ale oni nepřicházejí. (...) Strašně se mu po nich stýskalo.

Najednou uslyšel, že jde někdo po chodbě. Kdo to mohl být? Už je dávno po desáté večer a nikdo v tu hodinu nesměl odejít z ložnice. Dveře se pootevřely, stála v nich ředitelka domova. V měsíčním světle vypadala jako anděl. Přistoupila k posteli, na které ležel Olek, a zašeptala: ,Mám zprávu od tvé mámy“

2 15.12.2023

„Ivan Ivanovič neboli Jan, syn Janův. Je to takový ruský Pan Nikdo. Jako když v Polsku někomu říkají Jan Kowalski, v Česku Pepík Vondráček a v Anglii John Smith. Dokonce i tu figurínu, která před Gagarinem letěla do vesmíru na lodi Vostok, pojmenovali Ivan Ivanovič.

A ve Stalinových lágrech to byla nadávka. Tak se tam říkalo všem profesorům, spisovatelům, umělcům, inženýrům, stranickým funkcionářům, učitelům - prostě všem příslušníkům inteligence. Právě je v té době čekal ten nejstrašnější osud.

Postupné vlny čistek vyhladily nejméně polovinu ruské inteligence. Byli buď zastřeleni, nebo uvrženi do gulagů. Tak se ,odehrála obludná selekce stalinského období, píše ve svých pamětech bývalá vězenkyně Wiera Szulc, ,která vytvořila, zdá se, nový druh lidí: pokorné, otupělé, bez iniciativy, zamlklé. Zrodil se sovětský člověk, homo sovieticus, jedinec bez špetky odbojnosti, zato s ohromným zlodějským talentem. Dodnes se tam říká, že zloděj nekrade, ale jen bere, co špatně leží. Nový sovětský člověk je netečný, bázlivý, líný, trpí syndromem mlčení a syndromem poputčika. Je to člověk, který se nesnaží vykřičet svou bolest z duše, nýbrž ji jen šeptá cizímu člověku na cestách. Nebo ji znecitlivuje vodkou.

--

Jak vám tady dokola melduju, polská literární reportáž je špičková třída a jedna z těch špiček se jmenuje Jacek Hugo-Bader. Jeho znalosti, novinářské umění a naprosto pohlcující styl psaní se nedají přehlédnout. Ani to, jak realisticky a s jakým citem pro hrdiny svých reportáží vypráví i jejich nejdramatičtější osudy, a přitom si drží nejen odstup od sebe sama, ale taky velkou dávku humoru.

A jaké nasazení prokázal, když se v zimě vydal na tuhle riskantní výpravu do „Zlatého srdce Ruska“ nebo taky na „Největší hřbitov světa“ jak se říká kolymskému traktu, tam jediné a 2025 km dlouhé silnici, kterou v děsivém mrazu postavili vězni gulagů jen za pomoci lopat, kbelíků a trakařů. Pohřbívali je přímo na místě, po celé délce silnice. Zůstal jich tam přes milion. O „Cestě kostí“ psal Varlam Šalamov, samozřejmě Alexandr Solženicyn, ale taky krajan pana Jacka a otec polské literární reportáže Ryszard Kapuściński. Tenhle cestovatelský deník je velmi velmi hluboká sonda do duše ruského člověka ze samé periferie planety. To se nedá opsat, to se musí číst. Díky Absyntu aspoň slovensky a jinak v mnoha dalších.

--

„Na Sibiři se říká, že sto verst není žádná štreka, sto rublů nejsou peníze, sto gramů není vodka. S tímhle starým žvástem nemůžu tak docela souhlasit. Sto verst je opravdu na ruské poměry málo, jen 106 kilometrů a 678 metrů. Když někdo řekne, že bydlí u Irkutska, může se ukázat, že je to dvě stě nebo tři sta kilometrů od toho města. To, že sto gramů není vodka, je všeobecně známo, ale že sto rublů nejsou peníze, na tom se neshodneme. Protože je docela snadné z nich udělat pětkrát sto gramů, a to je pro normálního ruského mužika docela dost, a pro takového nově příchozího, jako jsem já, téměř smrtelná dávka.

Je třeba vědět, že ruská tradice nedovoluje odejít od nedopité lahve, ani nedopít skleničku. V Rusku se pije na povel, pronáší se přípitek a pije se do poslední kapky. Tohle pravidlo platí i pro koňak, víno a šampaňské. Nechat něco na dně svědčí o neupřímnosti toho, kdo nedopil. Ten zbyteček ve sklenici to je zlo, zloba, která se rozlehne nebo se rozlije mezi hodovníky.

Existuje také pravidlo, že ten, kdo nalévá po celý večer, nesmí při tom střídat ruku. Druhý den by mu totiž praskla hlava. A o přípitcích platí dvě jednoduchá pravidla. Přípitek za ženy pronášejí muži vždy ve stoje a na mrtvé připíjejí bez cinkání sklenic. Aby tím cinkáním nerušili jejich pokoj.

Jezdím do Ruska už osmnáct let a vždycky se alkoholu snažím vyhýbat, přeskakovat řadu, pít jen napůl, ale nikdy se to nepovede. Moji spolustolovníci z dobroty srdce dbají na to, abych pil rovnocenně se všemi a do poslední kapky, i kdybych za to měl zaplatit životem. [...]

Procházím si své zápisky a zjišťuju, že za celou cestu jsem ani jednou nekoupil vodku. Nejsem to já, kdo nalévá. Naopak. Snažím se alkoholu všemožně unikat, ale nakonec se ukáže, že jsem permanentně namol. Ale právě tehdy se nejlíp povídá.

A stává se, že těch opileckých setkání mám několik denně. A co mám říct člověku, který mě zajímá, když otevírá svou duši a pokládá lahev na stůl? Že si s ním nevypiju, protože ještě někam jdu? Že jsem abstinent? Abstinující alkoholik? Pak ale žádné povídání nebude.

U nás v Polsku máme přísloví, že kdo nepije, je práskač. Rusové mají úplně stejné pořekadlo, jenže pro ně práskač, udavač, bonzák, donašeč je děvka a neopakují to rčení jako my, pro zasmání - pro ně je to nejhlubší pravda, životní moudrost omílaná po generace od dob Petra Velikého, kdy se dostali do čela pijáckých národů světa.

2 12.12.2023

Dovolím si tvrdiť, že Ján Kuciak nepísal svoje reportáže s úmyslom zostaviť z nich raz knihu. Len tak si viem vysvetliť, prečo pre mňa táto kniha akosi nefunguje, bohužiaľ. Čítala sa ťažko, hoci som na texty presne tohto druhu profesionálne zvyknutý a hoci sa k tomu v tomto prípade pridalo aj veľa zhovievavosti a trpezlivosti z ohľadu na autora. Výnimočný obsah článkov ťahá ku dnu ťažko čitateľná forma, snáď s výnimkou textov, na ktorých Ján Kuciak spolupracoval s kolegami (napr. s Veronikou Šmiralovou na kauze Biele kone alebo s Janou Čunderlíkovou na reportáži Obchod s liekmi). Na docenenie článkov je tiež často potrebné poznať mnohé skutočnosti mimo knihy, v čom editorky čitateľovi veľmi nepomáhajú - príkladom je dosť nezrozumiteľne opísaný prípad Čistý deň. Grafická úprava tiež nie je práve vydarená a snáď by som len poprosil, aby v prípade, že sa niekedy bude pripravovať dotlač, boli fotografie doplnené popiskami, nech sa človek dozvie, kto na nich je.

Veľmi som chcel dať lepšie hodnotenie, tak snáď len dodám, že prológ Jankovho otca a epilóg jeho bývalého šéfredaktora Petra Bárdyho ma naozaj chytili za srdce. A že na to, kto zo Slovenska urobil unesený štát, nesmieme zabúdať. Česť pamiatke Janka a Martiny a česť jeho obdivuhodnej odvahe a neoceniteľnej práci.

2 06.05.2023

„Kundera uhodil hřebíček na hlavičku, když po letech vzpomínal na své setkání s významným ruským fyzikem Pjotrem Leonidovičem Kapicou a jeho ženou pouhých pár měsíců po sovětské invazi do Československa. Seznámili se v pařížském bytě Louise Aragona, který i přes svou stalinistickou minulost odsoudil Sověty za ,bratrskou pomoc‘ poskytnutou v srpnu 1968 Čechům a Slovákům. Kundera vzpomíná v poznámce autora porevolučního vydání Žertu, jak Kapica se svou ženou prosili Aragona, aby nepřerušoval své styky s Moskvou, protože jen tak bude moci dál pomáhat lidem, jako jsou oni. ,Nesmíte zaměňovat ruský lid s ruskou vládou!‘ prosila paní Kapicová.

,Ruský lid je ještě mnohem horší než jeho vláda!‘ prohlásil rozzuřený Aragon. ,Ach, jak jsem s ním souhlasil,‘ vzpomíná dál Kundera s typickou exaltací.

Na sklonku komunistické éry nevystihlo pocity obyvatel polských, českých nebo maďarských měst nic lépe než památná Kunderova věta: ,Tváří v tvář věčnosti ruské noci prožíval jsem v Praze násilný zánik západní kultury.‘“

--

Aleksander Kaczorowski je znamenitý polský bohemista, překladatel české literatury (mimo jiné próz Hrabala, Bondyho a Škvoreckého), novinář a spisovatel. Dlouhodobě se věnuje poválečné české literatuře a zatím poslední z řady jeho úspěšných českých biografií, ta o Otu Pavlovi (česky 2020), byla nominována na významnou polskou literární cenu Nike.

Tohle je jeho „Pražský slabikář“, který letos po 20 letech konečně vyšel i v češtině díky překladu Martina Veselky. Zkušený čechofil Mariusz Szczygieł o něm řekl: „To nebyl můj slabikář, byla to moje univerzita“, a opravdu Kaczorowski je skvělý průvodce naší zemí. Ten soubor esejí o životě a díle (někdy teda spíš o životě a jindy spíš o díle) vypráví nejen o Praze a spisovatelích, jejichž hlas byl díky zvláštnostem našeho historického vývoje ve společnosti vždy slyšet, ale i o dějinách změn ve 20. století, o totalitních systémech a o člověku tváří v tvář velké politice. A je to taky osobní příběh člověka okouzleného českým světem, který kdysi „onemocněl Prahou“, jak říká. Povinná četba pro všechny milovníky střední Evropy a české literatury.

--

„V léčebně, kde Ota Pavel nakonec po devíti letech trápení zemřel, pochopil, že nejdůležitější a nejlepší okamžiky jeho života byly ty, které prožil u řeky, přestože se stal proslulým sportovním žurnalistou, seznámil se s nejslavnějšími českými fotbalisty, cyklisty či běžci a cestoval do zahraničí. Nejšťastnější byl ve chvílích, kdy jej otec bral na ryby a vyprávěl mu, jak v Africe lovil lvy. I když je ve skutečnosti viděl jenom v zoo.

„Může se stát,“ říkal Piotrek, „že koncentrační tábory se opět otevřou, třeba i zítra a třeba jen kousek od nás. A opět do nich odvezou nevinné lidi, kteří chtěli jenom žít a největší radostí jejich životů bylo chytání ryb, hraní karet nebo nedělní fotbalový zápas.“

O pár týdnů nato začala válka v Bosně. V létě jsme v televizi sledovali záběry ze srbských koncentračních táborů.“

2 17.02.2023

„,Nevolejme ani my dnes po češství, po slovanství, po vlastenectví, ale po pravdě, a pravdě vydávejme svědectví.‘ ,Musíme milovat pravdu, musíme statečně býti celými lidmi, zkrátka - musíme nalézti svou duši a věřiti v tu duši, a bude postaráno o všecko.‘ ,Potřebujeme idejí, živých a velikých idejí, a nebudeme malí. Musíme míti ideje světové, ideje netoliko pro sebe, ale pro všecky. Kdo se chce zachovati a udržeti, musí myslit, cítit a pracovat pro všecky, nejen pro sebe.‘ Masaryk znovu a znovu dokládá na naší historii, že jsme byli silní, těšili se obecné vážnosti a svými výkony se zasluhovali o vlastní dobrý rozvoj vždy tehdy, kdy nám běželo o určité obecné hodnoty, o hodnoty vpravdě lidské, o hodnoty, které oslovovaly i ostatní, neboť se týkaly všech. A že jsme prohrávali naopak tehdy, kdy jsme z těchto hodnot slevovali, pokoušeli se mysleti jen sami na sebe, propadali komplexu vlastní malosti a kdy jsme byli tak říkajíc sami sobě jediným programem. ,Byli jsme pochováni, když jsme přestali žiti tímto životem velikým,‘ píše Masaryk."

--

Někdy zapomínáme, jaké štěstí a zázrak to byl, mít ho tady. K jeho odkazu se ale nikdy nepřestaneme odvolávat a budeme se u toho vždycky víc nebo míň plést. Vždyť Masaryk si sám stěžoval, že nejčastěji musel čelit lidem, kteří ani nevěděli, co říká. A tak ho v cizině považovali za nacionalistického vůdce, zatímco tady byl kosmopolitním nepřítelem nacionalistů. Pro některé byl levičákem, pro druhé pravičákem, jedni ho měli za odpůrce náboženství a jiní za příliš nábožensky smýšlejícího, někomu se nelíbil jeho konzervatismus, jinému jeho pokrokářství.

Proto knih o TGM není nikdy dost a tahle mezi nimi naprosto vyniká. Alain Soubigou, profesor pařížské Sorbonny, který tam na katedře založené Arnoštem Denisem přednáší české dějiny a dějiny střední Evropy, podklady k této knize shromažďoval deset let, z nichž pět strávil v českých archivech, a pracoval na ní s ohromnou péčí. Prokázal neuvěřitelné znalosti nejen českých a středoevropských reálií a nejen osobnosti a filosofie samotného TGM, ale i díla Havlíčka, Palackého nebo Chelčického, kteří byli pro Masaryka tak formující. Na to, s jakou erudicí je psaná, čte se lehko. Je to moc poučná kniha nejen o TGM, ale i nás samotných. A jestliže je vyprávěna z pohledu Němců, Francouzů a dalších, tím líp, tím nezávislejší pohled a tím míň zbožňujícího patosu, kterého máme pro TGM sami dostatek, já v první řadě.

S předmluvou Václava Havla ji do češtiny přeložila Helena Beguivinová a vydalo ji skvělé litomyšlské nakladatelství Paseka.

--

„Je vždy snazší být inteligentní s inteligentními lidmi. Je vždy snazší být tolerantní s tolerantními lidmi. A stejně tak je snazší být pluralistou s lidmi vyznávajícími pluralismus, s vlastními přáteli nebo s lidmi, kteří přinejmenším uznávají ideály demokracie. Mnohem složitější to je s občany nebo skupinami, kteří demokracii vůbec neuznávají. Problémem pluralismu je nepluralismus. Pravý pluralismus naráží na pokusy protivníků demokracie získat nadvládu. Jakožto prezident Masaryk tvrdě zápasil s problémem soužití s extremistickými odpůrci pluralismu.“

2 17.02.2023