Ema22 komentáře u knih

Po Hordubalovi jsem sáhla po letech znovu. Čapek je čtivý, pohladí svým stylem. Tolik se mi líbily pasáže, kdy Juraj chodil po rodných horách, užíval si vůně, zvuky, to, jak se zadýchá, když stoupá po pastvinách a polích vzhůru. Nemá rád roviny, jsou nudné a nekonečné. Na horách je vždycky v dosahu nějaký cíl... Hordubal je prostý člověk, silný, pracovitý, hovoří se zvířaty, nikomu nevnucuje svůj názor, situaci dá čas, aby se srovnala. Polana si zase zvykla. Je důvěřivý, zřejmě věří v hodnoty, které očekává od ostatních. Jen někdy ustoupí zbytečně brzy a prospělo by mu si dupnout. Čím jsem starší, tím mi je Čapek bližší.

10 20.05.2017

Hm, ke knize mě přivedla kamarádka, začala Veronikou. Tak jsem zvolila Jáchyma, jak jinak. Prvních sto stran uteklo jako nic, až na trochu jalový začátek, pak smrt rodičů a zápletka začala vypadat nadějně. Sympatický kluk, který se navzdory prachbídným výsledkům ve škole plynně domluví anglicky, zřejmě i německy, okamžitě si sežene práci, nehledě k té další načerno. Veronika je těhotná, porodí, má ženatého milence (bývalého dlouholetého milence své matky), zhroutí, zamiluje, porodí, zase má milence. Ach jo. Jáchym létá sem a tam, najde si dívku, dceru milionáře. Zklame ji a střídá partnerky jak housky na krámě, tu dvě najednou, tu černošku, Asiatku, po jednom večeru cítí harmonické souznění duší, zamilovává se a odmilovává. Ale postavou Amy autor příběh úplně zabil. Na 250 stranách neskutečně mnoho náhod, gravidních žen a nesmyslných zvratů. Ani se mi do Veroniky nechce. Chválím krasoprsa a utržené ucho v rakouských Alpách. Hm...

10 11.03.2017

Zhlédla jsem film a sáhla po knize. Okouzlila mě svou atmosférou. V podhůří jsem strávila přes dvacet let a neskutečně mi chybí. Ty daleké rozhledy a hlavně klid a pokora před jejich silou. Kniha ve mně zanechala mnoho otázek i odpovědí. Rozhodně doporučuji strohý a zároveň čtivý autorův styl. Pokud stojím u toku řeky, kde je vlastně minulost a kde budoucnost?

9 20.03.2023

Myslím, že některé čtenáře Skácel odradí na první pohled neprůhlednou metaforikou některých svých básní. Jedna interpretace? Proč? V tom je podle mě kouzlo lyriky, některé texty mě osloví, jiné ne, některé mě provází po celý život.
Smlouva
Nechci, aby mne obmýšlel kterýkoliv bůh.
Mám odedávna svého,
pro vlastní potřebu, i k svému narovnání.
A pro pokoru, které je mi třeba.

Někdy se přihodí, že lidská duše smrdí
jak namoklá psí srst.
Za to se nerouhám. Chci jenom, aby bolest
opravdu bolela a slza byla slza.

9 03.08.2017

Kniha mého dětství, když mi bylo asi 10, dokázala jsem ji přečíst za jedno odpoledne a vymlouvala se, že mě bolí hlava, abych nemusela třeba k babičce. S napětím jsem fandila Neználkovi s Buchtíkem. Dodnes si pamatuju, jak jsem se smála scénám v nejlevnějším hotelu na světě, jak Neználek strkal jeden šprdlík za druhým, aby mohl spláchnout mýdlo, aby měl světlo, aby se vyspal. Jak mě děsilo, že někde můžou v noci běhat krysy a pokousat obličej. Viděla jsem svět Měsíčňanů dětskýma očima a nedomýšlela průhlednou angažovanost.

9 23.03.2017

Opakování je v knize ryze funkční. Karel Kopfrkingl papouškuje slyšené i přečtené. Přebírá cizí názory, jedinou jistotou je pro něj všudypřítomná smrt. Miluje svou práci, pravidla, jizdni řády (smrti). Neustále své okolí přesvědčuje o své bezúhonnosti - "jsem abstinent a nekouřím", jeho postupná proměna je předvídatelná. Nikdy nebyl "normální". Ventilátor mi napoprvé vyrazil dech, to přiznám. Tuhle knihu mám pod kůží a spolu s brilantnim filmovým ztvárněním mě nepřestává fascinovat.

9 23.02.2017

Kniha mě zastihla v pravou chvíli ("Smrt je nejvyšší forma bezmoci. Bezmoc je nejvyšší forma zoufalství.") Čte se lehce, ale za poměrně jednoduchým příběhem se skrývá mnoho pravd. Chceme někam patřit, potřebujeme být milováni a některé situace si vyžadují zoufalé činy, a tak se třiašedesátiletá žena v domácnosti stane trenérkou fotbalového týmu. Britt-Marie má veliké srdce, svou přítomností dokáže změnit život mnoha lidem. Sice dokáže být pořádně otravná, ale tak nějak roztomile. Trochu mě iritovala autorova představa, že žena několikrát denně uklidí dům od půdy až po sklep, ale beru to jako velikou nadsázku.
Jednu hvězdičku jsem ubrala... já prostě fotbalu nefandím. Ale kdo ví:)

8 30.06.2017

Jsem nadšena, dvě hodiny času nabité myšlenkami, které mi v hlavě zůstanou na dlouho. Čapek byl tak nadčasový. Ze začátku jsem se trochu ztrácela v postavách, kdo je advokát, kdo klient, kdo otec a kdo zase syn. Z Emilie čiší chlad, odevzdání, nezájem o nic, je cynická: "Já se čerta starala o své mladé... Bylo jich dvacet či víc. Člověk si někdy nedá pozor." Zároveň se neskutečně bojí smrti.
Za nejzajímavější považuji pasáž, kdy mají muži v rukou "věc Makropulos" a přemýšlí, kdo by si ji zasloužil, jak budou vybírat, kdo je ten vyvolený a kdo jen lůza: "Ale jediný možný pokrok světa je nahradit malé a slabé despoty silnými a velkými despoty. Privilegovaná dlouhověkost, to je despocie vyvolených. To je... vláda rozumu. nadlidská autorita vědění a výkonnosti. Vláda nad lidmi. Dlouhověcí se stanou nespornými vladaři lidstva. Máte to v rukou, pánové. Můžete toho zneužít..." Ještě teď mi mrazí.

8 12.03.2017

Ač je to kniha útloučká, přesto bych některé pasáže nepatrně zkrátila. Stěžejní je pro mě její poselství. Mnohdy může být naším cílem samotná cesta. A příroda, respektive moře a ryba, nejsou našimi nepřáteli, jsou naší součástí a podle toho bychom se k nim měli chovat.

8 08.03.2017

Fascinující a zároveň naprosto děsivá myšlenka. Požárníci zakládají požáry a pálí knihy. Mnohdy i s jejich majiteli. Lidé se baví ničením a prostoduchými televizními pořady (jak prozřetelné). V románu je tolik motivů jako vystřižených z Orwellova 1984. Kvalitní čtení, ale Marťanská kronika mě svým stylem oslovila víc.

8 07.03.2017

S dětmi opakovaně posloucháme a smějeme se a smějeme. Některé hlášky u nás zdomácněly: Tak jsem si přidala ty dorty, zpocenej nanuček, Na kostele zvoní zvon... Kurva je prý zlá paní, ale jak zlá, to mi nikdo neřekl. Kniha je vtipná od začátku do konce a divadelní ztvárnění s Bárou Hrzánovou nemá chybu.

(SPOILER) S odstupem několika let přečteno znovu. Jsem jinde, v jiném městě, s jinými lidmi, knihu vnímám také jinak. Navíc s myšlenkou na další sdílení, což mi otevírá úplně jiný úhel pohledu. A děkuji za něj.
Zvlášť mě zasáhla scéna prvního milování se Šimamoto a souběžné vzpomínky na blízkost smrti. A také doslov, jenž odhaluje pohled na nevěru z křesťanské tradice v kontrastu s japonskou.
"Když čtu knížku, která nestojí za nic, vyčítám si pak, že jsem zbůhdarma marnil čas. Hrozně mě to vždycky naštve. Dřív to tak nebývalo. (...) Dnes už mi něco takového přijde opravdu jen jako ztráta času. Asi už začínám stárnout."

Srozumitelně napsaná jednohubka, kterou jsem přečetla po chvilkách za dva dny. Kladně hodnotím čtivý styl a případy z terapeutovny. Nových myšlenek jsem postřehla jen pár, ale někdy je fajn si připomenout ty dávno známé.

7 24.08.2021

(SPOILER) Splnit ovšem mohu pouze jedno přání, proto si to hleďte dobře zvážit...Jen jedno jediné. Nebude tedy možné, abyste si to později rozmyslela a vzala všechno zpět.
Na rozdíl od některých komentářů níže mě tato povídka opravdu oslovila. Co bych si přála ve dvaceti a co v den svých narozenin nyní? Murakamiho atmosféra mě na chvíli pohltila a ještě nějakou dobu bude rezonovat v hlavě. Na druhou stranu mě opěvované ilustrace nezaujaly ani trochu.

7 12.08.2021

Dokonalý a hlavně velmi čtivý překlad klasického díla se spoustou narážek, vtipů, na druhou stranu hlubokých úvah o smyslu lidského života, volbě ukončit svůj život předčasně a touze po pomstě, která způsobí zase jenom tragédii. I po čtyřech staletích tak aktuální.

7 30.04.2021

Není to veselé čtení, opravdu ne. Zvlášť když se vás osobně dotýká. Knížka má zajímavou kompozici, kombinuje rámcovou, retrospektivní a vložené deníkové zápisy. Rozhovory mezi Anou a Annou rychle posouvají děj dopředu, autentické dialogy dalších postav vás udržují v napětí, jak to vlastně všechno skončí(?).
Zvlášť mě oslovily popisné pasáže detailů, např. "Na parapetu leží mrtvá moucha. Jak je tu asi dlouho? (...) Zkroucená muší křídla odrážejí světlo ze staré lampy na stropě. Divím se, že ji ještě nesežral žádný pavouk. Těch je tu určitě také mnoho. Chci do ní cvrnknout, ale nedosáhnu na parapet, tak ji tam nechám jen tak ležet."

Je mi smutno z bezmoci a samoty autorky, ale současně obdivuji její odvahu vyložit karty na stůl a podělit se o své prožitky a vnímání reality (pro mnohé nepřijatelné a nepochopitelné).
"Čím víc se snažím pochopit samu sebe, tím víc se ztrácím.
Kdo vlastně jsem?
(...)
Křičím z plných plic, volám o pomoc, ale nikdo mě neslyší. Asi mluvím jiným jazykem a nikdo mi nerozumí. Proč mi nikdo nepomůže? Proč si nikdo nevšiml, jak mi je, a nechali to dojít tak daleko?"

7 08.12.2019

Příjemné čtení se spoustou zajímavých myšlenek. Zvlášť mě zaujala bdělá mysl a "Náš pocit štěstí nebo neštěstí neutváří podmínky, v jakých žijeme, ale to, jak se na ně díváme." Sama ke štěstí potřebuju další kočku, to vím už dávno.
Jeska je bezprostřední svou láskou k jídlu a citům ke kocourovi ze sousedství. Rozhodně sáhnu po dalších dílech a vyzkouším meditaci v podání Ivany Jirešové.
"Budeme-li moudří, mohou největší problémy vést k těm největším prozřením."

7 10.07.2019

Bratři Mrštíkové podali tragický příběh mladé Maryši srozumitelně, ačkoliv scénických poznámek je na můj vkus přespříliš. Ohledně děje nejdou do detailů, bití i trápení je několikrát zmíněno, přímo i nepřímo, ale čtenář má dost prostoru zapojit svou fantazii. Kolik bylo Vávrovým dětem? Hrál Filip v závěru svou náklonnost, nebo chtěl vše urovnat?
Jako četba k maturitě? Proč ne. Ale pozor, krátké drama skrývá promyšlenou kompozici, spoustu vedlejších postav a po jazykové stránce může být oříškem.

7 10.09.2017

Tentokrát jsem si četbu užila ještě více. Zpočátku mě opět překvapila obecná čeština a spousta místních názvů, jmen a spojení. Rychle jsem se zorientovala a opět žasla nad svéráznými zvyky a názory Mongolů očima autorky. Kniha je podle mého velmi čtivá a nesmírně zajímavá skládankou pěti vypravěček. Po jejím přečtení snad trochu více rozumím ženám s jiným pohledem na svět a povinnosti. Párkrát mi v hlavě zarezonovalo: Být Ojunou a mnohé přijmout a tolik nepřemýšlet, byl by můj život o tolik snazší.

6 02.01.2024

(SPOILER) Sice je to teprve moje druhá kniha od Aleny Mornštajnové, ale nemůžu se zbavit dojmu, že jsem "to" už někde četla, stejně jako pasáže z koncentračního tábora v Haně. Čerpala z Orwella a Kantůrkové? A citát paní Karly na obálce znám od Arnošta Lustiga jen s malou obměnou: Život není to, co chceme, ale co máme a vydržíme. Na druhou stranu mě velmi zaujaly kapitoly z Magdina života v ústavu, byly mrazivé. Dost mě mrzí, že autorka prozradila pointu už v názvu kapitoly. Jsem vděčná, že nenastal 27. listopad 1989.

6 28.06.2023