Elevant
komentáře u knih
Nětočka Nězvanovová
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Tou dobou, kdy jsem dočetl Nětočku Nezvanovovou, jsem od Dostojevského měl přečtené jen Zápisky z podzemí, které mne však oslovily více. Nětočka se čtivá a zvládne v člověku vyvolat emocionální odezvu, chci říct, že je dojemná. Ale na rozdíl od Zápisků není tolik uvěřitelná a působí trochu nuceně, obsahuje "trochu moc ženských nervových hroucení", jak bylo řečeno v komentářích níže. Na druhou stranu Dostojevskij i zde projevil svou mimořádnou schopnost sugestivníhi vykreslení postav, které se zdají velmi plastické a čtenáři na nich jaksi záleží, ať chce nebo ne.
Autoportrét
Jean-Philippe Toussaint
Zatím jedna ze slabších Toussaintových knih. Příjemné čtení na hodinku ve skládací židli na terase ve slunný jarní den, ale to je asi všechno. Koupelna nebo Televize ve mně zanechaly nějáký hlubší dojem, kdežto Autoportrét nikoliv. Text jakoby klouzal jenom po povrchu věcí a neodhaloval vše, jako by něco chybělo. I přes to, že Autoportrét má výraznější děj než jiné Toussaintovy knihy, je méně čtivý. Nakonec to nejkrásnější na knize je styl vyprávění, jehce ironický, prostý a přitom hravý, toussaintovský.
Televize
Jean-Philippe Toussaint
Další výborná kniha od Toussainta. Kvalit Koupelny sice nedosahuje, ačkoliv to může být spíše můj subjektívní názor. Toussaint v této knize znovu uplatňuje svůj specifický přístup k ději, tedy absenci děje. I když je pravda, že děj Televize je mnohem uchopitelnější než děj Koupelny, možná proto že v této knize je Toussaint mnihem výřečnější. Stále však knihou neprostupuje výraznější kintinuální děj, kterého by se čtenář mohl zachytit, místo toho je tu jak hlavní postava, tak místa která ji obklopují
mistrovsky vykreslena na základě drobných úkazů,všedních situací.
Další rozdíl mezi Toussaintovou Televizí a Koupelnou je v tom, že v Televizi protagonista činí vědomé rozhodnutí, tedy že se přestává dívat na televizi (což by se dalo vzdáleně chápat jako revolta), naproti tomu v Koupelně je protagonista nejblíže nějákému závažnějšímu rozhodnutí, když říká že "nepůjde zpátky do paříže" a zůstává v Benátkách, hrajíce v hotelovém pokoji šipky. Z tohoto důvodu by se snad dal hrdina Televize považovat za aktivního, kdyby ovšem svou vzpouru proti televizi nevyvažoval naprostou neschopností začít právi, se kterou se vlastně kniha začala odvíjet, tedy pojednání o malíži Tizianovi. V tomto ohledu je, jak bylo v komentářích výše zmíněno, kniha jakýmsi ospravedlněním prokrastinace. V tomto ohledu jsem hrdinu knihy, musím říct, chápal, sám jsem četl Televizi místo toho, abych se učil na zkoušku. Podobná paralela mezi mnou a postavou Toussaintovy knihy se objevila již v při čtení Koupelny, kterou jsem přečetl ve vaně. Tím pádem jsem se lépe vcítil do protagonisty knihy, který si s oblibou čte ve vaně.
Člověk ve futrálu
Anton Pavlovič Čechov
S ruskou realistickou prózou mám ten problém, že si nepamatuju jména postav. Pavlov, Pavlovov, Pavlovič. A tak podobně. V tom je Čechov jako povídkář výhodný, jeho díla neoplývají desítkami různých postav jako třeba u Dostojevského,což z něj dělá autora vhodného jako úvod do ruské klasické literatury. Nicméně v jeho povídkách se čtenář samozřejmě nedočká příliš komplexního děje, jedná se v nich spíše o komornější vykreslení osobností protagonistů. Některé Čechovovy povídky,ve kterých se odehrává určitý milostný románek, mi připomínaly novely Stefana Zweiga, mého oblíbence, ačkoliv Čechov nepoužívá tak květnatý jazyk. Tento výbor, který vychází poprvé v překladu Libora Dvořáka, se vyznačuje poměrně strohým a prostým jazykem, který je však často podbarven lehkou ironii, občas se mi zdálo, že se až blíží satiře. V tom mi Čechov mi zase Čechov připoměl Bulgakova.
Čechov zde působí jako nezaujatý pozorovatel, nemoralizuje, ale svým postavám hluboce rozumí a vykresluje je velmi realisticky. Ačkoliv se tolik nezabývá detaily, svět, který ve svých povídkách vytváří je hutný a působí velmi reálně.
Literatura v kostce pro střední školy
Marie Sochrová
Učebnice z edice v kostce jsou vhodné jako shrnutí učiva, ale na to aby se z nich dalo dobře učit obsahují často příliš málo informací. Také stojí za zmínku, že novější vydání jsou esteticky velmi nevkusné, mají infantilní ilustrace a přiliš moho různých rámečků místo uceleného textu.
Umění naslouchat
Erich Fromm
Umění naslouchat byla první kniha, kterou jsem od Ericha Fromma četl, a myslím, že představuje velmi podnětné dílo. Může se vám stát, že se v textu najdete - jako já při četbě kapitoly 'Speciální metody pro léčbu moderních charakterových neuróz'. To je na podobných publikacích fascinující: člověk se v nich poznává, může skrze ně poznávat sebe a ty okolo.
Kniha se čte snadno, chvílemi až podezdřele snadno, u někoho může vyvolat dojem, že téma zjednodušuje, přesto skvěle vysvětluje principy, jak Fromm přistupuje ke svým pacientům. Jeho názory, možná právě tím že jsou poměrně prosté, lidsky intuitivní, jsou velmi přesvědčivé.
Sociální fobie a její léčba
Ján Praško
Kniha by se mohla jmenovat "Vše, co potřebujete vědět o sociální fobii". Najdete tam totiž (víceméně)všechno. Je určena primárně pro psychoterapeuty, a proto popisuje problematiku právě z terapeutického pohledu, a laik, který ještě neumí pořádně šlapat v odborných termínech, by ji měl číst s psychologickým slovníkem po ruce.
Po Alence
Gregory Maguire
Ačkoliv vyvolává docela rozporuplné pocity, určitě stojí za přečtení. Lewisi Carrollovi se autor samozřejmě nemůže rovnat, ale pokud jste z Carrollovy Alenky nadšení jako já, Po Alence by vás nemělo zklamat.
Nietzsche
Laurence Gane
Kniha poslouží znamenitě jako úvod bo Nietzscheho tvorby. Čtenář získá přehled o jeho životě a díle a poté může začít studovat Nietzscheho vlastní spisy.
Je psán stručně, jasně a na každé stránce je doplněna ilustracemi propojenými s textem. Na jedné se Nietzsche válí na zemi a říká, že "Filologie je umění číst pomalu". Vtipné.
Občas je ale kniha příliš stručná, například ve chvíli, kdy pojednává o Nietzscheho kritice Kantova kategorického imperativu. Myslím, že čtenář, který není s Immanuelem Kantem obeznámen, tuto pasáž nemůže zcela pochopit.
Stále je to však kniha, která stojí za pozornost a za přečtení. A který filosof by si nepřál mít vlastní obrázkovou biografii?
Úvod do psychologie
Zdeněk Helus
Přehledná a zajímavá kniha vhodná zejména pro laiky, kteří si chtějí osvojit základní poznatky psychologie. Každá kapitola končí shrnutím tématu a seznamem další doporučené literatury, kterou si čtenář může víc rozšířit znalosti. Tuto učebnici používám k důkladnějšímu nastudování učiva z hodin psychologie na škole a jsam velmi spokojený.
Quentin Tarantino & filozofie: Jak se filozofuje kleštěmi a letlampou
Richard Greene
Knihu doporučuji všem, které baví Tarantino a filosofování. 17 profesorů (případně studentů) ontologie, gnozeologie a dalších -logií zde rozpitvává Tarantinovo dílo v míře dosud nevídané. Někoho by mohlo napadnout, že si své teorie musí vycucávat z prstu, jelikož překračují filmařovy záměry (protože Tarantino dost možná nečetl Tak pravil Zarathustra a nechtěl Julese z Pulp Fiction připodobňovat k Nietzschovu nadčlověku). Přesto jejich teze dávají smysl a čtenáře musí fascinovat jak dokáží například analyzovat retributivní teorii trestu ve vztaku k tomu, když chlap tancuje na písničku z hitparády sedmdesátých let a uřezává přitom jinému chlapovy ucho (spoiler: v jistém poněkud cynickém smyslu je uřezání ucha ospravedlnitelné). Tato kniha ukazuje, že myšlenky velkých filosofů je možné aplikovat opravdu na všechny aspekty života. Ať už se třeba snažíte seknout se svou kariérou zločince, nebo sekáte lidi katanou.