Eidalon komentáře u knih

Říjnový seznam – MacGuffin tohoto krimi románu . . .

Myslíte si, že Vás už Deaver nemůže překvapit – může – touto knihou . . . dvě pravdy, jedna udává tón knihy a druhá stojí na obálce.

Kniha, která se zcela vymyká hned několika fakty, předně zde nenajdete žádného z předchozích hrdinů a postav Deaverových děl, tak jak je známe již skoro ze čtyřiceti knih, které autorovi na českém trhy vyšly (můžete mne věřit, všechny tyto knihy mám již za sebou), kniha obsahuje obrázky a je na Deavera celkem tenká (obé pro Deavera zcela netypické). A pak anonce říkající, že se jedná o krimi román psaný od konce k začátku, což je plně pravda a tato skutečnost dělá knihu zcela vyjímečnou.

Napsat knihu tak, aby příčina následovala až po následku a udržet napínavost a čtivost, to je vskutku výzva jen pro ty největší mistry pera. Jen si to zkuste, říci pointu vtipu a pak začít teprve vtip vyprávět a vést děj k pointě a přitom udržet pozornost toho, komu je sdíleno.

Zdali se to autorovi povedlo, musí posoudit každý sám a není to zprvu jednoduché. Čtenář si musí zvyknout, že každá kapitola, kterou začíná číst předchází té přečtené, ba co víc, kniha nekončí poslední stranou – tedy posledním listem na začátku knihy, ale posledním listem první kapitoly tedy na straně šestnáct. Přičtěte si k tomu klasické různé roviny vyprávění a přehlednost je ta tam.

Knihu vlastně čtete dvakrát, vždy po uplynulých několika kapitolách se vracíte a seskládáváte fakta a náznaky, které v době čtení nemůžete pochopit, data se dozvíte později. Přitom otočit knihu a číst ji odzadu, tak tak to nefunguje . . .

Než se začtete, dá to fušku a možná Vás to může i odradit, ale nepoddávejte se tomu, kniha se z minima postupně rozjíždí a za půlkou již jedete sešupem a co na tom, že skoro poslední větu románu – je moje dcera v pořádku (kterou si přečtete skoro jako první) – plně pochopíte až s poslední přečtenou stranou.

Když si ke knize přidáte fakt, že opět je v závěru všechno jinak, než jak se to v průběhu knihy tváří dostáváte plnohodnotné čtení, které navíc vedle klasických prožitků čtenáře neustále dráždí právě oním faktem zvráceného postupu . . .

Tato kniha je opravdu velmi zvláštní a připravte se na to, že její četba bude chtít vaši plnou pozornost po celých 353 stran a nakonec Vám autor dovysvětlí i smysl fotek, které knihu doprovázejí na začátku každé kapitoly, což vede k tomu, že knihu ještě jednou, naposledy prolistujete a srovnáte . . .

Opět skvělá práce, za mne 5 hvězdiček.

PS: Tak, dejte se do práce . . . (vězte, že mé PS plně pochopíte až po dočtení knihy) . . . není to lákavé? - čtěte a pak teprve hodnoťte, stojí to za to!!! Skvělá manipulace se čtenářem, dějem i postavami . . .

3 04.10.2015

Mé první setkání s panem Trucem ovlivněné reklamou severské detektivky i hodnocením ohledně všech těch cen, co kniha dostala nakonec dopadlo tak napůl.

„Vystál“ jsem si frontu ve své knihovně a pak již jen četl příběh ze země, o které jsem měl jen mlhavé představy z hodin školního zeměpisodějepisu a co se týče historie Laponska, tak té mlhy ještě přibylo.

Hodnocením knihy se ve mne střetávají dva přístupy, hodnotit knihu jako detektivku či jako společenský román o pro středoevropana netradičním prostředí a kultuře a životě lidí v něm. V tomto mne kniha trochu připomíná trilogii pana Maye o nehostinném souostroví Vnějších Hebrid, kde taktéž kriminální zápletka hraje jen podružnou roli. Nicméně Poslední Laponec mne nepřišel ve srovnání s knihami pana Maye zdaleka tak podařeným.

Vcelku jednoduchá krimi zápletka, která se sice rozplete až na závěr knihy, ale je mnohem dříve snadno předvídatelná je ověnčená místopisem a popisem života lidí na dalekém severu, který si jen těžko umíme představit, včetně hluboké sondy do minulosti a dějin Laponska.

Přínosem knihy je pro mne určitě skutečnost, že věci jen tušené a zasunuté hluboko v mysli pomyslného vzdělání se oživily a nutili mne si o Laponsku něco najít a přečíst, abych knihu lépe chápal a lépe se orientoval v místopisu. Taktéž odlišnost života lidí za polárním kruhem mne přišla přínosnou, nesetkávám se ní každý den, a je dobré si takto doplnit některé zkreslené představy. Až po sem byla kniha pro mne přínosnou a zajímavou.

Samotný krimi příběh mne ale přišel vcelku slabý a to včetně „záhad“ kolem laponského bubnu a odkazu, který s sebou nesl. Když se oprostím od motivu, zjišťujeme, že touha po moci, penězích a plné kontrole je všude stejná, ať se jedná o mrazivé Laponsko a nebo žhavé africké pouště.

Za krimi román 2,5 bodu za zajímavý místopis 4,5 tak mne z toho vychází něco lepší průměr tzn. za mne lepší 3 body.

Poslední Laponec není strhující krimi román s nezničitelným hlavním vyšetřovatelem, zde hlavní roli sehrává především kraj a jeho historie, střetávání se původních obyvatel a přistěhovalců k životu v Laponsku a jeho tradicím, motivace k činům těchto lidiček má různé pozadí.

Hlavními hrdiny jsou řadoví představitelé sobí policie, ke které nemáme žádné evropské srovnání a pak samotní původní obyvatelé se svým nenapodobitelným způsobem života, který je dán podmínkami, kde je prožíván . . .

I když to není zdaleka detektivka v severským stylu, jak ji známe, určitě se knihu vyplatí přečíst.

3 28.09.2015

Když jsem si o loňských vánocích (2014) dopřál trochu romantiky s historickým nádechem z období nejvýznamnějších francouzských dějin (vláda Ludvíka XIV.) a začetl jsem se do prvních dvou dílů série o Angelice, markýze andělů, dílka manželů Golonových netušil jsem, že v průběhu jara a léta roku 2015 postupně přečtu všech jedenáct knížek o osudech Angeliky, jejich dětí a všech těch historických postav kolem (nakonec moje recenze na první dva díly je hned nížeji).

Byl to v pravdě úctyhodný výkon, vždyť se jedná o 11 plnokrevných knih v průměru o 500 stranách, takže mám za sebou přes pět tisíc stran čtení nejen o osudech Angeliky, ale na pozadí jejího života i o osudech Francie té doby, náboženských válek a odlišností, historie námořní obchodu Středomoří, dobývání a osidlování Ameriky – vězte, že příběh začíná v roce 1645 a končí v 18. století.

No jako doplnění mohu uvést, že jsem později zjistil, že těch knih je podstatně více, ale různí vydavatelé knihy různě rozdělovali, přeskakovali, vydávali jen něco, takže vyznat se v tom není asi vůbec jednoduché, no já přečetl oněch 11 knih a uff závěrečné díly byly již poloviční k dílům nejznámnějším.

Co psát o tak rozsáhlém eposu, který se dočkal zfilmování, ikdyž filmová verze se drží knih jen po první tři díly knihy, pak si jde již vlastní cestou, což je k rozsáhlosti knižní předlohy v celku pochopitelné.

Takže předně pro všechny ty, kteří by chtěli mého počinu následovat Vám předkládám úplný přehled celé série – vězte že se jedná o 11 knih v následujícím pořadí – Angelika, markýza andělů – první díl; Angelika, markýza andělů II – druhý díl; Angelika – cesta do Versailles I – třetí díl; Angelika, cesta do Versailles II – čtvrtý díl; Angelika a král I – pátý díl;, Angelika a král II – šestý díl; Nezkrotná Angelika – sedmý díl; Angelika se bouří – osmý díl; Angelika a její láska – devátý díl; Angelika a nový svět – desátý díl; Angelika v pokušení – jedenáctý díl;

Pokud znáte filmovou předlohu, tak ta si vybírá z knižního eposu jen první tři knihy, kde se taky děj rozvíjí nejdynamičtěji, další vývoj filmové verze je zcela odlišný. Než se Angelika v knižní předloze potká opět se svým právoplatným prvním mužem – hrabětem de Peryac, uběhne dlouhých 15 let a postavy jsou poznamenány hlubokými životními zkušenostmi, které zapisují po svém putování napříč Evropou a Středozemím, náboženskými rozpory a zcela odlišnými kulturami.

Knihy jsou nejen romantickým vyprávěním o osudu na svoji dobu netypickou ženskou hrdinkou spojující inteligenci, krásu, nezlomnost a vysokou odolnost proti životním úskalím, ale především sondou do historického údobí v rozsahu 80 let a to nejen ve Francii ale i Itálii, Maroku, Turecku a nakonec i v Americe.

Jsou vám předkládány rozličné kultury, náboženské antagonismy, život ve Středomoří a rozvoj obchodu, dobývání nových zemí – především Ameriky. Je Vám předkládám způsob života i jeho krutost v období rozvinutého středověku.

Knihy, která vznikly před 65 lety ale mají stále co říci, i když hlavně poslední díly se dost utápějí ve filozofických úvahách a popisných pasážích na úkor dynamičnosti děje. I tak je to ale úctyhodný výkon jeho autorů.

Co napsat na závěr. Jsem rád, že jsem si knihy přečetl a vydržel až do konce, konečně mám v osudech Angeliky jasno. A všem následovníkům, pokud se rozhodnete číst, pak dodržte časovou linii a počítejte, že Vás to bude stát spoustu času, který je třeba rozložit, neb naráz se to prostě přečíst nedá.

Za celou sérii dávám 3 hvězdy v průměru, část série je na 4,5 a část jen na 2,5 tak tedy 3 co by průměr.

Všem následovníkům přeji hodně zdaru a vytrvalosti.

3 16.08.2015

S autorem této knihy se setkávám poprvé, stejně tak Pastýř smrti je jeho prvotinou napsanou v roce 2010. Dnes má kniha již své pokračování i svůj prequel, takže nakladatelé na základě zájmu čtenářů usoudili, že knihy pana Ethana Crosse se budou prodávat a budou žádaným zbožím.

Recenze uvádí, že kniha je temným příběhem v duchu tradic kultovních titulů typu Mlčení jehňátek a já mohu potvrdit, že v knihách a filmu mnohokrát ohrané téma i zde našlo své uplatnění. Zločinec versus bývalý policista, představení absolutního zla a skryté dobro, dva hrdinové, každý na opačné straně spektra vytvářejí rovnovážný stav ve vzájemném střetu.

Boj proti zločincům nejvyššího kalibru si žádá jiné prostředky, tohle téma známe z řady titulů, i když z děje knihy to nejdříve vůbec nevyplývá.

Hlavní hrdina je Francis Ackerman, dítě zneužité svým fanatickým otcem pro „vědecké účely“, které nesou své ovoce. Sériový vrah řádí a se svými obětmi nemá žádné slitování. Jeho počínání je o to zvrhlejší, že vše chápe jako hru, ve které je jen jediný vítěz a to on.

Marcus Williams, bývalý policista, který neuhne před silou moci a koná dle pravidel padni komu padni – proto je dnes mimo řady policie, i když pocit pro spravedlnost a pravdu v něm neustále doutná.

Oba dva hrdinové se „náhodně“ setkají a oba dva toto setkání cítí jako výzvu zastavit toho druhého. Děj knihy plyne a vy čekáte, jak to vše dopadne. Když se zdá vše jasno příjde známé „škatule škatule hejbejte se“ a je všechno je jinak.

Vše se zamotá a to až neuvěřitelně a otevřený konec přímo nabádá k pokračování. Vězte, že konec příběhu neodhadnete, protože se odhadnout nedá.

Původně silné čtyři hvězdy musím nakonec opravit na tři, mne se prostě tyto příběhy vytvořené na papíře vždy trochu zajídají. Mám rád uvěřitelné příběhy, kde se děj odvíjí dle pravidel a vývoje, který by se mohl stát. Děj knihy Pastýř smrti a především jeho pointa je natolik vykonstruovaná, že se zamýšlíte nad tím, proč se ke kýženému výsledku hrdinové dostávají po tak složitých cestách.

Odpověď je nasnadě. Je to proto, aby autor měl o čem psát a aby to čtenáře bavilo a příběh nebyl předvídatelný. Ale tím kniha v mých očích přece jen ztrácí. Fikce je stále jen fikce a příběh musí zaujmout, ale jen ti nejlepší to umí podat tak, že máte pocit, že se toto někde muselo stát.

Dávám tři hvězdy, čte se to celkem dobře a pokud se oprostím on oné dimenze uvěřitelnosti, pak se kniha určitě spíše líbila. Každopádně alespoň tak, abych ve čtení vytvořeného pokračování opravdu pokračoval i já.

3 14.03.2015

Ani nevím, jak se mne tato kniha dostala do hledáčku zájmu, že bych si ji měl přečíst . . . Nejspíše jako součást „masírovacích akcí“ a nekonečných nabídek, které se na mne hrnou ze všech stran. Stalo se, poznačil jsem si a knihu opatřil k přečtení. Nejspíše mne zaujala douška – původní česká detektivka – čtu z detektivního žánru převážně vrcholná dílka, a tak se mne možná zachtělo trochu toho srovnání a trochu českých reálií.

Když jsem si knihu půjčoval, jen ze zvyku jsem nahlédl na tiráž – aha rok, který zpravidla uvádí rok napsání díla - 2013, rok vydání taktéž 2013 a vydání první. A tak jsem neváhal a půjčil si knihu k přečtení, čekajíce soudobou svižnou českou detektivku od mladé perspektivní autorky.

Ani začátek příběhu orientovaný do roku 1977 mne nevaroval (vždyť řada skvělých knih tohoto žánru si čtenáře připraví nějakým tím úvodem - kostlivcem z minulosti). Ale on se děj - neděj těžkopádně rozběhl a na 35. straně jsem konečně pochopil, že návrat do současnosti se zatím nekoná.

Trochu jsem se tedy porozhlédl a vše jasno. Jindřiška Ptáčková není určitě začínající spisovatelkou (ročník 1943) a píše především pro děti – a tím již řadu desetiletí nejsem a proto jsme se úspěšně míjeli. Tedy její knihy a já.

Pod pokrývkou zla je detektivní příběh, který mne svým tématem a zpracováním přijde, že byl nejspíše napsán v oné druhé pětiletce sedmdesátých let minulého století, styl jazyka a celkové pojetí příběhu tomu zcela odpovídají. Tak nějak se mne nechce uvěřit, že by takto psal někdo nyní a zvolil si toto téma.

Ale závěr knihy onen pocit vyvrací svými reáliemi, a tak je otázkou, zdali bylo dílko dodatečně aktualizováno a nebo zda se opravdu jedná o knihu napsanou teprve nyní.

Celkem jednoduchý příběh, kdy na pozadí zločinu autorka spíše popisuje dobu totalitní nadvlády jedné strany, dobu korupce, kdy vrchol blahobytu představovala sardelí očka, tresčí játra a tvrdé Sparty a D1 byla ještě ve výstavbě a tak to z Prahy na Moravu byl lán cesty, neb Skoda 1000 MB, nejlepší auto na trhu, nebyla žádné žihadlo.

No ve své době by kniha jistě patřila spíše k nadprůměru – kritika poměrů, korupce a politických narážek, to nebylo v té době zas tak běžným čtivem, ale žijeme v roce 2015, kdy je navíc i český čtenář a i divák zhýčkán nekonečným proudem detektivních seriálů a knih se složitými zápletkami, nečekanými zvraty a vše je vyšperkováno vrcholnými technologiemi – od rozboru DNA až po všechny ty spektrální mikroskopy, GPS moduly a neskutečnými dedukčními úvahami hlavních vyšetřovatelů.

Pak se nelze divit, že prostinký příběh a jednoduchá zápletka nezpůsobí něco, jako že nám z příběhu a podání spadne čelist. A tak lze jen vzít na vědomí, že se vydavatelství MOBA rozhodlo posbírat tyto „archiválie“ českých spisovatelů a postupně je přiblížit čtenářům jako – původní českou detektivku. Jásat či nejásat? Jejich peníze a jejich čas. Být autorem takového dílka, určitě bych jásal, jako čtenář jen hodnotím.

A tak jim přeji hodně štěstí, ale obávám se, že tyto knihy v té obrovské konkurenci nemají moc šancí na úspěch. Snad jediným pozitivem může být ono srovnání a poznání, kolik se za 40 let změnilo věcí, jak se dříve žilo a přemýšlelo v porovnání s dnešní realitou. Jediný nadčasový údaj zůstal a to, že darebáků je stále dost a korupce kvete i v současnosti – jen jaksi úhledněji zabalená a sofistikovanější.

Ale jinak je dílko spíše ztrátou času. Úsměvné rozkrývání mezilidských vztahů, hospodářské kriminality a doby soudruhů a soudružek, byť závěr je spíše morálního charakteru, než vyvrcholením deduktivních úvah, dneska mladého čtenáře stěží přiláká a toho zkušenějšího rychle přesvědčí o tom, že je lépe investovat čas nějak vhodněji.

Dočetl jsem knihu za Vás a podávám svědectví. Přečíst se to dá, pokud jste na zahraniční dovolené, prší a v knihovně mají jen tuto detektivku a pak Raisovi Zapadlé vlastence. Ale to je situace dneska již nepředstavitelná (v tabletu mám vždy tak kolem 30 největších soudobých pecek a čtu zrovna dle nálady a chuti).

Mám-li udržet svá hodnocení knih v nějaké relaci, nemohu dát více, jak dvě hvězdy, ale možná se najdou tací, kteří by dali i více. Váš čas a vaše volba.

A jak je to s časovou linkou napsání tohoto díla? Nevím a nemá cenu po tom ani pátrat, ale pokud byla kniha skutečně napsána až nyní, nechápu proč takto a s takovým námětem.

Ale třeba mne něco uniká . . .

3 12.02.2015

Knihy Clive Cusslera mne provázejí již řadu let. Napsal přes padesát románů, které se dělí do několika serií (Dirk Pitt, akta NUMA, Akta Oregen atd.) a které spojují vždy jisté společné atributy.

Hlavní hrdinové jsou neohrožení, stateční, dobře vycvičeni a zabezpečeni, stojící vždy na straně práva a především řešící neustálé intriky a zvrhlosti svých soupeřů a to vždy s kladným výsledkem a happyendem, Američané.

Toto dobrodružné čtení s romantickým nádechem potěší a nezklame žádného fanouška takovéto literatury. Vždyť který z nás by nechtěl pátrat po starých záhadách, letadlech, lodích či pokladech ve společnosti krásných žen s neskutečném finančním a materiálním zajištěním, kde Vás každý den čeká mnoho zážitků, poznávání, cestování a především nikdy ne nuda.

Život hlavních hrdinů je vždy dobrodružný, adrenalinový a všechno jenom né fádní a rutinní, to lze jen závidět. A tak se můžeme po návratu z práce, která je dneska spíše bojem s problémy a nástrahami ze všech směrů, ponořit do děje a životů hrdinů Cusslerových knih a snít o tom, jaké by to bylo, být na jejich místě . . .

Přízrak je dalším příběhem ze série Akta Oregon, série kterou Cussler vytváří s řadou dalších spolupracovníků, neb věk mu již neumožňuje toliko, co dříve (ročník 1931), především v posledních letech. Jeho knihy se stávají v závěru jeho spisovatelské kariéry přece jen trochu šablonovité, ale není se co divit. Kde brát stále nové a originální nápady, když v jeho knihách se snad již odehrálo vše.

Přesto si v Přízraku našel nové téma – téma Nikola Tesly a jeho záhadné postavy a génia. Uchopil myšlenku vědce a tu rozvíjí v příběh téměř na hranicích scifi.

Přesto, že je kniha spíše složena z několika „misí“, které jsou lehce spojeny a jen malinko vždy posouvají děj dále, čte se to vše dobře. Mise jsou nabity akcí, přesně ve stylu žánru a Cusslerové pověsti, ale na druhé straně tak celou knihu vlastně tříští na literárně menší úseky, které jsou spojeny vždy jen okrajově (Boronin, Aral, Kontejner, Kenin, Čínské moře a pár drobných).

Děj plyne do závěru, který se taktéž nijak přímo nevymezuje od očekávaného . . . světová válka je zažehnána, jedna převratná technologie pohřbena a záhady vysvětleny.

Cusslerovy knihy nejsou žádnou velkou literaturou a ani neútočí na artové ceny, prostě je to oddechové čtení na dovolenou, chvilky volna a nebo jen na propršený víkend. Pobaví, odvedou vás od denních starostí, něco málo poučí a nikdy nijak výrazně nezklamou.

Pokud patříte k fanouškům této literatury, Cusslera jistě znáte, pokud jste neměli tu čest, zkuste to, možná Vás to chytí, a pokud je tato literatura pro Vás ztrátou času, pak toto povídání nechť Vám ho ušetří, neboť by mělo odhalit, o co v knize hlavně půjde.

Mne kniha opět dala to, co jsem čekal. Dávám 3 hvězdy, což je převážné spektrum hodnocení Cusslerových dílek . . .

3 03.02.2015

Steve Berry a jeho knihy – to je čtení pro volné chvilky na dovolené či do propršených odpolední. Dobře se čtou, nesou vždy zajímavou zápletku, dynamika děje je tak akorát, zpravidla se náměty točí kolem historie a událostí s ní spojených. Zatím ale nepřekročily onu pomyslnou hranici nejvyšších příček, alespoň co se mne týká.

Jantarová komnata je Berryho prvotinou z roku 2003 a její zajímavě zpracovaný námět jí zajistil po jejím vydání zasloužený zájem čtenářů. Knihu bych hodnotil o maličkou výše, než další jeho knihy především proto, že je zde Berry původní. Jeho další knihy již nabízejí podobné scény, myšlenky a tak se trochu různé situace opakují, což si čtenáři jeho knih určitě povšimnou. Na druhou stranu jsou jeho další knihy obohaceny o postavu Cottona Maloneho, což splňuje pravidla žánru, zde mne však Malone vůbec nechyběl.

Téma Jantarové komnaty je jistě zvoleno záměrně. Originál této historické památky nebyl dodnes nalezen, její rekonstrukce probíhala dlouhých 27 let a mýty kolem jejího ztracení a možnostech, kde by se mohla nacházet je bezpočet.

Berry tak mohl uchopit historická fakta a ty pak nechat rozvinout ve své spisovatelské fantazii. Použitím reálných faktů dává příběhu dost velkou věrohodnost.

Jeho kniha začíná v Mauthausenu, kde se Karol Borya, ruský vězeň koncentračního tábora, stává nechtěným svědkem mučení příslušníků SS samotným druhým mužem říše říšským maršálem Hermannem Göringem. Předmětem není nic jiného, než tajemství ukrytí jedné z velkých historických památek – Jantarové komnaty.

Dál se děj rozbíhá a do popředí se dostávají další postavy a to v čase o padesát let později. Vedle potomků Korola Boryi zde hlavní roli sehrávají tzv. členové Zachránců ztracených starožitností, neskutečně bohatí soukromí sběratelé, kteří vedle svých oficiálních sbírek vlastní i spousty uměleckých děl, která se považovala za ztracená . . .

Dva hlavní rivalové – členové sdružení – a jejich tzv. akvizitátoři se vydávají po nových stopách, které se objevují na scéně v souvislosti s Jantarovou komnatou. Autor Vás provede Atlantou ve státě Georgia, kde žijí potomci Karola Boryi a nakonec i on sám, přes Evropu až do oblasti Německa, kde se má podle všech indícií skrývat Jantarová komnata.

Nová vlna hledání tohoto uměleckého díla dá rozběhnout ději, který pak končí celkem očekávaně, ale než se k závěru pročtete, zažijete si s hrdiny knihy nejedno dobrodružství.

Určitě zajímavým faktem je v knize i „nepřímá role Česka“, jako země a útočiště jednoho z hrdinů. Pohled autora na české reálie je přinejmenším zajímavý ve srovnání s tím, tak jak je známe my. Můžete se tak vytvořit obrázek, do jaké hloubky jsou autorova předkládaná fakta věrohodná.

Knize dávám 4 hvězdy, čekejte od ní zábavu a trochu historického poučení, čas k přečtení si vymezte na chvíle oddychu, neboť je to literatura právě pro tyto chvíle.

3 12.08.2014

Prvotina pana Söderberga zaujala v roce 2011 odbornou veřejnost včetně filmových společností, u nás vyšla v roce 2012 s nálepkou další skvělé severské krimi s tím, že Andaluský přítel je prvním dílem trilogie, která bude jistě čtenáři dávkována přesně v těch správných rozestupech.

Na úvod je třeba říct, že kniha ale není pokračovatelem klasického detektivního thrilleru, ale spadá obecně pod žánr mystery. Nenajdete v ní sériového psychopatického vraha ani „detektiva samotáře“ typu Harryho Boshe, Harryho Holea či Carla Mörcka, tak jak je známe z posledních hitů detektivního žánru. Samotná policie a její představitelé v knize sehrávají spíše negativní roli těch, kterým je dovoleno pod rouškou zákona a moci vše . . .

Nečekejte ani nijak obzvlášť vyfabulované zápletky se spoustou náznaků a falešných stop vedoucí čtenáře k úvahám, kdo je kdo a kam se to všechno bude ubírat. Přestože kniha dává hned na úvod jasné mantinely, čtenář není okraden o akci a řadu dramatických situací, jednou z nich kniha vlastně začíná . . .

Hlavní hrdinka, Sophie Brinkgmannová, krásná a inteligentní žena mezi 30 – 40 lety, vdova a matka patnáctiletého syna, se zcela náhodně dostává z titulu svého povolání (sestra v nemocnici) do soukolí několika mlýnských kamenů, které zde symbolizuje organizovaný zločin a jeho představitelé v podobě dvou znesvářených rodin bojujících o moc ve stejném evropském teritoriu.

„Předmět podnikání“ obou rodin je stejný – distribuce drog, praní špinavých peněz, nelegální obchody s akciemi a informacemi obecně (kdy vydíráním klíčových postav předních firem či celebrit vědí více a dříve, než ostatní investoři), prodej zbraní. Je zřejmé, že při této formě podnikání je na pořadu dne mnoho akce, násilí, mučení a zabíjení s cílem dosáhnout požadovaného a to zcela bez zábran a výčitek.

Autor Vás detailně provede historií obou rodin, jejich představitelů a zakladatelů i toho, jak se dostaly do sváru, který od začátku knihy představuje hlavní dějovou linku. Vše „opepří“ další postavou malého obchodníčka se zbraněmi, který se při svém kšeftu dostane taktéž do soukolí děje, shodou okolností se jedná o člověka s užší vazbou k samotné hrdince.

A policii – tu zde reprezentuje zcela nezávislá skupina – která má naprosto volnou ruku ve svém sledování a konání s heslem – na hrubý pytel hrubá záplata. Používá stejných metod jako její rivalové ze světa organizovaného zločinu s cílem – výsledky budou – na právo kašleme. Když se pak jeden z členů sledovacího komanda „utrhne z řetězu“ dají se události ještě více do pohybu a vy nevíte, komu vlastně máte „fandit“.

Sophie a její syn se tak stávají ústředními postavami, nástrojem vydírání, obětmi - prostě těmi, přes které lze dosáhnout svých cílů a přinutit druhou stranu k dohodě či ke kroku, který chce protistrana vyvolat. A strany zde nejsou dvě, ale hned čtyři. Obě znesvářené rodiny, policie a Jens – onen obchodníček se zbraněmi.

Má Sophie vůbec šanci z této války uniknout? Dostala se do ní nezaviněně, když si ji oblíbil jeden z vůdců znesvářených rodů – Andaluský přítel – a tak se stala slabým článkem, přes který je možno dobrat se k výsledků – alespoň tak si to vyhodnocují protistrany.

Rozbíhá se děj, kde víte kdo je kdo, kdo tahá za nitky, kdo chodí do akce, jaký cíl je sledován a vy jste součástí toho všeho s tím, že kromě Sophie nevíte komu vlastně držet palce.

Kniha má 510 stran a to je jen první díl trilogie, proto Vám mohou jisté pasáže připadat zdlouhavé a příliš popisné až nudné, ale je to asi třeba pro díly další. Výsledkem je to, že se děj dopředu moc neposouvá ani na 300 straně románu a zápletky lze charakterizovat – všichni proti všem, jednou se spojím s tím a podruhé s tamtím. Interní dohody mezi „gorilami – zabijáky“ všech stran jsou na denním pořádku, tu bojují společně, v zápětí proti sobě. Spousty postav a postraních zájmů ale cíl stále stejný – ovládnout trh a protistranu zlikvidovat a nebo přinutit ke spolupráci v područí.

Od prvotiny nikdy nevíte co čekat, předchozí zkušenost s autorem a jeho dílem chybí. Reklama mne nasměrovala trochu jinam, než kam se kniha ubírá, v tomto ohledu mne kniha trochu sklamala. Ale pokud se oprostíte od očekávání, jedná se o dobré, nadprůměrné čtení, u mne na 3,5 hvězdy.

Jelikož lze očekávat pokračování, zůstanu při zemi a dávám hodnocení 60% (tři hvězdičky) ale plně zasloužené.

Andaluský přítel je novodobý pohled do světa organizovaného zločinu s jeho inovacemi a technologiemi, kde zůstávají stejná jen „pravidla boje o moc“ . . . ta se totiž léty téměř nemění.

3 07.05.2014

Michael Connelly patří k mým oblíbeným autorům a je potěšitelné, že píše a vydává v průměru jeden román ročně, což od roku 1992 vydalo již na 28 knih, které se točí kolem losangeleské policie, americké justice či knih se špionážním pozadím. Všechny byly přeloženy do češtiny a taktéž byly vydány (vyjma posledních dvou - rok 2013) a tak si fanoušci Connellyových románů mohou užívat dosytosti.

Při tomto množství si autor již nevystačil jen s jedním hlavním hrdinou a tak se setkáváte v jeho románech s nejrůznějšími postavami. Největší a nejdelší sérií jsou příběhy kolem postavy losangeleského detektiva třetí třídy Harryho Bosche (celkem 17 knih), dále pak série s Harryho nevlastním bratrem, advokátem Mickey Hallerem (pět kousků), série s hlavním hrdinou Jackem McEvoyem - dva romány, Terrym McCalebem - dva romány a další samostatné knihy (Zrádný měsíc, Horká linka).

Měl jsem to štěstí přečíst si všechny zatím dostupné knihy v češtině a musím říct, že se vždy jednalo o skvělou zábavu. První knihou s Harrym Boschem byl Echo park z roku 1992 a od té doby „stárnu“ společně s Harrym, který se zatím v předposlední knize série - Pád - blíží důchodcovskému věku.

S Harrym jsem „prožil“ spoustu jeho příběhů, úspěchů i pádů, bojů s mocí, korupcí a policajtikou – tedy rozhodování o spravedlnosti pohledem politického vlivu. Harry vždy vychází jako neúplatný „hráč“ i za cenu osobních proher, který s případy nemanipuluje a razí své heslo, buď záleží na všech a nebo na nikom, neboli padni komu padni. Všemi knihami série se vedle Harryho prolíná spousta postav, které se objevují a vracejí jako stín minulosti.

Pád je tedy zatím předposlední knihou s Harry Boschem. Harry pomalu končí svoji detektivní kariéru a působí nyní na oddělení dlouhodobě nevyřešených případů. Prověřuje tzv. studené stopy a snaží se pomocí nových technologií oživit a objasnit případy, u nichž se vyšetřování v minulosti nepodařilo dotáhnout do konce.

I na nový případ, který dostane on a jeho parták David Chu, se vrhnout s obvyklou intenzitou. Stopy krve a rozbor DNA, který se dělal až nyní v neuzavřeném případu vraždy mladé dívky ukazují na muže, jehož profil se k činu výrazně hodí. Co však nesedí, je načasování. V době zavraždění (před 22 lety) bylo pachateli osm let. Jedná se o chybu laboratoře či pomíchání dat? To vše má Harry a David prošetřit. Než se však stačí pořádně rozběhnout, jsou odvolání k případu naopak velmi „živému“.

Ze známého hotelu vyskočil – spadl či byl vyhozen syn prominentního člena městské rady, který shodou okolností byl dlouholetým členem policie a Harryho téměř osobním nepřítelem číslo jedna Irvin Irving, který si na prošetření okolností kolem úmrtí svého syna vyžádal právě Harryho Bosche.

Harry se tak ujímá případu a postupně rozkrývá politické čachry, korupci, lobbing a ovlivňování ve veřejných zakázkách, na kterých se oběť – Irvingův syn - zúčastnil a nabízel koupení si vlivu a hlasů radnice přes svého otce. Narazí taky na jednoznačnou stopu zavadějící do časů, kdy Irving i jeho syn ještě působili u policie, otevírá staré „skříně s kostlivci“ a vyhrabává na svět dávno zapomenutou špínu. Vše je odhaleno a jasno, ale vyšší zájmy pracují s fakty dle svého uvážení a Harry pochopil, že jeho práce byla zneužita v boji o moc, vliv a peníze.

Jak kontrasně působí jeho druhý případ, kde se za chladnou stopou téměř bez možnosti odhalení podaří objasnit na 37 případů vražď. Obrovský případ je ale uměle potlačován z důvodu vyššího zájmu – řádění maniaka policii unikalo dlouhých 22 let a sama policie nemá zájem na tento fakt moc poukazovat.

A tak se Harryho vyšetřování, jako vždy perfektně provedené, stává jen nástrojem k prosazování jiných cílů. Harry je zaskočen a znechucen celou situací a zvažuje svůj odchod od policie. Jak vše nakonec dopadne, čtěte a dozvíte se to.

Příběh a kniha si drží svůj vysoký standard, dobrá zábava za čtyři hvězdy.

3 31.03.2014

Pavel Frýbort (1946) patří k mým oblíbeným českým autorům, především pro své knihy napsané v devadesátých letech, bohužel svou sbírku již nerozšíří, zemřel v roce 2007.

Troufám si tvrdit, že jeho knihy jsou velmi přesným obrazem naší před a porevoluční společnosti se všemi neduhy a skrytými korupcemi, které spojuje řada společných prvků – politika, průmyslová lobby, policie a rychle zbohatnuvší novodobá oligarchie, představovaná a v reálném životě potvrzující skupinu lidí (stačí jen zavzpomínat, či se pozorněji dívat kolem sebe), kterým nebylo nic svaté a kteří využili systému politických změn k tomu, aby se "napakovali" a stali se novodobou vládnoucí silou za každou cenu (někdo to udělat musel, tak proč ne oni).

A jelikož na podobné chování potřebujete opravdu silný žaludek a nervy s odhodláním „jít přes mrtvoly“ bez ohledu na cokoli, prosadili se jen ti nejagresivnější. To vše postupně prorostlo a bylo uchopeno organizovaným zločinem a výsledek je, bohužel, dnešní realita, ať již v podobně vládních afér, postavě prezidentů, vojenských kauz, policejních rošád, či celostátní prohibice, když se míchači „trochu sekli“ a otevřeli pandořinu skříňku s tématem černý trh s alkoholem (cigaretami, pohonnými hmotami), který, nikým nepotírán, kvete, neb ti, co mohou rozhodnout jsou na výplatních listinách. A o všem ví prostý občan jen proto, že se do toho vložili ti, co na výplatních listinách nejsou a chtějí být.

A nebo zcela nepokrytým umělým navýšením kurzu koruny s odůvodněním deflace, které se až podezřele kryje s nákupem Telefoniky O2. Oněch 4 – 5 miliard získaných na kurzových rozdílech jistě neskončilo v kapsách prostých občanů, ale nejspíše právě na účtech těch, kteří rozhodli a ještě dnes se bijí v prsa, jak správně. A to představují autority v tomto státě nejvyšší. Je to hnus – velebnosti – jak praví klasik.

Aféry typu Nečas – Nagyová, MUS, Diag Human, Promopo, Lehké topné oleje, účty vrcholných politiků v zahraničních bankách, Open card, Rath, Rittig, Gross, Janoušek či půtky ve vrcholovém managementu policie, to vše v knihách Pavla Frýborta najdete. Je to věrně popsáno a odhaleno a to mnohem dříve a dle mne i mnohem lépe, než popsal např. pan Viewegh ve svým knihách Mafie v Praze a spol.

Pavel Frýbort měl „jen smůlu“ na dobu, kdy knihy vznikaly – předrevoluční období nedalo možnost psát o těchto tématech a doba těsně porevoluční byla značně nepřehledná, internet a sociální sítě v nedohlednu, sdílení mezi prostými lidmi jen velice omezeno a oficiální media byla pod patronací dvou vládnoucích stran, které si předem rozdělily sféry zájmu a před svými voliči hrály divadlo s názvem – hájíme Vaše zájmy, milí občané – voliči, ale jinak jde o koryta hodně plná, do kterých Vám nic není – vy musíte jen pracovat a odvádět daně, které my využijeme především k upevnění moci a svého bohatství a vše podpoříme životem na dluh, který Vy později zaplatíte.

A proto mnohem větší povědomí a znalost jeho knih možná široké veřejnosti zatím tak trochu unikají, což je určitě škoda.

Snad až dnes se některé „pravdy z minulosti“ rozkrývají, ale vězte, je to jen úplně vrcholová špička pomyslného ledovce, ale i tak se Vám z odhalovaných praktik točí panenky o 360 stupňů. A dle mého osobního pocitu si stejně myslím, že jsou zase jen obětovány ty nejprovařenější kauzy a umlčeni ti největší křiklouni, aby lidé nabrali přesvědčení, že se poměry mění.

Agentura je jedna z posledních knih pana Frýborta (2006) a plně odráží výše popsanou skutečnost. Bebe, hlavní hrdina nejedné z knih Pavla Frýborta, zaměstnanec Agentury – organizace těžící ze situace, která pod rouškou reklamních aktivit dovede zařídit vše a všechno, stačí mít jen hodně peněz a nebo dostatečný politický či jiný mocenský vliv, znovu rozehrává scénář dle zadání svých objednavatelů. Bebe umě využívá hrubou sílu i nitky zákulisních informací držící navzájem v šachu všechny aktéry. Je schopný manipulátor, klasický Frýbortův hrdina, muž, který se spoléhá především sám na sebe a který se v prostředí, kde vládne a vítězí silnější a bezohlednější pohybuje jako doma. A sám pod rouškou Agentury vytváří situace, které by jinak možná nevznikly, ale jsou tak potřebné pro vývoj událostí, jenž lze velmi dobře zpeněžit či využít . . . a neb sám vlkem v dračím doupěti.

V knize Agentura nejde o nic menšího, než využití sociálního napětí k prosazení sebe sama a získání ještě větší moci, vlivu a bohatství. A chcete-li vědět více, čtěte . . .

A pokud Vás knihy Pavla Frýborta minuly, neváhejte a doplňte si své knižní znalosti, Frýbort, to je český autor, píšící ryze v českých reáliích, které jsou reálné víc, než si myslíme.

Opět velmi poučné čtení, které možná pootevře oči všem, kteří ještě věří v to, že pravda a láska vítězí . . .

Přesto je Agentura až moc "přitažená za vlasy", věci se dějí až příliš snadno z pohledu hlavního hrdiny, dávám 3,5 hvězdy, nakonec tedy 4 ale spíše slabší . . .

3 17.03.2014

Již dlouho jsem nečetl knihu, která by ve mně nechala tolik pocitů, smutku a mrazení po přečtení poslední stránky textu. Přechod Justina Cronina je dílo rozsáhlé nejen počtem stran (686), ale i dobou, kterou zachycuje – cca 1.000 let v lidské „historii – budoucnosti“.

Třetí dílo autora, které napsal v roce 2010 a které jako první výrazněji zaujalo odbornou a širokou veřejnost natolik, že se kniha nejen vydává a čte, ale již se také prodala práva k natočení filmu. Dílo, které je svým způsobem velmi sugestivní a depresivní s otevřeným koncem, i když s predikcí happyendu.

Po knize jsem „sáhl“ na základě anotací, které slibovaly témata, jenž mne vždy lákala. Jako fanoušek sci-fi literatury a nejrůznějších záhad a vizí budoucího světa, jsem vždy vítal seriály typu Akta X, Seriál o seriálu (ti dříve narození ví) či knihy a filmy s podobnými náměty.

Hlavní dění není v případě Croninova Přechodu nijak nové ani originální. Téma, kdy se lidstvo a především pár „vyvolených“ snaží manipulovat s nejzákladnějšími postuláty přírody, ať již prostřednictvím genového inženýrství, modifikací zoo virů a nebo hledání té nejúčinnější biologické zbraně, která by likvidovala armády a civilisty a přitom zanechala hodnoty, se objevuje již řadu let, mnohdy vyšperkované tajemným virem (bakterií či bytostí) z vesmíru a to nejen v knihách, ale i filmech.

Průběh dění bývá vždy podobný. Řízené se stane neřízeným a následky jsou vždy zcela fatální, zničení kontinentu, lidstva, či celé planety Země.

Přesto je Croninův Přechod tak trochu jinou knihou. Hlavní a nosný děj se odehrává zhruba 100 let od okamžiku zkázy, kdy se boj o přežití stává dennodenním chlebem hlavních hrdinů, kteří musejí žít své životy v době, kterou zdědili po svých předcích a bez vlastního zavinění nesou hrůzné důsledky jejich počínání. Popis apokalyptické budoucnosti je děsivý, prokládaný mnoha akčními scénami, kde je umírání na denním pořádku a je bráno jako nevyhnutelnost bytí s vizí téměř beznadějnou.

Hned na začátku Vás autor vtáhne do děje – do blízké budoucnosti, kde se v přísně utajené vojenské laboratoři „zkoumá“ zoovir získaný ze samotného lůna přírody. Že se jedná o virus z neznámého agresivního kmene netopírů, žijících v neprozkoumaných oblastí bolivijské džungle, virus který přežívá v zooříši miliony let, se dozvíte hned na začátku, ale jen náznakově. Stejně tak o jeho modifikaci a nasazení na pokusné osoby – vězně odsouzené k smrti se autor zmiňuje jen jakoby mimochodem. Již při experimentování s různými mutacemi viru se začnou v laboratoři „dít věci“, které jen naznačují a vinou se celou knihou, aby se opět v náznaku „potkaly“ na konci knihy včetně jejich aktérů.

Představivost čtenáře, o co vlastně jde, je zcela otevřená. Ona děsivá tajemnost Vás drží u knihy až do konce, přestože se musíte prodírat mnoha stránkami až tak ne zcela zajímavými popisy charakterů a životů hlavních hrdinů z doby před a po apokalypse. Vše autor prokládá velkou akcí především v druhé polovině knihy, scény jsou ale velmi nepřehledné, děje se toho moc, ale vlastně jen zhruba tušíte proč se dějí věci tak, jak se dějí.

Popisné pasáže knihy a zdlouhavé vyjádření pravidel života malé hrstky lidí žijících v kolonii příběh brzdí a čtenáře uondává. Taktéž roztříštěnost osudů jednotlivých hlavních hrdinů, které se autor snaží sledovat na několika frontách je knize spíše na škodu. Pořád si říkáte, proč právě v této fázi autor klade důraz na tuto či onu postavu, když na další děj to moc vlivu nemá.

Dle mého názoru je vedle hlavní dějové linky příběhu zbytečně „moc vaty“, kterou se sice v závěru knihy pan Cronin snaží obhájit, ale ne zcela vždy se mu to daří. Jistá beznaděj v počínání hlavních hrdinů se přenáší i na čtenáře. V závěru knihy se leccos objasní, ale řada nedotažeností je ale i tak dost zřetelná.

Kniha končí, boj lidstva o přežití však teprve začíná. Zásluhou neohroženosti hlavních hrdinů, trochou náhody a štěstí, kterou autor ale přísně dávkuje, však začíná mít boj přesná pravidla a strategii.

Lidské pokolení a jeho následovníky čekají ještě stovky let, desítky prohraných bitev, tisíce obětí a bezejmenných hrdinů, než se podaří zvrátit stav věcí. Ideální půda pro další díly příběhu, které se údajně již chystají.

Kdo jsem . . . jsem Babcock – Morrison – Cháves – Baffes – Turrell – Winston - Sosa – Echols – Lambright – Martinez – Reinhardt – Carter . . .
A vlastně Babcock již ne . . . a s ním i jeho Mnozí, vždy vracející se domů . . .

Ve svém hodnocení jsem poprvé zcela rozpolcen. Kniha má řadu nedotažeností, logických vybočení, které její hodnocení strhují zpátky k menšímu počtu hvězdiček, hlavní myšlenka není zdaleka originální a osamocená, ani zde nemohu hodnotit originalitu příliš vysoko, přesto mne příběh „děsí“ ještě teď, kdy je již kniha pár dnů dočtena a to značí velkou sugesci. Tento apokalyptický příběh a ukázka jiného světa dění se jen tak nezapomene!

Nakonec dávám 4 hvězdy a ani sám netuším zdali je to dobře, ale kniha Vás opravdu může pohltit a provést temnou vizí jedné z možných budoucností.

A na závěr – ti co čekají klasickou upírovinu – ne, tak o tom kniha určitě není.

3 24.01.2014

John Grisham – patří k americkým autorům, jejichž dílo mohu jen doporučit. Napsal spoustu knih, mnohé byly zfilmovány a většinou byly nadprůměrné až skvělé. Firma, Klient či Případ Pelikán mluví samy za sebe.

Lobbista je však průměrnou Grishamovou knihou, alespoň dle mého názoru, napsanou 2005, tedy svými reáliemi není zas tak zastaralá. Knihu jsem se rozhodl přečíst především na základě jejího námětu – lobbing je „v naší kotlině“ stále tak trochu sprosté slovo, chtěl jsem tudíž získat pohled ze strany, kde se praktikuje již spousty let.

Příběh je ale dost jednoduchý a tak trochu mimo realitu. Je cítit, že ve špionážních textech, pravidlech a technikách se autor moc nepohybuje a tak se v knize objevují reálie, které jsou tak trochu rozporuplné. Taktéž právnické pozadí, v němž je Grisham naopak doma, ustupuje z hlavní role a tak je Lobbista vlastně knihou o muži na útěku, o muži, který měl být obětován, o muži, který žongloval s jinými, až se sám stal figurkou na šachovnici špionážních agentů a tajných služeb všech velkých mocností.

Kniha se čte sice příjemně, ale když jí dočtete, musíte konstatovat, že příběh není nijak strhující a přesvědčivý. Zápletka v podobě špičkového satelitního systému Neptun, o kterém nikdo neví, nikdo se k němu nehlásí a jeho ovládání je v rukou pár lidí v podobě softwaru BLOCK je zcela mimo dnešní realitu. Stejně tak i vyústění příběhu, kdy se Lobbista zásluhou svých schopností pouští do boje s celým světem a jak to tak bývá, výsledek toho boje je nasnadě. V době, kdy technika umožňuje sledovat kohokoli, cokoli a kdykoli je podobná realita v knize popisovaná opravdu jen fikcí v mysli autora, které čtenář jen stěží může přijmout. Stejně tak i „chování“ všech zvláštní agentů, kteří Joela mají hlídat a monitorovat, ať již zastupují jakýkoli státní zájem.

Joel Backman alias Marco, muž číslo jedna ve světě politických půtek, vyjednávání či šarvátek se dostává k velmi citlivému softwaru, který se rozhodne prodat nejvyšší nabídce. Představa, že může vodit „za nos“ ruskou, čínskou, izraelskou, saúdskou rozvědku včetně celé FBI a CIA je již v tomto ohledu megalomanská, Joelovi spolupracovníci jsou umlčeni, sám Joel se dobrovolně ukrývá ve vězení.

Neočekávaná milost a následná manipulace s Joelem a jeho novou identitou dává rozběhnout příběhu jeho ukrývání a poznávání nových stránek života. Kniha z 80% popisuje prostřední italských měst a je „skrytou reklamou“ na italskou módu, jídlo, kávu či pamětihodnosti. Příběhu nechybí krásná žena, láska, akčnosti a dramatičnosti však mnoho není, což ale tentokrát vůbec nevadí.

Příběh má na špionážní tematiku vcelku laické vyústění a tak knihu dočtete s pocitem, že vše dopadlo dle vašich představ, odložíte a již se k ní nejspíše nikdy nevrátíte. Milé a nenáročné čtení za průměrné 3 hvězdy, nejlépe na letní dovolenou k vodě.

Přesto Grisham opět ukazuje, že politika a státní zájem, dezinformace a právní svět to jsou úplné jiné světy oproti životu prostého občana. Vše je v podstatě přetvářka a boj o moc, vliv, peníze a neomezenou vládu, nekonečná hra s pravidly - vše je dovoleno, svědkové se nepřipouštějí.

Z tohoto pohledu je kniha pro českého čtenáře jistě poučná, možná si snad uvědomí, že myslet si, že politici a vládní představitelé "zastupují občana a jeho zájmy" je jen hra, které nelze nikdy věřit. Lidé musí žít ve strachu ze všeho, aby se s nimi dalo manipulovat a vést je tam, kam je třeba.

Neustálé zaručené zprávy o tom či onom nás o tom dennodenně přesvědčují.

3 09.01.2014

Další skvěle napsaný a vygradovaný příběh z prostřední mladých recidivistů, jejichž napravování není až tak košer.

Příběh má spád, tajemno, řadu zvratů a nakonec pointu, která všechno obrací. Dílko tvůrčí dvojice se řadí k té plejádě dalších, kterým pojmenování - dobrá detektivka – je přece jen málo. Jedná se o něco víc, než jen o hledání vraha či pobavení čtenáře.

Je to příběh o lidech, společnosti, jejich problémech, mnohdy zůstává rozum stát. Určitě přečtením neuděláte nic špatně, obzvláště, pokud jste si styl severských autorů, dneska tak populárních, trochu zažili a oblíbili.

Mé hodnocení 4,5 hvězdy, ale nechme si i místo na mety vyšší – dává 4, ale hodně nadprůměrné.

3 11.12.2013

Opět pro mne nový autor, kterého jsem objevil díky tomuto webu. Istambulská mozaika je jeho prvotinou, řekl bych, že celkem vydařenou, ikdyž fenoménu mistrů svého žánru zatím nedosahuje.

Kniha, která kombinuje prvky detektivní se špionážními, tématicky obsahuje vděčný námět podobných příběhů – nic menšího, než celkové ohrožením lidstva a jeho podstaty, trochu šmrnclá i historií, takový kompilát toho, co v žánru „letělo a letí nyní“.

Celkem přímočarý příběh, jen s lehkým náznakem složitější zápletky. Hlavní hrdina Sean Ryan, představitel britského institutu zabývajícího se aplikovaným výzkumem historických památek je nucen identifikovat tělo svého blízkého spolupracovníka a dobrého přítele, který byl za nejasných okolností rituálně popraven v Istanbulu, když zde vykonával běžný výzkum významné historické památky – posvátného chrámu Hagia Sofia. Objevené fotky zcela neznámých prostor, které Seanovi kolega záhadně předal a celková nejasnost kolem jeho smrti vedou Seana k přesvědčení, že zde zdaleka není všechno v pořádku.

Rozbíhá vlastní „vyšetřování“, co jeho přítel ve skutečnosti fotil a kam se připletl, že musel být zavražděn a to způsobem, který jednoznačně připomínal otevřenou hrozbu všem ostatním „zvídavým“ nepovolaným šťouralům. Postupně odhaluje tajemná zákoutí kolem významné historické památky, lidé se kterými konzultuje svoje kroky mají najednou vysokou úmrtnost.

Ve svém pátrání spolupracuje s pracovnicí britského konzulátu (další běžný prvek - krásná žena a spolu-hrdinka), se kterou se mu podaří odhalit tajemné spiknutí, nalézt historickou památku a prožít neuvěřitelná pronásledování a nakonec odhalit, že největšího predátora na Zemi – člověka ohrožuje vlastní nezodpovědnost, kterou se sám člověk v osobně „jiných vyvolených“ rozhodne vyřešit zcela zásadně.

Zdecimováním vlastní populace pomocí rafinovaného a geneticky upraveného viru má vést k nastolení nových pořádků, má to být cesta k novému, čistšímu světu, který má dále pokračovat a zbavit se všech nadbytečných a nepotřebných. A to vše se má stát pod rouškou náboženského fanatismu.

Knize se nedá upřít napětí a čtivost, autor Vás vtáhne do děje, využívajíce střídání obrazů vždy v pravou chvíli. Autor taktéž část knihy píše v první osobě (z pohledu postavy Seana Ryana), ale v jiných obrazech se drží obecné roviny. Toto střídání prvků přidává na knize zajímavosti, i když mne místy přijde, že je zde snaha „použít všechny prvky žánru naráz“ čímž vzniká slepenec ne vždy dotažený ve všech náznacích do konce.

Závěr knihy je již standardní, v řadě případů si říkáte, proč ten či onen obraz, který byl nastíněn autor vůbec použil, neboť s dějem knihy pro její chod a rozuzlení nemá moc co do činění. Ale třeba se rozuzlení dočkáme v dalších dílech, neb na Istambulskou mozaiku mají navazovat další dvě knihy „pokračování“ Jeruzalémská mozaika (2013) a Newyorská mozaika (2014).

Jedná se o napínavé čtení, spíše oddechového typu na dovolenkové odpočívání. Kniha mne nezklamala, ale jak jsem psal na úvod, fenoménu jiných podobných děl ještě nedosahuje. Poctivé tři hvězdy.

PS: v knize se objevuje skrytý fenomén náboženského fanatismu a především pravdivá realita, jak je Evropský kontinent postupně "zaplavován" muslimskou komunitou. S určitou tolerancí této skutečnosti osobně nesouhlasím a stejně jak autor tvrdím, chce-li někdo žít v našem světě, ať ho přijme takový jaký je. Nenechme si vnucovat kulturu a náboženské praktiky od populace, která historicky do Evropy nepatří, a neustále zneužívá demokratických principů k prosazování vlastních zájmů, když "doma" by museli držet "hubu a krok"

3 23.11.2013

Švábi je poslední kniha Jo Nesba, která vyšla na českém trhu před dvěma měsíci (červen 2013), ale nemylme se, tato kniha byla napsána již v roce 1998, tedy před patnácti lety.

Zápletka a samotný děj není zdaleka tak propracován jako poslední autorova dílka, přesto se jedná o svižnou detektivku, kde opět hraje hlavní roli Harry Hole. Technologická zázemí typu počítače, mobilní telefony, sociální sítě, ty v době psaní knihy byly v plenkách, taky vystupující postavy včetně Harryho jsou na počátku své kariéry. Bjarne Moller na oddělení vražd teprve začíná (na rozdíl od Spasitele, kde odchází), románem se mihne i později problematická postava Toma Waalera, který tak neslavně zasáhne Harryho život v Pentagramu. Jen Harry je již osamělý rváč se sklonem k alkoholu a s vůlí kdykoli se ho zříci, je-li to nutné.

Porovnáním knihy se současnými romány můžete přímo hmatatelně vidět autorům rozvoj a přístup k psaní. Současné díla jsou až moc překombinovaná, na rozdíl od Švábů. To může řadě čtenářů vyhovovat či nikoli, každopádně se jedná i o zajímavé srovnání stylu a vývoje autora za 15 let psaní.

Román začíná smrtí norského velvyslance v jednom bangkokském nevěstinci. Hned na úvod je jasné, že se jedná o vraždu, navíc o vraždu člověka, který má přímé vazby na současného norského premiéra jako jeho politický kolega a rival, který se vzdal svého postu ve straně ve prospěch kolegy a ten ho za odměnu umísťuje na velvyslanecký post do Bangkoku.

Na norském velvyslanectví, ministerstvu zahraničí a i přímo v Bangkoku vypuká mírná panika. Případ je nutno urychleně došetřit a uklidit z hledáčku novinářů. Obratem je do Bangkoku vyslán Harry Hole jako určitá policejní figurka, která má zastřešit vyšetřování bangkokské policie a zároveň pohlídat, aby vše zůstalo mimo zraky veřejnosti. Harryho záliba v alkoholu přesvědčí norské představitele, že Harry je ten správný manipulovatelný zástupce norské policie, jeho úspěch v podobném zahraničním vyšetřování (kniha Netopýr) dává Harrymu punc té správné osoby, kterou jsou zástupci výkonné moci v Norsku strávit.

Harry se tak ze dne na den ocitá v jiném časovém pásmu, jiném podnebí a seznamuje se s novými kolegy, zároveň musí vstřebat nové kulturní a specifické prostředí velkoměsta vyhlášeného sexuální turistikou jako světového čísla jedna. Seznamuje se s případem a hned v úvodu je celá záhadná vražda okořeněna dětskou pornografií a podezřením na pedofilní sklony velvyslance. Když se pedofilní úchylka velvyslance nepřímo potvrdí, případ dostává ještě větší důležitost diskrétnosti, což je ale to poslední, co je Harry ochoten dodržovat.

Rozbíhá se spletité vyšetřování, které Harry se svojí bangkokskou kolegyní a jejím týmem postupně rozplétají. Na povrch vyplouvají nová a nová odhalení a nakonec se ukáže, že opět nejde o nic víc než o peníze a moc, které slibuje rozsáhlá státní zakázka a rodinný majetek.

Nesbo čtenáře seznamuje s norskou komunitou žijící v Thajsku, kulturou země a jejími zvláštnostmi a zavádí ho na řadu slepých uliček, které se ale nakonec opět společně spojí v logický celek. Příběh projde několika zvraty, kdy se zlí a odpudiví stanou přívrženci spravedlnosti a naopak ti milí a přátelští představiteli zla.

Příběh končí, spravedlnosti je učiněno za dost, Harrymu však zůstává na těle i duši mnoho dalších nových šrámů a jizev.

Švábi jsou dobrou detektivkou, která se příjemně čte, příběh není zbytečně překombinován, linie příběhu je přímočařejší. V hodnocení s jinými, později napsanými knihami Jo Nesba, se ale jedná o příběh, který vrcholného pozdějšího Nesbova fenoménu přece jen nedosahuje.

Mám-li si udržet nastavený žebříček hodnot, pak jsou to 3,5 hvězdy. Nakonec tedy čtyři. Kniha určitě všechny fanouška Harryho Holea potěší.

3 09.08.2013

Druhá kniha Taylor Stevensové Neviňátko nepřímo navazuje na její prvotinu – Lovkyně informací. Především zde opět vystupuje Vanessa Michael Munroeová a dále další důležitá postava první knihy Miles Bradford. Téma trihleru na první knihu sice nijak dějově nenavazuje, ale charaktery obou hlavních postav si autorka „odbyla“ ve své první knize, v Neviňátku se znalost, kdo že je Vanessa či Miles jaksi předpokládá.

Hlavní hrdinka knihy je mladá žena, která na jednu stranu umí využít své křehké ženskosti a prvek podcenění ze strany soupeřů, je ale schopna plně se adaptovat do prostředí v mužské podobě – proto i jméno Michael – a která pracuje pro každého, kdo je ochoten za její služby zaplatit. Její schopnost zabít holýma rukama či ostrými noži jakéhokoli protivníka autorka povýšila o znalost domluvit se 22 jazyky a tak plně splynout s prostředím.

Vanessa má přes určité mládí za sebou nejtvrdší školu života, když její dospívání byl každodenní boj o holý život, čelící psychickému, fyzickému i sexuálnímu teroru. To vše vytvořilo dokonalou profesionálku, která si ale s sebou v duši nese své noční můry, které ji provázejí od útlého věku a jenž plně vypluly na povrch v poslední misi – kde Vanessa jako Lovkyně informací odhaluje manipulace s životem mladé ženy a rozkrývá složité pozadí příběhu. Zároveň se jí vrací všechny vzpomínky, neboť ve své misi naráží na svou neradostnou minulost.

Neviňátko Vás zavede na jiný kontinent (z rovníkové Afriky do Jižní Ameriky), ale tentokrát se autorka dotkne tématu v poslední době v literatuře dost popisovaného – náboženského fanatismu, životu v sektách a především psychický nátlak a vymývání mozků u těch, kteří se nemohou bránit – u dětí.

Téma knihy Neviňátko je trochu autorčinou autobiografií, neboť sama Taylor prožila své dětství a dospívání nedobrovolně v náboženské sektě, takže popisem prostředí a života v sektě autorka čerpá z věrných reálií.

Příběh se rozbíhá, když Vanessu osloví její dlouholetý nejbližší přítel Logan s prosbou o pomoc. O získání zpět své dcery Hannach, která byla unesena v útlém dětství a dlouhých osm let pobývá v náboženské sektě Vyvolených. Začíná děj plný akce nejrůznějších zvratů a odhalení, na vysvobození se vedle Logana a Vanessy podílí i Bradford a nakonec i další bývalí členové sekty, z nichž každý má svůj motiv se mise zúčastnit. To vše má ale Vanessa odhalit mnohem později.

Na povrch vyplouvá pozadí života v sektě a především skutečnost, že děti denně vystavované náboženskému fanatismu, žijící v podmínkách spartánského režimu a plné izolaci od okolního světa jen těžko sami chápají, že jsou vlastně zneužity ve prospěch svých věznitelů.

Samotná záchrana a vytržení Hannah z tohoto prostředí zdaleka nemusí být jejím vysvobozením. Všechny tyto skutečnosti sehrají svoji roli a jak vše dopadne si již musíte přečíst sami.

Neviňátko je příběh, který potěší svojí gradací, akčností i určitým inteligentním rukopisem. Doporučuji číst až po Lovkyně informací, ale určitě četbou neuděláte chybu. Kniha Vás chytne, vtáhne a dokonale pobaví.

3 07.07.2013

Máslem dolů je tuším Šabachova čtrnáctá kniha, která datuje rok vydání 2012. Po všech těch Šabachových knihách, které daly vznik skvělých filmů (Šakalí léta, Pupendo, Pelíšky, U mě dobrý) jsem se na dílko celkem těšil a očekával opět sondu do života s odrazem skutečnosti a citlivými postřehy.

Co zůstalo, je onen ležérní poklid a určitá pasivita, která Šabachovy knihy provází, ale jinak mne tentokrát kniha moc nepřesvědčila i když jistá pohodovost, vtipnost a lehkost stále přetrvává, což je příjemné poznání.

Novela Vás zavádí na počátek nového tisíciletí a hlavními hrdiny jsou dva přesšedesátníci, kteří čím starší, tím více se stávají „kluky“. Zatímco mysl dětinští, jejich tělesné schránky již provází řada neduhů. Arnošt a Evžen tvoří nerozlučnou dvojici, která má mnoho společného a přitom i rozdílného.

Amerikanofil Evžen, rentiér a zručný kreslíř, který své nadání nikdy nepovýšil na umění svůj život ve vztazích se ženami promarnil až do staromládeneckého důchodu. Arnošt je rozvedený šedesátník, který již dvacet let žije sám jen se svými knihami. Jako knihovník se pohyboval celý svůj život mezi svazky, a v době, kdy se stal invalidním důchodcem a Evženovým podnájemníkem sní o otevření antikvariátu, jehož základem by se měla stát jeho vlastní, léty a pracně vybudovaná knihovna vzácných vydání a publikací.

Evžen je přímočařejší, zajištěný, bez rodiny a dětí, Arnoštovou největší vášní vedle knih je jeho vnuk Míša a dcera Julie. A pak povinnost postarat se o svého otce, kterou naplňuje s křesťanskou láskou, i když otec již přežívá jen tělesně. Duchem je dávno mimo realitu světa, opatrován v blíže neurčeném ústavu, kde dožívá své dny. Ani dcera Julie, divadelnice a herečka, nemá život jednoduchý. Manžel podnikatel nenechá žádnou sukni kolem sebe v klidu a Arnošt, který vše sleduje neví, jak se vůči dceři a rodině chovat, aby neublížil, ale zároveň neumí eskapádě milostných úletů svého zetě čelit.

Středobodem obou pánů je hospoda Ticho, kde s železnou pravidelností vedle konzumace piva konzumují i život a jeho nástrahy. V rozpravách a filozofování se odráží současná doba první dekády nového tisíciletí. Odrazy jsou to však velmi obecné a jen lehce náznakové a spíše než popis problémů doby se řeší problémy nastávajícího stáří.

Arnošt se dostává do hledáčků doktorů a jejich nemilosrdným rozborům jeho tělesné schránky, které naznačují, že více než cokoliv jiného budou další dny spojeny s rozborem krevních testů a markerů, které svou elevací naznačují nedobrou budoucnost.

Děj – neděj se neposouvá nikam až do poloviny knihy, kdy se stane Míšovi vážný úraz, při jeho šestých narozeninách. Chlapec při zkoušení dědečkova dárku – chůdách, se vážně popálí, když na sebe obrátí hrnec vařící vody a ve snaze napravit vzniklé škody se Arnošt i Evžen do celé věci vpraví způsobem sobě vlastním. Když se ukáže, že Míšově návratu k normálu pomůže jen transplantace kožního štepu jeho biologického otce, rozhodnou se konat.

Příběh se ale dostává na křižovatku, neboť Julie musí v konfrontačním rozhodnutí přiznat, že biologickým otcem není jeho otec současný, nýbrž renomovaný režisér, který o svém synovi ale vůbec netuší. Celá situace se nakonec vyřeší a ona dramatická příhoda přinese nečekaně šťastný závěr. Míšovi uzdravení, rodině osvobození z problematického manželství, neboť původní vztah se pod tíhou důkazů rozpadá. Míša a Julie ale obratem získávají nového tatínka a partnera, který je naopak svoji novou rolí zcela pohlcen.

A pánové Evžen a Arnošt jsou spokojeni, že vše dobře dopadlo a rozhoupou se k zásadnímu rozhodnutí; poprvé a jistě naposled vyrazit za oceán do Ameriky, země, která se Evženovi stala životním osudem.

Mám-li knihu hodnotit, musím zůstat u tří hvězdiček a to jen tak tak. Pokud by měla každá kniha čtenáře pobavit či poučit, dodat myšlenku k zaznamenání a nebo nadčasovost dění, či předložit témata k přemýšlení, pak Petr Šabach se všech kategorií dle mého soudu ve svém zatím poslední díle jen lehce dotkl. Novela není rozsáhlá, a tak ji dočtete poměrně snadno. Mluvit o četbě se zatajeným dechem a na jeden zátah tu ale určitě nelze.

3 23.01.2013

(SPOILER) S knihami Michaela Connellyho jsem se poprvé setkal zhruba před 17 lety a od té doby jsem přečetl všechny jeho dílka vydaná v češtině či slovenštině. Všem jeho knihám je vlastní prostředí losangeleského zločinu, dobrý příběh, čtivost, mnohačetné zápletky a několikeré zvraty v rámci popisovaného příběhu. Jeho knihy nejsou předvídatelné a proto pro milovníky detektivního žánru tolik zajímavé.

Michael je duchovním otcem oblíbeného hrdiny, policisty Harryho Bosche a knih s tímto samorostlým detektivem, který jde vždy cílevědomě a neúplatně za vyšetřením případu, napsal nejvíce. Vedle této postavy však později vytvořil i postavu advokáta Mickeyho Hallera, který stejně tak jak Bosch není stoupencem rutinních postupů a standardních metod při dosažení svého cíle.

Zatím co knihy s Harrym Boschem jsou detektivní příběhy přibližující především práci losangeleské policie, pátrání a dopadení zločinců a předání je americké justici k potrestání se všemi kličkami amerického práva, zajišťováním důkazů a prokazováním viny, je Mickey Haller velmi schopný právník, který ale jako advokát trestního práva stojí na straně „zatčených a obviněných“ a hledáním chybiček a kliček ve vyšetřování se snaží tyto své klienty osvobodit bez rozdílu jejich účasti viny. Tím si vysloužil nevraživost a ne-popularitu jak u samotných policistů, tak i u kolegů právníků – státních zástupců, kteří naopak stojí vždy na straně obžaloby.

Kniha Pátý svědek patří do řady s Mickeym Hallerem, je proto třeba počítat, že se dostanete do mašinerie amerického práva a převážná část děje se odehraje v soudní síni. Přesto je příběh a jeho vyvrcholení opět brilantní.

Román Vás seznamuje s nejdemokratičtějším soudním systémem, který je ale náchylný k chybám a omylům. Seznamujete se s postupy, které jsou na začátku obvinění té či oné postavy z trestního činu, její zkrácený proces, balancování a snaha o dohodu mezi oběma stranami ještě než se vlastně případ dostane před soud. A pokud k tomu přijde, rozjede se mašinerie – žaloba – obhajoba pod vedením nestranného, ale voleného soudce a především před porotou 12 ti náhodně vybraných lidí jako poroty, která nakonec o vině či nevinně obžalovaného rozhoduje.

Zde se plně odhaluje nedostatek tohoto soudního systému. Rozjíždí se strategický boj týmů lidí – obžaloba – obhajoba podle předem daných pravidel, kde již nejde ani tak o vinu obžalovaného, jako spíše o intelektuální a morální boj mezi těmito týmy a využitím slabých a silných stránek rozhodujícího soudce, který na proces dohlíží.

A vítězí ta strana, která je šikovnější, zkušenější, emociálnější a dovede přesvědčit porotu o své pravdě, kdy si i při jejím výběru velmi pečlivě vybírá z kandidátů, kteří ji spíše vyhovují. Proto i dnes sedí v amerických věznicích stále spousta nevinných, především z doby, kdy nebyly při jejich procesech k dispozici dokonalé důkazní techniky, jako analýza DNA a jiné forenzní postupy.

Kniha Pátý svědek, stejně tak jako řada jiných knih např. Johna Grishama a dalších, plně odhaluje mašinerii amerického práva a justice a ukazuje, že máte-li šikovného advokáta, může být i jasný zločin a obviněný zproštěn obžaloby, přestože se to mnohdy vymyká logice a zdravému rozumu. Takto osvobozený obviněný navíc dle americké ústavy nemůže za stejný zločin být obžalován po druhé i kdyby se ke své vině obratem doznal. Ale taková byla a je dnešní Amerika a její soudní systém.

A právě tento strategický boj se vede na stránkách jedné z posledních knih Michaela Connellyho Pátý svědek, mezi velmi zkušenou a dobrou státní žalobkyní Adreou Freemanovou a Mickey Hallerem. Jdou si po krku nevybíravě a uplatňují přitom všechny fígle své profese i nepřímým využitím osoby rozhodčího soudce. Příběh se ve vlnách překlápí tu na stranu obhajoby, tu na stranu obžaloby a až do posledních stránek netušíte, jak celý proces dopadne.

A přestože má obžaloba nezvratné důkazy, podaří se Hallerovi husarský kousek. Svalit vinu na třetí stranu, kterou do procesu umně naimplementuje a pak ji donutí sáhnout k tzv. pátému dodatku ústavy, kdy se tato strana „schová pod pětku“ a odmítá vypovídat proti vlastní osobě, což se chápáním práva v americké justici rozumí nepřímé přiznání viny.

Jeho klientka dostává osvobozující rozsudek, aby ihned v následném oslavném večírku svým obhájcům naznačila, jak s nimi celou dobu manipulovala a vlastně jim prozradí, jak celý trestní čin provedla. To by ale nesměla takto „ponížit“ Hallera, který si obratem najde cestičku, jak spravedlnosti nakonec dát zapravdu.

A zdá se, že i postava Mickeyho Hallera nachází svoji správnou cestu, když se v závěru zatím této poslední knihy s Hallerem, její hlavní hrdina odhodlá opustit "stranu obhájce" a naopak dát své znalosti a zkušenosti na "stranu práva" – tzn. státního zástupce. Snad si tak definitivně vyřeší své morální dilema, získá respekt a uznání svých kolegů, svého nevlastního bratra Harryho Bosche a nakonec i své ženy – státní zástupkyně s dcerou.

Knize dávám 4 hvězdy a doporučuji všem, kteří máte rádi dobrý příběh a přitom Vás nenudí se hrabat mezi soudními rozhodnutími. I já spíše preferuji akci v terénu, kterou u Connellyho představuje Harry Bosch, ale ty 4 hvězdy jsou opravdu silné.

3 06.12.2012

Přečetl jsem snad všechny knihy Kena McClureho, tohoto skotského lékaře a vědce. Vždy se jednalo o velmi zajímavé příběhy související s lékařstvím, nemocnicemi a vědou kolem nich. Všechny knihy jsou velmi dobře napsané, čtivé a napínavé, mohu všem milovníkům podobného žánru tohoto autora jen doporučit.

A ke knize Krize, která je stará 20 let, ale stále aktuální.

Zajímavý příběh, který se odehrává v odlehlé části Skotska. Běžná nemoc ovcí - svědivka - zdá se překročila druhovou bariéru a zapříčinila tak smrt několika lidí. Závažná věc, kterou se ale nechce žádná vláda či země chlubit, neboť by se ihned dostala do mezinárodní izolace z pohledu vývozu zboží či hospodářských produktů.

Vyšetřováním je pověřen patolog - konzultant z londýnské nemocnice Ian Bannerman, který se postupně dostává problému na kloub. Jeho kroky jsou však sledovány a během vyšetřování se snaží někdo Bannermana od vyšetřování odradit i za cenu jeho fyzické likvidace.

Jak se ukáže na konci knihy, je vše ještě mnohem složitější. Ve hře je mnohem více, bezpečnost státu, jeho diskreditace, v knize ještě doznívají dozvuku studené války.

Kniha má za sebou dvacet let, ale stále má co říci.

3 26.11.2012

Nový příběh Harryho Bosche a Renée Ballardové, detektiva na důchodě, který nemůže opustit svoji bývalou práci a tak vypomáhá u policie jako dobrovolník a Renée, která je aktivní policistkou – detektivem, jejíž odhalení faktu sexuálního obtěžování nadřízeného vede k trvalému faktu detektiva "uklizéného" nadřízenými na pravidelně noční směny.
Oba dva se potkávají nad ránem v prostorách policie, kdy se Harry nelegálně snaží získat data ke svému případu, který řeší a Renée ho přistihne. Z nečekaného seznámení se vyklube spolupráce na případu, k jehož vyřešení vede oba dva detektivy různá motivace.
Kniha je rozdělena na dva úhly pohledu obou hlavních postav a děj se odvíjí z pohledu Harryho či Renée. Oba dva vedle této činnosti řeší další případy, které se hlavní linií děje knihy prolínají. Harry se snaží dostat na kobylku hlavnímu vůdci gangu v okrese, kde působí, Renée noc co noc řeší řadu případů spojených s její prací na noční směně.
Odvíjí se tak před Vámi mozaika dvou životů a práce u policie, aby se postupně rozkrývalo pozadí společného vyšetřování, které je nakonec dovedeno do svého konce.
Kniha určitě neurazí, ale ani Vás nijak neusadí svým strhujícím dějem. Milovníci Connellyho a Harryho Bosche, o kterém četly řady knih tak mohou být trochu zklamáni, tentokrát se nejedná o něco, co byste si na žebříčku hodnot dali do první linie.
Zajímavé je setkání Harryho a Renée, kde spolu nyní aktivně spolupracují a Renée se stává pomyslným Boschem v sukních.
Za mne slušné tři hvězdy, ale myslím, že řada knih pana Connellyho byla prostě lepší.

2 16.04.2022