Dyaebl komentáře u knih

„Číst Maldorora je závrať.“

Takto se vyjádřil ve své jedné studii Maurice Blanchot a já nemůžu než souhlasit.
Má osobní zkušenost s tímto dílem je zlehka zvláštní. Jednoho dne jsem se rozhodl, že už nebudu takový poetický barbar a vrhnu se na nějakou kvalitní poezii a vize ovládající mé myšlenky mi našeptávaly jedno jméno. Světe (databáze) div se, Comte de Lautréamont nebylo ono jméno. Rilke mi vyvstával v hlavě, ale o tom někdy jindy.

Shodou náhod jsem měl zrovna doma knihu od již zmíněného Blanchota na téma Sada a Lautréamonta, a tak jsem se najednou ocitl v knihovně s výtiskem Zpěvů obohacených o Poesii a Dopisy jistého Isidora Luciena Ducasse (pravé jméno autora Maldorora) a ukázalo se, že Blanchot měl pravdu.

„Číst Maldorora je závrať.“

K dílu jako takovému se nehodlám nijak moc vyjadřovat. Ostatně pokud bych se o to pokusil, tvořil bych tu novou esej. Zde je však na místě alespoň doporučit vydání od Academie, které kromě Zpěvů obsahuje i zbylé texty Ducasse. Poesie, která technicky vzato neguje celé Zpěvy Maldororovy, je součástí tohoto vydání, které obsahuje i podrobnou studii od Bruna Solaříka na téma Lautréamont/Ducasse a výborně poukazuje na dichotomii dvou takto odlišných děl stvořených mladým buřičským autorem.
Toto vydání nemohu než doporučit.

Jednoduše řečeno: Ducassova Poezie popírá Lautréamotovy Zpěvy. Alespoň na první pohled.

Proč jsem se nevyjádřil vůbec k dílu jako takovému, ptáte se? Inu odpověď jsem již naznačil výše. Samozřejmě bych zde mohl napsat, že Zpěvy jsou rozděleny do šesti zpěvů a do hromady strof. Mohl bych zde napsat, že Maldoror je nejspíše personifikace čirého zla, která na sebe bere různé podoby a že v celých Zpěvech se vyskytuje v různých fyzických podobách, aby mohla kopulovat s malou vší a u toho oslavovat zlo způsobované těmito vlasovými potvůrkami a aby následně mohla praktikovat sexuální styk s žraločí samicí. Nabízí se však otázka: k čemu by vám to, drazí čtenáři, bylo? A co vám já mohu odpovědět?

Prostě čtěte.

Čtěte a žasněte. Avšak nezapomínejte na Blanchota a jeho citát uvádějící tento komentář. Myslete na to, že závrať je přirozená součást četby této „básně v próze“. Nezbývá než oželet fakt, že více toho mladý buřič nestihl napsat. Jeho život se totiž nese ve stylu jeho díla. Můžeme truchlit nad jeho tragikou, ale není právě ta tragičnost tím faktorem, který dodává celému autorovi onu specifickou auru?

5 04.03.2022

Po téměř dvou měsících Plošiny zdolány. Ačkoli by přesnější vyjádření bylo, že Plošiny po celou dobu mého čtení (čti snažení) zdolávaly mě.

Mille Plateaux je mnohem více hra než kniha. Autoři píší, že kromě první a poslední plošiny si můžete knihu číst, jak chcete. Klidně i tak, že začnete číst jednu plošinu a uprostřed přeskočíte na jinou, protože přesně takhle kniha i vznikala. D&G se ráno vzbudili a domluvili se, kdo bude na jakých plošinách pracovat a následně jeden napsal 10 řádků tuhle, 20 řádků támhle. Ať už autorům těmto postup věříme doslovně, nadneseně či vůbec, ve finále na tom nezáleží. Tisíc plošin totiž působí dojmem, že přesně takto dílo vznikalo.

A proč tu mluvíme o plošinách a ne kapitolách? No přece nebudeme uvažovat systematicky, molárně a stromově! Kolik systémů už bylo napsáno s jasnou logickou strukturou, s dopodrobna vypracovanou argumentací, kde jedna věta navazuje na druhou a jedna kapitola na další. Plošiny jsou oproti tomu čirým produktem molekulárního a svobodného, nomádického myšlení. Samotný rhizom!

Rozhodnete-li se pustit do tohoto masivního díla a doposud jsou pro vás pojmy výše zmíněné velkou neznámou, počítejte s absolutním znásilněním mysli. Nebojte se nepochopení, nýbrž jej přijměte. Vydržte, jelikož čím dále budete, tím větší smysl vše začne dávat. Nakonec do sebe vše zapadne jako dokonale fungující stroj.

A pokud byste opravdu vůbec netušili, místo zoufání porušte doporučení autorů a přečtěte si závěrečnou plošinu, která osvětluje spoustu věcí vcelku jednoduše srozumitelnou cestou. Vězte však, že je to přiznání porážky a mnohem větší zábavu skýtá tápání v textech. Umění zbavit prostor jeho rýhování je dlouhodobý a náročný proces…

5 20.08.2021

Velmi znepokojující náhled na lidskou rasu obecně a jak již některé komentáře zde zmiňují, jedná se rovněž o nepříliš pozitivní zrcadlo, v němž jeden vidí věci, které mnohdy i sám před sebou zakrýval a jejichž odhalení nevyvolává žádné příjemné pocity. Ale co se mi snad nejvíce zapsalo do duše, byly myšlenky o otroctví jedince ve společnosti, které Dostojevskij popsal mistrně a mrazivě, neboť i kdyby člověk dostal absolutní svobodu, volal by zpět po otroctví. Člověk je totiž jen dvounohý tvor oplývající nevděčností...

A do toho všeho nesympatický vypravěč, který si v sobě kromě zatrpklosti a hanebnosti nese rovněž svou ideální vizi vznešenosti a jakoby sám nevěděl, co přesně se svým životem dělat. A závěrečná etická otázka mi neustále vrtá hlavou.

Povězte mi. Co je lepší? Laciné štěstí nebo vznešené utrpení?

5 16.08.2019

Z těchto dějin jsem trochu na rozpacích. Na jednu stranu vcelku dobře vysvětluje jednotlivé školy a směry a s tím i spjaté autory. Na druhou stranu nechápu to, že se zde objevuje mnoho jmen, které (s prominutím) nejsou tak moc podstatné pro dějiny psychologie, ale za to autoři, kteří nám nechali nemalý odkaz, jsou zde opomenuti. Jeden příklad který mluví za vše, je absence Eriksona. Jak zrovna ten může chybět v dějinách psychologie mi zkrátka hlava nebere.
Jinak se jedná o dobře srozumitelný text, v němž základní a důležité informace jsou (tedy většinou), ale jako samostatný materiál pro okořenění vědění bych tuto knihu určitě nedoporučil. Ačkoliv jsem si vědom toho, že se jedná „pouze“ o dějiny daného oboru, tak je zkrátka třeba další literatura - už jen z toho důvodu opomenutí některých autorů.

5 29.04.2019

Don Quijote se dá popsat jediným oxymóronem – tragická komedie. Pokusím se vysvětlit, co tímto vlastně myslím.

Na první pohled je patrný hlavní motiv. Člověk obětujíc takřka vše, aby se vydal za pronásledováním svého snu a přitom nehledíc na překážky a soudy ostatních nechápajících lidí. Téměř motivační kniha, se kterou se jistě ztotožní spousta lidí, kteří taktéž (mnohdy až naivně) jdou po své vlastní cestě plné nástrah za svým vysněným cílem. To potvrzuje i hromada nadšených komentářů zde. A nutno podotknout, že takto jsem příběh tohoto bláznivého rytíře vnímal také. Ale s odstupem času ve mně utkvěl pocit zcela odlišný.

Nemohu se zbavit negativního pocitu ze samotného konce. V této době se už nikoli důmyslný rytíř Don Quijote de La Mancha, nýbrž pouhý zchudlý šlechtic Alonso Quijano, zmítá v nemoci ve své posteli a dojde k uvědomění, jak absurdní jeho činy vlastně byly, a jak pošetilý celou tu dobu byl. Tento náhlý negativní obrat se v mé mysli usadil mnohem silněji nežli zmíněný pozitivní motiv.
A to mi již nedovolí nahlížet na toto šílené dobrodružství jinak, než jako na tragickou komedii.

5 05.12.2018

V tomto díle, se vyskytuje spousta a spousta filosofických debat a otázek a já nemám výtky! Otázky týkající se pojmu svobody, financí, vlády a vlastně života obecně. Tyto pojmy zná každý jeden z nás, ale kdo je schopen tyto pojmy definovat či vymezit?

Mimo tuto vsuvku, se příběh posouvá na velice svéráznou dvojici, kterou si musí oblíbit zkrátka každý. Samozřejmě mám na mysli Tehola a Bugga, kteří umí velmi překvapit...
A druhá velká dějová linka, týkající se, do této doby téměř neznámé rasy, Tiste Edur, kteří mě taktéž upoutali úplně novou kulturou a víme další střípek z historie celé této říše.

Avšak velmi mou pozornost poutá Chromý Bůh, jelikož zde hraje velkou roli, ale stále o něm nevíme vlastně nic, odkud je? Nebo vlastně jen, kdo vlastně je?

Samozřejmě to nejsou jediné dějové linky, jsme přece v Malazu, ale vypsat zde vše zkrátka nejde, už jenom proto, že zkrátka musíte číst dál.

5 23.04.2018

Další díl dočten, další obdiv autorovi a další sled různých pocitů a myšlenek a další část Knihy padlých odhalena. Strašně moc jsem si zamiloval ten pocit, který se objevuje v zatím každé knize z tohoto krutého světa. Půlku knihy člověk jen pobírá co se děje a poté přijde teprve vysvětlení v podobě obrovského zvratu či události a děsně mě hřeje u srdce, když se dostanu k tomuto momentu...

Velmi mě mimo jiné zaujala příběhová linka válečníka Karsy Orlonga a především jeho osobní vývoj z, až téměř bezduchého barbara, k trošku uvažujícímu barbarovi.
A nejvíce mě okouzlil Onrak Zlomený a Trull Sengar. Jejich části naneštěstí nebyly moc rozsáhlé, ale o to více emotivní.

A na závěr, dát méně nežli 5 hvězd tomuto skvostu, je
zkrátka nemyslitelné...
Urugale, buď mi svědkem!

5 03.03.2018

U této knihy mě udivovaly přívaly naprosto odlišných emocí, v jednu chvíli člověk vnímá mocnou vřavu bitvy a dokonce i cítí pach kouzel z otevřených chodeb, aby následně jeho srdce bylo rozdrceno smutkem a zoufalstvím a toto vše je zakončené humorem a celé podáváno v nezměrné ukrutnosti a tajemnosti.
Ale nejvíce mě ohromilo celkové konečné propletení děje, vysvětlení nejasností ale především, oproti minulým dílům se zde již nakousne i historie jež sahá 300 000 let před spánek Ohnice a s nadšením čekám, jak se tato epická sága bude vyvíjet dále.
Samozřejmě méně nežli 5 hvězd snad ani dát nejde. :)

5 21.01.2018

Na této knize mám nejraději první polovinu a to sice část odehrávající se v podpalubí, kde je atmosféra tak šíleně moc depresivní a hustá a je to zkrátka pan Poe se vším všudy, ale za to druhá část, více mystická a zasazená na ostrov ke mně již nepromlouvala takovým silným dojmem. Ale ve finále je to úžasný a naneštěstí jediný, román této temné mysli, který by si měl přečíst každý, kdo se považuje za nadšence hororů, či ho pan Poe oslovil.

5 18.10.2017

Lidská mysl je jedna velká záhada. Pan Freud objevil jednu její část, a to podvědomí. Já jsem na druhou stranu díky tomuto spisu sám začal jinak pohlížet na mysl jak mou, tak i ostatních.

5 08.08.2017

Četl jsem Knihu smíchu a zapomnění dvakrát s asi tříletým odstupem. Zpočátku jsem tento kousek považoval za nejslabší dílo Kunderova repertoáru a přesně tato skutečnost mě vedla k návratu ke Knize. Ukázalo se, že to byla skvělá volba, jež mě opět přivedla k Tamině.

V posledních letech jsem zjistil, že nemám příliš v oblibě povídky. Od přečtení Nesnesitelné lehkosti bytí a esejů o literatuře mnohem více má čtenářská pozornost tíhne k románům. Tato Kniha pro mě tak byla jistým zklamáním. Měl jsem neutuchající tendence vnímat ji jako méně povedené Směšné lásky a dlouho jsem se k ní nechtěl vracet a raději jsem opakovaně četl jiné Kunderovy romány. Můj omyl jsem odhalil až při pochopení (a spíše ocenění) literárního experimentu, jehož se autor na stránkách dopouští. Ač je tato informace uvedená v samotném doslovu a patrně se projevuje v každém z příběhů, přesto jako by se mi dokonale vyhnula.

Kniha smíchu a zapomnění totiž dokonale dostává svému jménu. Je to skutečně kniha o smíchu a zapomnění a tento triviální popis je nutné mít při čtení neustále na mysli. Když se čtenář oprostí od očekávání „standardního“ románu v duchu Valčíku či Žertu, tehdy se mu dostane odměna. Zpětně jen špatně chápu, proč mi tenhle evidentní a do očí bijící fakt unikal či proč jsem ho dostatečně nedocenil. Hlavním na tomto románu není jednotný příběh, ani žádný protagonista (ačkoli Tamina by mohla takové tvrzení zpochybnit), nýbrž motiv; respektive dva motivy. Teprve po uvědomění si, že vypravěčem je smích a zapomnění, jsem dokázal Knihu patřičně ocenit. To oni vypráví příběhy a konceptualizují se. To oni čtenáři říkají něco o sobě stejně tak, jako nutí čtenáře nahlížet je jinak.

Dodnes nerozumím tomu, proč mi pochopení trvalo tak dlouho a kroutím hlavou nad rozhodnutím svého minulého já, jež Knihu pojímalo dokonale špatně. Zcela jsem na to zapomněl a dnes se tomu jen směji.

4 06.04.2024

Pokud nepatříte mezi suverénní jedince, kteří měli jasno o tom, kým jsou už v mateřském lůně, tento útlý román ve vás musí vyvolat otázky. Nepříjemné a zajímavé otázky o vlastní minulosti. Demián totiž není o ničem menším, než o hledání či tvoření sebe sama. Pro prezentaci tohoto všech se dotýkajícího problému se Hesse rozhodl trápit mladého Emila Sinclaira nekompromisní a hlubokou psychoanalytickou sondou do jeho života.

Pokud by se snad někdo rozhodl podniknout podobnou sondu do mého nitra, rozhodně bych nebyl nadšený. Snoubila by se tu zvědavost týkající se mého skrytého já s odporem vycházejícího od nechuti vědět o sobě to, co se dozvídáme my, čtenáři, o Emilovi. A přesto bych chtěl číst takto psaný román o sobě, abych na sebe mohl nahlédnout optikou všeprostupujícího pohledu pro lepší vysvětlení mých určitých vlastností a rysů. A přesto bych nechtěl!

Podobné úvahy mne vedly k dotazu, zdali jsem sám měl svého Maxe Demiána, který mě ovlivnil za rámec mých osobních možností, čímž ze mě učinil naprosto jinou osobnost, kterou bych jinak nemohl být. Případně lze dotaz obrátit a ptát se, zdali jsem sám nebyl ve svém životě někomu Demiánem. A upřímně? Tento dotaz mi přijde ještě zajímavější. Vždy je přeci příjemnější vrtat se v někom jiném. Nebo se pletu?

Demián (nyní ve smyslu románu) je fascinující dílo, u něhož si budete klást spoustu otázek. A dovolím si říct, že i tehdy, nejste-li příznivci psychoanalýzy, protože ať chceme nebo ne, naše jáství není produktem vlastního svrchovaného rozumu, nýbrž se jedná o všemožnou spleť vlivů pocházející z výchovy, vzpomínek, sociálního prostředí a v neposlední řadě od našich soukromých Demiánů.

A koho by úvahy o vlastním já nezajímaly?

4 10.08.2021

Sartre je znám tím, že svou filosofii prezentuje uměleckou formou. V Nevolnosti líčí bezprostřední styk se surovostí existence a stejně dobře v Cestách k svobodě řeší další z klíčových pojmů - svobodu. Tedy otázku toho, co pro nás znamená svoboda jednání a následná odpovědnost za spáchané činy.

Jako kulisu pro explikaci těchto myšlenek nám slouží nechtěné těhotenství Marcely s Matoušem, doktorem filosofie. Ten se rozhodne pro potrat. Problém spočívá v tom, že se rozhodne za oba a jak si Marcela tuto skutečnost uvědomí, máme tu kolizi dvou proti sobě stojících svobod. Matouš si chce totiž za každou cenu udržet svou svrchovanost a závazek v podobě dítěte by ho o ní definitivně připravil. Avšak časem se Matouš dostává do něčeho, co nazývá věkem rozumu a otázka suverenity se přehodnocuje. Ale to vyzrazuji příliš příběhu.

Sartre je píšícím filosofem a jako takový své ideje představuje v románech, povídkách a hrách. Vzhledem k tomu, že je spisovatelem dobrým, vše funguje výborně. Až mě mrzí, že se více myslitelů nevydává podobnou cestou prezentace svých myšlenek prostřednictvím literatury, která je dost přístupná.

Zároveň mi je líto, jak jsou Cesty k svobodě opomíjené na úkor již zmíněné Nevolnosti či Zdi a ač se jedná o skvělá díla, věřím, že si Cesty zaslouží více pozornosti. S tím souvisí i lítost nad absencí překladu třetího a posledního dokončeného dílu Cest.

Pokud vás zajímá Sartrovo zpracování slavného odsouzení ke svobodě a nechce se vám prokousávat Bytím a nicotou, pak je tohle dílo pro vás.

4 20.07.2021

V roce 1994 vyšla česky kniha s názvem Dějiny šílenství, která však svým obsahem odpovídá tak třetině francouzského originálu. Teprve nyní, tedy o takřka 30 let později, se českému čtenáři poprvé dostává možnost přečíst si původní nezkrácenou disertační práci Foucaulta z roku 1961. A je to vážně něco.

K obsahu samotnému se zde vyjadřovat nehodlám, jelikož na takto malém prostoru by jakákoli snaha o shrnutí působila značně komicky a nedostatečně. Každopádně pokud by vás zajímalo, o co zde Foucaultovi šlo, pak nabízí wikipedie vcelku solidně podané informace.

Já zde kromě kratičké faktické vsuvky na začátku zmíním snad jen to, že pokud se hodláte věnovat pověstné archeologii vědění, tímto rozhodně nezačínejte. Ač se jedná o první práci z této oblasti, silně v sobě nese známky Foucaltova raného uvažování, které je prosáklé jazykem fenomenologie. Díky tomu jsou některé kapitoly dost těžko čitelné a u čtenáře bez patřičné zkušenosti s fenomenologií se mohou začít projevovat známky šílenství.

Náhoda tomu chtěla, že jsem v jeden večer při prohlížení této knižní databáze narazil na úvodní stránce na e-knihy zdarma, kde na mě pokukoval zrovna Hrabal s jeho Ostře sledovanými vlaky. Původně jsem neplánoval strávit svůj večer s Hrabalem, ale jelikož jsem od tohoto uznávaného autora doposud nic nečetl, řekl jsem si ono „jasně, proč ne?“

Stejně jako Ota Pavel, mě nikdy Hrabal nelákal. Považoval jsem oba tyto autory za spisovatele spoléhající na sentimentalitu stylu „jó kdysi za našich časů, to bývávalo líp!“ Po přečtení vychvalovaných vlaků můžu prohlásit, že jsem měl pravdu jen na půl. Pokusím se vysvětlit, co za problém jsem měl s celou knihou, jelikož dle zdejších komentářů Ostře sledované vlaky může hodnotit nízko jen mladý nesečtělý maturant, který neví nic o literatuře a o životě ještě míň.

Co můžu vyzdvihnout je rozhodně atmosféra malé vlakové stanice, která v knize (bohužel) jako jediná skutečně exceluje. To je ovšem na šedesáti stránkách to vskutku málo. Nedostatky brutálně převažují.

Hlavní problém nacházím v samotných postavách a situacích, kdy spolu interagují. Kromě toho, že vypravěč je absolutně neuvěřitelná postava, která má potřebu zbavit se svého traumatu z neúspěšné sexuální epizody (která je rovněž velmi uvěřitelná) tak, že o tom bude s každou další ženou mluvit a „svádět“ je, nedává vůbec žádný smysl rozhodnutí, které tato postava udělala na konci s panem Hubičkou (další vynikající postava, která je schopna se bez jakéhokoli následku chovat jako dítě při svém vlastním disciplinárním řízením). Rozhodnutí sabotovat ostře sledovaný vlak bych si představil jako psychicky vypjatou situaci, v níž jedinec bude promýšlet, co tím způsobí sobě, svým bližním a samozřejmě nepřátelům. Dala by se napsat celá kniha jako jeden dlouhý monolog člověka v tak tísnivé situaci. Zde celé rozhodnutí padne bez jakéhokoli motivu a přijato je našim protagonistou stejným myšlenkovým pochodem, se kterým jsem já začal číst tuto knihu. „Hele, odbouchneme vlak?“ „Jasně, proč ne.“
O podobně stupidní situace není nouze. Stačí si jen připomenout již nastíněnou situaci, kdy náš vypravěč zažije příjemnou chvíli se slečnou, s níž prohodil tři věty, z nichž jedna spočívala na stížnosti ohledně nedostatečné sexuální výkonnosti.

Jednoduše podáno: nerozumím komentářům vyzdvihující tuto knihu na piedestal literatury pro svou lyrickou poetičnost. Jediná poetičnost v Ostře sledovaných vlacích spočívá v krásně vykreslené atmosféře železniční stanice v momentech, kdy se na scéně neobjevují žádné postavy.

Tato kniha je zkrátka příliš absurdní pro realisticky vykreslenou protiválečnou prózu, málo lyrická pro poetický výlet do starých dobrých časů a příliš málo absurdní na to, aby mohla být vnímána jako absurdní skvost typu Ionesca či Becketta.

No a závěrem?

Závěrem mi nezbylo nic.

Eseje od Milana Kundery jsou neuvěřitelně kouzelné hned z několika důvodů. Jsou fascinující svou lehkou čtivostí, která je zapříčiněna samotným autorem, jelikož se sice jedná o člověka mnohostranně vzdělaného, ale zároveň (a to především) o romanopisce.
No a právě tento romanopisec píše eseje jako romanopisec o románech a jiných romanopiscích. To zapříčiňuje nejen čtivost, ale také spoustu informací podaných nikoli v jazyku akademičtiny. Tento fakt ocení hlavně ti, kterým se tento „jazyk“ vyhnul.

Ohledně této konkrétní sbírky si dovolím souhlasit s pumlem, který píše, že tyto eseje patří k nejlepším od Kundery. Zároveň plně souhlasím s jejich aktuálností, kterou bych si však dovolil poněkud aktualizovat. V tomto roce totiž vyšla ona nechvalně známá biografie o Kunderovi z pera Jana Nováka a je až s podivem, jak se přesně k takovým životopisným knihám vyjadřuje sám Milan Kundera.
Skvostná ironie!

4 01.12.2020

Pokud se mělo jednat o knihu, která má donutit jedince v rutinním životě ke změně, je příliš krátká a plytká. Pokud se mělo jednat o knihu, která má dodat mnoho zajímavých myšlenek ohledně výhody časových možností beze spánku, je příliš stručná (a k tomu má příliš zabedněnou vypravěčku). A pokud se mělo jednat o knihu, která podá zajímavý fantastický příběh o nespavosti, pak chybí lepší vysvětlení a především dokončení celého příběhu.

Ve finále tedy Spánek působí jako kniha snažící oslovit velkou škálu lidí, čímž na konec sama sebe sráží dolů a působí jako divný spletenec různých spolu nesouvisejících motivů.
Na povídku jí schází větší spád a na knihu s větším poselstvím zase postrádá délku a větší propracovanost. Jednoduše bych knihu ohodnotil jako přemotivovanou novelu, která vlastně neví, čím chce být.

Radši či přečtěte onu milionkrát zmíněnou Annu Kareninu. Uděláte líp.

4 29.04.2020

Ač mě zpočátku (skoro až nepříjemně) překvapila obsáhlost této knihy, stejně jsem po ní sáhl. A neberte mě špatně, jsem zvyklý na bichle o tisíci stran, ale u odborného textu je to poněkud větší výzva. Každopádně je třeba hned ze začátku podotknout, že to rozhodně stojí za to.

Upřímně jsem zatím nečetl takhle obsáhlý úvod do oboru. Spíše se většinou jednalo o knihy v rozsahu maximálně 200 stránek, avšak tahle kniha je něco jiného. Nejen že vysvětluje psychologii velmi jednoduše (mnohdy až příliš), ale je velmi čtivá a různé příklady na lepší explanaci experimentů či teorií v doprovodu obrázků jsou zkrátka úžasným aspektem.

Shrnutí je vskutku snadné. Pokud se zajímáte o psychologii a nechcete jen prozkoumat vnější obal tohoto oboru, nezbývá mi, než vám Psychologii doporučit.

A na závěr takový bonus. Atkinsonová ji zpracovala tak lehce a s tolika odkazy, že ji pochopí i méně chápavý jedinec.
Tedy za předpokladu, že ho neodradí těch 800 stran. Což nejspíš jo. Ale i tak. Troška optimismu asi neuškodí.

4 29.04.2019

Ačkoli tato kniha byla původně psána jako „pouhá“ příručka pro vojevůdce o tom, jak co nejlépe dosáhnout vítězství, tak z dnešního pohledu se dá interpretovat různě. A i přesto že já opravdu nejsem člověk, který se snaží hledat v knihách takové záměry, které tam autor nevložil a takové snahy považuji za dezinterpretaci díla, zde se tomu zkrátka nevyhnu.
Tato kniha poskytuje vskutku rady jak vést válku. Avšak tyto rady jsou v našich očích (které jsou o půl třetího tisíciletí mladší) užitečné i v dnešní době. V našich vlastních osobních válkách.

Konečně je to tu! Zakončení dějové linky Rudé gardy a vlastně i velké odhalení, vysvětlujíc, co vlastně je zač tahle K'azzova kumpanie. Musím říct, že ačkoli pár náznaků bylo a člověk mohl tušit jak to s nimi vlastně je, stejně jsem jen zíral se spadlou bradou a husí kůží po celém těle.

Každopádně něco ke knize jako takové. Neuvěřitelně moc jsem si užíval popis doposud nepoznaného kontinentu Assail a s tím i hromadu nových postav, jejichž dějové linky jsou zde propletené mistrovsky. Rozdíl mezi Eriksonem a Esslemontem je už opravdu jen minimální. A tyto rozdíly zde nejsou nedostatky Esslemonta, jako u některých předchozích dílů, ale jen trošku jiným stylem vyprávění.

Sečteno a podtrženo, za mě se jedná (společně s Jablkem, Žezlem a Trůnem) o nejlepší díl Malazské říše.
Už ať jsou přeloženy další knihy, které nám mohou vyrazit dech.

4 02.02.2019