Dyaebl komentáře u knih

Hana je hodně ceněná kniha a byla dokonce přeložena do několika jazyků. Zároveň je vyzdvihována jako kniha, která „není jen další knihou o holokaustu“. Se zájmem jsem se na ni tedy podíval, avšak stále jsem držel na uzdě své očekávání s poněkud cynickým přesvědčením, že v českém prostředí kniha s takovou popularitou a reklamou nemůže mít příliš valné literární kvality. Pří čtení jsem se nemohl zbavit pocitu, že tohle skutečně je kniha o holokaustu. A co víc, kniha o holokaustu se stejným tématem jako již tisíc knih před Hanou.

Pokud bych ji měl hodnotit jako seriózní román a srovnávat ji tedy s historií a současností tohoto žánru, příliš vysoko by nestála. Označit ji za brak by zase neodpovídalo její podstatě. Vzdám-li se podobné kategorizace, zbyde mi příběh. K Haně tedy přistupuji jako k příběhu. A jak si tento příběh vede? Z mého pohledu průměrně.

Příběh tří generací rodiny z jednoho městečka odehrávající se kolem druhé světové války. Máme tu situaci před, během a po holokaustu a nemohl jsem Hanu nevnímat poněkud lacině právě z důvodu autorčiny volby, co se zasazení týče. Řeknu-li to hrubě, kdo by to jen čekal, že se lidem povede během války špatně a koho by jen napadlo, že koncentrák asi nebude ideální místo k životu. Mornštajnová však užila tohoto motivu a podala nám další knihu o tématu, které se mi zdá poněkud vyčpělé, jelikož knih z této kapitoly lidských dějin již máme spoustu a navíc nejedna z nich pochází z pera skutečného přeživšího podobných hrůz. Avšak to autorce nevyčítám. Vyčítám jí to, že dosahuje lehkých melancholických nálad a pocitů u čtenářstva tím, že zasadí příběh do bolestivé situace. To je z hlediska spisovatelství velmi snadný způsob, jak vyvolat soucit a kýžené emoce.

Na stránku druhou se skutečně jedná o dobře strukturovaný a vyprávěný příběh, kterému bych i odpustil předešlé výtky, kdyby se nebál více rozvíjet myšlenky a nechal postavy či vypravěče více rozjímat nad událostmi a tématy. Sem tam nějak zajímavá úvaha by příběh i mohla i přiblížit vážněji laděné literatuře.

Takhle se jedná jen o příběh jako spousta dalších. Bolestný pathos s dobrou příběhovou strukturou vyprávěný v dobré češtině. Průměr s nenaplněným potenciálem.

20 29.08.2022

Po Nadaci jsem sáhl, aniž bych věděl, o co se jedná. Jméno Asimov je neodmyslitelně spjato se sci-fi a Nadace je jedna z největších klasik žánru, a tak jsem se rozhodl tento půl století starý kousek prozkoumat.

Tento žánr má obecně tendenci knihy vystavovat zkoušce času, neboť čím více se autor pouští do sáho dlouhých popisů technologií a fungování celého světa, tím více hrozí, že za půl století se dílo bude jevit jako jeden velký nonsense. Nutno podotknout, že u Nadace jsem neměl tento pocit a může za to především fakt, že se jedná o dílo především politické.

Nadace je velmi specifický počin. Jelikož se nejedná o příběh jedinců, nýbrž celé Základny (což je druhý možný překlad díla), jež se má stát jádrem nové civilizace, tak se tu setkáváme s různými postavami, které následně opouštíme, neboť se příběh posouvá v čase. Tento aspekt knihy ji činí unikátní a nacházel jsem opravdové potěšení ze sledování vývoje celé této společnosti napříč 70 lety a z pozic různých hráču. Na druhou stranu mne mrzí, že už se nesetkám s charismatickým Hardinem či se samotným otcem Nadace Hari Seldonem. A to jsem ještě nijak více nezmínil sociálně-politické problémy, které tu Asimov zpracovává a řeší skvělými intrikami a jak už to u takových problémů bývá, podobné tu máme i dnes.

Nezbývá než dodat, že jsem byl Nadací příjemně překvapen a určitě se k ní vrátím v dalších dílech.
A také to, že tato klasika opravdu nepodléhá nekompromisnímu zubu času.

14 11.09.2019

Kdysi dávno mi jeden známý řekl, že tato kniha je o člověku, který spáchal zločin a poté se kvůli výčitkám musel doznat a přijmout trest. V podstatě je to pravda, ale je to stejně pošetilé, jako prohlásit, že Mona Lisa je jen patlanina různých barev.

Od začátku knihy víte, jak to celé dopadne, ale to vám vůbec nic neubere na čtenářském požitku, neboť to, čím tento skvost vyniká, je způsob vylíčení všech těch mrazivých scén, ale mnohem více samotných pocitů a myšlenek. Psychologie postav, ať už mladého a ctižádostivého Raskolnikova, jeho věrného dobrosrdečného společníka Razumichina, prohnaného Lužina, či vychytralého Porfirija, je zkrátka dech beroucí. Každý motiv, každý čin, každá myšlenka. Vše je zde popsáno do nejhlubších detailů tak moc, až ty pocity viny a nenávisti a ukřivděnosti čtenář cítí sám.

A do toho všeho teorie zločinu, jež si Rodion Romanovič vymyslel a která mu následně zničila celý život, neboť nic není horšího než uvědomění si vlastní slabosti a povinnost nést následky...

Tato kniha a pocity v ní v člověku zůstanou pod kůží opravdu dlouho.

14 25.06.2018

Fascinuje mě, že spousta lidí je schopná tuto knihu odložit se slovy, že je to hnus a nic než porno a mnohdy ti samí lidé chrochtají blahem nad promyšleností 50 odstínů...
Zajímavý svět.

Každopádně od knihy člověk nesmí čekat nic, než čistou a nefalšovanou pornografii, kterou autor (ať je to Wilde či nikoli) napsal, aby zboural meze morálky v tehdejší době, aby pobouřil lidi a donutil je zamyslet se nad tématem sexuality a tím, proč jsou veškeré choutky sexuální povahy špatné, ale v soukromí se jim oddáváme každý.
A ne snad?

12 03.03.2018

Dlouho jsem si knihu a vlastně i celou sérii plánoval přečíst, a proč mi to tak trvalo? Protože jsem věděl, že jak se do Malazu dostanu jednou, už mě nepustí. Jako úvod je to úžasná kniha. Člověk si ji musí vychutnat, zjišťovat informace, skládat si příběh a historii říše i postav, poznávat jak vlastně funguje magie a vlastně celý svět.
Ovšem není to pro každého. Malaz je pro náročnější čtenáře, kteří milují poznávání nepoznaného záhadna a temně kruté a nemilosrdné fantasy, ale pokud člověk dá panu Eriksonovi šanci, zaručeně nebude litovat!
1.3. 2020 Mám za sebou první re-read a nutno podotknout, že zážitek je to nesčetněkrát lepší. Díky znalostem z celé ságy mi hromada věcí dává konečně smysl a dokonale to zapadá do kontextu celého příběhu. U Malazu je zkrátka nutnost podstoupit minimálně 2 čtení, abyste z příběhu dostali maximum.

12 29.07.2017

Kniha, jež byla schopna způsobit vlnu sebevražd a upřímně se ani nedivím. Goethe nám zde předkládá v zásadě velmi okoukaný motiv nešťastné lásky. Tak čím se zrovna mladý Werther tak moc liší?

Jednoduše úplně vším. Ať již mluvíme o poetickém jazyce, krásných popisech přírody či o beznaději a utrpení jednoho mladíka.
Co je však nejvíce fascinující, je psychologické vyobrazení našeho mladého hrdiny od jeho šťastných začátků doprovázených čerstvou zamilovaností přes absolutní beznaděj z neopětované lásky, až po úplný klid na duši poté, co se rozhodne spáchat finální čin.
A pokud čtenář prožívá podobná muka jako mladý Werther, opravdu se může zdát sebevražda snadným řešením, neboť poskytne tolik žádanou útěchu a klid. Nikdy mě nepřestane fascinovat, jak moc emoce ovlivňují naše životy a jak moc knihy ovlivňují naše emoce...

11 19.09.2018

Román srovnatelný s Dostojevským. Netrpělivost sice nedisponuje takovým utrpením, které zvládá skrze slova předat autor Bratrů Karamazových, ale psychologickými popisy a analýzami soucitu se mu více než dobře vyrovnává.

Zweig mě navíc překvapil primárně svým úvodem k samotnému románu, u něhož stále nevím, jak ho mám pojímat. Historka o vojákovi, který spisovateli předává svůj příběh je buďto úžasná událost, která dala zrod skvělému dílu, nebo zcela geniálním metanarativním prvkem s nímž si Zweig humorně pohrává. Tak či tak jsem se u ní královsky bavil podobně, jako u samotného románu.

K soucitu jako takovému nemám co dodat. Po přečtení Zweiga mám pocit, že vyřkl vše, co jen lze o soucitu říci. Mistrným způsobem ukázal, jak silnou zbraní soucit může být, není-li reflektován. V mysli pak zůstává jen hořká otázka: pokud i tak nesobecký a lidský cit jako soucit dokáže působit bolest a utrpení, existuje pocit, který by nevedl na dno lidské duše?

10 06.04.2024

Démon je naprosto dechberoucím dílem. Nedokážu ani plně strávit, jak moc Lermontov skrze postavu padlého anděla dokázal vyjevit své vlastní pocity a bolesti.

Obvykle nejsem velkým čtenářem romantických textů, ač vlastně ani nevím proč, jelikož mi jejich témata jsou nesmírně blízká. Třeba Childe Haroldovu pouť či Odpoutaného Prométhea mám na seznamu knih, co si plánuji přečíst už dlouho, ale přesto jsem se ocitl v hlubinách ruského romantismu dříve, nežli jsem stihl zakotvit v přístavech toho britského. A jednalo se o dokonalou náhodu, jež mě přivedla k prožití úžasných pocitů doprovázejících četbu Démona.

Alegorie, s níž zde Lermontov přichází je totiž vážně působivá a ač je nám čtenářům prezentována skrze démona, je ze své podstaty absolutně lidskou.
Prázdná schránka bloudící světem.
Prázdná schránka ožívající pod tíživou silou lásky.
Odporný čin spáchán jen a jen pro lásku.
Život nabývající smyslu díky lásce.
Život upadajíc do chmurných hlubin po ztrátě lásky...

Pokud jste doposud Démona nečetli, neváhejte.
Zde na Databázi ho najdete zdarma v podobě e-knihy a čtěte. Čtěte a žasněte! Nechte se unášet líbivými verši a prožijte na vlastní duši lásku a bolest spolu s Démonem.

Trpte a hledejte naději spolu s Lermontovem.

Po přečtení Houellebecqova debutu Rozšíření bitevního pole mi došlo, že není takový cynik a misantrop jak se skrze texty projevuje. V hloubi duše je nesmírný romantik a vlastně idealista, který jen vidí úpadek lásky ve světě a v mezilidských vztazích a takto vyprázdněnou skutečnost ztvárňuje ve svých dílech. A v románu Zničit tato jeho skutečná povaha prosvítá skrze stránky doposud nejvíce.

Postavy se zde nachází v mizerných a na první pohled bezútěšných situacích a postupem času se skrze skoro-smrt v rodině začnou mezi sebou navzájem sbližovat a nacházet to, u čehož se dlouho domnívali, že je definitivně pryč – naděje a láska.

Vážně bych nečekal, že se až tak moc dokáže Houellebecq otevřít světu. Tak krásný popis změny vztahu Paula a Prudence jsem doposud v příliš románech neviděl. Znovuobjevování ztraceného citu a sbližování dvou lidí, co spolu žijí jen ze setrvačnosti a následná proměna takřka celého vnímaného světa, která se s tím pojí. Poprvé se mi stalo, že mě kniha od tohoto „cynika“ skutečně dojala. Hlavně závěr knihy je emocemi napěchován až k prasknutí a jsem rád, že je Zničit pořádná bichle. Díky tomu je v ní více prostoru pro vyjádření a těch pět set stran uteklo jako voda.

Vynikající dílo. Houellebecq mne opět dostal.

10 03.12.2022

Ohledně tématu migrace se vyjadřovat nebudu. O tom zde už skvěle píše Jackjelly.
K tématu nenávisti zmíním jen to, jak je zvláštní, že nenávist je založená především na drobných rozdílech. Nikoli na zásadních odlišnostech. Copak už jste někdy slyšeli, že by někdo vyjadřoval svou nenávist vůči Eskymákům nebo Aborigincům? Spíše se střetnete s nenávistí hrdého Moravana namířené proti blbému Pražákovi.

Avšak co považuji za důležité zde více rozvést, se týká právě tzv. ur-fašismu neboli věčnému fašismu.
Na základě pronikavé historické analýzy různých fašistických režimů dochází Eco k závěru, že oproti nacismu je fašismus mnohem fluidnější a přizpůsobivější termín - proto existence mnoha fašismů. Všechny však vykazují určité znaky, které zde Eco popisuje (je jich 14) a z nichž mrazí. Některé zde stručně zmíním.

Velmi silný tradicionalismus. Odmítání modernismu. Co je moderní, je totiž nutně zlé, jelikož to jde proti dobré tradici. Nesouhlas s různorodostí. Jediným privilegiem jedince bez společenské identity je to, co je společné všem - fakt, že se narodili ve stejném státě. Velmi silný nacionalismus podpořen xenofobií a velkými konspiracemi, jelikož nás „oni“ ohrožují. Odmítání pacifismu, jelikož život je permanentní boj. Odmítání rozvažování nad činem. Čin je totiž krásný sám o sobě a přemýšlení je formou kastrace. Odpor k intelektuálům (kteří za každého fašistického režimu byli první umlčováni). Hojné používání výrazů jako „intelektuálské svině“ či „univerzity jsou doupata komunismu“.

Nepřipomínají vám tyto znaky něco?

10 06.05.2021

Nejvíce mě uchvátil Řbitov Zviřátek jednou věcí. Ne tím motivem, ne oživlou kočkou a legendou okolo celého pohřebiště, ani ne malé dítě jež povstalo z mrtvých, ale to, jak ztráta někoho milovaného, zapůsobí na mozek takovým způsobem, že z toho mysl zešílí a ztratí část vlastní lidskosti.

Nejhrůznější motiv je tu smrt vašeho vlastního synka a jak vás to zničí a donutí udělat nemyslitelné věci... V tom spočívá ta krása této knihy.

10 03.03.2018

Toto je velmi unikátní počin ve světě fantasy. Není zde a pravděpodobně už ani nebude nikdo, kdo by stvořil něco takhle propracovaného, krásného a především originálního. Plného lásky a nenávisti, věrnosti a hříchu a chtíče...
O tomto díle by se daly psát eseje, ale ty už jsou napsané lidmi přede mnou a tak mi nezbývá než vyjádřit smutek nad tím, že Silmarillion nebyl napsán a nalezen před biblí, to bychom totiž místo Boha uctívali velkého Eru Ilúvatara, neboť přiznejme si to.
Toto dílo je opravdu alternativní biblí.

10 05.09.2017

Vezmete-li do rukou tuto knihu, ihned vás upoutá předmluva, jejíž autorem je kamarád Jordana Petersona. Tato předmluva, či spíše řečeno óda, nám popisuje toho nejgeniálnějšího myslitele všech dob. Tak otevřený, chytrý, charismatický a skromný není nikdo jiný na světě!
Já nevím jak to vnímáte vy, ale na mě předmluva podobného typu působí alarmujícím dojmem.

S postupující četbou jsem si poznamenal následující charakteristiku Petersona: vzdělaný youtuber prodávající evidentní a reakcionářské konzervativní kecy, hrající si na objevitele lidské moudrosti v kabátku absolutní skromnosti.
Po dočtení celé knihy se mi má slova jen utvrdila.

Už jen styl, v němž je napsána mě irituje. Celá kniha je typicky stylizována do toho, že půjde na trh a bude prodávána. Sám JP na začátku přiznává, že knihu psal takřka na zakázku jeho agentky, která viděla příležitost, že by z jeho videí na youtube měl udělat
knihu-produkt, protože bylo jasný, že si to všichni jeho diváci koupí. A tomu je následně přizpůsoben celý jazyk. Výsledkem je typická self-help kniha tvářící se seriózně.

Zjednodušeně řečeno tu postrádám upřímnost, s níž by autor knihu psal. Místo aby sdělil nějaké zajímavé postřehy a ideje (jak to ostatně dělal třeba Sartre, jehož JP vysloveně vykrádá, aniž by ho zmínil; jedna z kapitol-pravidel se jmenuje Převezměte zodpovědnost za svůj život), tak jen prodává a prodává.
Navíc vychází z evoluční teorie, z níž si bere to, co se mu hodí (příklady ze zvířecí říše, které zrovna podporují tezi) a k tomu ji navíc bagatelizuje až hrůza. JP tady vlastně hájí nerovnost s tím, že v přírodě je evolučně běžná.

Nejvíce absurdní na celé knize je fakt, že autor sám není schopen žít podle jeho „pravidel“ a nedávno se psychicky zhroutil a musel se léčit. A k tomu navrch napsat dalších 12 pravidel.

Nevím, zdali lze brát vážně rady do života od člověka, jemuž samotnému nebyly nic platné. Avšak to přenechám, drazí čtenáři, na vás.

Mně nezbývá, nežli souhlasit se Žižekovým prohlášením:„ Opovrhuji knihou, která vám řekne, jak máte žít, jak být šťastní! Filosofové pro vás v tomto ohledu nemají dobré zprávy. Věřím, že první povinností filosofie je pomoci vám pochopit, v jakých sračkách se nacházíte!“

9 03.10.2022

S Kotletou mám velmi zvláštní vztah. Tehdy v době vydání Nářezu mi bylo třináct čtrnáct let a jako mladý fanda fantastiky neznajíc téměř nic z tohoto žánru jsem se naučil kupovat knihy v knihkupectví, přičemž rozhodujícím faktorem byla obálka a anotace knihy. Neřešil jsem pověst ani autora ani knihy. A recenze či knižní doporučení mi byly na míle vzdáleny. Tento přístup se ukázal jako užitečný, neboť bez něj bych nikdy nevzal do ruky knihu začínající větou: „Mluv, zmrde!“

Nebýt tohoto úderného začátku, nejspíše bych se ke Kotletovi dostal kdoví kdy. Ale díky tomu, že jsem se k němu dostal v takto mladém věku, mi nezbývá než být vděčný. Tato kniha na mě měla totiž velký vliv.

Knihy tohoto žánru, tedy čistého braku, dnes užívám jako odpočinkovou četbu, u níž se zkrátka pobavím a užiji si onu „béčkovost“, jež z nich přímo srší. Zároveň se však domnívám, že nebýt této knihy, nedostal bych se tak brzy k tolika zajímavým autorům a myšlenkám a nebyl tím, kým jsem dnes. Ač se to nemusí zdát, tato kniha byla pro mě důležitou součástí dospívání a ač se z literárního hlediska skutečně nejedná o nic hlubokomyslného, Kotleta stojí za pozornost.

Hustej nářez je jízda, kterou si užijete.

9 11.12.2021

Ach Franzi. Co jsi mi to zase provedl. Kromě strachu, že se jednoho rána probudím jako velký brouk, jsi mi ještě přisypal sůl do rány v podobě ještě horšího strachu, že budu souzen, nevěda za co.

Každý z nás se může ocitnout ve všestravujícím soukolí byrokracie, jež je tím neporazitelnější, čím více do něj vstupujeme. Kafka nás varoval před absurdností moderní civilizace, která nad námi má se svými papíry téměř neomezenou moc a v tomto ohledu se za téměř sto let od napsání tohoto mistrovského kousku, vlastně nic nezměnilo a tíživý strach ze dvou úředníků, kteří se mohou zničehonic objevit u dveří, přetrvává stále. A i přesto, že se dnešní doba spíše nežli úředníky u dveří vyznačuje pouhou složenkou z úřadu ve schránce, není to ve výsledku to stejné jako úředníci v Procesu?

9 08.02.2019

Po celou dobu mě neopouštěl ten krásný pocit nadpřirozeného, které je tak dokonale přirozené... Do toho neustálý koloběh rodu odsouzeného ke 100 rokům samoty, jenž je předpověděn a nelze změnit je zkrátka fascinující.

9 13.10.2017

Vylíčení nejdelšího příběhu z Quenty Silmarillionu. Vylíčení toho netragičtějšího příběhu člověka, jež je sužován krutým osudem, před kterým není úniku, ale přesto se Túrin Turambar tak moc snaží uniknout své kletbě, ačkoliv beznadějně. Vylíčení příběhu toho, jenž si vzal svou vlastní sestru. Vylíčení příběhu nejsilnějšího a nejhrdějšího Edain, co kdy žil. Vylíčení příběhu někoho, jenž se snažil zbavit svého jména, aby se zbavil i kletby, ale netušil, že kletba spočívá v něm, nikoli v jeho jméně...

Příběh tak dojemný a tak emotivní.
Příběh ve kterém spatříte skutečné Melkorovo zlo, jeho krutou a lstivou mysl...

9 03.10.2017

(SPOILER) Mám za sebou spoustu knih o depresi a jejím vyústěním do sebevraždy. Z nějakého důvodu se jedná o téma, jež ke mně silně promlouvá a já se těmito mnohdy jedovatými texty nechávám opájet.
Většinou však tato témata bývají zpracována mnohem osobněji, niterněji a téměř se až nabízí říci - lidštěji.

Hluboká a krutě upřímná sonda do nitra jedince je to, co mě vábí k těmto neveselým textům. Zde navíc vchází do textu následná sebevražda autorky podobně jako tomu je u knihy Sebevražda od Levého. Pod skleněným zvonem však podobnou hlubokou sondou nedisponuje. Je takřka odlidštěn a soudě dle komentářů zde, nejsem jediný, kdo román vnímal podobně.

Ač mě prvních pár kapitol téměř rozčilovalo, neboť se mi dostalo něčeho jiného, než co jsem čekal od slavné Plath, nakonec jsem pochopil.
Odosobněnost, tragikomedie a ironické glosy nejsou typické způsoby, s nimiž se běžně píše o depresi. Přesto je jeden z nejslavnějších románu na toto téma zcela bez okolků užívá! Neustálé a nezúčastněné pozorování vlastního života doplněné totální absencí zájmu o příčinu svých pocitů mě zpočátku až iritovalo.
Ne však na dlouho.

Pod skleněným zvonem velmi důvěrně zobrazuje stav, kdy je všechno jedinci jedno a časem očekává jen zhoršení. Na Esther-Sylvii je zajímavé to, že se v tomto bezútěšném stavu nenachází na začátku díla. Čtenář tak může být svědkem toho, jak tento stav člověka zcela pohltí a nabídne mu jen jednu jedinou cestu ven. Cestu, již si zvolila sama autorka.

Stále tu před námi stojí nevyřešená otázka stylu.
Sám začátkem tohoto komentáře zmiňuji, že mi vtipné glosování situací odehrávajících se na pouhém povrchu života nepřijde ideální pro takto závažné umělecké dílo. Nicméně jsem našel možné vysvětlení, proč tomu tak může být.

Popis Plath je podán tímto způsobem právě proto, že ona sama skutečně cítila přesně to, co píše. Tedy nic. Prázdnotu. Nicotu. Text je tak dokonalým odrazem utápějící se duše autorky.
Co z toho může vzejít, ptáte se?
Domnívám se, že román nám popisuje věrný náhled na to, co se s člověkem stane, pohltí-li ho bezútěšnost. Promění se v pouhou kameru zaznamenávající události na nichž samotná kamera nemá žádnou účast. Vše jen prochází kolem ní a s postupujícím příběhem se analogie stává tíživější více, než nezbyde než prázdné zařízení stěží zaznamenávající cokoli kolem.

Avšak Esther přeci na konci nezemřela, namítnete mi a budete mít pravdu. Co si tedy s tím otevřeným koncem počít?
Vykládat konec se nabízí na několika rovinách. Já se však upnu na to vysvětlení, jež zcela záměrně ignoruje myšlenku "smrti autora" a budu operovat se skutečnou smrtí autorky.

Plath se rozhodla skončit svůj život. Avšak Esther, autorčino alter-ego, nikoli. Esther přežila a konec románu je otevřen. Ano, avšak stále si dovolím tvrdit, že po celou dobu byla Esther Sylvií a Sylvia zase Esther. Tento vztah ekvivalence se však samotným koncem ruší. Esther závěrem začíná pociťovat, jak se její osobní skleněný zvon nadzvedává a dává své vězenkyni znovu pocítit čerstvý vzduch života.
Nemůžu se zbavit myšlenky, že Plath tuto knihu psala v momentu zcela nekontrolovatelné deprese, kdy cítila, že její zvon se nikdy nezvedne. Domnívám se, že Sylvia napsala tento román proto, že musela psát. Ale moc dobře věděla, že není skutečně Esther. Esther nakonec měla mít lepší osud než samotná její autorka. Esther tak nakonec odráží nenaplněné touhy Sylvie. V mém čtení, je osud Esther nenaplněným přáním skutečné Sylvie.

To, jak by si ona sama přála, aby to skončilo.

8 04.07.2023

Po velmi dlouhou dobu se mi příběhy ze Zeměplochy vyhýbaly a místo toho jsem byl lapen v síti fantasy poněkud vážnějšího rázu a jsem rád, že se ke mně svérázná dvojice Mrakoplaše a Dvoukvítka konečně dostala, a našla si čas v mém přeplněném plánu toho, co číst.

Trošku mě mrzí, že se ani tak nejedná o jeden delší příběh, ale spíše o povídky jež na sebe navazují, ale ve finále vlastně dávají jeden příběhový celek, tak téměř nelze být nespokojen. Navíc se vlastně jedná o knihu, kterou autor napsal jako jistý druh „protestu“ proti všem fantasy, které se berou vážně a musím podotknout, že humorem a vtipnými situacemi toto dílo jen oplývá a po přečtení prvního příběhu z tohoto prazvláštního světa se vůbec nedivím, že má Terry Pratchett tolik oddaných fanoušků a i přes mé původní obavy, zdali se mi bude parodie na fantasy žánr líbit, se pravděpodobně brzy k těmto fanouškům sám připojím...

8 24.08.2018

Příběh o komkoli a o nikom. Neustále čekání na něco, co nikdy nepřijde. Změna? Smrt?
Unikátně ztvárněná nečinnost. Opravdový absurdní skvost.

8 25.09.2017