dedliipf komentáře u knih

Krátká kniha s hutným jazykem. Ale při znalosti autora (zoufalá snaha vyhnout se skloňování jeho jména) nezabere mnoho času. A ta znalost je nutná, protože text předpokládá ponětí o symbolickém kapitálu, habitu... prostě o Pierrových pojmech. A taky schopnost nuancovaného uvažování.

Nic pro easily triggered lidi. Ono je to jasné už z názvu.

Člověk, co se hurónsky směje, že muži přeci žádnou moc nemají, protože jen plní rozkazy manželek, by po knize ani nesáhl. Ohrožený bílý třicetiletý muž by u ní nevydržel, protože její předpoklad uráží jeho neschopnost k... čemukoliv, k čemu je zrovna neschopný.

Ale ona to není nadvláda nějakého určitého muže, nějaké skupiny nejmocnějších, nebo testosteronu. It's complicated. Každopádně ovlivňuje také muže a vládne jim stejnou měrou jako ženám (s odlišnými důsledky).

Na druhou stranu... Pierre v jednu chvíli říká, že gender zdaleka není jen prostá role, kterou lze hrát podle libosti, což je vzhledem k současnému proudu internetového feminismu docela konzervativní, ale text toto stanovisko dokáže, myslím, dobře 'ospravedlnit'.

4 30.11.2017

Myslíte, že tradice je něco neměnného, dobré mravy vždy znamenaly to samé a že ve středověku byli lidé čuňata jen proto, že ještě nevěděli o bacilech? Elias podává velmi silný argument, proč je i civilizace; kultura; etiketa nekončící proces.

Tahle kniha ovšem není jen archivem intimní historie Evropy od středověku po první polovinu 20. století. Elias se ukazuje, jak se proměny během staletí toho, co je vhodné, promítaly do výchovy a jak se zniterňovaly až nakonec přirozené a dříve běžné projevy začaly vyvolávat pocit studu, trapnosti, že se náhle musíte oklepat, a nelibosti (třeba oproti dřívějšímu vzrušení).

Mluví o korespondenci mezi strukturou společnosti a strukturou jednotlivého "já" a jak se tato korespondence v dějinách posouvala; jak se vývoj společnosti odráží v psychologii jednotlivců. Důkazem byly i moje fyzické reakce na některé příklady - autor vše dokládá na literatuře o vhodném chování, výchově dětí, ale i na románech.

* Pokud vás nezajímá kontext knihy, vyjádření k diskurzu a knihu nečtete kvůli škole, klidně přeskočte 50stránkový úvod.
* Pokud vás nezajímá kontext a vývoj za hranicemi intimních projevů - ve francouzské a německé společnosti na příkladu vymezení několika pojmů (každopádně je to hezké pro etymology), přeskočte klidně ke druhé části.
* O hlavní myšlenku knihy nepřijdete a k tomu vás čeká 150 stran zábavných rad, jak plivat a smrkat, jak se chovat v posteli a že byste neměli dávat po vykonané potřebě lidem čuchat k ruce, že páchne...
Kapitoly jsou:
- O CHOVÁNÍ PŘI JÍDLE
- PROMĚNY POSTOJŮ K PŘIROZENÝM POTŘEBÁM
- O SMRKÁNÍ
- O PLIVÁNÍ
- O CHOVÁNÍ V LOŽNICI
- PROMĚNY POSTOJE KE VZTAHŮM MEZI MUŽEM A ŽENOU
- O PROMĚNÁCH AGRESIVITY
- POHLED NA ŽIVOT RYTÍŘE

Mnoho z toho, co považujeme za samozřejmé, se vyvíjelo desítky let. A rozhodně nás ještě čeká hodně změn. Buckle up Buckaroos!

P.S.: Erasmus Rotterdamský je lepší než Ladislav Špaček

4 30.11.2017

Na jednu stranu se s vegetariánkou umím ztotožnit. Prožitek deprese, velký vliv snů, touha po květinách, až dětská křehkost.

Na druhou stranu to nepřijetí okolí, stálá touha mít ji jako svůj objekt. Z toho mi bylo zle.

Na jednu stranu je kniha plná naznačených metafor, co jsou tak akorát skryté a tak akorát vidět, abyste mohli číst knihu znovu a znovu. A obrazy jsou tak mrazivé, že vás mohou pro pronásledovat před usnutím.

Na druhou stranu mi chvílemi neseděl děj. A napadá mě, co kdyby Han Kang nenechala vegetariánku nikdy mluvit o svém snu? Co bychom si mysleli pak?

3 22.11.2020

[čteno v originále] Milý příběh, taková Španělská roadmovie (dokonce bylo zfilmováno pro TV). Aluze na Dona Quijota, kterého jsem nečetla, což ale není potřeba. Hlavní postavy se od sebe liší charakterem a ideologií. Jeden komunista, druhý farář. Přesto spolu dokážou mluvit i o věcech hlubokých a mají snahu se navzájem pochopit, a dokonce číst knihy toho druhého. Vůbec dávají hezký příklad přátelství a soužití. Farář/monsignor je neuvěřitelně laskavý a milý člověk, že budí úsměv na každé stránce. Odnáším si z toho však hořkosladký pocit, že v moderním světě je šílencem každý člověk s dobrým srdcem.

A pozor, kniha obsahuje náboženské i politické humory. Ale jsou tak skvělé, vyrovnané a rozverné, že to musí potěšit každého bez ohledu na stranu a víru. Tomu věřím já :-)

3 27.12.2019

Moje nejoblíbenější část je až skoro na konci: "Ústředním problémem, jenž bude v budoucnu stát v centru kulturní práce a na jehož vyřešení bude záležet vše - nejen blahobyt či nouze, nýbrž život či zkáza lidstva - je moc. Nepůjde již o její stupňování - to probíhá samočinně - nýbrž o její ovládnutí, o její správné užití."

Je to tak.

Guardiniho studie sleduje, co nám přinesl novověk, jak proměnil chápaní člověka o člověku, vědu, víru a kulturu. Nad tím se zamýšleli i jiní filosofové, třeba Adorno, Gadamer... poprvé jsem ale četla novověku z křesťanského pohledu, což je pro mě vítané rozšíření chápání důsledků novověku a proměny místa člověka ve světě (kde proměna víry a církve je docela zásadní změna) od 17. století až po současnost.

3 15.12.2019

Ujíždím si na té kresbě! Ta mě prostě baví, že jsem se fakt smála :-) V příbězích velkých objevitelů se nevyznám tolik, tak nevím, jestli se tu děti nebalamutí, ale zblajzla jsem to s chutí a objevila touhu číst víc o kolonizaci, mořeplavcích a hlavně o Moravákovi Janu Welzlovi (to by mohl být vzor všech kluků!)

3 06.10.2019

Hamsun během válek sympatizoval s Německem. Setkal se s Hitlerem a byl souzen za kolaboraci. K tomu vás postaví tahle krátká kniha - budete se muset rozhodnout zda chcete vůbec číst dílo o starci a jeho minulosti, jeho svědomí, jeho aroganci, jeho vině, anebo nevině, protože rozsudek záleží jen na vás. Jednal pod svou chybnou filosofií? Protože neměl dostatek informací? Protože měl špatnou ješitnou osobnost? Protože miloval své přátele a Norsko? Je to na vás...

Ale nejsou to jen zápisky starého muže, starého spisovatele před soudem a před smrtí (i když stále od ní pár let daleko). Jsou skvěle napsané. Chytilo mě už prvních pár stran. Chtěla jsem vědět, co mi ten muž ještě řekne před tím, než odejde s poslední stránkou. Jak hezky používal slova. A jak jemně používal sebeironii.

3 28.09.2019

Žert si ponechám, abych ho znovu přečetla s blížící se čtyřicítkou. Čekám, že v tu dobu ho budu číst jinak. Teď na mě zapůsobil svou lidskostí a porozuměním ke zvláštním osudům i k nepochopení mezi jednotlivci. Tak to prostě už chodí...

3 28.09.2019

Ještě ve škole jsem nabyla dojmu, že Kurt Vonnegut je náročný autor, vyžadující náročné čtenáře. Nebo jsem možná měla pocit, že Vonneguta čtou jen vzdělaní lidé, kteří svedou číst dlouhá souvětí. Možná to bylo tím, že jeho dílo nešlo snadno zařadit do jednoho žánru, že se u jeho jména objevovala taková složitá slova jako absurdita, satira, science-fiction, černý humor. To pro mě v době -náct bylo velmi neuchopitelné, nejasné, moc post-moderní.

Po Mechanickém pianu a Jatkách si konečně vytvářím vlastní představu Kurta Vonneguta.

Je to autor, co umí pomocí neskutečného příběhu zobrazit obyčejný lidský život; jeho komiku (protože každý člověk je směšný), jeho tragiku (protože každý lidský život končí smrtí a provází ho smrt mnoha jiných; fyzicky i metaforicky) a absurditu, která vzniká setkáním těchto dvou rovin. A tato kombinace skvěle zrcadlí realitu. V Jatkách je to dle mého soudu silně vidět.

Zastarávají jen kulisy.

A co se týče děje přímo, uvědomila jsem si jednu věc. V těch dokumentech o druhé světové válce pamětníci moc neříkají: Byli jsme jen kluci. Popisují své heroické činy, nebo v jak hrozných podmínkách dokázali přežít, ale ne: Byli jsme jen děti ve válce dospělých daleko od nás. Byli jsme čerstvě dospělí a šli do války, ale v současnosti byste nám nesvěřili ani nastavení pračky...

3 25.08.2019

Nehodnotím hvězdami, jelikož jsem nedočetla. Mně to nešlo, absolutně mi nesedl styl psaní, skákání do řeči, dlouhé monology a rozseknutí kapitol. Jako bych měla číst dál a dál a dál a nikdy se nezastavit. Všichni pořád žvanili (až na Lízinku). Podle mě by to byl ideální seriál. Každý díl by měl svůj cliffhanger. Většinu času byste se dozvídali o historii tohoto fascinujícího řemesla. Vlastně kvůli tomu jsem to chtěla dočíst, ale chuť stále nikde...

Co ale mohu doporučit je divadelní představení. Pavel Kohout knihu vzal a předělal ve scénář. Pak ho hráli v Horních Počernicích a tam to fungovalo skvěle. Všechno. Dialogy, vizuální stránka, herci a jejich výkony, děj, vše dávalo smysl a bylo to napínavé... A nakonec přišel i autor. Takže! Pokud budete mít šanci jít na Katyni do divadla, určitě jí využijte. Knihu za sebe doporučuji jen pokud nejste tak roztěkaní, jako já... že vám při dlouhém monologu ujíždí hlava furt někam jinam, třeba k seznamu nákupu potravin...

Mám problém s Gaimanem, že mi jeho jazyk neplyne hlavou až tak plynule. Začíst jsem se prakticky nutila. Motivoval mě příběh, postavy. Věděla jsem, že mě to baví, ale ten jazyk mi prostě drhne. Ale tak je to prostě u každé jeho knihy. Pokud tenhle dojem z počátku sdílíte, zkuste to fakt překousnout a vydržet.

Tenhle koncept božství je mi blízký. Napadá mě, že Gaiman ví dost o západní magii od 70. let.

Jinak se pozastavím jen nad hlavním hrdinou, Stínem. Líbí se mi, že je skutečně hodný. Komplikovaný, ale skrz naskrz hodný. A další je jeho pasivita. Nebojuje z osudem. Naopak se mu snaží podlehnout. Dokončit svůj život. Nemá plán, tak může přijmout to, co se namane, nebo přikáže. Přitom není jen figurkou, má i vlastní rozhodnutí. Prostě jen nejsou lepší varianty. Cítím z jeho osobnosti smír a svobodu v tom, že nebojuje se svou nesvobodou. Při čtení mě to nějak vedlo k letmým úvahám nad egocentrismem a ambicemi dnešních lidí...

A taky se už konečně mohu začít dívat na seriál!

3 18.02.2019

Bylo by nesprávné nechat se zlákat krátkostí knihy a pokusit se ji přečíst v rychlosti a najednou. Nabízí zastavení, ve kterém je krásné chvíli setrvat.

Vidím to tak: Kundera nám nabízí nahlédnout do jeho světa. Spisovatel zkoumá svět, situace a charaktery přes knihy - své i cizí. V textech nám ukazuje, jak na to, pokud se chceme připojit. Po dočtení to už zvládneme sami. Získali jsme nástroj, jak vidět svět z dalších hledisek (to je vždy cenné).

Nejoblíbenější slova: Litanie (Opakování), Transparence

3 03.02.2019

Představte si, že byla vaše celá současnost plán. Filosofové a vzdělanci starověkého Říma, nejspíš stoikové, viděli rozměrnost své říše a zárodky jejího rozkladu. Předpokládali její pád a tak se rozhodli uchovat znalosti své doby a těch minulých. Dědictví antického Řecka přeložili do tehdejšího světového jazyka, pořizovali opisy vědeckých knih a učili své panovníky. Pro chod říše bylo nutné písmo a tuto nutnost vtiskli i do nového náboženství Knihy. Moc písma se pak šířila další staletí po pádu staré říše a z něj odvozovali noví panovníci svou legitimitu... Teď si to rozprostřete do rozměrů celého vesmíru.

"Vědecká metoda, čert aby to vzal. Není divu, že to s Galaxií šlo z kopce."

Asimov s jednoduchým jazykem na jednoduchých postavách (ale upřímně, když poslouchám politiky dneška, není to rozdíl, jen v umění manipulace mě nikdy nepřesvědčili) předvádí souboj lidstva o moc a sebezachování.

Cením zvraty a nápady. Základní kámen dobrého sci-fi.

3 29.10.2018

Nečteno; poslechnuto při četbě Českého rozhlasu (10dílná). Tzn. že text byl zkrácen asi tak na půlku? Soudím tedy verzi, co má dost společného s knihou, ale nejsem si jistá, v které části méně.

Atmosféra fungovala skvěle. Mám čas poslouchat spíš až večer a před usnutím, takže děsivé příběhy působí lépe. Když děj houstl a já stála před zrcadlem, trochu jsem se obávala do něj dívat, abych NĚCO nezahlédla, nebo se mi začal mísit se sny a druhý den jsem musel poslouchat stejnou pasáž znovu a nastal divný pocit povědomosti.

Ale pořád jsem cítila boj mezi tou linií normality. Karika se snaží, aby se to MOHLO stát... aby se to DALO vysvětlit... Lovecraftovi to šlo lépe, mnohem více své protagonisty ničil strachem. Tady se hlavní hrdina díky svému egu a sarkasmu všemu nepoddává a o to víc je to pak matoucí... a proto je nutný jediný závěr, který dostatečně pojistí jakýkoliv otazník: Tak stalo se to?

Jasně, že teď chci vidět slovenskou přírodu.

3 03.06.2018

"Rozhodnu-li se posuzovat text z hlediska rozkoše, nesmím podlehnout nutkání říkat o tom kterém, tenhle je dobrý, tamten špatný. (...) Nesmím si představovat, v čem by mohl být v čem by mohl text být zdokonalený, vstupovat do hry normativních predikátu: je to příliš takové, není to dost onaké. Text (podobně jako zpěv) mě může přivézt jen k jednomu úsudku beze všech přívlastků: To je ono! Či přesněji: Pro mě to je ono!"

Co je to tedy pro mě? Asi básně. Encyklopedie myšlenek. Psaní kladivem o slasti a toužení. Setkání nad vínem, kdy křičíme o tom, že chceme slovy změnit svět. Chvála osamění, kdy vlastní asociace budí nové světy. Ale především receptář nápadů, jak cítit text mezi podbřiškem a koleny.

3 15.12.2017

Učili jsme se o nacistických koncentračních táborech, víme o gulazích na Sibiři a o pracovních táborech v Čechách. Že je vymysleli Angláni o mnoho let dříve. Že jsou teď nějaký FEMA campy, a že Američani za války internovali Asiaty, jako pro sichr, jsem taky četla. Ty v Číně vystavované Japonci mi unikly. Asi protože jsem nikdy nekoukla na film Most přes řeku Kwai. Ale je to logické. Každá válka znamená, že máte nepřátele a nepřítel může být kdokoli. Hlavně ti misionáři, malé děti a staré ženy. Lepší je nahnat na jedno místo, hlídat, lomit morálku a snad z nich ještě získat pracovní sílu.

Jim se narodil do dobré rodiny. Angličani žijící v Šanghaji, zabezpečení, s hromadou přátel a sluhů. Realita veliké Číny se jich prakticky nedotýká. Podobně v Číně žili i Japonci, jejichž vláda začala před začátkem příběhu mlsně koukat po čínské území... Argument byl podobný jako u nás, když šlo o Sudety (ale nesrovnávala bych to příliš): je tam utlačují, domovská země musí pomoci... Jedna válka mezi Čínou a Japonskem byla už na konci 19. století. To jen pro ilustraci, protože já do děje vstoupila bez znalostí situace. Byla jsem naučená, že Japonci byli náckové, protože se kámošili s náckama, a že Číňani jsou komunisti, protože Mao, jenže Mao začal vládnout až pár let po válce. Před ním byl Čankajšek.

Takže Jim si žije dobře. Žije si dobře ještě v předvečer války a jede s rodičemi na oslavu. Teda ve skutečnosti okolo nich už válka je, protože Čína je s Japonskem znovu ve válce od roku 1937. Jenže my jsme v roce 1941 v prosinci a Jim, Anglie a ani Amerika s Japonskem ve válce ještě není...

Kniha je semi-autobiografická. Místa, o kterých zde skutečný Jim píše, opravdu znal. Věřím, že i různé vnitřní myšlenky, uvyknutí na válku, soustředění na přežití, že to vše je pravdivé, jelikož je to tak sugestivní. Vzpomínala jsem na svoje dětské hry a myšlenky, věci, co jsem si namlouvala, když mi bylo 10... Jen skutečný Jim byl po dobu války s rodiči a sestrou. Ale mnoho dětí nebylo, rodiče mohli zemřít už v prvních dnech války. Mohly mít někdy takové štětí jako Jim? Válka se mi zdá sama o sobě neuvěřitelná.

Vysoké hodnocení dávám hlavně za to, že mi kniha přiblížila válku, kterou jsem neznala. Víc než knihy o té, která se děla mnohem blíž (ještě štěstí, že mám babičky a filmy), protože žádná kniha s dějem o válce a internačních táborech mi nepřišla tak dobře napsaná. Všechny jsou tíživé, ale něco tam chybí... snad ta dětská prozíravá naivita (né, to není oxymoron), nebo snad to, že jsme všichni už dávno mrtví, jen jsme si to nikdy neuvědomili... Ty zvláštní momenty, kdy něco kontrastuje s něčím jiným, co bylo v ději dřív, nebo ty chvíle, kdy si Jim uvědomí, o co při válce jde a jak války končí...

A nakonec těžko říct, jestli si to literární Jim celé trochu nepřibarvoval. Ale to nevadí. Chtěla jsem prostě vědět, jak tu válku prožíval. Když jsem dočetla - a v české za komunistů vydané verzi je ještě doslov o kontextu s trošinkou agitky k tomu - zůstalo ve mně lehké prázdno vyplněné rozpadajícími se slovy.

P.S.: S ohledem na Říši slunce mi dává námět Bouračky větší smysl. Zřejmě co si v mládí zamiluješ, to jako spisovatel vždy rád použiješ... Nebo to do svého dětství vtiskl až ten starý Ballard?

3 02.12.2017

Jsem jeden z těch zlých lidí, kteří nemají rádi meloun. Je pravda, že ten velký s růžovou dužinou si občas dám, že si ho dávám i se semínky, ale nikdy si ho sama nekupuji. Nerozumím jeho chuti. Je sladká a přitom mdlá, plná vody a přitom cukru, dužina je tuhá a přitom se rozplývá jako sníh. Zajímalo by mě, jestli to nějak s knihou souvisí.

V melounovém cukru nepovažuji za podivné dílo, ale je pro mě velmi melounové. Líbí se mi styl psaní, ale nerozumím jeho textu. I tak dokázal Brautigan vyvolat obrazy. Ilustrace uvnitř jsou moc hezké. Ale kouzlo to pro mě vlastně nemělo. Myšlenkami se k melounům nevracím.

Trochu se mi připomněly povídky Etgar Kereta, kterého mám ráda. Jsou jiné, ale tou neotřelostí se dle mého pocitu blíží, tak pokud byste po dočtení hledali něco podobného...

3 01.12.2017

Kondenzovaná deprese a nudný styl. Přesto jsem ráda, že jsem dočetla celé. Spíš než dobré sci-fi je to dobrá sonda do poválečné atmosféry. Radost z jednoho míru ubíjely nové konflikty, strach a hořkost, že jsme ani přese všechny pokroky nedokázali vyřešit vzájemné spory, které nás nyní mohou zničit. Období 45-69 v západních zemích máme možná zkreslené. Já rozhodně. Vidím jen předměstí, bílé ploty, beatniky a hippies. Moje chyba.

Tahle kniha zřetelně ukazuje všechny problémy a obavy tamní doby. Rasismus, podivné normy, pokrytectví, byrokracii, technokracii.

Jo a taky patriarchát. Všechny hlavní postavy jednotlivých příběhů jsou muži, ženy vaří. Ale když mužům ty vědy a pokroky jdou tak skvěle!

3 30.11.2017

Moje první přímé setkání s Kulhánkem.
Já moc na ty zombie už nejsem. A na upíry. A na Stmívání (pardon, chlapci). Ale dejte mi pana L., jeho zaměstnance a pořádné množství podrazů a přestanu remcat.

Hlavně ty dialogy byly super. A všechny odkazy na jiná díla.

A mimochodem, byl by to skvělý komiks. Nebo seriál. Bylo by to vtipnější než Ash vs Evil Dead. Proč my Češi netočíme post-apokalyptické komedie, když máme tolik zkušeností s dopoledním Kauflandem?

3 30.11.2017

V podstatě renesanční verze reality show Survivor odehrávající se na Kypru.

3 30.11.2017