David81 komentáře u knih

Na další knížku z výborného nakladatelství Dokořán, věnující se historii a vlivu těžby uranu v okolí Příbrami, jsem se moc těšil. Informací je v ní opravdu dost, ale celkově jsem nakonec zklamaný.
Nejzajímavější mi přišly části o postupném rozvoji uranového hornictví a historii zakládání jednotlivých důlních jam s řadou technických údajů. Dále je velmi dobrá kapitola o událostech během srpnové okupace a následných perzekucích stávkujících zaměstnanců. Výborná je i část věnující se mineralogii, rostlinstvu a především zoologii. Speciálně pro tuto knížku byl proveden v podstatě první zoologický průzkum devíti hald v důlním areálu. Ukazuje se tak už známá skutečnost, že nechat obnovu krajiny na přírodě je mnohem šetrnější a hlavně ekonomicky výhodnější, než provádět nákladné a pro rostliny i živočichy neatraktivní rekultivace.
K negativům: Co mi přijde vyloženě skandální, je chybějící kapitola o politických vězních, kteří v dolech nuceně pracovali. V knížce je jen jednostránková zmínka o komunistickém lágru Vojna - opsaná z webových stránek jejího památníku - a dále několik zmínek ve vzpomínkách bývalých zaměstnanců. Obecně je tato historie v knížce označena jako “kapitola, kterou je třeba chápat v kontextu doby a tehdejších poměrů a tyto skutečnosti nikterak nesnižují pozitivní jevy četných pracovních úspěchů v historii uranového hornictví” (str. 86). Osobně mi to přijde nehorázné, zvlášť když si uvědomíme, že náš uranový průmysl pomohl udělat ze Sovětského svazu jadernou velmoc, navíc za situace pro naši republiku finančně naprosto nevýhodnou (Československo muselo těžbu uranu dotovat téměř 40 mld. Kčs).
Zklamáním je i nejdelší kapitola obsahující vlastní vzpomínky bývalých zaměstnanců dolů. Jednak jde o vysoké potentáty z různých tehdejších organizací, kde se jejich vzpomínky týkají především řady kariérních změn, kdy byli jako šachové figurky přesouváni dle svých kádrových posudků. Neúplně působí i vzpomínky horníků, které se většinou týkají různých nebezpečí a porušování bezpečnostních předpisů. Dokonce i Václav Cílek, který realitu na Příbrami tehdy zažil, konstatuje na konci těchto vzpomínek, že jsou příliš krotké a nevystihují drsnou tehdejší skutečnost (chlast, prostituce, hazard, krádeže atd.)
Postrádám tu dále například informace o vlivu těžby na zdraví horníků - především kolik bylo případů onemocnění rakovinou, kolik bylo pracovních úrazů včetně smrtelných. Jaké byly třeba ekologické škody? Z knížky mám dojem, jako by se negativní informace nějak nehodily do krámu.

4 01.01.2023

David Lewis-Williams v této knížce představuje svoji teorii vzniku paleolitických jeskynních maleb prostřednictvím originálního pohledu tzv. paleopsychologie. Tato teorie stojí na dvou základech. Jednak na výsledcích experimentální psychologie Ronalda D. Siegela, podle kterých se může lidská mysl vyskytovat ve třech pozměněných stavech působením psychotropik, holotropního dýchání nebo například repetitivní hudby. V každém takovémto stavu pak člověk vidí různé obrazy – od abstraktních až po figurální. Dalším základem této teorie je role šamanismu, ve kterém se lidé do těchto stavů dostávají. Vize šamanů měly být následně zachovávány prostřednictvím maleb v podzemí. Malby pak představovaly zásadní informace pro tehdejší společenství. To je zhruba hlavní myšlenka této knížky.
Osobně jsem k tomuto zdůvodnění skeptický. Pro životaschopnou teorii se zde vyskytuje nadmíra výrazů typu: „zdá se, může být, věřím že, pravděpodobně“ atd. A to je docela problém. Že je něco pravděpodobné, znamená, že je to podobné pravdě. Ale je to skutečná pravda? Opravdu se dá – pro mě docela pochybná – teorie tří stavů mysli v tomto případě takto použít? Opravdu se dají tímto způsobem provádět analogie s indiánskými praktikami novověkých šamanů? Sám autor to sice v jednom místě jemně zpochybňuje, ale skoro celou publikaci tyto analogie předkládá. Knížka navíc neuvěřitelně rychle zestárla. Za posledních deset let archeologové zjistili o neandrtálcích a jejich životě tolik nového, že zde uváděné informace o zvířecích lidech, kteří vůbec nemohli mít náboženské myšlení, již neplatí. I neandrtálci si zdobili jeskyně malbami. Dále zde autor na moje gusto až příliš používá marxistické názory (hned v úvodu je citováno jedno Marxovo moudro). Náboženství je tu smeteno ze stolu jako výplod pozměněné mysli, čehož si věřící nejsou vědomi, a jako takové je v dnešní době rozumu tedy nevymýtitelné. Autor zde tak, jako zarytý ateista, vnímá víru čistě materialisticky.
Chybí mi tu dále odpovědi na zásadní otázky – proč se nachází naprostá většina evropských jeskynních maleb na území Francie a části Španělska? To na jiných územích šamani nebyli a lidé neprožívali extatické stavy? Proč většina obrazů zobrazuje lovená zvířata? Proč třeba chybí rostlinné motivy?
Základním problémem je, že jakákoliv takováto teorie je nedoložitelná. Princip paleopsychologie je neověřitelný. Co když je vše jinak a jeskyně sloužily jako skladiště pro uchování ulovené zvěře a lidé si tyto sklady zdobili výjevy svých úlovků? Co když si malby malovali jen z dlouhé chvíle, když počasí neumožňovalo lov? Takových teorií tu můžu napsat spousty.
Loni se objevila bombastická zpráva, že vše je ještě jinak. Jeden londýnský restaurátor zjistil a údajně dokázal, že malby sloužily jako pravěký lunární kalendář. A teď si vyberte...

3 24.01.2024

S touto knížkou mám docela problém. Trvalo dlouho, než jsem ji dočetl a musel jsem se do ní nutit, protože je hodně nesourodá.
O Býčí skále a o jejím slavném nálezu z doby halštatské toho bylo napsáno opravdu hodně. Proto autor se svými kolegy přistoupili k nálezu „novým“ způsobem – fenomenologicky, tzn. snahou vcítit se do života tehdejších lidí nejen na základě archeologických nálezů, ale na základě vlivu krajiny a vlastní jeskyně na tyto lidi. Fenomenologie má ale jednu zásadní vadu – je silně subjektivní a je ovlivněná autorovým způsobem uvažování, který se úplně liší od uvažování lidí před 2500 lety. Výsledkem je pseudocílovsky zabarvený blábol, ve kterém se například hloubá nad prostorovým vztahem lidí ke krajině a jeskyním a výsledkem je poznatek, že člověk přichází do jeskyně z vnějšího světa a po setrvání v ní se navrací domů... Podobných banalit je v knize spousta, především v prvních třech kapitolách Martina Golce nebo i v příspěvcích Kláry Sovové.
Do těchto úvah jsou vloženy kapitoly, které jsou poměrně zajímavé, například přehled jednotlivých kultur, které se v jeskyni vyskytovaly od magdalénienu až do současnosti, nicméně jde o prakticky doslovný přepis textu, který autor použil již v předchozí (skvělé) publikaci Jeskyně Býčí skála ve svých dějích a pradějích. Výborné je srovnání archeologických nálezů z halštatské doby v nejbližším okolí. Do těchto „vědečtějších“ kapitol jsou ale vloženy i některé kontroverzní části, např. tvrzení vycházející z teorie Marie Gimbutas, že eneolitická kresba klikyháků v Býčí skále je protopísmem tzv. dunajské civilizace.
Zarážející jsou ale i faktické chyby – na straně 83 je uvedeno, že 7. září 1805 navštívil Býčí skálu císařský pár František I. s chotí, přitom na předchozí stránce je uvedeno správné datum 7. září 1804. Spoluautorem podkapitoly Pohled k obloze je na straně 129 uveden Pavel Kos, kdežto v obsahu je jako autor správně uveden Petr Kos.
Knížku proto beru jen jako doplněk k mnohem zajímavějším publikacím, které se Býčí skále věnují.

3 02.10.2022

Naprosto raritní monografie soukromého badatele a speleologa Antonína Pakra, která se zabývá přírodní podivuhodností dříve lidově značenou jako skalní mléko, vápenná pěna, bílé nic, mléko Panny Marie a mnoha jinými názvy, které označují tzv. nickamínek - plastickou vápnitou hmotu, která se vyskytuje v jeskyních a v podzemních prostorách.
Jedná se v podstatě o rešerši všech v době vydání dostupných informací o této zajímavé hmotě. Sám autor píše roztrpčeně v závěru: "Ani přes několikaletou snahu i s celou řadou dalších spolupracovníků se mi nepodařilo soustředit vše, co o nickamínku bylo napsáno, i když jsem shromáždil a prostudoval přes 550 odborných publikací a 300 lokalit jeho rozšíření z celého světa."
Název knížky je lehce zavádějící - zřejmě kvůli vydavateli. Samotnému rozšíření je věnována jedna kapitolka a ochraně nalezišť pouze malý odstavec. Hlavní část textu se týká historie poznávání nickamínku a především fyzikálním, chemickým a biologickým faktorům, které se podílí na jeho vzniku. Text je zde poměrně odborný a rozhodně se pro lepší orientaci hodí pokročilejší znalosti chemie a fyziky.
V textu jsou velice zajímavé některé informace, které se týkají např. mikroklimatu v jeskyních (ionizace vzduchu a princip "samočištění" od prachu a mikroorganismů), nebo fotoluminiscence vápenců.
Pro mě byla docela zásadní informace o barevnosti krápníků, na kterou nemá hlavní vliv chemické složení (Fe = načervenalá barva, Mn = tmavě šedá barva - jak se všude uvádí), ale primární roli hraje krystalická struktura vápence - alespoň podle článku Zdeňka Krále v Československém krasu, na který se zde odkazuje.
Publikace obsahuje obsáhlý přehled literatury (na čtyřiceti stranách !), které se tématu týkají - bohužel občas s chybným údajem (viz výše zmíněný článek Z. Krále).
Jde o naprosto ojedinělou monografii, kterou se vyplatí sehnat.

2 14.09.2022

Docela rozporuplná publikace, kterou ale stojí za to přečíst. Nejzajímavější je určitě první část Milana Stloukala. Koncem 70-tých let se mu vyskytla příležitost navštívit Přírodovědecké muzeum ve Vídni, kde spolu s rakouskými kolegy vyhodnotil 40 lidských ostatků (převážně lebek) ze slavného Wankelova nálezu z doby halštatské. Zážitky z návštěvy muzea a samotný antropologický výzkum je tu psán docela čtivě a dojde i k překvapivým zjištěním, která dost nabourala do té doby tradované Wankelovy závěry. A tak se zde poprvé ukázalo, že byl nesprávně určen věk a pohlaví většiny mrtvých, nebyly nalezeny doklady o žárovém pohřbu náčelníka na voze, číše z lebky vznikla zřejmě přirozeným poškozením a dokonce některé nálezy („useknuté“ ruce) byly sestaveny z různých kostí a uměle dobarveny. To celé nejen že mění celkovou Wankelovu interpretaci nálezu jako pohřbu velmože s dívčími oběťmi, ale dokonce vrhá stín pochybností o důvěryhodnosti samotného Jindřicha Wankela. I samotní badatelé vídeňského muzea (včetně slavného J. Sombathyho) měli už koncem 19. století při inventarizaci nedůvěru k tomuto materiálu, který jim Wankel prodal a některé části označili za zfalšované. Možná i proto neproběhlo do této doby žádné vědecké zhodnocení. Na druhou stranu Wankel sám ve svém inventáři mluví o „imitaci“ některých ostatků. Těžko říct, zda šlo o pouhé nedorozumění, každopádně se tím v knížce Milan Stloukal docela důsledně zabývá a dochází k tomu, že Wankel byl jednoznačně snílek než podvodník.
Druhá část Jindry Nekvasila je polotovar, který nestihl dokončit a je otázka, jestli měla v této formě vůbec vyjít. Obsahuje spoustu nepodložených domněnek, ale zajímavá tu jsou srovnání archeologických nálezů z Býčí skály s podobnými nálezy na našem území.
Doslov Jana Bouzka je v podstatě třetí část, kde koriguje některá Nekvasilova stanoviska a doplňuje je o srovnání s nálezy v rámci evropských nalezišť.
Přijde mi, že nejvíc na této publikaci je kritizován názor obou autorů, že v Býčí skále šlo o katastrofu, kdy při výbuchu obilného prachu, nebo plynů došlo ke zborcení stropu jeskyně. Tento názor je tu ale zmíněn jen okrajově jako „možnost“, takže se dá brát spíš jako kuriozita, která je nicméně fantasknější než představy samotného Wankela.

1 14.02.2024

Jednohubka, která uspokojí, ale nenadchne. Petr Zajíček napsal mnohem zajímavější knihy. U této přesně nevím, kam ji zařadit. Jde o fotoknihu, monografii, nebo spíš pokus o umění? Ze všeho si bere něco, ale jako celek mi to moc nedrží pospolu. Informace zde podané jsou poměrně skoupé a většinou lépe zpracované v jiných publikacích. Je tu něco málo z historie, geologie nebo archeologie, ale velice zlomkovitě, než aby si z toho člověk udělal souvislejší obrázek. O celé jižní části Moravského krasu tu je jen jedna věta! Kapitoly o vzniku jednotlivých krápníkových útvarů napovídají, že knížka je určena především pro čtenáře, kteří se s jeskynní tematikou teprve seznamují. Vzletný text mě nechával chladným, nejzajímavější je určitě doslov Václava Cílka.
Fotografie nejsou špatné, některé mi přijdou dost tmavé (viz úvodní foto), spíš mám ale dojem, že utrpěly ne úplně kvalitním tiskem. Pokud se o Moravském krasu chcete opravdu něco dozvědět, hledejte dál - například v autorových pozdějších publikacích.

1 03.02.2024

Publikace, která mi hodně otevřela oči. Jako většina amatérský jeskyňářů mám při výzkumu jeskyní hlavní cíl - objevit a vykopat co nejvíc nových prostor a jeskyni co nejvíc prodloužit. Sediment je pro mě jen překážka pro další postup, které je třeba se zbavit. Přitom je to v podstatě ten nejdůležitější zdroj informací, který o jeskyni může prozradit hrozně moc.
Co všechno se z něj dá zjistit, je krásně vidět v tomto souboru studií, na kterém se podíleli naši přední odborníci pod vedením prof. Rudolfa Musila. V jeskyni Za Hájovnou zkoumali stratigrafie sedimentů, jejich geochemii, minerály nebo třeba geomagnetismus. Byla analyzována pylová zrna jednotlivých vrstev a paleontologické nálezy medvědů a ostatních zvířat. Toto vše poskytlo tolik znalostí, že z nich bylo možné zjistit, jak jeskyně vznikala, její postupný vývoj. Palynologický výzkum ukázal, jak se průběžně měnilo složení rostlin v okolí, a tím i místní klima. Díky těmto výzkumům bylo zjištěno, jak je tato jeskyně výjimečná - většinou se totiž v krasových oblastech zachovávají sedimenty z posledního glaciálu, zde se vyskytují i daleko starší.
Toto vše se dá zjistit ale pouze komplexním výzkumem ve spolupráci amatérských jeskyňářů a vědeckých odborníků - což je hlavní myšlenka celé publikace.

1 01.07.2023

Počet dosud vydaných knížek o netopýrech by se dal spočítat na jedné zmrzačené ruce. Navíc se spíš jednalo o úzce specializované publikace. A tak až tato kniha přináší první ucelený přehled informací o těchto nádherných tvorech. Je psána populárně naučnou formou v tom nejlepším slova smyslu. Je určená pro širokou veřejnost, přičemž v ní nechybí nejnovější (v době vydání) zjištěné vědecké poznatky.
Kromě obligátního popisu všech druhů letounů žijících v ČR tu najdeme i zajímavosti o jejich evoluci, tělesné stavbě, jídelníčku, ročním cyklu nebo třeba migraci. Výborný je i překladový slovník jejich názvů v 6 jazycích pro jednotlivé druhy. Že knížka není suchopárná, dokazuje i kapitola vtipů o netopýrech.

1 20.06.2023

Souhlasím s komentářem Kory98. Jen doplním, že knížka obsahuje fotografie z 10 tehdy veřejnosti zpřístupněných a z dalších 3 nepřístupných jeskyní, které se měly turistům otevřít také. To se podařilo uskutečnit pouze u Ochtinské aragonitové. Zaujme tu tedy například informace o existujícím plánu na zbudování elektrické železnice v Demänovské jeskyni míru o délce 1800 metrů. Další zajímavostí je zmínka o chystaném zpřístupnění horních pater Stanišovské jeskyně - rovněž neuskutečněné.
Necelé dvě stovky fotografií, převážně černobílých, zobrazují především detaily krápníkové nebo ledové výzdoby. Pro staré černobílé fotografie z jeskyní mám slabost a tady jsou opravdu povedené. Některé z mála barevných fotografií jsou bohužel přeházené a zařazeny k jiným jeskyním, než zobrazují (např. z fotky Gombasecké jeskyně v kapitole o Jasovské jeskyni).

1 09.06.2023

Kultovní a nejznámější dílo pozapomenutého mystifikátora K. L. Kukly, které je dodnes populární mezi tzv. "kanálníky" - to jest fanoušky urbanistického podzemí. Jde v podstatě o čistý literární brak, který má ale své kouzlo svojí bizarností a zároveň mystifikací, kdy autor kombinuje reálné a vybájené informace.
Knížka obsahuje dvě části - první popisuje napínavý podzemní lov habsburských četníků na uprchlé trestance Pexu a jeho milou Annu, kterým pomáhají obyvatelé pražských kanálů. Tady se nejvíc projevuje autorova záliba v morbidních detailech - uprchlíci se v podzemí prohrabávají zpráchnivělými ostatky mrtvých či množstvím smrdutého bahna a výkalů, kde na ně občas útočí hejna potkanů a krys. Podzemí je zde vykresleno jako složitý propojený systém, ve kterém se dá proniknout z Žižkova pod Vltavou až k letohrádku Hvězda... I když je to labyrint vybájený, spousta uvedených chodeb skutečně existuje (nebo existovala) - výborně to zanalyzoval znalec pražského podzemí Vladimír Vojíř zde: http://www.muzeum-sedlcany.cz/upload/V,Vojir_Hledani_Kuklovy_Podzemni_Prahy.pdf
Ve druhé části, která se odehrává po vzniku Československé republiky, se několik podzemních obyvatel z blíže nespecifikovaných důvodů rozhodne prozkoumat celé Pražské podzemí, při čemž dojde k několika "epochálním" objevům - například naleznou pozůstatky zbořené Betlémské kaple.
Zajímavé je, jak se v knížce objevují autorovy svérázné názory - "nejslavnější heroická doba národa našeho jest éra komunistických Husitů"...! Naopak, co je zde vylíčeno jako naprosté zlo, je cokoliv německého, habsburského nebo cokoliv, co jim pomáhá (katolická církev, židovští uprchlíci z Haliče).
Četl jsem první vydání z roku 1920, které obsahuje fotografie dodávající tomuto dílu nádech parodie - například fotografie údajně samotného autora v ochranném úboru vypadá opravdu jak z přednášky cimrmanologů...

1 09.05.2023

Průvodce Moravským krasem z doby, kdy se Pustý žleb jmenoval Syrový, místo Krasovského potoka tudy tekl potok Rogendorfský a autem se do Blanska jelo z Prahy přes Chrudim a Svitavu.
Publikace je krásným příkladem, proč se vyplatí shánět a číst staré turistické průvodce - zvlášť, když je hlavním autorem člen slavné Absolonovy "silné čtyřky" Vladimír Ondroušek. Díky němu se zde objevuje spousta detailů, které doplňují známé historické události. Hlavní část knížky se zaměřuje na nejznámější místa všech částí Moravského krasu a o většině z nich se tu objeví nějaká zajímavost - třeba jak vypadal původní vstup do Punkevních jeskyní, kdy byly horolezecky zdolány stěny Macochy pod spodním i horním můstkem. Věděli jste třeba, že Punkevní jeskyně nebyly jedinými, kde se turisté plavili po člunech? Podobný zážitek si dopřávali i v Císařské jeskyni, než byla uzavřena. Zajímavá je třeba zmínka, že v jeskyni Kravská díra v Suchém žlebu nechala obec Vilémovice kopat 70-ti metrovou chodbu v domnění, že tu narazí na novou krápníkovou jeskyni - což je zvláštní, když dnešní délka je pouze 30 metrů. Známá historka o zabloudění Klimenta Čermáka v Kateřinské jeskyni je zde doplněna o malý detail - jeho průvodce byl tehdy totiž namazaný. Zaujal i sugestivní popis zvukových efektů ve vývěru Říčky - než došlo k jeho poničení. Odtud nedaleká jeskyně Malčina měla podle autorova popisu ještě stále přístupný objevitelský vchod, i když byl prý několikrát zazděný (!) a zase otevřený. Je tu zachycený dnes už ztracený škrapový útvar v Kamenném žlíbku Čertova ťapa.
Kromě místopisné části je výborná i Ondrouškova kapitola o technice tehdejšího výzkumu podzemí. Kratší kapitoly ostatních autorů již tolik nezaujmou - geologie Karla Zapletala je poplatná svojí době. Významný paleontolog Josef Skutil jen tlumočí starší údaje, leckdy neplatné (například představu slavnostního průvodu dívek k obětišti v Býčí skále).
Co dnes už působí směšně, je velká míra patosu. Na tehdejší dobu hypermoderní grafická úprava potlačuje dojem z krásných fotek. Cenná je přiložená mapa Moravského krasu.

1 28.04.2023

Někdo si může klepat na čelo, ale mně přijde zajímavé si čas od času přečíst nějaký starý turistický průvodce. Pro mě to byl retro výlet do úplně jiného světa, ve kterém se objevují dávno neplatné názvy jako Gottwaldovo náměstí, most Antonína Zápotockého a spousta dalších. Kniha obsahuje kromě všeobecných informací o Českém krasu i popis čtrnácti turistických tras (pro pěší, vodáky i mototuristy) a historii významných míst. Co se v knížce vyskytuje dost často, jsou zmínky o žalostném stavu většiny památek. Kaple svatého Kříže na Karlštejně na tom byla dokonce tak špatně, že po plánované rekonstrukci do ní měl být zakázaný vstup, protože ji lidé poškozovali. Podobně kriticky jsou tu zmiňovány negativní vlivy těžby vápence a celkově děsivý stav životního prostředí. V tom byla tato knížka poměrně odvážná.
Dále zaujme stručný popis objevování Koněpruských jeskyní, výčet krasových útvarů Českého krasu, nebo některé místopisné zajímavosti. Např. událost Rudých letnic, která byla za minulého režimu upravena ve stylu dobových fake news - i proto je pomník již odstraněn. Dozvěděl jsem se tu třeba i důvod, proč je v Koněpruských jeskyních jedna prostora pojmenována podle italského badatele Spallanzaniho - jde o upomínku na počest návštěvy italských speleologů.
Na čtivosti nepřidává fádní úprava knížky, ani přiložená mapka s chybami. Na druhou stranu je ale text zajímavější než třeba mnohem později vydaná publikace O. Dvořáka Soutěskami Českého krasu.

1 19.04.2023

Podzemí hraje v lidském životě zásadní roli. Získáváme z něj suroviny, vyrůstají z něj rostliny, ze kterých vyrábíme potraviny, ukrýváme v něm věci, kterých se chceme zbavit, nebo které chceme uchovat - a jednoho dne v něm skončí to, co z nás zbude po smrti. Podzemí má zvláštní moc, která působí na naše emoce. Někoho odpuzuje, někoho láká, každopádně je fascinující. Autor se v knížce formou esejů zabývá tím, na čem je tato fascinace založená, z čeho ten zvláštní pocit, který máme v podzemí, vychází.
V jednotlivých kapitolách postupně navštívíme Pravěké hroby Mendipských vrchů, solnou jeskyni v Boubly, Eppingský les (vše ve Velké Británii), prolezeme spletité podzemí Paříže, nakoukneme do Trebicianské propasti v italském Carsu, dozvíme se o smutné historii slovinských foine - závrtech plných popravených lidí, podíváme se na jeskynní malby v jeskyni Kollhellaren v Norsku, slaníme do ledovcových mlýnů v Grónsku a ve finském uložišti jaderného odpadu Onkalo budeme uvažovat, jak označit nebezpečné uložiště, aby to pochopili následovníci lidské civilizace.
Každá kapitola, kromě základního autorova schématu "kam jsem přijel, s kým jsem se setkal, do jakého podzemí se jdeme podívat, co mě tu zajímá", obsahuje řadu odboček a odkazů na témata, která spolu někdy zdánlivě nesouvisí. Styl psaní a různé odbočky v textu mi vyhovují a udržovaly moji pozornost. Spíš mi dělalo problém občasné přeskakování děje v čase.
Co bych opravil, je příběh jeskyňáře Neila Mosse, který zahynul dost drastickým způsobem v Peak Cavern. Že byl v jeskyni po smrti zalit betonem, bylo již několikrát vyvráceno i samotnými účastníky záchranné operace.

1 24.11.2022

Drobná vědecká publikace Jiřího Müllera - specialisty na úzký obor fytopatogenních organismů. Krásně je tu vidět, jak vše souvisí se vším. Díky pestrému geologickému podkladu v Moravském krasu se tu vyskytuje mnohem více cévnatých rostlin než v okolí. A díky tomu je tu také mnohem více původců rostlinných chorob.
Autor provedl v Moravském krasu mnoho výzkumných exkurzí především během 80-tých a 90-tých let. Velkou část textu tvoří evidence vyskytujících se patogenů včetně roku a místa nálezu a napadeného hostitelského druhu. Co zde chybí je popis patogenů - životní cyklus, projevy onemocnění, fotografie napadených rostlin atd. Jde nicméně o ojedinělou publikaci na zajímavé téma, které čeká na další zpracování.

1 12.11.2022

Knížka obsahuje popis pěti výprav do jeskynních komplexů v různých částech Evropy a západní Asie.
Expedice do španělského pohoří Picos de Europa a do tureckého Tauru jsou v podstatě cestopisy, ve kterých je cítit porevoluční nadšení, že člověk může vycestovat do míst, kam běžně nemohl. Jeskyně jsou tu zmíněny jen okrajově a spíš by tyto dvě kapitoly měly být vydány v jiném typu publikace, když tato má být podle textu na přebalu věnována objevům v jeskyních.
Zajímavější jsou zde expedice v zemích bývalé SSSR, které už čistě souvisí se speleologií. Nejvíc se mi líbila kapitola o výpravě do ukrajinské Optimistické jeskyně - sádrovcového komplexu, který je jednou z nejdelších jeskyní světa (přes 250 km). Putování v obřím labyrintu úzkých chodeb je napsáno hodně čtivě a už jen kvůli této části se vyplatí knížku sehnat. Napínavá je i kapitola o propastech Bzybského hřbetu v Abcházii, kde jsou jeskyňáři jeden po druhém odstřelováni padajícími balvany.
Škoda, že knížka obsahuje poměrně málo fotek, aby si člověk udělal představu, jak to tam dole vypadá.

1 12.11.2022

Je známá věc, že většina pověstí má reálný základ. Zároveň ale bývá pravdou, že skutečnost je mnohem krutější než lecjaká taková pověst. A právě to by mohlo být mottem této knížky.
Je to docela bezútěšné čtení - podzemí je zde místem, kde lidé většinou trpí. Zazděných, zotročených, popravených, pohřbených, zmizelých a utýraných osob v tajuplných chodbách nebo dolech tu je opravdu dost.
Co na knížce oceňuji je, že se nejedná o lacinou ezotero literaturu, kde podzemí slouží ke vstupům do jiných dimenzí a podobně. Na druhou stranu nejde o čistou literaturu faktu, spíš o stručný nástin zajímavých pověstí, příběhů a dějin spojených s podzemím, z velké části z období 2. světové války.
A to je možná i slabá stránka knížky - pro někoho málo tajemna, pro jiné málo informací. Spíš jde o pocity, jaké dané místo vyvolává na základě negativních okolností, které se tu udály. Knížka je určena spíš jako prvotní seznámení s většinou známými lokalitami (např. lomy Amerika, podzemní továrna Richard, jeskyně Výpustek, barokní kostel ve Křtinách).
Za sebe mám problém se zveřejňováním fotografií pohřbených osob v různých kryptách, přijde mi to neetické a rozhodně ne pietní.

1 30.10.2022

S halštatským nálezem v Býčí skále je to tak, že čím víc se o něj zajímáte, tím víc vás udivuje a nutí vás o něm zjišťovat další a další informace. A tak se mi dostala do rukou tato starší publikace menšího rozsahu, o které jsem si nejdřív chybně myslel, že mi nic moc nového asi nepřinese. Ale dozvěděl jsem se z ní opravdu dost!

Kniha má tři části. První se věnuje právě výše zmíněnému Wanklovu nálezu. Jsou zde uvedeny nejen známé citace z Wankelových Obrazů z Moravského Švýcarska, ale i méně známé pasáže z Wankelova ručně psaného katalogu nálezů, z dalších článků publikovaných v tehdejších vědeckých periodikách, ale i například z textů jeho dcery Vlasty, která se výkopových prací účastnila. Všechny tyto informace podávají důkaz, že ač byl Wankelův výzkum později hodně podceňován pro nízkou vědeckou úroveň, ve skutečnosti vzhledem k tehdejším možnostem (např. osvětlení archeologických výkopů loučemi) jej provedl poměrně důkladně.
Součástí první části je popis nejdůležitějších artefaktů a i přehled možných teorií, co se mohlo v Býčí skále stát, s jejich kritickým vyhodnocením. Snad jen chybí teorie J. Dvořáka o postupném ukládání těl v Předsíni jeskyně.

Druhá část je nejzajímavější - týká se válečné výroby za 2. světové války - jednak v železničních tunelech poblíž Tišnova a hlavně válečných úprav v Býčí skále, Výpustku a v Drátenické jeskyni. V této části je citován Deník speleologických výzkumů Norberta Havlíčka, velmi zajímavé postavy historie Moravského krasu, který prováděl v jeho střední části se svou kolegyní Lídou Danielovou virgulářský a speleologický výzkum (dost šíleným způsobem těžili Předsíňovou jeskyni). Havlíčkovi se podařilo během stavebních úprav dostat několikrát do výše zmíněných jeskyní a deníkovou formou popisuje postupné změny vnitřních prostor. Získával informace o archeologických nálezech, které dělníci při úpravách nacházeli a dokonce díky své známosti s vedoucím těchto projektů dokázal zabránit i největším škodám na Býčí skále (mělo tu být vybudováno dokonce i patro).

Třetí, nejkratší část knihy se týká historie speleologických objevů na Býčí skále. Vše je napsáno populární a čtivou formou. Kdo se chce dozvědět o Býčí skále nějaké informace, doporučuji začít touto publikací.

1 23.10.2022

Pro všechny zájemce o jeskyni Býčí skálu jde o naprostý "musthave". Knížka se zabývá především historií archeologického a speleologického výzkumu na Býčí skále a okrajově i ve významných jeskyních v okolí od 17. století do poloviny 20. století.
Pro mě nejzajímavější částí knihy byla kapitola, která se zabývá dějinami německé speleologie na Býčí skále od dob založení Spolku německých turistů v Brně v roce 1909 až do konce druhé světové války. Řada informací o této zapomenuté historii je zde prezentována poprvé, což je dáno tím, že po odsunu Němců nezbyli žádní pamětníci a nebylo ani v tehdejším zájmu se tímto zabývat. Zajímavé jsou i dějiny poválečné speleologie, již v režii českých jeskyňářů, kteří zde bádali pod hlavičkou Speleologického klubu. Textem nás provází celá řada unikátních fotografií, z nichž většina nebyla dosud zveřejněna.
Výborná je kapitola, která se týká vědeckých sporů o archeologických nálezech v tzv. spodní vrstvě. Následuje rozsáhlý přehled nálezů z jednotlivých dějinných etap osídlení od magdalénienu až po 20. století i s fotodokumentací významných nálezů. Nejdelší část se týká samozřejmě slavného nálezu z doby halštatské, která je celkem shovívavá k Wanklovu způsobu bádání - tehdy byla archeologie doslova v plenkách. Co ale bylo vyloženě faux pas i na tehdejší dobu (zvlášť když Wankel byl lékař), je nesprávné určení pohlaví nalezených ostatků a z toho vyvozená romantická představa pětatřiceti obětovaných panen - ve skutečnosti byl podíl mužů i žen vyrovnaný.
Jako bonus je v publikaci popsána historie místní kartografie a přehled nejdůležitějších historických map Býčí skály. Mohl bych popsat ještě spoustu dalších informací, které mě zaujaly (romantická úprava okolní krajiny v 19. století, válečné úpravy jeskyně, historické grafitti na stěnách jeskyně atd. atd.). Z knížky jsem opravdu nadšený. Snad jen fotografie mohly být větší, vzhledem k jejich množství musely být zmenšeny na malý formát.

Malý detail, kterého jsem si všiml. Na straně 46 je na obrázku III.8 fotografie, která zobrazuje podle jiných zdrojů místní romantickou postavu Vincence Doležala - tehdejšího poustevníka/bezdomovce. Zde je ale tato osoba popsána jako "dělník Meluzín". Kde je pravda?

1 21.10.2022

Ochozská jeskyně patří mezi nejkrásnější jeskyně Moravského krasu. Málokdo dnes už ví, že v letech 1966-1975 byla jeskyně zpřístupněna veřejnosti, naštěstí přírodě blízkým způsobem bez betonových chodníčků. Kvůli povodním, které se v jeskyni občas objevovaly, musela být pro veřejnost uzavřena.
Pro návštěvníky byla vydána tato informační brožurka, která obsahuje minimum informací - popisuje v podstatě pouze vlastní trasu a jednotlivé krápníkové útvary, které zde turisté mohou vidět. Text je na necelých čtyřech stránkách, zbytek je doplněn nepovedenými a nic neříkajícími fotografiemi. Součástí je i minimapka jeskyně. Nejzajímavější zde je informace o otevíracích dobách a časech exkurzí - jako připomínka zapomenuté historie této krásné jeskyně.

1 14.09.2022

I když jde o značně letitý průvodce po československých jeskyních, je knížka poměrně zajímavá. Už jen tím, že jde o první kompletní přehled turisticky přístupných a nejvýznamnějších nepřístupných krasových a dokonce i pseudokrasových jeskyní Československa, které byly v době napsání známé.
O jeskyních se dozvíme základní informace, které se týkají jejich vzniku, geologie a historie objevů a zpřístupňování.
Zajímavý je popis jejich tehdejšího stavu - například dnes již nepřístupné Císařské jeskyně. Najdeme zde i informace o poměrně kontroverzních úpravách (např. umělé zalednění Belianské jeskyně, které poškodilo krápníkovou výzdobu). Hezké je i zobrazení všech půdorysných map na jedné stránce vedle sebe, člověk si může vyzkoušet, jestli jeskyně podle nich pozná. Krásné jsou i černobílé fotografie různých druhů krápníků. Překvapivě zde najdeme i jeskyňářské metody prolongace jeskyní - jak postupovat v případě závalu, ukončení chodby sifonem nebo když proti vám vytéká voda a ztěžuje postup.
Občas se vyskytne nepřesnost (v Malčině není Polední, ale Poradní dóm, Čeněk Chromý se neudusil oxidem uhličitým nešťastou náhodou ve Zbrašovských aragonitových jeskyních při výzkumu, ale vzal si tu život dobrovolně).
O době, ve které knížka vznikla, svědčí autorova věta, kterou sem musel evidentně “zcela dobrovolně vložit: “Teprve rok 1945 dík svržení vykořisťovatelských tříd a nastolení lidově demokratického zřízení znamenal u nás definitivní konec nezaměstnanosti, a tím i bydlení člověka v jeskyních.

1 12.09.2022