Darkry komentáře u knih

Včera po půlnoci jsem dvanáctý díl Ranger's Apprentice dočetl (četl jsem v originále). Jednou větou je to možná nejlepší díl série. Ale teď už podrobněji (spoilery nebudou):

Když libovolný autor chystá pokračování nějakého svého díla většinou ho sleduji s obavami, protože vím, že jedna dobrá kniha neznamená, že z ní lze udělat celou sérii. Tuplem to platí pokud má každá kniha či dvě vlastní příběh, pak už se autor začíná opakovat a i z dobré knihy se může stát přidáním dalších dílů brak.
Flanagan je ale jiný. On nepíše pokračování Hraničářova učně, on vytváří historii životů svých postav. Sám jsem Hraničáře začal číst už před několika lety a postupně se prokousával dalšími a dalšími díly, až jsem dospěl ke konci a netrpělivě čekal na pokračování (to byl myslím 7. nebo 8. díl). Neměl jsem pocit, že bych čekal "co si zase autor vymyslí za dobrodružství", ale chtěl jsem vědět, jak budou postavy žít dál a přál jsem si se s nimi znovu setkat a ještě jednou se smát Haltovu humoru.
A nyní, když se mi dostala do rukou dvanáctá kniha, jsem si připadal, jako bych se vracel domů. Znovu navštěvoval staré přátelé.

Žádný z těchto pocitů by nemohl vzniknout bez Flanaganova odlehčeného ale zároveň napínavého stylu psaní, který se díl od dílu zlepšoval a zde, ve dvanácté knize, dosáhl vrcholu (i když, kdo ví?). Začátek knihy mě uvrhl do smutku, který člověka může stihnout jen když se dozví, že někdo z jeho dobrých přátel umřel, smutek ale časem trochu polevil a objevila se spíš nostalgie, Flanagan úžasnou nenásilnou formou vyvolává vzpomínky na předchozí díly a speciálně na ten první, kde byl Will sám učněm. Na závěr knihy si ale Flanagan nechává ty nejsilnější karty. Velké dobrodružství, napínavou zápletku i rozuzlení a dojemný konec.

V Královské hraničářce je smícháno to nejlepší, co šlo najít v předchozích dílech a podáno v nové formě. Zavzpomínáte, zasmějete se (opravdu hodně) a bude opět napjatí o osud vašich přátel. Co víc nám může spisovatel dát?

Pro ty, kdo četli předchozí díly, je Královská hraničářka povinnost a pro ty co ne je to nová motivace začít pěkně od prvního dílu - věřte mi, stojí to za to.

6 z 5 hvězdiček

25 24.01.2014

Zatímco nedočkavě otáčím stránky, přemýšlím, které postavy ve Slepé mapě jsou kladné a které záporné. Jediné co vím, je, že je všechny chápu. Rozumím jejich chování. Cítím s nimi. Užívám si, jak skvěle jsou napsané a vykreslené. A na konci příběhu spolu s autorkou dospívám k závěru, že na tom asi ani nezáleží... Možná lidé nehýbou dějinami. Možná jen dějiny hýbou lidmi.

V Slepé mapě se prolínají rodinné dějiny s těmi národními, není to ale historický román. Je osobní, příjemně malý a bez velké epiky. V něčem mi připomíná Sto roků samoty nebo Pravěk a jiné časy. Nevypráví jen rodinnou historii - skrze ni odkrývá příběh místa, na kterém se odehrává. Akorát tady to není ani Pravěk, ani Macondo, ani žádná jiná vesnička, ale celá jedna země.

20 22.01.2021

Od Susanne Clark jsem doteď nic nečetl. Ale když jsem narazil na recenzi na její novou knihu zvanou Piranesi v britském deníku Guardian, jenž román nazývá "elegantní studií samoty", nezbývalo mi, než si knihu běžet koupit.

O ději se nedá příliš psát, protože i nejmenší náznak by zkazil zážitek z četby, raději proto utratím pár slov o atmosféře knihy, která je pro ni možná ještě více definující než poutavý děj. Atmosféra světa, ve kterém Piranesi žije, je fascinující - tajemná, mlhavá, skoro až hmatatelná, ale zároveň neuchopitelná. Od první stránky se ponoříte do ohromných hal plných tisíců a tisíců kamenných soch. V pozadí slyšíte hukot moře a přelívajících se vln, které pomalu a velkolepě naráží do nehybných postav. Piranesi je mezi nimi doma. Žádný jiný svět nezná. Přesto ho neustále fascinuje. Prochází jím s hlavou zdviženou vzhůru. Sochy zkoumá, eviduje, mapuje, vědecky analyzuje. Zároveň je ale obdivuje, slouží jim, stará se o ně, radí se s nimi.

Atmosféra, do které se ponoříte v prvních několika desítkách stran, umocní strhující děj, jenž následuje. Společně s Piranesi prozkoumáte nejen obří haly jeho světa, ale i netušené tajemství, které ho obklopuje. Víc říci nemohu. Sami se musíte ponořit do světa mocných vln, ohlušujícího ticha samoty, paměti i zapomnění.

Slovy Guardianu: "[The novel] remains a potent force, but one that can leave us – like Goethe among the ruins – forever disappointed by what is real."

PS: Nevím proč, ale celou dobu jsem se nemohl zbavit pocitu, že Piranesi je žena. Ještě při psaní této recenze jsem musel několikrát opravovat zájmena z její na jeho.

PPS: Knihu jsem četl v anglickém originále.

19 11.05.2021

Zaklínač je právem považován za jednu z nejlepších fantastických sérií v historii fantasy (někdy i druhou nejlepší po Tolkienovi). Nevyčnívá ale propracovaností světa, charakteristikou postav nebo nabytostí akcí. Samozřejmě, že i tyto aspekty jsou zde výborně zpracovány, ale to nejdůležitější je, že Andrzej Sapkowski je opravdu Pan spisovatel. Většina dnešních autorů fantasy se totiž snaží "pouze" odvyprávět příběh, zaměřují se na to, aby byl příběh dobrý, poutavý, aby se postavy chovali logicky a pak už jim nezbude čas (a asi i um) věnovat se jazyku. Sapkowski zvládá vše a ještě si hraje s jazykem tak, že to celý příběh ne jen podtrhuje, ale podává v úplně jiném světle, úplně jiný, realističtějším způsobem. Čtenář si to při čtení ani neuvědomí, ale když chce Sapkowski vyvolat pocit zmateného snu, noční můry, udělá to pouze jazykem, ale ne tak, že by napsal:
"Sen Ciri byl zmatený. Viděla černého rytíře jak se míhá před ní, ale nedokázala se v situaci moc orientovat."
Ne, on píše přímo a neříká čtenáři, že je sen zmatený, čtenář to cítí a prožívá to spolu s postavou. To poskytuje úplně nový a úžasný zážitek z četby.
A i jinak se projevuje spisovatelův um. Například napsat celou kapitolu (tím myslím celiství úsek "od hvězdičky z hvězdičce" nikoli jednu ze 7 kapitol knihy) pouze pomocí přímé řeči, bez jediné uvozovací věty příčemž čtenář ví, kdo mluví a děj se neustále posouvá dopředu je opravdový literární zázrak.

A když k tomuto spisovatelskému talentu přidáte úžasný svět, který se Sapkowskému podařilo vytvořit a postavy, které se mu povedlo do něj zasadit, vznikl příběh, který žije svým vlastním životem a vy jste čtením do toho života vtaženi.

13 25.12.2013

Z první poloviny knihy jsem byl naprosto unešen - románové zpracování generačního neporozumění v současné české společnosti; autor přitom využívá stereotypů, ale nesklouzává ke klišé a nutí čtenáře k zamyšlení.

Škoda poslední kapitoly, která přenáší děj do budoucnosti a která na mne byla příliš deterministická a násilně Harari-style filosofická. Bez této snahy o velký přesah a tematické rozšíření by šlo o jednoznačně nejzajímavější a nejpodnětnější knihu o generačních rozdílech v současnosti. Nepovedeným závěrem se vyznění knihy částečně rozplývá. Přesto ale nepochybně doporučuji k přečtení a čekám (minimálně) nominaci na Literu.

8 28.10.2023

Po dočtení Pádu Cařihradu mám podobné pocity, jaké jsem měl v patnácti letech po přečtení Quo Vadis: nadšení, stísněnost, vědomí lidské krutosti, malosti a zároveň uvědomění uzavřenosti lidského světa, ze kterého vystupují snad jen láska a nesmyslná krutost jako ne- či nad-lidské schopnosti.

Pád Cařihradu je historický román v nejlepším slova smyslu. Vypráví příběh člověka a jeho lásky v neustále se zhoršující situaci Cařihradu při obléhání Osmany v roce 1453. Člověka, který mnohé poznal, mnohé zažil, ale nyní poprvé poznává opravdovou lásku - bláznivou, rozhněvanou, odpouštějící, nechápanou i vášnivou.

Příběh o tom, jak dva lidé nacházejí lásku v dobývaném městě, zní jako ideální podklad pro rozehrání laciného románu plného levných klišé, romantického patosu a prvoplánové krvavosti. Waltari ale nesklouzává k ničemu z toho. Místo toho do románu věrně vnáší nejen dobové reálie 15. století, ale také teologické otázky, které tehdy točily kormidlem světa, a prostupuje ho poetickým jazykem a filosofickou hloubkou.

Bylo zvláštní číst tento román v aktuálním kontextu války na Ukrajině. Právě kvůli (nechce se mi říkat "díky", ač by se to zde hodilo) němu vnímá čtenář daleko živěji pocity a dojmy, které obránci města prožívají: nevěřícnost, že by se něco takového jako válka a utrpení mohlo opravdu stát; vracející se naděje na nečekané vítězství; pomalu se plížící zoufalství; krutá realita utrpení a hrůzy; nevěřícné zastavení se nad nesmyslností a neuvěřitelností lidské krutosti. To vše Waltari kreslí, aniž by to musel pojménovávat. Pocity prosakují skrze postavy a stránky a klišé, které říká, že lidé procházející se po zablácených ulicích východního města před necelými 600 lety byli úplně stejní jako my dnes, se pro čtenáře stává prožitou realitou.

7 31.03.2022

Jako s každou povídkou sbírkou, některé povídky bych rád hodnotil 6 z 5. Jiné níže. Po dočtení mnoha z nich máte pocit, že nakladatel musel vynechat poslední stránku. Pointa jako by chyběla. Až když se nad příběhem zamyslíte zpětně a připomenete si jeho název, dojde vám, o co vlastně šlo. Ale stojí to za to.

Obzvlášť skvělé byly povídky: Pravdivý příběh, Zavařeniny, Zelené děti, Transfugium.

Překlad Tukarczukovské jedinečné prózy je skvělý!

Závěrečná emoce: #happilydepressed

7 22.01.2021

Překvapení roku! Úžasná kniha, která pokud by byla kompletní fikcí, tak by stála za přečtení. Marta Davouze píše nádherným jazykem a s jeho pomocí nejen vykresluje atmosféru temných let československého komunismu i židovských transportů, ale také s ním naplňuje knihu zajímavými myšlenkami a úvahami nejen nad naší historii.

Co knihu ale dělá naprosto jedinečnou, je fakt, že vypráví o životu Věry Saudkové, neteře Franze Kafky, která však ve svém životě byla daleko víc než pouhou neteří. Její příběh je tragický, dojemný, nadějeplný a především hluboce lidský. Skrze její oči navíc můžeme pozorovat proměny Prahy a jejího intelektuálního života napříč dějinami Československa: od let První republiky, přes nacistickou okupaci a srpnovou invazi až po Sametovou revoluci a léta po ní.

7 22.01.2021

Perfektní četba, přečteno jedním dechem. Collinsová vybudovala úžasný a přitom tak drastický svět temné budoucnosti. Doporučuji.

7 25.12.2013

Co je to láska a proč je v dnešní době stále těžší ji cítit, poznat a najít? Hledáme si v pozdně kapitalistické společnosti partnery a partnerky, které obdivujeme pro jejich jinakost, nebo jen obrazy vlastního ega? A je dnes tak moderní racionalizace hledání partnerů a prioritizace sebe samého a svých pocitů opravdu prospěšná pro dlouhotrvající láskyplné vztahy? Liv Strömquist nabízí opravdovou tour de force láskou dnes i v minulosti, kterou nás kromě ní provází i mnoho sociologů, filosofů ale třeba také Erich Fromm, Théseus či Malý princ.

6 20.12.2021

Velmi čtivě napsané povídání o životě pravděpodobně nejvýznamnějšího britského státníka. Nelze říci, že by se jednalo o životopis (autor postupuje víceméně chronologicky, ale každá kapitola je spíše úvahou nad určitým aspektem Churchillova života než uceleným pojednáním o jedné kapitole jeho života), stejně jako nelze říci, že by kniha byla objektivní. Na druhou stranu je třeba ocenit, že Boris Johnson své názory neskrývá za fakta a poslušně prezentuje i argumenty druhé strany. Pozorný čtenář si tak sám může utvořit vlastní názor a díky obsáhlé bibliografii si případně dohledat i dodatečné zdroje.

Oceňuji ohromný kus práce, který Boris Johnson odvedl a gratuluji mu k napsání knihy, která je ve svém zpracování velmi originální a přesto čtivá a plná informací

6 22.01.2021

Na začátku jsem měl z knihy smíšené pocity. Stávalo se mi, že ten očekávaný "plot-twist" okamžik, který si autor tak užívá, kdy na konci mikropříběhu odhalí jméno jeho hlavní postavy, pro mě nefungoval, protože jsem jednoduše to jméno neznal. Wittgenstein, Kafka nebo Emil Hácha - tato jména jsem znal. Ale lidé jako Alfred Rosenberg či Herta Kašparová mi v hlavě z hodin dějepisu neuvízli. Po chvíli jsem si ale začal neznámá jména dohledávat. A v půlce knihy, když jsem narazil na na sobě neznámé jméno Josefa Hiršala, hned jsem se těšil, až mi internet poví, kým byl. Po dočtení už byly mé smíšené pocity dávno rozmíšené.

Ve sbírce desítek mikropříběhů nutně musí být některé méně a některé více povedené. Všechny ale stojí za přečtení. Jiří Padevět je mistr krátkých vět, ve kterých svým zaměřením na detaily každodenního života dokáže rychle vyvolat živou atmosféru nejen místa, ale i doby. Přesto ale nutno říci, že mikropříběhy, které popisovaly jeden okamžik z pohledu několika různých osob mi většinou přišly trochu přebytečné. Neříkaly skoro nic o nikom ze svých aktérů. Naopak epizody ze života obyčejných lidí, ve kterých není důležité jejich jméno, ale spíše datum a místo konání (Lidice, 9. června 1942), často patřily mezi ty nejsilnější a nejzapamatovatelnější.

Ostny a oprátky jsou spíše zážitkem než historickou četbou. Atmosféra, kterou vykouzlí často emotivní a dramatické příběhy doplněné dobovými útržky z novin a nádhernou obálkou, určitě stojí za návštěvu.

6 22.01.2021

Nádherná pohádka v níž se linky příběhu proplétají jako vlaštovky za letu, jen aby na konci stvořily obraz lásky a oběti obyčejného života plný prosté avšak přenádherné magie. Nelze si nevzpomenout na Wildeova Šťastného prince.

5 18.12.2021

Člověk, hudba, orient, láska, smrt - to vše v jedné jediné bezesné noci. Énard napsal výpravný román, který vás provede nejen po Damašku, Istanbulu či Káhiře, ale také po Vídni a Paříži. Zároveň ale nikdy neopustí tísnivě temnou komoru vídeňského bytu, které se vyhýbá spánek. Franz Ritter, akademik a odborník na vlivy islámské kultury a představ orientu na evropskou klasickou hudbu, si vybavuje vzpomínky, radostné, smutné, veselé, politické, erotické, láskyplné, děsivé i v pravém slova smyslu šílené. Prochází svou kariéru, seznamuje čtenáře s historií evropských orientalistických pátrání a mimo jiné narazí také na několik významných českých historických figur - s Aloisem Musilem v první řadě. Především však hledá smysl v životě, který se míjel s láskou a střetával s průměrností.

Kompas (směřující k východu) není jednoduchým čtením. Ale pokud vás alespoň trochu zajímá orient, představy o něm a evropská fascinace jím, nenechte si tento nádherný román ujít. Láska k východu se v něm prolíná s láskou k úchvatné avšak komplikované ženě. Láska erotická potkává lásku intelektuální.

5 25.11.2021

Potěší duši, zahřeje u srdce. Krásně zpracovaný rozhovor s osobností, která má vřelost a milou povahu danou od všech sudiček!

PS: velmi oceňuji nádherně vybranou fotografii na obálce a příhodný název knihy!

5 22.01.2021

"Může být něco nebezpečnějšího než nespokojení a nezodpovědní bohové, kteří nevědí, co chtějí?"

4 22.01.2021

Ve společnosti, která se rozhodla se smrtí vypořádat tak, že ji z reálného světa (kde je schovaná v hospicech a nemocnicích) přesune na televizní obrazovky (kde je všudypřítomná a banalizovaná), je Palánův román opravdovým světlem na konci tunelu. Autor vychází ze své novinářské i osobní zkušenosti a do středu románu staví Emu, pracovnici domácího hospice, neoslavovanou hrdinku dnešní doby.

Kniha je osobní, niterná, zamyšlená. Celá je vyprávěna duformou (tedy v druhé osobě), což umocňuje pocit, že vyprávění je monologem hlavní hrdinky k sobě samé. Její úvahy se prolínají s vyprávěním příběhu a stejně jako děj jen výjimečně vystoupí z prostoru pokoje se smrtelnou postelí, čtenář jen výjimečně vykoukne z Eminy hlavy. V ní je mu ale dobře. Palán dokázal do hlavy své ženské hrdinky vstoupit s obdivuhodnou přirozeností a elegancí.

Příběh samotný není nijak výjimečný. Čte se dobře, stránky se otáčí samy a na konci se autor dostává k dějovému zvratu, který sice čtenář nečeká, ale ani ho nějak výrazně nezaskočí. Spíše jen umocní melancholické vyznění celé knihy. Jistá charakterová i příběhová plochost se však knize, která neaspiruje na to být velkým románem, dá vytýkat jen těžko. Palán napsal spíše románovou poctu lidem, kteří zasvěcují svůj život pomoci umírajícím, jež je citlivá, atmosferická a velice osobní.

4,5/5

4 22.01.2021

Naprosto brilantní historický román! Hertmans jde příkladem toho, jak psát historickou fikci v 21. století. Román je čtivý, jazykově bohatý, fascinující. Vychází z reálných historických pramenů, které autor nenásilně odhaluje skrz autobiografickou metafikci, která prostupuje celou knihou ve formě paralelní dějová linky. Právě popis autorovy cesty současnou Francií a Egyptem nádherně dotváří obraz středověké krajiny v kontrastu s její modernitou.

Historické postavy nejsou vůbec psychologicky ploché, jak u podobných románů někdy bývá smutným zvykem, naopak nabízí neotřelý a pro moderního člověka pochopitelný pohled na středověkou mentalitu. Hertmansovi se tak - jakoby mimochodem - daří bořit zažitou představu středověkého člověka jako bytosti principiálně Jiné a cizí.

3 27.05.2022

„Co je já?" ptá se Karel Čapek na sto stran dlouhé oslavě jednoho obyčejně neobyčejného života.

Noetická trilogie je mé nejoblíbenější dílo od Čapka. A Obyčejný život je zase mou nejoblíbenější částí noetické trilogie.

3 22.01.2021

Úchvatná kniha! Mnoho podobných publikaci, které se snaží přitažlivou formou představit slavné osobnosti se zaměřují pouze na vzhled a text je odbytý. Zde ale text Radka Malého čtenáře přehledně, zajímavě a neuvěřitelně čtivě provádí osobností, dobou, legendou i dílem Franze Kafky. To vše je doprovázeno nádhernými grafikami a ilustracemi Renáty Fučíkové.

3 22.01.2021