Clair16 komentáře u knih

Lahůdka pro milovníky Murakamiho knih. Najdete v ní mnohé jeho oblíbené motivy. Nechybí napětí, ale většinu času se přistihnete při tom, jak s mírným úsměvem očekáváte další stránku jen tak, pro vychutnání :-).

19 19.06.2020

"Ztráta Suvi je horší než jakýkoliv dřívější rozchod. S nikým jiným jsem se necítil tak přirozeně. Všechny ty řeči o spřízněných duších jsou protivná klišé, ale klišé jsou vždycky pravda. Proto se z nich klišé stala."
Citát vybírám více méně náhodně, protože z Fazóny by se podobných krátkých vět s posláním dalo vyjmout skoro nespočítatelné množství - za předpokladu, že přistoupíme na určitá pravidla. I když příběh vypráví hned několik postav, jejich smýšlení, jazykové prostředky i humor jsou velmi podobné, v případě tří ústředních přátel před čtyřicítkou až identické. Finská úspornost pomáhá a pověstnou skandinávskou laskavost drží na uzdě až do finále, které sice není přeslazené, ale přesto možná až příliš nárazově optimistické.
Doporučila bych jako odpočinkovou četbu v situacích vyžadujících povzbuzení. Čtyři hvězdičky vidím tentokrát v nižším spektru, ale to neznamená, že bych si svět podle Nousiainena nepřála.

18 03.07.2023

"Nechápu, že láska může skončit."
"Ano, jako by to vrhalo nedůvěru na celou instituci."

Přestože se děj odehrává vlastně jen během několika hodin, nepůsobí vyprávění uzavřeně právě proto, že je nabité netradičními slovními spojeními, glosami, skoro až bonmoty. Není samozřejmě pravděpodobné, že by tak lidé, známí i cizí, mezi sebou ve skutečnosti mluvili. Přesto autor nevytvořil absurdní svět. Svůj příběh založil na extrémně složitých životních situacích obou hlavních protagonistů, a zkratku, kterou pro náhodné setkání použil, vynahradil jejich spletitými úvahami - ironickými, zmatenými i naléhavými.
Přes umělecké pojetí je popsané zoufalství autentické stejně jako snaha najít východisko a snad i úsměv tam, kde v našich běžných perspektivách chybí.

18 28.04.2023

Komnata ozvěn je sarkastická, pravdivá i "literární". Její postavy jako by byly nakreslené v organigramu, každá má vlastní náboj s příbuznými prvky (vždyť jsou rodina), a zároveň pověstného kostlivce ve skříni, který se už těší na denní světlo.
Hravé vyprávění ukazuje především chiméru virtuálního světa a úskalí novodobé korektnosti, prosazované stejně urputně jako nevěrohodně.
S povrchními hrdiny obtěžkanými klišé jejich generací se asi nedá snadno ztotožnit, ale přesto jim čtenář místy věří a harmonický závěr přeje. Aspoň já rozhodně - a knížky si cením jako dobové výpovědi právě v momentu, kdy se začíná zlomově mluvit o technologiích a prostředcích, které dál posunou sociální sítě. Držme si palce :-).

18 19.04.2023

„Naslibovali nám hory doly. Nevyslyšené prosby se rozložily v žáru záště, která je přiživovala. Za nic z toho, co se dělo, nemohly Děti revoluce. Jestliže byla pekařství prázdná, na vině byl pekař. Pokud neměla lékárna léky, i kdyby to měla být ta nejzákladnější krabička antikoncepce, viníkem byl lékárník. Pokud jsme se doplazili domů vyčerpaní a hladoví se dvěma vajíčky v tašce, mohl za to ten, jemuž se ten den podařilo urvat vajíčko, které se na nás nedostalo. Hlad dal průchod dlouhému seznamu nenávistí a obav. Zjistili jsme, že přejeme to nejhorší katovi i nevinnému. Už jsme mezi nimi nedokázali dělat rozdíl.“
Caracas je v knize Kariny Sainz Borgo temným místem, ovládaným gangstery, vojáky, vládními přisluhovači i příležitostnými násilníky útočícími prostě proto, že jim to chaos v ulicích a strach obětí umožňují. Ačkoli autorka v samém závěru knihy prohlašuje, že její záměr není svědecký, ale literární, je atmosféra hořícího, vydrancovaného, rozkládajícího se města natolik uvěřitelná, že ji lze těžko pokládat za zcela fiktivní. Její hrdinka se ztotožňuje s masou ustrašených, kteří sice neškodí, ale v rámci boje o přežití mlčí a přivírají oči, ale ve skutečnosti je mnohem odvážnější a hlavně odhodlaná nevzdat se a začít znovu – pro vlastní vnitřní sílu i vzpomínky na dětství, které mělo daleko k idyle, ale nabízelo ještě uchopitelná pravidla.
Jak uvádějí komentující níž, je to vlastně pořád tentýž příběh – ne literatury, ale lidstva. Stejně děsivý, jako skutečný. Nečte se s radostí, ale s vědomím, že je potřeba na opakující se dějinné situace upozorňovat, i když tím nezmizí ani je nepochopíme snáz.

18 31.12.2022

„Jde jenom o pár bezvýznamných událostí, co se přihodily během mé nanicovaté existence. Z dnešního pohledu se jedná jen o malé epizodní odbočky. I kdyby se neudály, na mém současném životě by se tím nezměnilo nejspíš skoro nic. V určitých chvílích se mi ale ty vzpomínky vrací, nejspíš pěkně dlouhými a dalekými cestami. A vždycky mi pak až překvapivou silou rozechvějí mysl. Tak jako noční vítr pozdě na podzim, který rozvíří listí pod stromy, naráz skloní k zemi traviny na celé pláni a prudce zabouchá dveřmi všech domů kolem.“
Haruki Murakami pro mě patří k těm spisovatelům, kteří už řekli tolik, že si mohou dovolit psát o čemkoli, třeba jenom pro radost. A to je případ téhle knížky, jistě i autobiografické, ale především zábavné, uvolněné. Přes lehkost pera i námětů jsou ale všechny povídky promyšleně vystavěné, a pokud se v závěru některé z nich kromě nostalgie objeví i skutečná bolest, uvědomíte si, že tam byla v náznacích přítomná celou dobu.
Pro čtenáře, kteří zatím Murakamiho neznají, by První osoba jednotného čísla mohla být snadným odrazovým můstkem k jeho další tvorbě, pro jeho fanoušky je to „must“.

18 19.10.2022

„Proč se duše vytahuje na špičky a napjatě vyhlíží směrem, odkud přichází strach?“
To pochopitelně nevím, ale podobný pocit znám… Šedesátiletá vypravěčka zdejšího příběhu na mě ovšem zprvu vůbec nepůsobila zádumčivě, ale naopak sebejistě. Její postřehy byly sarkasticky vtipné a jazyku propůjčilo ostrost mládí autorky. Jenže už po pár stránkách se v souladu s dějem (v titulu zmiňovaná dcera se spolu se svou partnerkou stěhují do hrdinčina domu) projevují obavy matky, která obtížně přijímá dceřinu sexuální orientaci. Ta je navíc trnem v oku i u většinové společnosti, zvyklé na tradiční uspořádání a dodržování hierarchických zásad „slušnosti“.
Z pohledu Evropana poměrně nevýznamný problém ale záhy ustoupil mnohem tíživějšímu tématu stáří, umírání, hledání východiska i v bezútěšných situacích. Vždycky je naděje, to Kim Hjedžin příběhem jednoznačně sděluje, ale vypravěččina bolest je natolik upřímná a hluboká, že se dá stěží ubránit smutku a obavám. Knížka je výborně napsaná, dalo by se z ní citovat na mnoha místech a stejně tak se k ní vracet. Jenomže i když před potížemi nezavírám oči, vryla se mi už po prvním přečtení pod kůži natolik, že by mi případná repetice přinesla ještě víc lítosti. Jednu hvězdičku tak ubírám spíš preventivně.
A pod čarou prosím petrarku72 a sgjoli, které mě nevědomky k četbě přivedly: nevíte o nějakém fakt legračním vyprošťováku?

18 21.07.2022

Z nějakého důvodu jsou mi v knížkách (víc než v životě) sympatičtí nenápadní outsideři, kteří o svých zvláštnostech často ani nevědí. I Micah z Rusovlásky u cesty tak zprvu působí, vzhledem ke svým ustáleným zvyklostem doma a za volantem. Postupně se ukazuje, že jeho odlišnost spočívá jen v úplných maličkostech, ale přesto nebo právě proto je snadné mu fandit dál.
Dalo by se namítat, že námětem knížky je vlastně každodennost a v autorčině myšlenkách se schovává něco zvláštního. Ale právě to ji možná odlišuje. Každopádně je pro mě tenhle příběh svižně napsaný, nápaditý, povzbuzující a přitom prostý jakékoli formy kýče. Přečetla jsem ho rychle, ale v myšlenkách ještě zůstávám na baltimorské ulici a vyhlížím spolu s hlavním hrdinou, kdo k jeho suterénnímu bytu zavítá tentokrát...
Pod 4 hvězdičkami si v tomhle případě představuji o něco víc než 80 procent.

18 04.12.2021

„Nemohu říct, že jsem hezký, ale rozhodně nejsem ani ošklivý. I když při takovém hodnocení se musím mít na pozoru. Někde jsem četl, že přes dvacet procent žen se domnívá, že patří mezi tři procenta nejkrásnějších žen v zemi, a to samozřejmě matematicky nesedí.“
Mírný humor rodinného typu je vlastní oběma vypravěčům příběhu, ačkoli mu nedominuje. Otcovy popisy seznámení s dívkou s pomeranči jsou milé a sofistikované, ale přece jen pro nejednoho čtenáře asi příliš podrobné. Syn umí být naproti tomu i lehce sarkastický a pubertálně přidrzlý. Ovšem díky nim oběma je téma loučení, nemoci a umírání přes svou tíhu zároveň katarzí.
Knížka asi nepředstavuje literární průlom a instinktivně bych jí udělila tři hvězdičky – za laskavost, promyšlené uspořádání a hlavně nenásilně popsanou hodnotu smíření.

18 27.09.2021

Úsporné, originální povídky. Jen si nejsem jistá, co je tím hlavním důvodem, proč se od nich nedá odtrhnout – jestli děj, který jim zdánlivě dominuje, místy zvláštní výrazové prostředky, nebo poselství schovaná mezi řádky. Strhující atmosféru prvních textů střídá neméně mrazivé zamyšlení nad odvrácenou stranou lidských povah.

18 28.10.2020

Snová novela, zdánlivě založená na podobnosti životů několika protagonistů. Vyprávění hlavního hrdiny alter egu jeho dávné lásky ale postupně ukazuje trhliny nejen v domnělém překrytí, ale i v paměti a motivaci. Zprvu exaktní důkazy vypovídající alespoň o něčem odžitém jeden po druhém mizí a ani dřívější pocity se nejeví jako stejně uchopitelné. Vypravěč se dostává k poznání, že v situacích, kdy měl největší důvod ke spokojenosti, mohl být překvapivě nejistý a frustrovaný, a naopak v momentu, kdy už kromě blouznivých fragmentů vzpomínek přišel o všechno, dojít zadostiučinění. V období, kdy svůj příběh rekapituluje, stojí na pomyslné křižovatce, z níž vidí různé cesty, kterými se dalo nebo ještě dá vydat. Rozhlíží se mimo jiné proto, aby objevil chyby, které nechal za sebou, jenže ty namnoze zůstávají skryté a jejich význam se ukáže až později. Anebo to ani chyby nejsou, jen odraz hledání, nejčastěji sebe sama.
Aspoň tak nějak to připadá mně, ale kdokoli jiný může mít odlišný dojem, zcela v souladu s autorovým vyzněním :-). Nečtěte, pokud máte rádi jednoznačnost alespoň ve vyústění…

17 01.03.2023

Záludné povídky… Rozbíhají se pozvolna v krátkých zamyšleních s opakujícími se motivy, v nichž převládají materiální „jistoty“ a hravé proměny identity. Ale s počtem stránek přibývají zápletky, vyřešené i s otevřeným koncem, a stávají se čím dál čitelnější výpovědí o závisti, stádním smíchu, nesmiřitelnosti, upřednostňování vlastních zájmů…
Autorka nepozoruje odvrácené stránky lidské povahy s porozuměním, spíš jako by se zas a znova ptala, co takové jednání způsobuje. A kdo má při čtení podezření, co jí tak asi provedl James Harris, dočká se potvrzení na závěr.
Hodnotím 90 procenty.

17 02.10.2022

Střípky místní historie posledních padesáti let… Kdyby je sbíral někdo jiný, snadno by mohla zbýt jen hrst beztvarých úlomků, ale Irena Dousková z nich s lehkostí poskládala pestrý kaleidoskop.
V jednotlivých povídkách promlouvají postavy (dítě, mladá dívka, učitel ve výslužbě a další) vlastně jen ze svého mikrosvěta. Děj se často vejde do jediného okamžiku – části dne, noci, výletu. I emoce převládá pokaždé jen jedna, i když jejich rozpětí je široké. Zahrnuje nejistotu, horečnou činnost, která zastírá strach, soucit, vztek, sarkasmus schovaný za submisivitou… Pointa přichází často nečekaně, někdy koncentrovaná v jedné větě.
Literární svět Ireny Douskové je jedinečný, humorný i teskný, založený na informacích i pozorovacím talentu. Pro mě je autorka především člověk, který má v sobě přes občasnou (ale ne samoúčelnou) jízlivost zakódovaný smysl pro dobro. Nepotřebuje vysvětlovat jeho význam, prostě ho vkládá do slov.

17 13.12.2021

„Rychlé reakce a těžké kuchyňské náčiní mohou zvrátit i ty nejzoufalejší situace.“ Sarkasmus, s nímž pečovatelka Maud přistupuje k úkolu postarat se o nevrlého starého pána a jeho chátrající sídlo naplněné harampádím, mě moc bavil. Časem ale její nadhled ustoupil stejně jako snaha o úklid, kterou nahradilo pátrání.
Vetešník je příběh z „říše pohádek pro dospělé“. Odehrává se ve strašidelném domě s nepředvídatelným majitelem, množstvím podivných, ošklivých i okouzlujících artefaktů, ošuntělých koček a imaginárních kostlivců ve skříni, kteří každou chvíli hrozí přeměnou ve skutečné. Podobné si s sebou nese i Maud, a i když neprozrazuje podrobnosti, dá se tušit, že její vnímání a cítění jsou ovlivněny právě jimi. Mlčenlivé duchy domu vysílající své signály doplňují překvapivě zábavné postavy mučedníků, pomáhajících alespoň glosami, když už konkrétněji zasáhnout nemohou…
Vyprávění je zasazené do současnosti, ale pomyslné odvíjení Ariadniny nitky má klasická pravidla, spoléhá na výpovědi svědků a intuici samozvaných detektivů, a to i v případech, kdy by nejistotu vyřešilo pár internetových kliknutí. Ale právě atmosféra spolu s živým jazykem a pečlivě dávkovaným napětím je tady základem úspěchu. Škoda, že na samý závěr přichází určité ošizení, ale i to vlastně odpovídá povaze žánru, který neopomíjí romantické prvky. Jakmile se z prince stane vlk, všechno ostatní zkrátka tak jako tak ztrácí smysl :-). V součtu příjemné čtení, u kterého spolehlivě zapomenete na vlastní trable – a možná místy i na okolní svět.

17 16.11.2021

Malíř pomíjivého světa je pro mě imaginárním starším bratrem Vybledlé krajiny s kopci. Sebevědomějším, průbojnějším, vysvětlujícím vlastní postoje mnohem podrobněji. Právě ta otevřenost ale s sebou přináší i větší čitelnost vypravěče, a tak příběh tentokrát nepracuje s tolika proměnnými.

Přesto je i tato kniha v mnoha ohledech originální. Jen lehce nastíněnou válečnou historii Japonska detailněji doplňuje popis zhruba 4 let následujících po kapitulaci. Nálada ve společnosti je proměnlivá – pohybuje se od nostalgie, zklamání až k naději na novou budoucnost. Tradiční vztahy kontrastují s nesmiřitelnějším pojmenováním chyb a i rodinné vazby jsou potrhané vzpomínkami, o kterých se raději nemluví. Kazuo Ishiguro pojímá krátký historický úsek přes nenápadnou formu důkladně a s poukázáním na to, že jediný výklad minulosti je ošidný a míra ochoty k přiznání viny (naneštěstí) individuální.

17 05.10.2021

Když jsem koncem 80. let v pardubické kinokavárně za doprovodu rodičů poprvé viděla Hanu a její sestry, byla jsem zaskočená. Film se mi líbil, ale koncentrace a kadence vět spolu s bizarními (mužskými) hrdiny byla pro mě v mých zhruba 14 letech stejně šokující jako to, že mi zmrzlinový pohár v kuchyni přelili griotkou.

Woody Allen z mého dnešního pohledu patří k tvůrcům, kteří točí filmy, protože je to jejich přirozenost, řemeslo, láska – a do každého z nich otisknou kousek sebe.

Oproti Allenovým povídkám věrným sarkasmu a chaosu filmových postav je jeho biografie přece trochu jiná. Předně velmi detailní, a také důsledně chronologicky uspořádaná. I když autorovi myšlenky občas odbíhají, vždycky se vrátí k základní vypravěčské linii. Odlehčení a vtip, které jsem čekala, mi na úvodních stránkách připadaly až příliš příkré, slovník jako by se blížil jeho oblíbeným gangsterkám. Ale i když Woody Allen možná nešetří členy své rodiny, k sobě je minimálně stejně náročný a kritický. Překlad Michaela Žantovského je samozřejmě velmi profesionální, stylisticky čistý a plynulý. (Až na jedinou vazbu "je to o tom", které jsem doposud nepřivykla :-)).

Dětství, začátky ve stand-up klubech, jazz, vlastní tvorba, ale i ženy, neurózy a nakonec obvinění ze sexuálního zneužívání (jež však knize prvoplánově nedominuje), celé houfy mně často i neznámých hudebníků, herců a přátel pomáhají doplnit obraz Woodyho Allena jako člověka, který může působit intelektuálně potrhle nebo nevyrovnaně, ale zná své přesvědčení a zůstává mu věrný. Ovšem jestli mu doopravdy něco nevěřím, pak je to misantropie – protože v té dlouhatánské řadě jeho spolupracovníků snad neexistuje člověk, na kterém by nenašel něco dobrého.

17 17.06.2021

Kdysi na střední jsem si pro účast v recitační soutěži vybrala Skácelovu báseň Co radí princezna Čau, a začátek téhle knížky mi ji najednou připomenul – ne kvůli obsahu, ale spíš uspořádáním vět i náladou.
Příběh Posledního léta ve městě vzniknul v 70. letech a pro mě se dobře doplňuje s tehdejšími filmy jako Moji přátelé nebo Nová strašidla. I tady najdeme zvláštní mix barvitých slovních obratů, ironie a melancholie, líného tempa, které protínají zvraty v ději…
Hlavní hrdina Leo, čerstvý třicátník, má všechny předpoklady pro to, aby byl v životě úspěšný v konvenčním smyslu slova, ale schází mu vůle a ze všeho nejvíc se straní zodpovědnosti. Jeho vyprávění je trochu snové (nejen kvůli zálibě v alkoholu), ale zároveň velmi přesné v postřezích a popisech Říma, krajiny, osob i pocitů.
Je asi zřejmé, že knížka, která má v názvu slovo „poslední“, se tak jako tak dotkne řady závažných témat, i když se očekávaným řešením vyhýbá. Přesto mě v závěru rozesmutnila víc, než bych si na jejím začátku byla ochotná připustit. A umělecké pojetí, které mi chvílemi možná bránilo se do příběhu úplně ponořit, mi těsně po dočtení připadá víc než obhajitelné.
„Když jsem se ocitl v provozu na nábřeží mezi ječícími klaksony, podíval jsem se na stromy. Nasazovaly listy a já si pomyslel, že brzy přijde léto a pak podzim a pak zima a pak zase jaro a tak pořád dál už navěky, nebo po dobu tak hloupě dlouhou, že se to zdá být věčnost. A co budu dělat já? Najednou mi došlo, že přišel čas zvednout kotvy.“

17 19.04.2021

Mám ráda Skandinávii – její přírodu a respekt obyvatel k ní, svobodomyslnost, humanitu… Jenže v téhle knížce jako by se všechny tyhle atributy už od začátku malinko posunuly. Les je tu kulisou, případně místem, kam se ženy a dívky z Medvědína chodí nebo ještě častěji jezdí vyplakat, většinou při tom ani nevystoupí z auta. Volnomyšlenkářství a liberální výchova jsou dovedeny ad absurdum; středoškoláci svou učitelku bez výčitek oslovují „čokopodprdo“ a ve třídě se halasně chystají na zápasy, zatímco rodiče se bojí zaklepat na dveře svých náctiletých ratolestí, protože by nepůsobili dostatečně cool. Že děti přímo volají po pozornosti, si přitom omlouvají upřímnou, byť vlastně abstraktní starostí o ně.
Když v hokejovém městečku dojde k násilnému činu, stane se spíš skandálem, který se většiny lidí netýká, ale je důležitý vzhledem k jejich zájmům, plánům a očekáváním. Zkoumání charakterů nabízí občas i nečekané kombinace a pohání děj ve větším tempu než v první polovině knihy. Jednotlivým postavám, a že jich je, věnuje autor nemalou pozornost. Některé (Mira, Benjamin) jsou ale tak vrstevnaté, až samy sobě dost výrazně odporují. Nemám pro to samozřejmě žádný důkaz, ale pocitově vidím editora, nebo spíš editorku, která říká: „Fredriku, tady nám to profilově nesedí, to není reálné“. Co chvíli se pak objeví vysvětlující pasáž, která dodá situaci aspoň částečně na věrohodnosti a je i jazykově preciznější než většina okolního textu…
Poslední čtvrtina knihy je dynamická, obrazy se střídají čím dál rychleji, odkrývají se motivy jednání a zvyšuje napětí až k závěru, který přes sentiment a melancholii nechává zaznít přesvědčení, že lidé jsou (aspoň většinou) z podstaty dobří a špatné věci mohou být i impulzem k pozitivnímu obratu. Přesto toho všeho na mě bylo nějak moc a uděluji tentokrát 3 hvězdičky, resp. 2,5 – a tu poslední poloviční kvůli doslovu, v němž autor působí sympaticky skromně.

17 22.01.2021

Vím, že jsou to prkotiny, ale stejně mě vždycky znejistí. Třeba, když slečna, o kterou má hlavní hrdina zájem, dorazí na večírek v upjatých kalhotách, a za chvíli si rozepíná sukni, jako v Otázce za deset Davida Nichollse, anebo když David ze Zafónovy Andělské hry usedá do tramvaje krátce po poledni za plného slunce, a vystoupí o pár zastávek dál v pozdním večeru, tmě a vichru. V případě Podivného případu se psem jsou to vanilkové sušenky krémové barvy, které si hrdina při útěku pečlivě balí s sebou, jakkoli má ze všech odstínů žluté fobii... To je ale asi to jediné, co bych téhle knížce vytkla. Je velmi čtivá, nepodbízí se, ale ukazuje docela reálně, čím si prochází mladý kluk s vysokou inteligencí, ale autistickými rysy. Pokud se Vám líbil film Simonův vesmír, tenhle příběh si okamžitě oblíbíte.

17 25.06.2020

Poctivě vystavěná detektivka, rozhodně spíš psychologická. Pro mě zajímavé prostředí, jednak irské – a pak zápletka v prostředí archeologů. Čtivě napsáno, napínavé od začátku do konce. Popisy postav i prostředí takové, že je vidíte před sebou. Ano, zůstala otevřená místa (mimo hlavní dějovou linku), ale co v životě je úplně dopovězeno? :-)

17 21.06.2020