Cara.17 komentáře u knih

Dlouho jsem přemýšlela, jak co nejlépe vyjádřit pocity, které ve mně vyvolala tato kniha. Bylo to podobné, jako kdyby vám z hlavy vytryskl proud myšlenek a vy netušíte, kterou chytit dřív.
Pak mě ale napadlo, že jako s každou jinou knihou, tak i u této si čtenář odnese a zapamatuje to, co ho nejvíce osloví, popř. si poselství této knihy spojí s nějakou životní situací, jež právě prožívá. Tohle dílo toho v sobě má tolik, že si v něm každý najde to svoje a nejde tudíž přesně popsat a zobecnit, o čem vlastně pojednává.
Pokud bych měla zmínit alespoň to nejdůležitější, pak by se jednalo o: naději, lásku k přírodě, pokoru, trpělivost, vytrvalost, odhodlanost a nesobeckost.
Mám ráda, když si z knih můžu něco dobrého odnést, ať už se jedná o zajímavou myšlenku, poznatek, který jsem ještě nevěděla anebo minimálně si u nich odpočinu a příjemně se odreaguji. Mrzí mě proto a zároveň i štve, kolik negativních, smutných, beznadějných a nervy drásajících příběhů v dnešní době vychází a naopak pozitivních, milých a nadějeplných je jako šafránu. Netvrdím, že by se měl člověk uzavřít v nějaké "radostné bublině" a nepouštět k sobě nic jiného, než co je usměvavé a pozitivní. Je jasné, že problémy a starosti tu s námi budou pořád nehledě na to, jak moc se budeme snažit jim zabránit... A proto se mi tak moc líbí tato kniha. Autor v ní poukazuje na to, že i když je nějaká situace vážná a zoufalá, vždycky se v ní dá najít zrnko naděje - cesta, po které když se člověk vydá, tak ho může dovést k dobrému cíli. Někdy je samozřejmě hodně dlouhá, nepříjemná, krkolomná, bolestivá, nebezpečná a nemá zaručený úspěch. Přesto stojí za to ji zkusit a nevzdávat se. Může se totiž stát, že naše vytrvalost, ochota a píle nepřinesou užitek jen nám ale i druhým či další generaci.
Jako další chci zmínit toto - kolikrát se nám během dne stává, že brbláme na svoje okolí, na to, co všechno zkazili druzí a jak moc nám ublížili? A naopak kolikrát za den se zamyslíme sami nad sebou? Na to, jak se k druhým chováme my? A nejenom k lidem ale i k přírodě/zvířatům? Je hodně obtížné a velice nepříjemné nastavit zrcadlo sami sobě, připustit, že i my chybujeme a musíme na sobě pracovat. Tento příběh však znázorňuje, jak moc je to důležité a nezbytné pro to, abychom se pohnuli kupředu a nezabředli v jedné verzi sebe sama, která - přiznejme si - častokrát není nejlepší.
Moc ráda bych řekla, že je tato kniha vhodná pro všechny věkové kategorie, obávám se však, že děti by toto hluboké poselství ještě nedokázaly plně pochopit a ocenit. Všem ostatním ji vřele doporučuji. Pokud budete při četbě vnímaví, otevření a budete číst mezi řádky, vyvolá ve vás příběh celou škálu pozitivních emocí. Pro mě nádherná a nezapomenutelná kniha.

11 07.04.2024

"U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo..."

Kolik let už uplynulo od doby, kdy jsem tohle recitovala na stupínku? Hádám, že hodně, když si ani nedokážu vybavit, v kolikáté třídě jsem se Polednici učila nazpaměť...
Co si budeme - Kytice patří mezi nejznámější česká básnická díla. Je klenotem našeho literárního dědictví, se kterým se seznamuje už mládež během povinné školní docházky. Najdete v ní do veršů a symboliky zabalené pravdy, bolestné skutečnosti a tvrdá ponaučení. Je tedy zcela pochopitelné, že takovéto mimořádné dílo patří do učebních osnov a do seznamu povinné četby k maturitě.
Na druhou stranu si říkám, kolik těch "skrytých poselství a ponaučení" žák pochopí, zapamatuje si a případně si s sebou ponese do života? (A samozřejmě se to netýká jen tohoto díla.) Kdybych se ke Kytici nevrátila jako dospělá ("moudřejší a zkušenější"), zůstala by mi v paměti pouze jakožto sbírka smutných morbidních básní. Je určitě fajn seznamovat děti s českou literární klasikou, ale pokud se z ní mají poučit a ocenit ji, je nezbytné, aby se k ní vrátily v pozdějším věku.
A jako "na topole podle skal zelený mužík zatleskal", tak i já tleskám panu Erbenovi za tento mimořádný a pro naši zem nezapomenutelný básnický počin. Nicméně není to něco, k čemu bych se ráda nebo s chutí vracela. Z jeho básní čpí smutek, ponurost a hrůza, v čemž si já osobně nelibuji a ani to nevyhledávám a proto dávám o hvězdičku méně.
Koneckonců závěr Vodníka, obsah komory ve Zlatém kolovratu a (když k tomu přidám i zfilmovanou verzi) létající Karel Roden mě budou děsit do konce života.

Jednou z nejúžasnějších věcí, která se vám stane, pokud aktivně čtete, je, že čas od času narazíte na knihu, která vám „skvěle sedne“. A to nejen v tom smyslu, že se vám zrovna trefí do nálady či do životní situace, jež právě prožíváte, ale že je jak napsaná přímo pro vás. Přesně takový pocit jsem měla při čtení Kronik prachu.
Toto dílo musí dle mého názoru zaujmout každého čtenáře už jen podle nádherného přebalu. (Získal ocenění čtenářské ankety Kniha roku v kategorii Obálka roku 2020). A příběh sám za vizuální stránkou knihy nezaostává.
Německá autorka Lin Rina nám vypravuje příběh jisté knihomolky Animant Crumbové. Animant je mladá a finančně zajištěná slečna z dobré rodiny, která vede pohodlný život, v němž se obklopuje milovanými knihami a svou vlastní fantazií. O život okolo sebe se příliš nestará ani nezajímá a pobízení své matky, aby se konečně vdala a založila rodinu, pouští takříkajíc „jedním uchem tam a druhým ven“. To vše však jen do doby, kdy se u nich objeví její strýček. Dřív, než si to stihne Animant řádně promyslet, přijme strýčkovu nabídku pracovat jeden měsíc jako knihovnice v londýnské univerzitní knihovně. A tak Animant plná očekávání a hladová po dobrodružstvích, která prozatím prožívala jen na stránkách svých knih, opouští nudné ospalé městečko a vyráží do velkolepého vzrušujícího Londýna.
Jaký šok tam však na ni čeká! Animant zvyklá na pohodlí a bezstarostnost rychle zjišťuje, jak těžký a náročný je život obyčejných pracujících lidí. Bojuje s únavou a bolestí celého těla, když musí dny trávit pobíháním po ohromné knihovně, kde knihy zařazuje, vybaluje je, štítkuje, opravuje je... Snáší pohrdavé a odsuzující pohledy mužských návštěvníků a neméně jízlivé a posměšné poznámky svého nadřízeného pana Reeda, který se „pyšní“ veřejným označením „nejprotivnější muž na světě“. Přesto všechno však Animant pozvolna zjišťuje, že ten skutečný nedokonalý náročný život má v sobě mnohem víc, než dokonalé bezstarostné snění na stránkách knih, které vedla doposud. Skrz těžké a leckdy tvrdé situace poznává samu sebe a začíná chápat, jak lhostejná a v jistém směru i necitelná byla vůči ostatním lidem včetně členů své rodiny. A nakonec se setkává s něčím pro jiné lidi tak běžným, avšak pro ni zcela novým – city k druhému člověku.
Pokud čtete můj příspěvek od začátku, pak jste už jen podle prvního odstavce pochopili, jak moc se mi tato kniha líbila. Stylem psaní i velice pozvolnou romantickou linkou může připomínat tolik známé a oblíbené klasiky Jane Austenové. Přesto mi v jistém ohledu připadá lepší, jelikož tolik neřeší vztahy a společenské konvence, ale spíše se zaměřuje na vývoj a růst osobnosti jednotlivce.
Animantiny pracovní začátky mi připomněly moje začátky v knihkupectví. Člověk, který nikdy nepracoval s knihami, si neuvědomuje, jak fyzicky náročná taková práce je. Na druhou stranu je velmi bohatá, jelikož získáváte přehled o knižním světě, sbíráte zkušenosti a otevírá se vám rozhled v takových směrech, v jakých byste to nečekali.
Kroniky prachu nejsou žádnou „akční bombou“ plnou zvratů a napětí, nýbrž oddechovým pětisetstránkovým balzámem pro podzimní večery s čajem, dekou a deštěm bubnujícím na okna. Zahřejí vám duši a budete se po nich usmívat a cítit se příjemně odpočatí.

9 07.04.2024

Když se řekne Božena Němcová, okamžitě se mi vybaví její nejznámější dílo Babička. Ani ne tak proto, že nás to učili ve škole ale především díky mé mamince, která mě už od dětství seznamovala s různými knihami.
Musím se přiznat, že i přes maminčino vybízení, abych si tuto klasiku přečetla, jsem se k ní nakonec odhodlala až v maturitním ročníku – v rámci povinné četby. Ano, je to škoda a určitě i ostuda, že jsem si ji nepřečetla už dřív, na druhou stranu jsem však trochu ráda, že to dopadlo takto. Proč? Myslím si totiž, že bych ji jako dítě nedovedla ocenit tolik jako nyní.
Dílo Babička toho nabízí mnoho.
Od způsobu života jak prostých lidí tak i vrchnosti, přes jejich hodnoty, způsob myšlení, tradice a touhy. Zároveň vyvrací jeden z nejrozšířenějších a nejhorších stereotypů a sice, že staří nemají pro společnost žádný význam. Božena Němcová velice dobře popisuje a ukazuje, kolik moudrosti, rad a životních zkušeností nám mohou naši prarodiče předat a uchránit nás od zbytečných a leckdy fatálních chyb.
Pokud si tuto klasiku budou číst děti, dostanou náhled na sice ne tolik atraktivní ale zato plnohodnotný život bez internetu a všudypřítomné techniky.
A jestli máte Babičku už přečtenou, zkuste zhlédnout některou z jejích filmových verzí. Za sebe bych vám doporučila zpracování z roku 1940, jelikož se mnohem více drží knižní předlohy než známější "barevná" verze z roku 1971.

"...na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal..."

No mně tedy do smíchu rozhodně nebylo, když jsme v rámci vyučování zhlédli Brabcův film. Při vzpomínce na něj se zhnusením osypávám do dnes a rozhodně ho nedoporučuji.
Ale jistě, tenhle příspěvek má být na knižní zpracování.
Takže... kdyby se pan Mácha ve své skladbě věnoval jen přírodě, kterou tak krásně - až kouzelně - popsal, zcela určitě bych si jeden výtisk koupila a pravidelně ho četla. Jenže... on tam nacpal ten katastrofický milostný trojúhelník. Jak mám romantiku v tvorbě ráda, tady bych se bez ní raději obešla. Ani s jednou z postav nemůžu sympatizovat či ji litovat. Příběh sám je čistou tragédií, v němž se mi nepodařilo najít žádné poselství či hlubší význam.
Celkově tedy hodnotím jako naprostý průměr - veršované popisy přírody jsou skvělé, ale ten zbytek... jednou bohatě stačilo.

"Po meči a po přeslici čítala rodina poštovního tajemníka Pučálky pět členů..."

Stačilo si přečíst první větu a už se mi zvedaly koutky úst k úsměvu z tušení, že tohle bude trochu jiné počtení, než na jaké jsme zvyklí. A bylo tomu tak.
Jindřich Plachta byl nejen skvělý herec ale také spisovatel. Kniha mě hodně zaujala a jsem ráda, že se i dnes dá v knihkupectvích sehnat. Tím spíš, když v dnešní době frčí spíš "depresivní" literatura, je takovéto dílko o to větším pokladem - jakožto bývalá knihkupkyně můžu potvrdit, že vybrat z dnešní nabídky nějakou pozitivní knihu, kde se i zasmějete nad inteligentním humorem, bývá hodně velký oříšek. (Jako další tip bych doporučila Paměti mouchy Gabriely - také stará klasika od českého autora Franka Weniga, která znovu vyšla v roce 2020).
Pučálkovic Amina je určitě známá mnoha lidem a věřím, že se k ní rádi vracejí. Situace, které pan Plachta v knize popisuje, jsou trefné, vtipné a některé i nezapomenutelné. Těším se, až si Aminu znovu přečtu. Nepochybuju o tom, že se u ní budu smát stejně jako když jsem ji četla poprvé.

5 13.04.2024

Ze všech 20 děl k maturitě bylo tohle jediné, u kterého jsem se pobaveně smála. A poněkud úsměvná (a zároveň dost smutná) mi připadá skutečnost, že i přesto, jak je tohle dílo staré, je stále aktuální. I dnes se dají bez problémů najít lidé s charakterem pana Harpagona - tedy hamižníci, u kterých jsou peníze na prvním místě a běda jak po nich chce někdo něco zaplatit!
O tom, jak těžké je s takovými lidmi vyjít anebo je mít přímo za příbuzné, vám humorným způsobem povypráví tohle veršované dílko. Já osobně mám postavu Lakomce pevně spjatou s hercem Louisem de Funèsem, který tuto roli perfektně ztvárnil v roce 1980 ve stejnojmenném filmu.
Suma sumárum - peníze budou vždycky pro některé osoby na piedestalu, což je bezesporu velkou tragédií, ale pokud se na to chcete podívat z té druhé stránky - jak směšní takoví držgrešlové dokážou být - neváhejte a sáhněte po jednom z nejznámějších děl od Molièra. Věřím, že nebudete zklamaní.

Pokud bych si měla tipnout, co bývá pro spisovatele skutečným oříškem, pak by se jednalo o cestování v čase. Autor si musí dát především pozor na časové paradoxy. Dále je zapotřebí, aby uměl plynule a nenásilně oddělovat přítomnost od minulosti (případně od budoucnosti). Ruku na srdce - ne všem se to povede. Naštěstí Kerstin Gier patří k těm, kteří to zvládli na výbornou.
V sérii Drahokamy nás autorka seznamuje se středoškolačkou Gwendolyn, která díky svým genům dokáže cestovat v čase (do minulosti). Asi nemusím dodávat, jak nebezpečné to je. I sama hrdinka si velmi rychle uvědomí, že pokud si nedá pozor, mohla by kupříkladu skončit upálená na hranici anebo by se mohla utopit, kdyby se během „skoku v čase“ nacházela na mostě, který před pár lety ještě nestál.
Naštěstí Gwendolyn není jediná, kdo má tuto schopnost. Dalším cestovatelem je Gideon (dle Gwenina mínění arogantní nesnesitelný hňup). Ať se to Gwen líbí nebo ne, tento „hňup“ se stává jejím partnerem pro cesty do minulosti. A aby toho nebylo málo, cestu naší dvojici zkříží tajemný hrabě Saint Germain, o němž se tvrdí, že je nesmrtelný...
Pro kvalitu a přitažlivost je tu pro čtenáře přidán bezkonkurenční humor, který obstarává především oživlý kamenný chrlič Xemerius, jehož si prostě nelze nezamilovat. Nedokážu říct, kdy naposledy jsem se u některé YA série smála tolik jako v případě Drahokamů. Kerstin Gier má navíc velice svižný styl psaní, takže pokud hledáte dílo, které by vás nenudilo, jsou pro vás Drahokamy tou správnou volbou.
P.S. Jestli jste jako první zhlédli zfilmovanou verzi této trilogie a příliš se vám nelíbila, určitě dejte šanci knihám, jsou bezkonkurenčně lepší.

4 16.04.2024

Kniha Dobrodružství králíčka Petra vypráví nejen o tomto tvorečkovi v modrém kabátku ale o celé jeho rodině. Popíše vám veselé zážitky i potíže, jež tato králičí rodinka zažívá - ať už je to na zahradě jistého pana Gregora anebo poté, co se do sousedství přistěhuje nebezpečný lišák pan Tod.
Skutečnost, že většina spisovatelů nemá příliš jednoduchý život, je určitě známá mnoha lidem. Krom toho, že jejich povolání v sobě nese nejistou budoucnost, častokrát musí zažít i desítky odmítnutí ze stran nakladatelů a někdy i nelibost od vlastní rodiny. Jednou z takových autorů byla i Beatrix Potterová. Že jste o ní nikdy neslyšeli? Anebo slyšeli, ale mnoho si o ní nepamatujete? I já na ni „narazila“ pouhou náhodou. A to prostřednictvím skvělého filmu z roku 2006 Miss Potter, kde hlavní roli bravurně zahrála Renée Zellweger. Film mě opravdu zaujal a přiměl, abych si o této výjimečné spisovatelce zjistila víc.
Jak už jsem zmiňovala na začátku, Beatrix neměla jednoduchý život. S rodiči (a zvláště s matkou) si příliš nerozuměla a ačkoli byla velmi nadějnou přírodovědkyní, studium pro ni jako pro ženu v tehdejší době nepřicházelo v úvahu. Její radostí byl chov různých zvířat, k nimž se řadili králíci, žáby, čolci, mloci a fretky, které považovala za své přátele. Tyto tvory velmi ráda skicovala, čímž zdokonalila své malířské dovednosti. Jejím dalším potěšením bylo psaní příběhů o těchto jejích malých přátelích. Po několika neúspěšných pokusech, ve kterých se snažila vydat knihu o králíčku Petrovi, se jí jednoho dne ozvalo nakladatelství Warne & Co.
Z Beatrix se stávala úspěšná autorka. V osobním životě jí ale štěstí moc nepřálo - postihla ji totiž tragédie v podobě smrti jejího vydavatele Normana Warnea, s nímž byla kvůli nesouhlasu rodičů tajně zasnoubená. Beatrix se později z města odstěhovala na venkov do krásné oblasti Lake District. Tuto krajinu si velmi zamilovala a s pomocí svého právního poradce Williama Heelise (ten se později stal jejím manželem) ji díky penězům za své knihy a dědictví po rodičích zachránila. Lake District totiž hrozila likvidace od průmyslových a stavebních společností, ale díky Beatrix je tento krásný kus země zachován dodnes.
Možná se ptáte, proč se o tom všem zmiňuji. Existuje přece spousta významných osobností, ať už spisovatelů, herců či zpěváků, kteří také věnují část svého jmění na dobré a prospěšné věci. Proč vůbec poukazovat na jednu autorku dětských knih? Odpověděla bych vám: PRÁVĚ PROTO, že to byla autorka dětských knih.
Walt Disney, spoluzakladatel jedné z největších firem na světě, řekl: „Nikdy nezapomeňte, že všechny tyto věci začaly snem a myší.“
Pokud jste měli anebo jednou budete mít to štěstí, že se do oblasti Lake District podíváte (anebo si ji prostě jen vygooglíte), dodávám: Na počátku záchrany této nádherné krajiny stál králík a malá, na první pohled obyčejná, dětská kniha.

4 12.04.2024

Kocour, který zachraňoval knihy je označen jako japonský bestseller číslo 1. Jistě se mnou budete souhlasit, že ne každý bestseller stojí za přečtení či snad za pořízení do vlastní knihovničky. V tomto případě však můžu s klidným srdcem říct, že pokud si tuto knihu přečtete, a třeba i koupíte, neuděláte chybu. Tím spíš pokud máte rádi knihy, Malého prince a jisté zvířátko připomínající velkou kouli chlupů.
Japonský spisovatel Sósuke Nacukawa, který je mimo jiné i lékařem a scénáristou, nás seznamuje se středoškolákem Rintaróem Nacukim. Rintaró je vášnivý knihomol, jenž většinu života strávil se svým dědečkem v jeho knihkupectví-antikvariátu. Po dědečkově smrti se Rintaró chystá knihkupectví zavřít, avšak v tu dobu se u něho zjeví mluvící kocour, jenž ho žádá, aby mu pomohl zachránit knihy. Spoustu knih, které jsou uvězněné, osamělé a nemilované.
Když jsem se do čtení pouštěla, netušila jsem, co přesně bych měla čekat. Ještě nikdy jsem nečetla žádnou knihu od japonského autora a vzhledem k tomu, že japonská kultura se liší od té naší evropské hned v několika směrech, bylo mi jasné, že tohle počtení bude trochu jiný šálek kávy. A nemýlila jsem se.
Příběh se zpočátku odvíjel pozvolně. Autor nám přibližoval život introverta a knihomola Rintaróa, a poodkrýval, co všechno pro něho znamenal jeho zesnulý dědeček. Když se objevil mluvící kocour, s nímž se Rintaró vydal zachraňovat knihy, okamžitě se mi vybavil Malý princ. U těchto výletů na zvláštní místa a setkávání se s podivnými lidmi (a jejich ještě podivnějšími názory) nešlo nečíst mezi řádky. Klobouk dolů před autorem a jeho spisovatelským umem! Dokázal utkat několik příběhů, které poté jako tenký závoj přehodil přes novodobé problémy dnešního světa a nechal na čtenáři, zda se rozhodne ten závoj nadzvednout a podívat se zblízka a pečlivěji, co pod sebou skrývá. Ne vždy to bylo příjemné, jelikož si tak spousta z nás mohla uvědomit něco, co si na sobě a na svém vlastním životě nevšimla...
Na rozdíl od Malého prince, jehož některé pasáže a myšlenky mi dodnes zůstávají záhadou, je tato kniha snáze pochopitelnější. Velice se mi líbilo, že autor kladl důraz na „věci“, které by měly být pro tento svět samozřejmostí, ale realita je bohužel úplně jiná. Mladším čtenářům (a vlastně i těm dospělým) pomůže příběh pochopit, co by pro nás měly znamenat knihy. Proč bychom neměli váhat s pomocí druhým či si snad pokládat hloupou otázku: Proč bych měl pomáhat, když se mě to netýká? A také abychom si přestali ukazovat na druhé a odsuzovali je, ale spíš sami sobě nastavili zrcadlo a se změnou nejprve začali u toho člověka, kterého tam právě vidíme.
Kocour, který zachraňoval knihy není knihou plnou akce a napětí, ale takovou, která vám nabídne celou škálu moudrých myšlenek a podnětů ke zvážení. Půjde s vámi bok po boku a pomůže vám zamyslet se a proměnit, pokud o to budete stát.

4 07.04.2024

"Jsou světy, které mohou spatřit jen dětské oči. Jsou tajemství, jejichž kouzlo dospělé srdce nezachytí..."

Když jsem si tuhle knihu poprvé prolistovala, aniž bych četla text, říkala jsem si, že je to taková jednohubka, kterou přečtete během čtvrt hodinky a navíc se u ní pokocháte zajímavými a velice zdařilými ilustracemi.
Poté, co jsem ji přečetla...
No... Hádám, že všichni, kdo tohle četli mi budou bezpochyby rozumět.
Příběh, který se ukrývá na stránkách této velké knihy, je z jednoho směru nádherný a neskutečně pravdivý a z toho druhého velice smutný a hořký.
Je o nevyhnutelnosti dospělosti a stáří, o tom, jak moc a rychle se všechno kolem nás - včetně nás samotných - mění. Je o ohlédnutí se za tím, jací jsme byli jako děti. Jak rozličné bylo naše vnímání, jak silná naše představivost a jak kouzelné naše sny.
A bohužel - jak snadno a téměř nepostřehnutelně tohle všechno v nás uvadlo kvůli starostem a honbou za pomíjivými a leckdy nedůležitými věcmi.
Myslím, že nikdo nemůže tuhle knihu dočíst, aniž by se aspoň na chvilku nezastavil a nezamyslel...
Nádherný příběh. Vřele doporučuji všem dospělým, kteří na rozdíl od dětí dokážou plně porozumět hloubce tohoto poselství.

4 07.04.2024

(SPOILER) A tohle jako mělo být co?!
Tenhle brak jsem četla v době, kdy u nás byly vydané pouze první dva díly Dvorů a tudíž ještě nebylo známé, že celá tvorba SJM je na jedno brdo. Tedy příběh upozaděný tunou explicitní erotiky a sexu prošpikovaný vulgarismy a vyplněný na chlup stejnými postavami, které jsou krásné, chytré, mocné, úžasné a v boji nepřemožitelné...
Navíc se o tomto mluvilo jako o retellingu na nádhernou pohádku Kráska a zvíře, kterou naprosto miluji a kterou Maasová absolutně nepochopila (to jsem bohužel zjistila až poté, co jsem se tím prokousala na konec).
Kdybych tu měla vypisovat všechno, co mě na téhle "vymývárně mozků" či snad na celé tvorbě této veleúspěšné autorky, naštvalo, byl by příspěvek kilometr dlouhý a beztak bych ho nedopsala, protože by mi v polovině prdla cévka z návalu zlosti a znechucení.
Chci ale zmínit to, co mě nakrklo úplně nejvíc.
V případě této knihy, kterou řadím mezi NMVP (= naprosto mizerně využitý papír), mě dožral závěr, tzn. způsob poražení padoucha. Maasová si očividně dala tu práci, aby zjistila, jak končí předloha k jejímu výtvoru, ale jak jsem zmiňovala výše, nepochopila ji a vyložila si ji po svém. Takže Feyre díky "pravé lásce" k jednomu fešákovi všechny zachrání a o pár měsíců později si narazí jiného fešáka, protože ten první totiž nebyl "ten pravý". Ano, drazí čtenáři, tomu se říká logika a pravá láska po maasovsku.
A s tím souvisí i druhá skutečnost a sice, že "pravou lásku" nebo alespoň "lásku" nám tu neukázala ani omylem. To, co bylo mezi Feyre a Tamlinem, se nedalo nazvat jinak než chtíčem obaleným v okouzlujících slovech a laciných slibech, který byl upečený v troubě zoufalství a poprášený špetkou soucitu.
A to je de facto i to, co mě vytáčí na všech jejích knihách - ukáže čtenářům desítky možností a způsobů, jak a kde se dá souložit ale lásku (ten skutečný cit nezastíněný fyzičnem) obchází ve vzdálenosti několika mil. (K tomu, kolika čtenářkám tímhle popletla hlavu, že toto je přesně to, co by ve vztahu měly očekávat a chtít, se už raději vyjadřovat nebudu.)
Původně jsem této příšernosti věnovala malé hodnocení za čtivost, ale jelikož lze napsat čtivě i návod na použití varné konvice, nakonec jí nedám ani to. Krom toho mi připadá, že tato série odstartovala jakýsi boom "nacpat porno všude, kde se dá, aby to bylo úspěšné" a z toho se mi fakt obrací žaludek.
Nad Skleněným trůnem jsem ještě schopná přimhouřit oči a možná (pokud se zbavím pifky na Maasovou) ho dočtu, poněvadž nesnáším nedočtené série, ale té další tvorbě říkám NE! A ještě milionkrát NE!
Rozhodně se nestanu "áchající", "óchající" a jinak juchající fanynkou, které se z tvorby SJM podlamují kolena a která by do sebe nadšeně házela lopatou na sníh všechny její pornem nasáklé výtvory.
Takže Maasová, můžeš si strčit ty svoje explicitnosti do Kotlíku, my dvě jsme spolu skončily!

(Btw to vysoké hodnocení u jejích knih? Nepochopím.)

Když jsem začala Belgravii číst, neměla jsem žádná očekávání. Autora jsem neznala a ani známý seriál Panství Downton, jehož předlohu Julian Fellowes napsal, jsem neviděla.
Jakmile jsem dočetla první dvě kapitoly, v níž autor „zabil“ dvě hlavní postavy, myslela jsem, že si ze čtenáře tropí žerty. Koneckonců, jak by měl příběh pokračovat či snad jakou by měl mít zápletku, když jsou oba hrdinové mrtví? V četbě jsem pokračovala dál jen z donucení.
Dobře jsem udělala.
Po další kapitole jsem pochopila, jakým směrem chce autor příběh vést a čím dále jsem četla, tím více mě to bavilo. A nakonec to dospělo do fáze, že jsem se musela nutit knihu odložit. Ano, tak napínavé a poutavé to bylo!
Pokud si přečtete anotaci, zjistíte, že se příběh odehrává v Anglii v 19. století. Julian Fellowes nás uvádí do světa britské aristokracie a seznamuje nás s jejich způsobem života, který na rozdíl od třpytivých šatů, šperků a lustrů zdaleka nebyl tak okouzlující a vábivý. Na všudypřítomnou přetvářku, povrchnost, lži, intriky a potlačování svědomí jste narazili prakticky v každé domácnosti. A to jak v řadách společenské smetánky tak i mezi sloužícími. Člověku chvílemi připadalo, že se neocitl v civilizované společnosti ale spíše v divočině, kde budete při sebemenším porušení pravidel či při projevu slabosti rozsápáni mocnými nelítostnými predátory lačnícími po pomluvách a skandálech.
Stejně jako v jiných historických románech opírajících se o skutečnost, i zde mi bylo upřímně líto žen. Jejich postavení bylo až na výjimky žalostné a jejich pověst byla na rozdíl od té mužské křehká jako sněhová vločka.
Dále bych ráda vyzdvihla propracovanost díla. Už po prvních pár stránkách lze snadno poznat, že Julian Fellowes je mistrem svého oboru. A to nejen ze spisovatelského hlediska nýbrž i ze znalosti dějin, architektonických prvků, řemesel, oděvů a zkrátka celé tehdejší doby. Velmi se mi také líbil jeho smysl pro detail, popisování emocionálních stránek jednotlivých postav i celkové vykreslení jejich charakteru.
Za zmínku určitě stojí i rozuzlení příběhu. Během četby jsem mnohokrát přemýšlela, jak ono „tajemství“ vypluje na povrch, vymyslela jsem si několik verzí a beztak byla nakonec překvapená (a jistým způsobem i nadšená), že to „prasklo“ tímto způsobem. Spisovatel totiž bravurně potvrdil rčení: „Čím kdo zachází...“
Shrnuto a podtrženo – vypsat všechny klady této knihy i důvody, proč si ji přečíst, by bylo ještě na dlouho. Jako poslední bych však zmínila její nadčasovost. Julian Fellowes je člověk, který si uvědomuje, jak snadné je pro lidskou společnost zabřednout do pošetilostí a malicherností doby a zůstávat v nich po zbytek života. Bylo až alarmující, co všechno byli a stále jsou lidé schopni udělat pro to, aby se zalíbili těm „výše postaveným“, a aby nevyčnívali z rámečku, který pro ně společnost vytvořila.
Pokud máte rádi napínavé historické romány, chcete se dozvědět něco z minulosti a nebojíte se nelítostných zásad a pravidel, pak je Belgravia to pravé čtení pro vás.
P.S. Na motivy této knihy byl natočen 6dílný seriál z roku 2020, který je dle mého názoru velice povedený a vřele ho doporučuji ke zhlédnutí.

3 09.04.2024

Jeden by nevěřil, jak silný příběh v sobě ukrývá kniha s tak nenápadnou obálkou. Ale je tomu tak a troufám si tvrdit, že se dotkne každého, kdo mu to dovolí. Je vyprávěn z několika úhlů pohledu, přičemž hlavní dějová linka se odvíjí kolem Augusta Pullmana, který poprvé nastupuje do školy (do páté třídy). August – nebo jak mu většina lidí v jeho okolí říká Auggie – není obyčejným chlapcem. Narodil se s deformovaným obličejem, kvůli kterému bývá nevítaným středem pozornosti. Jak se asi dá vytušit, nástup do nového prostředí nebude snadný. Ne všichni spolužáci Auggieho dokážou přijmout takového jaký je a asi každý z nás ví, jakého přístupu se téměř vždy dostává těm, kdo jsou jiní než ostatní...
Nenechte se však mýlit, že půjde o další srdceryvný dramatický příběh, jehož jediným úkolem je rozbrečet vás a v jednom kuse litovat hlavního hrdinu. Autorčin styl psaní je lehký, svižný a není v něm nouze o laskavý humor díky kterému si četbu užijete i bez použití kapesníku.
Na druhou stranu však není od věci občas nahlédnout do života těch, jejichž úděl je mnohem těžší a komplikovanější než ten náš. Člověk si tak připomene, jaké štěstí a zázrak to je, když je zdravý, může chodit, mluvit, dýchat, vidět, slyšet a když jeho tvář i tělo jsou bez vady.
Krom toho příběh krásně vykresluje sílu laskavosti, přátelství, rodičovské i sourozenecké lásky, odvahy a sebezapření. Velmi jsem oceňovala, že se autorka nezaměřila pouze na Auggieho a jeho pocity, ale zároveň dala možnost čtenářům nahlédnout i do hlavy jeho sestry Vii a přátel. Dostali jsme tak ucelený obraz, jak různé potíže ovlivňují nejen dotyčného ale i lidi v jeho okolí.
Celou knihou navíc rezonovala skutečnost, že každý z nás má anebo jednou bude mít nějaké ty těžkosti a až k nim dojde, určitě bychom si všichni přáli, aby se lidé v našem okolí řídili touto myšlenkou: „Když si můžeš vybrat, jestli budeš spravedlivý nebo laskavý, buď laskavý.“
A na úplný závěr velice doporučuji filmové zpracování tohoto díla (Wonder, 2017), které se může pyšnit tím, že je na stejné (a dle některých recenzí i lepší) úrovni než samotná kniha.

3 09.04.2024

Myslím, že toto dílko splnilo svůj účel. Je zde lehkou a zábavnou formou ukázaný život jedné single slečny - se svými klady i zápory. Většina momentů mi přišla trefná, u některých jsem se zasmála, ale bylo tam i pár těch, které mi připadaly trochu trapné a hloupé.
Pokud si některá dívka/žena svou svobodu užívá, pak by se pro ni dala tato knížka použít jako dobrý a vtipný dárek. Dotyčný dárce by si tím ale měl být na 100 % jistý, poněvadž v opačném případě by mohl způsobit víc škody než užitku.

2 11.04.2024

Čím jsem starší, tím víc se snažím v tvorbě - ať už knižní či filmové - najít hlubší smysl daného příběhu. A řekla bych, že to tak má většina z nás. Proto bych ráda spojila tento „hlubší smysl“ s tak známým dílem jakým je Robinson Crusoe.
Příběh o muži, který se proti vůli svých rodičů vydává na moře a záhy ztroskotá u pustého ostrova, je znám určitě každému. (Všichni jsme slyšeli třeba tato úsloví: Ten žije osamoceně jako Robinson. Anebo: Jsem jako Robinson – taky čekám až přijde Pátek.)
Nevzpomínám si, kdy jsem knihu četla poprvé. (Hádám, že mi mohlo být kolem dvanácti let.) Pamatuji si však, že se mi četla velmi dobře. Dobrodružný, napínavý a svižný styl psaní obohacený o znamenité ilustrace Zdeňka Buriana – komu by se takový skvost nelíbil a nechtěl ho mít ve své vlastní sbírce?
Na samotný příběh můžeme nahlížet ze dvou úhlů.
Zaprvé, dílo jako takové velmi dobře a realisticky popisuje Robinsonův život na pustém ostrově. Přes jeho snahu dostat se zpět do civilizace až po přijetí osudu a „zabydlení se“ na tomto – zpočátku – zcela opuštěném místě. Bavilo mě číst o tom, jak si zařizoval jeskyni, sháněl potravu, vyráběl různé nástroje, pěstoval plodiny a choval zvířata. Čtenář tímto způsobem zjišťuje, že žít na vlastní pěst mimo civilizaci není tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát, ale zároveň to není zcela nemožné. Příchod lidojedů umocnil napětí a posunul příběh novým směrem.
A pak tu máme druhý úhel, který bych nazvala „čtení mezi řádky“. Ač se Robinson Crusoe většině lidí vryl do paměti jakožto dobrodružný román, překypuje (stejně jako mnoho pohádek a bajek) radami a poučeními. Máme tu mladého muže, který se i přes rodičovské varování vydává na lákavou a zdánlivě bezpečnou cestu. Zpočátku vše vychází dobře, ale zanedlouho veškeré jeho plány a tužby doslova ztroskotají. Robinson si rychle uvědomuje, jak pošetilý byl a jak ledabyle odvrhoval rady zkušenějších a moudřejších lidí. Toto mi silně připomíná každého z nás – dokud něco nezažijeme anebo nevyzkoušíme na vlastní kůži, nevěříme radám ani našich nejbližších.
Co si však zaslouží ještě větší pozornost je Robinsonova neutuchající naděje. Daniel Defoe oproti jiným autorům, kteří nechávají svoje hrdiny (a někdy i celý příběh) uvíznout v čisté tragédii, ukazuje, že i přes selhání lze znovu najít cestu na světlo. Tato cesta samozřejmě není jednoduchá – Robinson zažívá silnou beznaděj, osamocení a výčitky svědomí. Snaží se také sžít s myšlenkou, že z pustého ostrova možná nikdy neunikne, přesto se snaží žít svůj život dál.
Co na mě dál zapůsobilo, byli lidojedi a Pátek. Lidojedi pro Robinsona znamenali velký šok. K neštěstí, které ho potkalo, se přidala další hrůza - to by se dalo připodobnit k tomu, že ačkoli se někdy může zdát, že jsme na hranici svých sil a víc už toho neuneseme, ve skutečnosti tomu tak není. Člověk vydrží mnohem víc, než si myslí.
Naproti tomu Pátek by se dal přirovnat k prvním zábleskům světla mezi temnými mraky.
Je velmi povzbuzující, že Daniel Defoe Robinsonovi dopřál ten konec, který mu jistě všichni čtenáři přáli. Celý příběh je navíc dokladem toho, že i z našich nezdarů můžeme vyjít mnohem silnější a bohatší, než by nás kdy napadlo.
Ať už se tedy rozhodnete k četbě této knihy jen proto, abyste se odreagovali anebo budete stejně jako já číst mezi řádky, určitě nebudete zklamaní.

2 10.04.2024

Pokud bych měla vyzdvihnout jeden rys, který se objevil ve všech knihách Kerstin Gierové, jež jsem prozatím četla, pak by to byl bezkonkurenční humor. Opravdu. Tato německá spisovatelka má neskutečný talent vecpat podařené vtipy takřka do každé situace, které ve svých knihách popisuje. A Zámek v oblacích není výjimkou.
Tentokrát nás autorka seznamuje se sedmnáctiletou Fanny, se kterou se podíváme vysoko do švýcarských Alp. Tam se nachází již trochu starý a omšelý hotel, v němž Fanny pracuje jako praktikantka. Zde se na přelomu roku koná velkolepá oslava, na níž se sjedou hosté z celého světa, aby si užili zimní radovánky. Fanny má spolu s ostatními zaměstnanci hotelu plné ruce práce, aby se o všechny náležitě postarala a zajistila jim co nejlepší servis. Ovšem jak to tak bývá – čím více se snažíte, aby všechno bylo perfektní, tím více se vám toho kazí. Trampoty a potíže se stávají Fanniným denním chlebem. A jak by taky ne, když si hotel – a především jeho potrubí – žije tak trochu vlastním životem, majitel hotelu je despotický tyran, druhé praktikantky dělají Fanny naschvály, a aby toho nebylo málo, je tu ještě jeden malý syneček zazobaných rodičů, který je (dle Fannina mínění) do dítěte vtěleným psychopatem s andělsky nevinnou tvářičkou.
A to jsme teprve na začátku! To pravé dobrodružství totiž začíná s příjezdem hostů. Ne všichni jsou totiž takoví, jak se na první pohled zdají být a ať se to Fanny líbí nebo ne, pozvolna se zamotává do nebezpečného dobrodružství, které by ji nenapadlo ani v těch nejdivočejších snech.
I přestože se jedná o literaturu zaměřenou především na dívčí kolektiv čtenářů, nemůžu říct, že bych se u ní jakožto dospělá nudila. Kerstin Gierová si dle mého názoru dokáže získat pozornost čtenářů i starších věkových skupin a umí je nejen pobavit ale i napínat.
Chcete-li si tedy užít lehce detektivní dobrodružství točící se kolem legendárního diamantu, odehrávající se vysoko v zasněžených horách, zkuste se začíst do další úspěšné knihy této oblíbené autorky. Věřím, že vás příjemně překvapí i rozesměje.

2 09.04.2024

Pokud jste stejně jako já se slastnou spokojeností dočítali Kroniky prachu a přitom byli smutní, že těch 544 stran tak rychle uběhlo, věřím, že jste byli jako já nadšení, když jste zjistili, že vyšlo toto doplňkové dílo Pár stránek navíc.
Tahle kniha by se dala považovat za jakýsi soubor příloh a bonusových materiálů.
Co se týče doplňkových kapitol a dopisů, tak k těm nemám nejmenších výtek. Bylo skvělé dozvědět se, jakým směrem se bude Animantin život odvíjet dál + díky tomu, že nám autorka odhalila některé pasáže z Kronik prachu prostřednictvím úhlu pohledu jiných postav, se spousta věcí vyjasnila.
Nicméně ty další přílohy mě už tolik neoslovily a bez problémů bych se bez nich obešla. Týká se to rozborů jednotlivých postav, receptu na sušenky či ilustrací šatů s popisky - to na mě působilo jako vycpávka a když člověk uváží, jakým stylem příběh dýchá, uvedené ilustrace k tomu příliš neseděly. Různé poznámky autorky sice byly zajímavé, ale až se na Kroniky prachu vrhnu znovu, bezesporu je přeskočím a vychutnám si pouze to skvělé, co jsem zmiňovala na začátku.
Dalo by se tedy říct, že jsem ze zpracování této knihy byla trošku zklamaná (kdyby byly ony kapitoly a dopisy vydány hned v první knize, určitě by to bylo lépe a člověk by aspoň ušetřil peníze), ale nechci kvůli tomu snižovat hodnocení, protože jsem si četbu užila na maximum a ani ty zmíněné "mouchy" mi čtenářský požitek nezkazily.

2 09.04.2024

Není nad osvědčenou klasiku. To si říkám skoro pokaždé, když narazím na nějaké novodobé knížky pro děti, kde kupříkladu pták vypadá jako opeřená koule s trojúhelníkem místo zobáku, anebo kde kráva připomíná obdélník se čtyřmi tyčkami místo nohou.
Jistě, každý umělec má právo na svou vlastní osobitou tvorbu, občas si však říkám, jestli to už není moc, a jestli v takovémto případě spíš děti nemateme a neodrazujeme od čtení místo toho, abychom je v četbě povzbudili a třeba je díky ní i trochu vzdělali. A to je jen jeden z mnoha důvodů, proč se ráda vracím ke knihám ze svého dětství.
Jsem proto moc vděčná, když se čas od času některé nakladatelství rozhodne znovu vydat právě takové klasiky. Patří mezi ně právě Knížka Ferdy Mravence. Ta se spolu s Knížkou Brouka Pytlíka řadí k mým nejoblíbenějším dílům od Ondřeje Sekory.
Knížka Ferdy Mravence je složena ze tří částí: Ferda Mravenec, Ferda Mravenec v cizích službách a Ferda v mraveništi. Ve všech třech částech se Ferda dostává do prekérních a naprosto nezáviděníhodných situací s jinými živočichy. Avšak malý hrdina s červeným šátečkem a s přesvědčením, že zvládne práci všeho druhu, si přece opravdu poradí úplně se vším, nebo ne?
Pokud váháte s odpovědí, zkuste zapátrat, zda na půdě u rodičů či prarodičů nenajdete jedno z mnoha vydání této milé klasiky. A v případě, že je neobjevíte, nezoufejte, Knížka Ferdy Mravence z polic v knihkupectvích ještě nezmizela a věřím, že ještě dlouhou dobu nezmizí. Koneckonců, některá díla se prostě nedají nahradit.

2 07.04.2024

„Není všechno zlato, co se třpytí.“
Asi takto bych shrnula poselství z knihy britského bestsellerového autora Nicka Hornbyho.
Pokud si přečtete anotaci, zjistíte, že hlavní hrdinkou je mladá, krásná a talentovaná Barbara Parkerová, které se právě splnil sen mnoha dívek a sice vyhrála soutěž Miss. Nicméně Barbaru tento triumf nijak netěší a po pár minutách se rozhodne titulu vzdát, načež odjíždí do Londýna, kde se hodlá stát televizní komičkou.
Jelikož se příběh odehrává v 60. letech a tehdejší televizní i divadelní tvůrci měli jasnou představu o tom, jak mají herci pro tu či onu roli vypadat, nemá Barbara zpočátku štěstí, protože její věk a krása „nezapadá do škatulky“ určené komediálním hercům. Barbara je však velice tvrdohlavá a pro svůj sen ochotná udělat téměř cokoli, a tak se jí nakonec podaří prosadit si svou a získá roli v televizním sitcomu.
Z Barbary – po změně jména Sophie Strawové – se brzy stává úspěšná herečka, díky čemuž se jí otevírají dveře a objevují možnosti, o jakých se jí ani nesnilo. Sophie si zpočátku svůj nový život známé celebrity užívá, avšak zanedlouho v ní začne klíčit semínko pochybností. A nejen v ní. Bude jí i jejím kolegům sláva a tvorba komediálních seriálů stačit ke spokojenému šťastnému životu? Bude je úspěch a popularita naplňovat tak, jak si to vysnili, anebo se brzy rozhodnou pro něco jiného?
Musím říct, že po přečtení knihy se mi na některé věci trochu změnil názor.
Zaprvé jsem se utvrdila v tom, že když o něčem sníte a to se následně stane skutečností, nikdy to není tak dokonalé a uspokojující jako ve vašich představách.
A zadruhé, pokud si přečtete knihu, která se bez příkras zaobírá tvůrci a jejich tvorbou (ať už se jedná o filmy, seriály či knihy), tak jestliže jste alespoň trochu empatičtí, uvědomíte si, že vymyslet něco nového co má mít nejen hlavu a patu, ale zároveň to má být úspěšné a pokud možno i trochu originální, je obrovská dřina. Připadá mi, že my jakožto společnost často šmahem odsoudíme něčí výtvor, protože nám tam „něco nesedělo“, anebo se nám tam „něco nelíbilo“, ačkoli svou nelibost mnohdy nedovedeme ani popsat. Tím spíš, když jsme se sami nikdy nepokusili napsat knihu či scénář k filmu. Určitě není na škodu přimhouřit oko nad nějakou tou „mouchou“, která trochu kazí jinak kvalitní dílo, ale je samozřejmě důležité hledat kvalitu a neschvalovat či obdivovat kdejakou „splácaninu“.
Co se týče mého celkového dojmu z knihy, pak musím zmínit, že i když to nebyl můj šálek kávy, četla se mi dobře. Autor má svižný a zábavný styl psaní, při kterém jsem se nenudila a občas se i zasmála. Všechny postavy měly skvěle vykreslené charaktery, takže se jevily přirozené a uvěřitelné. Líbilo se mi, jak autor popsal tehdejší dobu a onen bohémský život a nezabíhal do zbytečných detailů.
Knihu bych doporučila spíše starším čtenářům, zvláště pak těm, kteří se alespoň trochu orientují v televizní a filmové tvorbě 1. poloviny 20. století (kvůli občasným narážkám a zmínkám na tehdejší počiny si totiž četbu užijí víc oni než mladší generace).

2 07.04.2024