brigita1501 komentáře u knih

Tentokráte nás Tanja Kinkel zavede do Říma na sklonku vlády Gaia Julia Octaviana, prasynovce Gaia Julia Caesara, prvního občana státu, známého spíše pod svým čestným titulem Augustus. Za průvodce nám poskytla mladičkou Římanku Tertii, prodanou pro svůj trpasličí vzrůst svým otcem-rolníkem do otroctví. Spolu s ní dorazíme do životem kypícího města Říma. Nahlédneme do života nejrůznějších vrstev římské společnosti. Pobudeme mezi těmi nejnižšími (otroci, kurtizány, kejklíři, …) a vyšvihneme se až na tehdejší římský společenský „Olymp“, mezi příslušníky juliovsko-claudiovské dynastie. Příbuzenstvo prvního občana Říma poznáme v době, kdy je jejich mocenský souboj o nástupnictví téměř dobojován. Příliš hráčů ve hře již nezbývá. Tertia se dostane do domácnosti ženy, která ve „hře o trůny“ ještě zůstává - Augustovy vnučky Vipsanie Julilly, tímto se zároveň stane nedobrovolnou, nicméně aktivní a prohnanou, součástí zmíněného smrtelně nebezpečného klání. Někteří z jeho aktérů budou těm, kdo četli knihy od Roberta Gravese (případně zhlédli seriál) o koktavém „hlupákovi“ Clau-Claudiovy známi. Veskrze je tento „římský“ román velmi inteligentní historickou exkurzí do života nejlidnatějšího města tehdejšího světa: ukřičené hemžení chudinské Subury, zdánlivý poklid uhlazeného, nelítostného Palatinu. Autorka přichází s originální intrikou, s mimořádně neotřelým nápadem, jak by mohl vypadat pokus o konečné vítězství v závodě o absolutní moc. Nenudí ani pasáže, které se boje o mocenských půtek přímo netýkají: chod veřejného domu, život domácích otroků, římské malířství (vůbec jsem netušila jaký význam Řím malířskému umění přikládal), básnictví (zastoupené Ovidiem Nasem), apod. I s tímto autorčiným dílem spokojenost, římské prostředí (taktéž skvělý román „Synové vlčice“) jí evidentně svědčí.

„Příběhy jsou pro něj skutečností“, pomyslela si. „Nevidí rozdíl mezi skutečným otrokem a zamilovaným. Proč by pro něj měl existovat rozdíl mezi mrtvými ve staré básni a mrtvými někde v Germánii, když žádné neviděl na vlastní oči.“

„V paměti se vynořily příběhy, s nimiž vyrůstala: první Brutus, ten, jenž vyhnal z Říma krále, zabil své syny, když to vyžadovala bezpečnost města. A před ním zabil Romulus bratra Rema také kvůli Římu. Žádná oběť není dost vysoká pro blaho otčiny …. Je to něco velkého, když někdo obětuje svou rodinu pro mír v zemi. Ale je to velikost boha beze stopy lidskosti. …. ochota obětovat lidi pro svou ctižádost ji rozzuřila, avšak ctižádost byla malá a lidská a dokázala ji pochopit. Nedovede ale pochopit boha, jenž už nevidí lidi, nýbrž jenom stát.“

2 16.03.2022

Závěrečný díl historicko – detektivní trilogie zasazené do kulis první křížové výpravy. Autorem zvolený hlavní „hrdina“, „luštitel tajemství“ a nedobrovolný zástupce Byzantské říše u „barbarských“ Latinů Demetrios Askiates, nemá tentokráte k řešení žádný ryze detektivní příběh. Řeší tedy svoji nechuť setrvávat v řadách Boží armády a problém, kterak sebe a své blízké udržet naživu a hezky se pospolu navrátit do milované Konstantinopole. Pohříchu je mu dáno putovat směrem právě opačným. Konkrétně táhnout spolu s urozenými i neurozenými bojovníky Boží armády až před a za hradby Jeruzaléma a cestou absolvovat i nějakou tu šarvátku, bitvu, …. a podobná dobrodružství. Díky této jeho „oběti“ se můžeme tažení Boží armády zúčastnit také, vypravit se ze od znovu-získané Antiochie ku Jeruzalému, a setkat se s mnohými historickými osobnostmi: Římany (Byzantinci), s vůdčími osobnostmi první křížové výpravy - latinskými knížaty i náboženskými vůdci neurozených poutníků a konečně i s vůdci Ismaelitů. Pochopitelně, že se znovu ocitneme nejen v prostředí střetů válečných, střetů mezi křesťanstvem a nevěřícími, ale i v prostředí střetů politických a střetů osobních ambic. Konspirace a sváry se táhnou celým příběhem. Sváry mezi urozenými rytíři o vůdčí postavení v rámci Boží armády; intriky mezi chvilkovými spojenci – Byzancí, Latiny, Fátimovským Egyptem. První křížová výprava, respektive její závěr, je vykreslena historicky věrně, a to jak co do politické situace (neshody panující mezi křesťany: Novým Římem (Byzancí) a latinským západem (Franky, Normany), neshody mezi mohamedány: Turky, Saracény a Egypťany; neshody vedoucí mimo jiné k hledání, nalézání a střídání „spojenců“), tak co do bojů, včetně boje závěrečného (obléhání a dobytí Jeruzaléma). V historické rovině patří kniha „Obléhání nebes“ k těm lepším románům, mimo jiné proto, že obsahuje množství zajímavých detailů (působení samozvaného Božího proroka Petra Bartoloměje, podrobné vylíčení zdolávání Jeruzalémských hradeb). Avšak postava, dobrodružství a osobní problémy titulní ahistorické postavy (myšlenkově patrně mluvčího autora knihy) je nudná a dosti otravná – koncentrovaná pochybnost. Pochybnost nejen o právu Latinů na válečný vpád do Malé Asie, ale i ohledně nároků Byzance na území, která nedávno ztratila ve prospěch Turků. Pacifismus, skrupule, muslimofilie a proti-evropské, proti-křesťanské postoje nám autor (kdyby nestačily pochyby o oprávněnosti boje proti nevěřícím, zprostředkované autorovým alter-egem, „humanistou“ Demetriem) předloží i v doslovu knihy. Nicméně celkově patří „Obléhání nebes“, pospolu s předchozími díly, ke knihám, které stojí za přečtení a čas s nimi strávený není časem ztraceným.

1 13.03.2022

O něco slabší než díl první: „Mozaika stínů“. Detektivní linka trpí závažným problémem, autor nám sice poskytne oběť (mrtvolu jaksi navíc ku přirozenému množství válečných obětí), neposkytne však detektiva; pokud nebudeme za detektiva pokládat paní náhodu. „Luštitel tajemství“ Demetrios Askiates má jiné starosti než hledat pachatele – zmítá se (vlastní vinou či z vůle autora) v pochybnostech ohledně víry, ohledně oprávněnosti tažení křižácké Boží armády územím (nyní) ismaelitským a trpí nesmírnými skrupulemi vůči boji proti tureckému muslimskému nepříteli – poněkud únavné. Historická linka - vyprávění o pokračování první křižácké výpravy (poté co velitelé křižáků složili lenní přísahu císaři Nového Říma a vyrazili proti nepříteli Víry, dobyli Nikaju, Edessu, porazili Turky v bitvě u Dorylaea) se soustředí na obléhání, dobytí a udržení starobylého města Antiochie (prapůvodně římské metropole) oproti turecké přesile - je zajímavější. Opět jsou východiskem historické prameny, takže líčení bojů o Antiochii odpovídá historické skutečnosti. Tom Harper předkládá obrazy utrpení a strastí příslušníků Boží armády při několikaměsíčním obléhání Antiochie. Obrazy intrik, chamtivosti, mocichtivosti knížat a jejich neshody i tváří v tvář společnému nepříteli. Obrazy fanatismu masy nevzdělaných, nemajetných poutníků, táhnoucích na popud lidových kazatelů ze svých vzdálených domovů do krajů Asie. Předkládá, byť zjevně nerad, triumf křižácké Boží armády nad muslimským nepřítelem. Upozorňuje se zde i na nejednotnost v táboře nepřítele – muslimové, ovládající bývalé provincie říše římské nejsou jednolitá masa, i mezi nimi panuje nenávist (mocenský zápas sunnitských Seldžuků s šíitskými Fátimovci), která by se dala s trochou chytrosti využít (bohužel se tak nestalo, naopak Turci využili nejednotnost křesťanů). V knize, vedle smyšlených, vystupují povětšinou historické osobnosti: normanští a provensálští velitelé křižáckého vojska: Hugo z Vermandois, Godefroy z Bouillonu, Bohemund z Tarentu, Raimond de Saint-Gilles, velitel kontingentu byzantských žoldnéřů Tatikios. Pro mne byly zajímavé dvě postavy – v podstatě dva bytostné protiklady. Z prostého lidu vzešlý náboženský horlivec bez vzdělání, který je hlasem masy „křižáků“ – chuďasů; studie typu odporného člověka, přesvědčeného o své vyvolenosti Bohem – tzv. Petr Poustevník (historická postava). A zástupce inteligencí nadané menšiny lidstva - legát římského papeže biskup Adhémar z Le Puy, typ odvážného člověka, držícího Boží armádu pohromadě, a to pouhou silou své neobyčejně silné vůle (historická postava).
Závěrem. Z knihy je patrné, že autor nemá západní, latinské rytířstvo příliš v lásce, vykresluje je především pomocí negativních vlastností, nepřizná jim přitom ani příliš vojenského umu a odvahy – aniž vysvětlí, jak mohla armáda takových „nemotorů“ porážet muslimská vojska.
Autor, jen on ví proč, cítil nutkání a uposlechl jej, přibarvit vyprávění o hereze šířící se ve vojsku – to může a nemusí (můj případ) vyhovovat.
Hlavní „hrdina“ příliš připomíná světské intelektuály, jeho věčné pochyby o znovudobytí bývalých římských provincií na Turcích a osvobození Jeruzaléma jsou trapné; typově odpovídá dnešním Evropanům, posedlým odporem ke svému národu, ke své rase, ke své civilizaci na straně jedné a nekritickou náklonností k rasám a civilizacím cizím na straně druhé.
Suma sumárum, stále ale jde o lepší standard historického románu.

1 12.03.2022

Dcera sesazeného krále Alby, kněžka bohyně Turan, je v očekávání, bude matkou dítěti, které zplodil bůh … tak začíná děj čtivého románu na motivy legendy o založení mocného města Řím. Tato žena, královská dcera, kněžka, matka králů – polobohů, je stěžejní postavou příběhu. Je ženou ctižádostivou, ambiciózní, inteligentní, zdánlivě necitelnou, zcela zaměřenou na dosažení cíle, který si vytyčila. Postup, který volí pro jeho dosažení je osou vyprávění. Vyprávění v němž nezůstaneme v zemi Etrusků, podíváme se mezi barbarské Latiny, překultivované Řeky, stále ještě mocné Egypťany. Z románu je vidět, že se autorka před jeho sepsáním seznámila nejen se známou legendou o zrodu Říma, ale i se společenskými a náboženskými zvyky Etrusků, Řeků, Egypťanů i s politickou historií zmíněných národů, v době, do které je založení věčného města datováno. Pro mne osobně je plusem, že je kniha prosta milostných zápletek. Titul „Synové vlčice“ si ve svém pomyslném řebříčku historických románů sice nezařadím mezi špičku, ale jeho autorku si zapamatuji, a možná časem sáhnu (a otevřu) knihu s jejím dalším vypravováním.

02.11.2021

Oblibuji historické romány (čím tlustší, tím lepší) a oblibuji i jejich subžánr: historickou detektivku. Harperovu knihu s prvním dobrodružstvím „luštitele tajemství“ Demetria Askiatese bych z hlediska detektivního zařadila mezi povedenější práce – dobrý průměr, z hlediska historického mezi vydařené. Byzantský detektiv se dobírá řešení klopotněji a s uplatněním větší míry štěstí než je tomu u jeho irské kolegyně sestry Fidelmy (románová řada zasazená především do Irska sedmého století, Peter Tremayne), anglického mnicha Cadfaela (románová řada z občanskou válkou zasažené Anglie 12. století, Ellis Peters) nebo anglického právníka Matthewa Shardlaka (románová řada z tudorovské Anglie 16. století, Christopher John Sansom). Na straně druhé je „detektivní“ linka zasazena do kvalitně podaného historického rámce, doplněna zajímavými historickými detaily a naopak neprzněna přílišným důrazem na vedlejší dobrodružství (kupříkladu milostná). Atmosféra Byzantské říše za vlády rodu Kommenovců je podána čtivou formou, udrží pozornost a rozhodně nenutí k přeskakování stránek. Dostaneme se do doby, kdy se moc a územní rozsah východní části bývalého římského impéria podstatně zmenšila. Afrika se Byzanci dávno vymkla z rukou a turecká moc se pomalu natahuje podél Černého moře. Proti nevěřícím, za osvobození Svatého města a na pomoc Byzanci je ze Západu vysláno početné křižácké vojsko - vládce i obyvatelstvo Byzantské říše se mohou oprávněně ptát, zda armáda barbarských Latinů (první křížová výprava) je opravdu pomocí či hrozbou.

- „Před dvěma roky jsme poslali vyslance k jejich církvi se žádostí o rotu žoldnéřů. Nežádali jsem o desetitisícové vojsko, jemuž by navíc veleli naši odvěcí nepřátelé sledující vlastní cíle. Oni využili naši nouzi jako záminku, je známo, že touží svrhnout naši moc a sami se stát pány Východu.
„Musím se ohradit, můj pane. Přišli jsme ze vznešených pohnutek, abychom vysvobodili Svatou zemi a veliké město Jeruzalém ze jha Turků, aby všichni křesťané mohli svobodně kráčet ve stopách našeho pána Ježíše Krista.“
„Vojsko usilující o vysvobození Jeruzaléma má pramalou cenu, když má sultán dvůr v Nikai. A ještě menší, když táboří u hradeb Konstantinopole. Pokud opravdu touží modlit se u Svatého hrobu, pak by měli pokračovat v cestě …. „ -

Popis napětí mezi Byzantinci (pokládajícími se za pravé Římany a svou říši za Nový Řím) a barbary ze Západu se autorovi vydařil. Obě strany mají roztomilou tendenci hledat jeden na druhém pověstné „mouchy“ a prát se (dozajista k velikému pobavení Turků) mezi sebou. Víme, že tohle jim (nám) vydrží a i proto bude jednou Konstantinopol turecká a turecká zůstane až do dnešních dnů. V knize vystupují jak smyšlené tak reálně existující osoby. Ocenila jsem šikovné zabudování poznatků, které autor o daném období načerpal: co to barbaři vymysleli za tajemnou zbraň; proč si rozhodně odskočit a už nic nepít, než se zúčastníme ceremoniálu u byzantského císařského dvora; kde se nachází ostrov Thule, kdo jej obýval, a proč tak strašně nenávidí Normany; z jakých to národů a pronárodů pocházeli vojáci, sloužící v armádě Byzance; ... .
Autor není prost humoru.
- „Bratr Gregorias zasvětil život jazyku Bulharů. Pro jejich povznesení zapsal životy celých tří set světců.“ Napadlo mě, že to by mu mohlo poskytnout patřičný slovník při mučení. -
Rozhodně si chci přečíst i další dobrodružství Demetria Askiatese.
- Ulice dole byly potemnělé, ale nebe bylo poseto hvězdami. Vzhlédl jsem k nim … . Pak jsem zraky stočil dolů, a nechal své myšlenky sestoupit z hvězd k zemím za hranicemi říše. Věděl jsem, že se od západu blíží Normané a jim v patách Keltové, zatímco na východě a jihu se rozkládá divočina s Turky, Fátimovci, Ismaelity a Saracény. Není divu, že císař musel již nejednou nasadit život, aby udržel tato nebezpečí v uctivé vzdálenosti. Bylo bez pochyby, že dokud bude jeho říše vyvolávat závist a chtivost světa, bude se mít na pozoru. Ale dnes večer jeho moc přetrvávala a královna měst spala pod nebesy. -

01.09.2021

(SPOILER) „Allons armée catholique
Le jour de gloire est arrivé!
Contre nous de la république
...
Aux armes vendéens!
Formez vos bataillons!
Marchez, marchez, le sang des bleus Rougira nos sillons! … „
(La Marseillaise des Blancs)

Kniha Michala Šťovíčka je výjimečná již tím, že jde o první odbornou publikaci v českém jazyce, která se dopodrobna věnuje osudu Vendée a jeho obyvatelstva v době Francouzské revoluce, tj. primárně v letech první a druhé vendéeské války mezi lety 1793 až 1796. Následující menší vzpoury jsou zmíněny jen letmo.
Nejde o knihu na jedno přečtení. Autor mapuje události vzpoury vendéeských obyvatel dopodrobna. Uvádí důvody revolty tohoto převážně rolnického kraje, důvody ozbrojeného odporu vesničanů: rolníků a částečně textilních dělníků proti republice, která je přece chtěla „osvobodit“ od útlaku aristokracie a Církve. A tyto „beraní hlavy“ se nechtějí bít za republikánské vymoženosti, postaví se za své kněze, za své vůdce si vyvolí rodovou šlechtu svého kraje a ve jménu Boha a Krále vytáhnou proti bezbožné republice – vytáhnou do boje pod bílou korouhví Bourbonů, s válečným pokřikem „Vive le Roi!“, společným odznakem je jim sacré-coeur, „srdce Ježíšovo“.
Čtenář je doslova zahlcen informacemi: složení a charakter Královské katolické armády – jméno, pod kterým toto sedlácké vojsko vejde do historie, životopisná data velitelů Královské katolické armády, bitvy, přesuny armády, její vítězství a její porážky. Žel (a toto lze sotva brát jako vyzrazení pointy) bude Vendée poraženo, autor uvádí důvody, proč se tak stalo a myšlenka, že tomu mohlo být i jinak, kdyby (ach ano ta historická „kdyby“, nebo kdybychom my z budoucna mohli poradit) vhánějí, pokud jste „zpátečničtí tmáři“ jako vendéeští bojovníci, slzy do očí.
V publikaci není opominuta ani protivná strana – republikáni, takže opět zahlcení informacemi, republikánští velitelé, organizace republikánských vojsk.
A konečně kapitoly věnované událostem po porážce Vendée; likvidace kraje a jeho obyvatel, některými historiky nazývaná, dle mne oprávněně, první genocidou na evropském kontinentu. Čtenář, který se s touto kapitolou Francouzské revoluce setkává poprvé, ať očekává šok. Republikáni v povstaleckém kraji vykonají revoluční „spravedlnost“ s vynalézavou zlovolnou krutostí, krutostí, páchanou ve jménu idejí, které nahradili víru rozumem a Boha člověkem. Idejí, které zplodili totality 20. století, nikoli - ani bolševici, ani nacisté zdaleka nebyli v technikách likvidace lidských bytostí původní, měli své učitele.

Dodejme, že autor je objektivní, nezamlčuje ani násilí ze strany Vendéeských (například Machecoulský masakr), ale Vendéeští znali i smilování. Publikace obsahuje rozsáhlý bibliografický aparát, převážně ve francouzském jazyce; jak je uvedeno v anotaci k této knize - v češtině (kromě množících se článků) zatím vyšly toliko beletristické knihy, vyprávějící o povstání ve Vendée nebo o jemu příbuzné šuanerii (partyzánské válce proti republice v Bretani); vedle románů Balzaca a Huga, romány od katolických autorů - BARBEY D'AUREVILLY, „Ženatý kněz“, „Rytíř des Touches“; VERNE „Hrabě de Chanteleine“.

Vlastní text Michala Šťovíčka oživují citáty, překlady z francouzských materiálů, výrazně přibližující atmosféru tehdejších bojů. Nejznámějším je patrně report republikánského velitele Westermanna konventu - hodně vypovídá o odkazu Francouzské revoluce – jaký je to odkaz, na to si již musí každý odpovědět sám.

„Občané republikáni, Vendée již není více. Zahynula pod našimi šavlemi svobody i se svými ženami a dětmi. Pohřbil jsem ji v bažinách a lesích u Savenay. Podle vašich rozkazů jsem děti rozdrtil pod kopyty koní a ženy jsem pobil, aby již nemohly rodit další bandity. Nemusím si vyčítat, že jsem vzal jediného zajatce. Vše jsem zhubil. ... Cesty jsou posety mrtvolami, je jich tolik, že místy tvoří hromady. V Savenay se bez ustání popravuje, neboť stále přicházejí bandité, údajně aby se vzdali. Kléber a Marceau zde nejsou. Zajatce nebereme, museli bychom je živit a soucit není revoluční.“

5 21.02.2021

Jedna z nejoblíbenějších knih od Waltariho, a že je na tohoto spisovatele spolehnutí – spolehnutí, že vám nenabídne jen dobrodružný (nebo probůh i romantický, milostný) příběh na pozadí historických kulis, který vás opustí (naštěstí) ve chvíli, kdy knihu zavřete (mnohdy předčasně). Pád Cařihradu zůstává vrytý do duše. Do té mé rozhodně - možná i proto, že ta dávná před-smrtná agónie a zmar posledního zbytku kdysi mocné říše se nám stále připomíná - již ne Cařihrad, ale osmanský Istanbul, stále i po stovkách let je to pořád osmanský Istanbul.

- - Nastal soumrak města. Tatam byla zář porfyru a lesk zlata! Vzdálila se svatost, vymizel zpěv andělských chórů. Zbyla jen touha těla a smrt srdce, chlad, apatie, lhostejnost, obchodnická touha, politická vypočítavost. Město bylo jak umírající tělo, z něhož unikal duch. … Černé jazyky noci krouží nad městem. Stíny noci se snášejí i nad jinými zeměmi Západu. - -

Zpráva o posledních měsících před konečným spuštěním opony za dávnou mocí a slávou Byzantské říše je podávána formou deníkových zápisků. Zápisů muže, který již mnohé zažil, zklamání především a přichází do umírajícího města bojovat a padnout při jeho obraně. Záměr spojit svůj život a smrt se životem a smrtí města mu poněkud zkomplikuje láska; kupodivu tento motiv až tak nevadí – jednak proto, že hlavní hrdina se poněkud vymyká typickým Waltariho „truhlíkům“, co se volby žen týče, - jednak proto, že rozvíjející se vztah a vzájemné dialogy, respektive pře, mileneckého páru nenudí, ať se týkají náboženských rozdílů mezi „latinci“ a Řeky, nebo čistě rozdílného pohledu muže a ženy na válku a hrdinskou smrt.

- - Nahá se vzpřímila v posteli a vztyčila svoji krásnou hlavu. “Měj touhu jen po neviditelné cti a bytí! Já jsem žena, jen žena. Nemáš mi co dát! Žádný domov, žádné děti, ani noc, v níž bych se probudila stará a znavená a cítila se v bezpečí vedle tebe, dýchajícího v mém lůžku. Mohla bych se tě dotknout, políbit tvé svraštělé rty. To by bylo štěstí. Ale toho mi nedopřeješ pro svoji nerozumnou touhu po cti. K čemu je smrt, když připraví o dobro života? Kdo ti poděkuje? Kdo si na tebe vzpomene, až budeš ležet v krvi na zemi a prach bude pokrývat tvůj obličej? Tvá oběť je tak zbytečná, až mě jako ženu přivádí k pláči!” - -

Deníkové zápisy začínají prosincem roku 1453, přibližují každodenní život města, očekávajícího neodvratný příchod nepřítele; města, které ještě slabě doufá v příchod posil, v zázračný zásah nebes; města, které se dočká – dočká se příchodu nespočetné armády nevěřících a zahájení bitvy, jejíž tragický výsledek je předvídatelný. Deníkové záznamy přiblíží i vzpomínky, nejen osobní, ale i všeobecné memento. Memento o tom jak končí neschopnost křesťanské Evropy překonat malicherné rozpory a postavit se jednotně a nezištně společné hrozbě. Úzkoprsost na straně latinců i Řeků, jejich směšně tragická neochota ke kompromisu, slepota Západu k nebezpečí a zrada křesťana na křesťanu jsou, vedle větších počtů, dokonalejších zbraní, odhodlaného vládce, tou největší výhodou Osmanů. Neveselé a skvělé líčení zklamání a pádu nepočetných idealistů, naivně věřících v jednotu Západu a Východu; povědomý report o osudném podcenění hrozby, o až přílišné ochotě k vyjednání či dokonce spolupráci s ďáblem; skvělá a pochmurná předpověď o podobě vladařů budoucnosti v osobě cílevědomého sultána Mehmeda. Kniha, jejíž každá věta upomíná na věčnou nepoučitelnost člověka, na opakování historie, která je vším jen ne matkou moudrosti.

- - Viděl jsem před sebou vzrušením rozpálené líce sultána Mehmeda, viděl jsem jeho žlutavé, zdivočelé oči, … Z koránu zná zpaměti vše, co se hodí jeho úmyslům. Křesťany, kteří dobrovolně vstoupí do jeho služeb, nenutí k islámu. On sám - on nevěří v nic. On, se spokojuje, že je knížetem tohoto světa. … “Mehmed není člověk,” opakoval jsem. “Snad je andělem temnot, snad je tím, co přichází. Má v sobě všechna znamení. Nechápej mě špatně” dodal jsem spěšně. “Jestliže je člověk, je novým člověkem, člověkem, před nímž se ještě nikdo nenarodil. Začíná novou dobu, která vychovává jiné lidi než dříve, jemu podobné - vládce země, vládce tmy, kteří ze vzdoru a pýchy opovrhli nebem a ovládli zemi. Nevěří ničemu, co si nedokáží svým zrakem a rozumem. Ve svém srdci neuznávají žádné lidské ani božské zákony, protože účel je jejich jediným zákonem. Žár i chlad pekla vynášejí na povrch země a nutí jimi přírodu, aby jim sloužila. Neobávají se nekonečnosti moře ani výše nebes. A když si podmaní zemi a moře, zhotoví si ve své zdivočelosti křídla, aby vzlétli na hvězdy a podrobili je, aby sloužily jejich vůli. Mehmed je prvním z těchto lidí. Jak myslíš, že bys mu mohl odporovat?” - -

- - “A co západní země?” stále se ptal. “Unie?”
“Západní země - spolu s Cařihradem se propadnou do tmy i západní země. Cařihrad je poslední svítilnou naděje křesťanstva. Když připustí, aby vyhasla, samy rozhodly o svém osudu.”
“A jaký je osud západních zemí?” naléhal.
“Tělo bez duše,” řekl jsem, “život bez naděje, lidské otroctví, tak beznadějné otroctví, kdy otrok neví, že je otrokem. Bohatství bez radosti, nádhera bez schopnosti požívat. Smrt duše!” - -

10 03.02.2021

Nezůstalo nám mnoho památek po časech, v nichž se odehrává příběh tří bratří, jejich kmene a vznikající kamenné stavby – stavby, které mělo být dáno přetrvat věky. Vypravování je z valné části historickou fikcí, vyvolanou z hlubin minulosti fantasií autora, za pomoci toliko několika hmotných památek, především samotného kamenného chrámu – vskutku chrámu – nevíme jistě (viz autorův doslov, stojí za to jej nevypustit). Příběh se čte dobře, a napomáhá tomu i „návyk“ na Bernarda Cornwella a na jeho britská vyprávění. Tři bratři, tři archetypy. Muž světské moci, silný vcelku chytrý, odhodlaný k vládnutí a ovládání; muž, který po moci touží, vyžívá se v ní, je nelítostný v jejím získání, rozšiřování, udržení; nicméně je to muž toliko „pozemských“ tužeb. Vládce – válečník. Muž duchovní moci, inteligentní, vizionářský, hladový po vědění, hladový po božském a naprosto bez zájmu o „obyčejné“ pozemské věci a o „obyčejné“ lidi a jejich „přízemní“ životy; muž toužící po Bohu, toužící po moci a ovládání ostatních, pro „dobro“ lidí a pro službu svému Bohu. Vládce – farao, kněz. Třetí je obyčejný muž s prostými tužbami. Všichni se stanou součástí po léta trvající cesty za vystavěním chrámu Bohu – bohu Slunce či snad bohu Války a možná i bohu Krve. Budou hybateli případně těmi, kým je spíše hýbáno. Není to nudná cesta – Cornwell nesetrvává pouze u osudů bratrů. Rozvádí důvody, které mohly vést dávné obyvatele Británie, k rozhodnutí započít s pro ně tak namáhavou, lopotnou prací. Vypráví o tehdejších Bozích, o jejich rivalitě a soupeření (zejména mezi bohem, reprezentujícím mužský princip a bohyní, reprezentující princip ženský), jejich služebnících, kněžích a kněžkách, způsobech uctívání. A vypráví i o soupeřeních mezi lidmi, jednotlivci i celými kmeny – lze si dobře představit, jak se z těchto kmenů rodí národy, státy a kmenové barvy a „primitivní“ zástavy nahrazuje modernější symbolika. Možná se to takhle nějak stalo, možná bylo vše jinak – ale nejde o špatné vyprávění; sice mne okamžitě po přečtení nezachvátila nostalgie ze ztráty „přátel“, se kterými se musím nutně zase setkat – jako tomu bylo po přečtení cyklu o Artušovi, a jako tomu je po každém dočteném díle ságy z Anglo-saské kroniky, ale návrat ke knize nevylučuji. Autorů, kteří vás dokáží vzít s sebou na cestu časem, tak jako to dokáže Cornwell, zase tolik není.

2 14.12.2020

Od chvíle, kdy jsem jako dítě přečetla historickou detektivku od Josephine Tey „Vrah či obeť?“ („Daughter of Time“) se Richard III. stal mým oblíbencem. Již dopředu stojíce pevně na straně Richarda, Plantagenetů a rodu Yorků jsem se začetla do této knihy. A byla jsem spokojena – koneckonců autor již v úvodu uvádí, že kniha je pokusem opravit pokřivený portrét krále Richarda III. Spokojena hned z více hledisek. Jednak autor ovládá český jazyk a umí psát, to je u populárně-naučných knih velké plus. Historická fakta předkládá srozumitelnou, záživnou formou – pomáhá vyznat se v předehře (ostudná porážka Anglie ve stoleté válce s Francouzi) a následně ve vlastním konfliktu mezi mocnými rody Yorků a Lancasterů (tzv. Válce růží) a v jeho hlavních protagonistech. Když přijde na osobu Richarda, vévodu z Gloucesteru a budoucího krále Richarda III., sklouzává autor občas až k patetickému, heroickému stylu; zejména, když popisuje poslední léta jeho života. Máme možnost doprovodit Richarda od jeho dětství až k poslednímu dni – na krvavé pole u Bosworthu a udělat si vlastní názor na jeho osobu. Byl opravdu bezohledným, za mocí a přes mrtvoly se ženoucím monstrem, jak jej líčí blahoslavený Thomas More, Shakespeare, …, nebo mužem, narozeným do vznešeného rodu, který věrně sloužil svému rodu a svému králi, a který byl v souladu se zákony své země posléze králem ustanoven. Přikláním se k verzi o pověstné „pravdě“ vítězů“; nepříznivá pověst, která posledního krále z rodu Plantagenetů již po staletí provází, je zvráceným dílem propagandy Tudorů, zoufale obhajujících své pofidérní nároky na trůn Anglie.

9 11.10.2020

Autor se podle anotace na svoje romány o civilizaci Mexiků (tzv. Aztéků) připravoval. Nemám důvod nevěřit. Autor se také, dle mne, s touto civilizací dosti ztotožnil. Mnoha-jmenný domorodý pamětník života a slávy národa Mexiků, těsně před příchodem jejich zkázy, přibližuje na pozadí osobních vzpomínek nejrůznější aspekty Mexické civilizace. Z jeho vyprávějí občas probleskuje despekt vůči vítězným Španělům – ale budiž - to jen dodává vyprávění na autenticitě . Pak již záleží na čtenáři, co ho zaujme více, životní osudy jednoho Mexika nebo civilizace Mexiků jako taková. Pro mne byl zajímavější náhled na různé aspekty mexické civilizace. Zvyk Mexiků, vést války pouze pro získání zajatců, potřebných k uspokojení Bohů Mexiků, zvyk lidských obětí, někdy v počtu, který zdaleka převyšoval počty obětí u jiných národů a náboženství, je dosti známá skutečnost. Takže popisy hromadných obětí, kanibalismu apod už nešokují – znechutí, to ano – u národa, který podle vyprávění, dbal na hygienu, nechutné – ale náboženství je náboženství. Zaujmou zmínky o jiných stránkách mexické civilizace: politika Mexiků vůči sousedním národům, společenská hierarchie u Mexiků, písmo, sochařství, malířství, řemesla, výuka v „kněžských“ a civilních školách, některé legendy, náboženské představy. Hodně mne pobavilo líčení, kterak si Mexikové, poté co dosáhli dominantního postavení v oblasti, okamžitě začali upravovat své dějiny – to zní hodně povědomě. Nicméně další pokračování o Mexicích od tohoto autora zatím číst nehodlám, mám obavy, že bude víc „dobrodružně“ zaměřeno a bude upřednostněno líčení osudů nějakého smyšleného hrdiny, který se bude vzpírat nadvládě Španělska – a já dávám přednost vítězným Španělům. Konečně Španělé naložili s Mexickou říší a jejími obyvateli mnohem milosrdněji, než byl způsob jakým, podle vypravěče, nakládali Mexikové s nepřítelem: „Nepřátelé byli plevelem, který bylo třeba vytrhat“.

2 10.09.2020

Knihu jsem vyhledala až po shlédnutí Eastwoodova filmu „Dopisy z Iwo Jimy“, který se stal z mých nejoblíbenějších. Čtete o přípravách na boj o již japonskou půdu, přípravách s vědomím, že nejde o to vyhrát, ale nezemřít nadarmo a způsobit nepříteli, který bude v nesmírné početní i technické přesile, co největší ztráty. Takové, aby si nepřítel znovu rozvážil útok na Japonsko. Čtete o těžkých podmínkách japonských vojáků, téměř bez jídla, bez vody, v horku, obtěžováni hmyzem, kopou soustavu tunelů, pro obranu ostrova. Opisují si, jeden jako druhý, bojový „kodex“, který sestavil jejich velitel. Čtete o průběhu samotné bitvy, o údivu Američanů, kteří počítali s pár dny bojů a narazili na důmyslně a statečně vzdorující obranu Japonců. A čtete i o pádu Iwo Jimy, o posledním japonském útoku. Kdo ví, že nepochopí, proč se Japonci bránili a s jakou urputností se bránili. Kdo ví, že nepochopí, proč nevzdali boj, který byl beznadějný, a že je jejich velitel, přes svoji inteligenci, laskavost, do takového boje vedl a spolu s většinou vojáků na ostrově zůstal – kosti japonských mrtvých byli (jsou) po celé Iwo Jimě – ten by knihu o Japoncích od japonské autorky neměl číst. Ti japonští vojáci a jejich velitel nepotřebují a hlavně si nezaslouží odsuzující soudy o jakémsi „fanatismu“.

2 13.08.2020