BlueMind18 komentáře u knih

Autor si vybral velmi silné téma, které je zajímavé i pro mnohé, kteří byli svědky, byť i vzdáleně a okrajově, rozpadu mnohonárodnostní Jugoslávie, ale nejen pro ně, protože se zde přinejmenším otevírá otázka sebe/reflexe toho, co se v devadesátých letech minulého století v bývalé Jugoslávii skutečně dělo.

Příběh je nadto veskrze univerzální, protože paměť je nejen lidským prokletím, ale i darem, který není radno zahazovat, neboť zamlčováním určitých událostí, vlastní historie, svou historii stejně nevymažeme, naopak, čím hlouběji ji pohřbíme, tím neočekávaněji a nemileji nás může překvapit.

V románu je pozadí rozpadu bývalé Jugoslávie vykresleno na rozpadu jedné docela obyčejné rodiny, a to z perspektivy dospívajícího chlapce. Zaujala mě do značné míry postava matky Vladana Duša, jejíž příběh je sice do značné míry zkreslen perspektivou Vladana, ale přesto dává tušit psychologickou komplikovanost jejího prožívání událostí, jimž je obdobně jako její syn nemilosrdně vystavena.

Nemám, co bych vytkla, kniha je výborně napsaná (jsou zde sice určité nepřeložené nadávky, které jsou asi nepřeložitelné a jejich barvitost zřejmě lépe vyniká v původním jazyce), postihuje mentalitu lidí a snad odvážím se říct i skutečnou psychologii zla a jeho na první pohled nevinné projevy, stále přetrvávající národnostní bariéry a utužované ´předsudky´ (byť někdy i úsměvné, kdyby si člověk stále neuvědomoval tu nedávnou historii); postřehy, vnitřní konflikty a touhy hlavního hrdiny jsou drásavé, hluboké a nebanální, téma je vysoce společensky aktuální.

Ceny autor za tuto knihu obdržel zaslouženě. Tuším, že překladatel to také neměl lehké a odvedl skvělou práci, ač tak soudím pouze intuitivně. Líbila se mi i grafická úprava knihy, kdy je na přední i zadní předsádce vyobrazena celá mapa bývalé Jugoslávie (nejen pro neznalé) včetně současných národních států.

Nakonec si neodpustím poznámku, že přiznáním viny a jakousi očistou by si v případě nedávné občanské války, což je naprosto jasně právě případ bývalé Jugoslávie, měla projít konkrétní dotčená společnost a její obyvatelé jako celek. Nepromlčitelnost válečných zločinů v trestních řádech civilizovaných zemí má opravdu velmi dobrý důvod; nejde čistě jen o legislativní libovůli. V čem začal svou práci Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii, který svou činnost ukončil teprve nedávno (v roce 2017), v tom by ve svém vlastním zájmu, v zájmu svých obyvatel měly pokračovat nástupnické národní státy bývalé Jugoslávie, resp. jejich justice. Neméně důležitý je hlas novinářů/novinářek, spisovatelů/spisovatelek či vůbec tlak veřejnosti na to, aby zločiny, které se staly nebyly zamlčovány, protože za minulostí se jen tak lehce tlustá čára udělat prostě nedá; v případě zamlčování se z minulosti stává začarovaný kruh (viz str. 233 v knize) a mnohdy i past pro budoucí generace.

4 12.05.2023

Jsem ráda, že mám tuto monografii, které je letos už dvacet let ve své knihovně. Díky obdivuhodné odborné erudici autora, který působil mnoho let (léta 1996 až 2009) jako knihovník a archivář kláštera mužského řádu premonstrátů v Teplé, jde o opravdu kvalitní publikaci (tak soudím jako laik v oboru historie) vybavenou rozsáhlým poznámkovým aparátem, která čtenáře/čtenářky seznámí jednak s osobností zakladatele kláštera českým dvořanem blahoslaveným Hroznatou, který je mimo jiné i patronem politických vězňů a plzeňské diecéze (Kapitola I.), více než osmisetletou historií kláštera (Kapitola II.), jeho vzdálenou i nedávnou ekonomickou/hospodářskou historií (Kapitola III.), premonstrátskou spiritualitou a duchovní správou (Kapitola IV) po kulturní a vědecký význam spjatý s klášterní komunitou (Kapitola V), krátce i s ženským protějškem tepelského kláštera v Chotěšově (Kapitola VI). V příloze nalezneme mimo jiné Český překlad Hroznatovy závěti aj. Knihu lze doporučit každému, kdo se zajímá o kulturní geografii, místopis a/či historii západočeského regionu, v němž má klášter Teplá své významné postavení.

4 05.02.2023

Mikrosonda do kriminality mezi léty 1650 až 1770 v geograficky omezené oblasti Soběslavského panství. Pro mě překvapivě byl v početnosti nejvíce zastoupen drobný kriminální čin - zhanění cti. "Každá urážka, zneuctění či nějakým způsobem vyjádřená pochybnost o poctivosti člověka musely být co nejrychleji, prakticky obratem, projednávány před rychtářským právem s tím, že mělo následovat vyvrácení všech obvinění a v rituální podobě pak byla té které osobě navrácena čest. Důležitou podmínkou byla veřejná omluva a s tím spojené podání ruky." Nejpočetnější skupina trestů smrti ve sledované době a regionu byla vykonána nad pachatelkami infanticidy (vraždy novorozenců). Trest byl poměrně krutý, vpravdě "středověký" – „taková byla mečem na hrdle ztrestána, do hrobu vložena, kůlem skrze probitá a pak zahrabána“. Muži jako případní spoluviníci vyvázli, pokud byli vůbec potrestáni, s několika týdny nucených prací, dostávalo se jim jaksi větší shovívavosti a/nebo hodně zatloukali. Fascinující úřednická terminologie – zvláště slovo skutek (po novověku: „měli spolu skutek“ – dnešními slovy „měli spolu pohlavní styk“), který má dnes (v právní mluvě) naprosto jiný význam než v raném novověku. A jinak milovník barvité, jadrné češtiny si vskutku přijde na své, jak je popsáno v předchozím komentáři.

4 05.02.2023

V této knize Ulč kultivovaným, barvitým jazykem líčí své kratičké zkušenosti s třídní aplikací práva, tj. své lavírování mezi socialistickými paragrafy a socrealitou vůbec, jak ji zažil jako soudce v padesátých letech na stříbrském soudu (mimochodem dnes ve Stříbře žádný okresní soud již není), než prchl za kopečky. Není divu, že tuto knihu doporučují někteří vyučující právních dějin na VŠ. Jednak je mnohem záživnější, než učebnice a pak není nad autorovu osobní a osobitě podanou prožitou zkušenost. Jak uvádí Ulč na straně 72, soudce nezastával ten nejzpolitizovanější úřad v zemi, protože např. novináři, důstojníci, učitelé atd. trpěli kariérami s třeba i vyšší zranitelností. Proto také "poznatky založené na zkušenosti z justice jsou aplikovatelné pro řadu jiných povolání a na totalitní život sám". Ačkoli to tedy není kniha, která by atraktivitou svého tématu lákala široké masy, doporučuji ji i čtenářům/čtenářkám z řad neprávníků.

Za povšimnutí stojí, že zde se značným zpožděním vyšel i překlad Ulčovy doktorské práce o komunistickém právu v Československu - Komunistická justice a třídní boj.

3 10.07.2023

Velmi zajímavá kniha o zkušenostech českého vyšetřovatele prokuratury Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu. Pro hlubší pochopení fungování samotného tribunálu a výsledků jeho činnosti by ale bylo třeba ponořit se do jednotlivých obžalob a rozsudků dostupných na https//www.icty.org.

Je mi líto obyčejných lidí, které tato válka semlela, byť se možná na první pohled zdá, že jí unikli (viz např. příběh Dragana Samardžice v knize na str. 154 157); a ještě smutnější je, že historie se stále dokola opakuje v různých obměnách, byť geograficky jinde.

Oceňuji i autorem uvedený výběr literatury v knize na str. 234 - 235.

Z úplně jiného soudku bych např. doporučila knihu Moje Jugoslávie od Gorana Vojnovice a koneckonců i Totál Balkán od Blanky Čechové, neboť ne vždy je práce pro mezinárodní organizaci smysluplná jako v tomto případě; obě mnou zmiňované knihy jsou z žánru beletrie.

3 15.05.2023

V poslední době mi připadá, že téměř každá pitomost, kterou si někdo s posvěcením příslušného experta vymyslí, je v zásadě realizovatelná bez ohledu na to, ať se jí dostane nálepky dystopie či ne. Myslím, že u této knihy se ani tak nejedná o dystopii jako o svébytnou satiru soudobé společnosti.

3 14.05.2023

Jak je zde již poznamenáno, děj je poněkud překombinovaný a vyznačuje se několika nelogičnostmi, smrt pár postav (Viktor, Jiří) působí nadbytečně; zároveň však v sobě forma příběhu nezapře filmovost a drží čtenáře v napětí, jak to tedy všechno dopadne. Ano, pozadí příběhu je protkáno různými filozofickými úvahami, ale na mě to rušivě nepůsobilo, jde totiž o konspirační thiller z pera intelektuála. Co se týče porůznu roztroušených filozofických úvah, v zásadě s některými postřehy souhlasím.

Hlavní hrdinové jsou předobrazem skutečných lidí, tak lze např. v postavě Davida Richfielda dešifrovat známého amerického finančníka (se zálibou v entomologii, mimochodem) Davida Rockefellera, v Zacku Bergerovi zakladatele Facebooku Marka Zuckerberga, v českém šlechtici hraběti Černohorském knížete Schwarzenberga. Skupina Bilderberg skutečně existuje, takže milovníci konspirací tento román určitě ocení.

Jedna věc mě na knize opravdu zaujala, a to je kontrapozice Bilderberg vs Klinika (za to dávám o hvězdu více, než bych dala za román jako takový). Opozice skupin, které jsou v mnohém každá na opačném konci spektra. Jedna představuje koncentraci moci, peněz, pragmatické/obchodnické racionality, její uzavřenost je chráněna bezpečnostními složkami státu/států a/či soukromými bezpečnostními agenturami. Druhá se snaží ve světě ovládané penězmi a mocnými zájmovými skupinami najít svobodu, která ještě zbyla; útočiště v ní nalézají především mladí lidé, umělci/umělkyně, intelektuálové/intelektuálky; tato společnost je v zásadě otevřená všem, ale žel někdy balancuje na hraně/za hranou legality (u žižkovské Kliniky zde byla otázka vlastnických práv okupované budovy), proto je i přes silnou legitimitu své existence státem rozprášena. Na tomto místě jen činím poznámku, že z pragmatického i právního hlediska velmi dobře chápu vlastnické vztahy a právní úskalí squatterství. Pohybují se ale vždy finančně mocné skupiny v rámci legality, zákona nebo si ho mnohdy přizpůsobují, ohýbají a překračují? Neodráží se v akci, která byla či ještě je vedena státem (veřejnými činiteli) proti žižkovské Klinice do určité míry i vztah státu a jejich představitelů ke kultuře? Proč má jednu skupinu stát potřebu chránit a druhou ne? Nemůže se opravdu za žádných okolností silná legitimita spontánně vytvořeného otevřeného společenství měřit se sílou peněz; není zde opravdu žádná alternativní cesta řešení? Úvahy pochmurné, možná pro mnohé i lehce naivní za časů, kdy se stát (resp. státem ovládané subjekty) rozhoduje z finančních důvodů zbavovat nepotřebných budov

3 30.04.2023

Kafkovu povídku Proměna jsem četla kdysi jako teenager, tehdy mě především pobavila. Stále si myslím, že je optimální pro vstup do Kafkova imaginárního světa. Jak jsem zaznamenala, někteří zde zaškobrtli u jediného fantazijního (i když se možná vůbec nejedná o prvek fantazijní), který tato povídka obsahuje a dál se žel neposunuli, někteří ani neuznali Proměnu za hodnu zařadit do maturitní četby.

V povídce, ač by se tak mohlo zdát, nejde jen o vnější Řehořovu proměnu, i členové Řehořovy rodiny procházejí proměnou, na rozdíl od Řehoře proměnou vnitřní, byť náznaky vnější proměny se najdou (např. nový otcův úřední stejnokroj). Proměna nemá jen ten svůj jediný ´fantasy´ prvek, je v ní více, interpretací může být tolik, je na každém čtenáři/čtenářce, jak ji vnitřně zpracuje.

Tak například: Kafka si rád pohrává s protiklady a perspektivou, ale nejen s nimi. Zde je tím protikladem Řehořova zvířecí podoba a lidské cítění. Řehoř (Gregor) Samsa se jednoho rána probudí jako obludný hmyz, tuto skutečnost zpočátku vytěsňuje, je především zneklidněn, že přijde pozdě do práce, mění se mu chutě (jako broukovi mu chutná něco diametrálně jiného, než co mu chutnalo, když byl člověk), zjistí, že leze rád na stěnách či na strop, nábytek mu překáží atd. Proměna mu vezme to nejlidštější z člověka - řeč; Řehoř je svou proměnou degradován; je ve své radikální jinakosti totálně nepochopen; jakoby nejhlubší utrpení bylo nesdělitelné. Co mu zůstává, je lidský cit, potřeba blízkosti. Pro rodinu se ale Řehoř svou proměnou stává čímsi odpudivým, stydí se za něj, ukrývají před okolím; sestra se jej štítí, matka při pohledu na něj omdlí, otec ho chce zabít. On s nimi ale celou tu dobu v duchu komunikuje, má je rád, chce se jim přiblížit. Jakýkoli pokus o přiblížení však ztroskotává. Sestra, kterou má opravdu rád, jej zrazuje; jako první vysloví, že je třeba se toho zbavit. Řehoř si čím dál tím více uvědomuje, čím se stal, že je na obtíž, přestává mu postupně chutnat, chřadne a nakonec umírá, jeho poslední myšlenka patří rodině, a není to nenávist, je to trpké pochopení, nevyřčený cit, který nikdo nepřijal/neviděl/nechtěl; uklízečka ho smete na lopatku (zatímco dříve se nevešel ani pod postel) a všem se uleví.

Ale dost ohledně Proměny. V souboru nalezneme i skvělou povídku Kárný tábor, Před Zákonem (součást románu Proces), Ortel či soubor povídek - Umělec hladoví aj.

3 30.04.2023

Jde o deset dialogů autorky s lidmi, jejichž životní cesta je spojena vírou v Boha a různými zkušenostmi s katolickou církví. Brala jsem to čistě sociologicky, protože katolická církev jako instituce mi není příliš blízká. Souhlasím ale s Petrou Dvořákovou v tom, že schopnost člověka věřit, a to v cokoli, nejen v Boha, je pro každého životně důležitá, že víra dokáže člověka vnitřně proměňovat a určovat životní cestu jednotlivce. Každý z dotazovaných na mě působil autenticky, ta niterní odžitost (poznání života) se všemi utrženými šrámy, cesta, kterou každý z nich urazil, a proto měli, co sdělit, byla hmatatelná. Nemyslím si, že by kniha byla vyloženě protikatolická nebo proticírkevní. Absence jakékoli kritiky či sebekritiky či otevřeného dialogu vzbouzí spíše podezření, minimálně proto, že svědčí o absenci jakéhokoli vývoje či schopnosti sebereflexe. Nelze si asi představit zkostnatělejší instituci, než je katolická církev, už tou historií, řadou dogmat atd. Trochu zdravé kritiky z vlastních řad řadových věřících ji asi těžko může skolit. Spíš si myslím, že tahle instituce jede jako buldozer a pro ochranu svých zájmů klidně obětuje jednotlivce a jeho/její osobní spokojenost. V tomto přesvědčení mě kniha spíše utvrdila. Petře Dvořákové patří dík, že pohledy neznámých věřících zprostředkovala i nám ostatním. Docela by mě zajímalo, jak by na svou situaci (život i poznání života) nahlíželi dotazovaní dnes.

3 19.03.2023

Jde o mou první knihu od autora a nejsem zklamaná. Zamlouval se mi koncept knihy. Jde o komplexnější exkurzi ženskou věznicí; začíná se a končí (úvodní a závěrečná kapitola) u ředitelky věznice. Kapitoly věnované jednotlivým odsouzeným se střídají s kapitolami, které představují jednotlivé zaměstnance věznice, tj. od vychovatelek až po vedoucí oddělení prevence a stížností, duchovního, pedagoga volného času, psycholožky atd. U kapitol věnovaných jednotlivým odsouzeným oceňuji, že do úvodní části autor přetiskl úvodní části odsuzujícího rozsudku, skutkovou větu i právní kvalifikaci (ani by nevadilo, kdyby těch pár výňatků z odůvodnění i vynechal) a poté dal prostor k vyjádření samotné odsouzené (líbil se mi autorův nápad vyfotit oči zpovídaných odsouzených v úvodu každého jejího vyjádření), které mluví o všeličems, od vlastního dětství, vyrůstání, rodinných vztahů, jaká byla vlastně jejich situace, která je zavedla na cestu, která je do věznice zavedla, jak snášejí (či nesnášejí) pobyt ve věznici, jak jim pobyt zde pomohl či naopak, zda pracují i zde, jak si představují svůj život, až vyjdou ven. Autor projev odsouzených příliš neupravoval, což je dobře, protože si člověk udělá o jednotlivých ženách obrázek, který je pak ve spojení se střípky postřehů od zaměstnanců věznic o něco celistvější. Lze říci, že zaměstnanci věznice se opravdu snaží, vedení věznice spolupracuje s různými neziskovými organizacemi, snaží se, aby vězenkyně pracovaly či získaly pracovní návyky, doplnily si kvalifikaci atd. Na několika místech je řečeno, že chybí jakási postpéče pro lidi, co jsou dlouho ve výkonu trestu a vylezou ven (strana 200, 251) a nemají vlastně žádný záchytný body v podobě funkční rodiny, partnera apod. Z některých monologů uvězněných člověk nabude dojmu, že jsou poněkud jednodušší, jejich smysl pro realitu je trochu posunutý, sebereflexe povrchní či žádná, otázkou je, jak a zda mohou či budou fungovat na svobodě.

3 19.03.2023

Zkušenosti vychovatelky ve věznici autorka vtělila v cosi, co je na zadním přebalu knihy označeno jako dvanáct povídek inspirovaných trestanci. Nejde ale vůbec o povídky, jde o medailonky jednotlivých trestanců vyšperkované různými autorčinými úvahami. Knihu jsem vnímala jako ze sociologického hlediska zajímavý, jazykově vytříbený soupis postřehů autorky o dvanácti vězních, se kterými se během svého krátkého působení na pozici vychovatelky setkala a kteří ji zaujali. Znalost Vám člověka zlidští, přiblíží, ať je to kdokoli a autorka se toho nebála a o takové přiblížení, byť mnohdy prchavé a povrchní, se pokusila. Autorce nelze upřít to, že umí lidem naslouchat a sociálně (i emocionálně) deprivovaní vězni zřejmě instinktivně vycítili, že nemá potřebu se nad ně vyvyšovat nebo je zbytečně prudit a má zájem vést s nimi dialog.

Když se s vězněm bavíte jako s hovadem, které by ani nemělo mít právo dýchat stejný vzduch jako vy, naplní vaše představy a společnou řeč už nikdy nenajdete. (str. 135)

Kde je asi problém s přeplněností českých věznic, je nejlépe viditelný na případu Linky, vězeňského tatéra, který poté, co je propuštěn z výkonu trestu obratem po osmi dnech, poté, co krade v supermarketu, putuje zpátky do věznice, a to minimálně po druhé základní linii dvěstěpětky (základní skutková podstata v § 205 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku). Autorka je v lese, když se domnívá, že ve srovnání s ní Linka tak uvědomělý není (strana 46 knihy), protože Linka to měl naprosto jasně spočítaný. Chtěl se do kriminálu (domů) vrátit, a protože měl jako správný recidivista a zkušený kriminálník trestní zákoník v malíku, tak věděl, kudy vede nejjednodušší přímá cesta zpět. Otázkou je, kolik takových lidí se ve vězení točí stále dokola a kolik lidí by z tohoto bludného kruhu ještě mělo šanci/umělo vystoupit, zvláště, když jde o dlouhodobé, reálně doživotně opakující se pobyty ve vězení i napříč celými generacemi.

Na knize mi vadila autorčina sebestřednost, odkryté autorčiny averze v jednotlivých případech sice působí upřímně, avšak ve mně vyvolávaly smíšené pocity; někdy mi připadalo, že hlavní postavou takzvaných povídek je autorka Shakira sama. Být vychovatelkou ve věznici, tj. pozice, která je mnohdy výchozí pro zaměstnance věznic, byla jen jednou ze zastávek zcestované tvůrkyně.

Ačkoli nezpochybňuji, že autorka za éru svého krátkého působení ve věznici několika vězňům pomohla a byla pro ně oporou a nelze jí upřít smysl pro humor, Ženy za mřížemi od Petra Šámala, kterou jsem četla souběžně stojí svým zpracováním a konceptem o několik stupňů výše.

3 19.03.2023

V průběhu jednoho roku na přelomu 2007/2008 tu máme deníkový záznam, měsíc po měsíci, líčící zážitky hlavní hrdinky v kosovské Mitrovici (Mitrovica) v pozici/roli členky mírové mise pod patrolou OSN. Autorka zde mohutně čerpá, soudě podle životopisu, ze svých vlastních životních/pracovních zkušeností, byť zde je to podáno s příměsí nezbytných prvků fikce. Sen hrdinky této knihy je změnit svět k lepšímu. V mladickém poblouzení má za to, že to možné jen pod křídly mezinárodní organizace, byť od počátku je zde skepse hrdinky hmatatelná, zřejmě opět díky životní/pracovní zkušenosti autorky/hrdinky s prací na mezinárodním soudu (ESLP). Tomu odpovídá i duch psaní a ostatně i fakt, že po dvou/třech měsících demokratizační mise je hrdinka ochotná pláchnout s KFOR borcem na Tahiti, což naštěstí nedopadne překlopením do nestravitelné harlekýnky, hrdinka zůstává a deníková demokratizační mise pokračuje.

Hlavní hrdinka má dobré srdce a každý, kdo má dobré srdce může změnit svět svých blízkých k lepšímu, netřeba k tomu podléhat megalomanským sklonům pilného „mravenečka“, který zabloudí do hájemství „klíšťat“/mezinárodní organizace s jejím „demokratizačním ptydepe“, jež nevhodně narostlá křídla idealismu bez milosti usekne, přeplaceného „mravenečka“ úspěšně zkorumpuje, zbyrokratizuje a v neposlední řadě jej zbaví jakékoli známky lidskosti. A tak i hlavní hrdinka nakonec prozře ze svého snu o mezinárodní organizaci vnášející do života utlačovaných/slabších/hladových Dobro/Spravedlnost/Spásu, aby své sny začala uskutečňovat mimo patronaci mezinárodních institucí, v jejichž spirále se dosud točila, a tím si zachraňuje svou vlastní duši.

Tření mezi cíli/smyslem jakékoli instituce a cíli/ideály jednotlivce je vždy přítomna v mnoha formách a obdobách, nicméně demokratizační mise mezinárodní organizace angažující do svých řad a nejvyšších funkcí bývalé členy Stasi, KGB či jiných obdobných organizací, vzbouzí alespoň u mě závažné pochybnosti.

Podle mého názoru to nejlepší, co B. Čechová zatím napsala, byť i jiná její dílka zajisté mají svůj okruh čtenářů.

3 05.02.2023

Kniha vyžaduje velmi trpělivého čtenáře/čtenářku a po prvním (a jediném) přečtení mám za to, že vyžaduje rovněž, aby si ji člověk přečetl nejen jednou. Evropu Heer pro účely této publikace chápe v úzkém smyslu jako po-řeckou západní Evropu a vědomě vynechal okrajovou Evropu na Východě, Rusko (i když ani tuto oblast úplně nepomíjí) a euroafrický základ. Kniha své čtenáře provází duchovním vývojem Evropy, jednotlivých výrazných osobností (jejich myšlení ve spojitosti se vztahem k transcendentnu - k Bohu, k Ty, společnosti, věcem) od 2. století (apologetové, křesťanská gnóze, Justin, Markión atd.) až po Heerovu současnost (1. pol. 20. století). Samostatné, poměrně rozsáhlé kapitoly Heer věnuje Anglii, Francii, Německu. Jak jsem až na konci pochopila, autor celou dobu zřejmě sleduje rozklad tzv. archaické společnosti (viz str. 658, 659), tj. společnost králů a kněží, vlivem tzv. obnovitelů, „reakcionářů“, romantických blouznivců (kam řadí zřejmě i postavy typu Luther, Goethe, Marx apod.), kdy společnost, resp. lidé postupně ztrácejí svou původní svobodu, víru, důvěru a svobodu a se stávají lidským materiálem bez paměti, kterou spotřebovávají přírodní vědy, technika, průmysl apod. Celé je to samozřejmě o něco komplikovanější, každopádně Heerův pohled je převažující měrou syntetizující (dávající do souvislostí), asi stojí si z kapitol vybrat nějaké osobnosti a jejich duchovní odkaz studovat více do hloubky (např. Luthera, Terezii z Ávily, Machiavelliho apod.).

Cituji Heerovy myšlenky z poslední kapitoly, které mě zaujaly (str. 682):
„Resumé teologických kongresů se ve svém technicismu neliší od jiných odborných akcí. Zde všude vládne aparát, rozhodujícím způsobem tu působí „schéma“ a „tabu“ (jež podrobil jazykově-sociologickému zkoumání George Orwell ve svém Anglickém jazyce a politice a v Politice a literatuře). Toto „zjednodušení“ není totiž tak neškodné, jak by se mohlo zdát. Odborník, spisovatel, ten kdo píše či promlouvá, nesmí hovořit o jistých tématech, jež stát, společnost, strana či konfese nechtějí pustit ke slovu. Mocný strach, ressentiment a obavy zužují stále více oblast jazyka. Jestliže se ve vrcholném 19. století nesmělo v „dobré společnosti“ hovořit o Bohu, pak dnes se ve veřejných prostorách, jež se zdánlivě obrovsky rozšířily díky tisku, rozhlasu, filmu a modernímu vydavatelství, nehovoří již o většině závažných politických, společenských a světonázorových otázek, neboť konformismy „veřejných okolostojících“ to zakazují.
Panický strach zde vytváří zakázané zóny, zóny strachu, vnitřní inkvizice s perfektně fungujícím aparátem pomlouvačů (srv. například vnitroněmecké události kolem Reinholda Schneidera v letech 1950/52ú, jež dnes usilují o to, znivelizovat vnitřně celou Evropu na několik málo slov, vět, tezí, soudů, „buď – anebo“ (tak to Kierkegaard se svým „enten – eller“, buď – anebo, nechtěl). Oč tu běží, ukazuje rozšíření technických zkratek a kompozit. Tyto zdánlivě nevinné zkratky, jež mají sloužit „ulehčení a vznikají nikoli náhodou v oblasti úřadů, generálních štábů, stranické a konfesijní propagandy, jakož i v hospodářství a s ním spjaté reklamě, tvoří ve skutečnosti kouzelná slova, po okraj naplněná úpadkovou magií. Chtějí upoutávat, okouzlovat, budit hrůzu a naději, připoutat člověka ke svým formulím. NSDAP, KA (Katolická akce), UNESCO, každé město, každá země, každý závod a jeho společenství mají své zvláštní formule tohoto druhu.“

2 11.11.2023

Tuto knihu jednoznačně doporučuji. Je skvěle napsaná. Nejedná se jen o jednu z mnoha zkušeností muslimek, které nalezly svůj azyl v Evropě, ale autorka, která po získání azylu v Holandsku, vystudovala politologii na Leidenské univerzitě a dostala se i do holandského parlamentu, a stala se veřejně známou osobností, má skutečně, co říci a to co říká je důležité.

Autorka prožila dětství a mládí v Somálsku, Saudské Arábii a Keni, prošla různými ideovými zvraty a vývojem náboženského přesvědčení od víry vlažnější až fundamentálně bigotní (zejména v období mladického sebe/hledání) a až k odmítání islámu. Autorka čtenářům/čtenářkám popisuje barvitým způsobem svůj život, od dětství až po získání azylu v Holandsku a vstup do holandské politiky, zprostředkovává tedy nejen svou znalost reality islámské, tedy zejména kmenově uspořádané společnosti, ale i pokrytectví morálního relativismu Západu a jeho model spíše nefunkčního multikulturalismu, pokud jde o muslimské imigranty.

Není divu, že islám, který je založen na absolutní podřízenosti, absenci dialogu a jeho fundamentem je idea nerovnosti, je v zásadě nekompatibilní s evropskou kulturou, jejímž základem je naopak dialog a idea rovnosti, ale bohužel zdá se i určitý nedostatek pudu sebezáchovy.

Osobně jsem kdysi zažila jedno setkání s českou fanatickou konvertitkou k islámu, jež se rozhodla studovat právo na jakési prý proslulé Káhirské univerzitě, samozřejmě její ženské odnože, protože právnická fakulta se dělila na dvě části podle pohlaví..., která velmi horoucně argumentovala, že na aktuální společenské problémy, které se odrážejí i v právu, je třeba hledat odpovědi ve starých svitcích starých 3000 let, kde je ukryta pravda a řešení aktuálního problému. Samozřejmě obhajovala i sekání rukou a kamenování žen a svou budoucnost už viděla v rodinně právním poradenství pro muslimy usazené v Evropě. Nemusím říkat, že mi z jejích slov vstávaly hrůzou vlasy na hlavě. Kde tato česká konvertitka skončila, to netuším, zda zalepila díru na evropském trhu právního poradenství, to netuším. Jen jsem si na ni při čtení Rebelky, tam, kde Ayaan Hirsi Ali popisuje snahu islámu zamrazit morálku či pravidla společnosti do myšlenkového nastavení "člověka z arabské pouště ze 7. století", vzpomněla.

2 30.07.2023

Poměrně pěkně hezky napsaná a zpracovaná kniha. Kolínsko a Kutnohorsko jsem ze série přečetla jako první. Číst se dá na přeskáčku, podle předmětu zájmu. Pár popisovaných objektů je nepřístupných, protože mají soukromé vlastníky (např. zámek v Býchorech) a jejich budoucí osud asi i z památkářského hlediska se mi jeví poněkud nevyjasněný.

Pár věcí bych ale vytkla. První je, že opravdu neoceňují bílé písmo na světlešedém pozadí, kdy části takto vyvedeného textu byly vkládány do normálního textu (černé písmo na bílém) zřejmě s nějakým pro mě nepochopitelným esteticko-grafickým záměrem. Dále: minimálně jedna faktická chyba se vloudila. V Radovesnicích II žádný zámek není, ten je v Radovesnici I. Radovesnice I. je cca 4 km na jihozápad od Kolína a Radovesnice II je cca 19 km od Kolína na severovýchod. Připadá mi škoda, že se autoři nevěnovali i parkům popisovaných staveb a zaměřovali se výhradně na architekturu samotných zámků - např. u Žleb, jehož areál parku je pěkný, ozvláštněný i oborou s bílými jeleny.

S ohledem na svou vlastní systémovou podjatost (sympatie) k autorům, jevím tendenci hodnotit knihu celkově kladně.

2 11.07.2023

Já mám prostě pro rebely slabost. Ano, vím, že pro někoho je Hnízdil spíš někdo, kdo má veliké ego. Docela se mi líbila jedna pasáž v knize, kde se autor zmiňuje o tom, že pokud někdo propaguje určité názory, vytváří se mu určitý druh čtenářstva/posluchačů apod., kteří mají určité požadavky a dotyčný "názorový vůdce" či jak ho nazvat může propadnout svodům svého ega, neboť jim bude chtít vyjít určitým způsobem vstříc, aby si je udržel či jejich řady rozšířil. No a co, na druhou stranu. Pokud si uvědomuje, kam ho slabiny jeho nadměrného ega mohou zavést či svést... Přinejhorším občas plácne pár blbostí.

Hnízdil má prostě charisma a byť se všemi jeho názory nemusím souhlasit, ráda si to přečtu. Díky bohu za tuto alternativu. Jeho mnohé názory jsou mi známy z jeho starších knih (např. Mým marodům atd.); v tom tedy tato kniha neříká nic moc nového (až na ten koronavír). Co se týče státem (a zdravotními pojišťovnami) podporovaného zdravotnicko-farmaceutického kolotoče, tam s ním v mnohém souhlasím. To, že se od systému zdravotních pojišťoven odtrhl, to určitě není nic lehkého a ten boj mu fakt nezávidím. Přitom jeho přístup k pacientovi není nic nového, ba naopak. Odtrhnutí od systému zdravotních pojišťoven lze shledat např. i u jiného lékaře, a to MUDr. Smíška a jeho metody spirální stabilizace páteře, kterou osobně oceňuji více.

To, že mu nějaká sebranka namyšlených, zřejmě vševědoucích akademiků, udělila Bludný balvan (či co to je), to spíš svědčí o diagnóze takového spolku (trapná nadutost?). Hnízdil na tom jen vydělal.

2 10.07.2023

Závoj rudého prachu je buddhistická metafora marnosti a iluzornosti lidského světa, jak je vysvětleno v doslovu. Příběh, jehož hlavním hrdinou je doktor Wej, mazaný advokát, křivák a misogyn, který lže tak lehce jako dýchá, popisuje uplácení a korupci v čínském justičním systému, kde advokáti běžně uplácejí soudce, kteří nejsou dostatečně zaplaceni a už vůbec nejsou nezávislí, protože nezávislost čínské justice prostě neexistuje, aby vyhráli svůj proces; celá justiční mašinérie je v zásadě obchod, kde si většina soudců za příznivé řešení případu stanoví cenu a úspěšný je jen takový advokát, který tuto cenu dokáže zaplatit, ať je to cokoli (peníze, starožitnosti, vuittonky pro švagrové, cigarety, holky atd.) nebo kombinace více položek. Paradoxem čínského právního systému je, že zde na jedné straně bují korupce, na druhé straně trest smrti v Číně hrozí těm, kdo se korupce dopouštějí.

Nejlepší advokáti jako je hlavní románová postava - doktor Wej si dokážou vydělat majlant, který mimo různé úplatky většinou utratí za auťáky, nemovitosti, akcie a ženské. Wej hodnotu všech přeměřuje výhradně v penězích, každého hodnotí vlastně jen podle sebe, není v zásadě schopen opravdového vztahu, nemá žádné opravdové přátelé, jen spoustu konexí a známých a nikomu nevěří. Děj je prokládán Wejovými filozoficko-poetickými úvahami typu: Život je jak voda, čím víc si v něm umýváte tvář, tím je bělejší, čím déle v něm mácháte srdce, tím je temnější. Již sedmatřicet let si razím cestu oblaky rudého prachu, není tedy divu, že se ze mě stal prostě darebák. Když se dívám na seriál, fandím svým. Tak to mezi ostrými hochy chodí: není v co vkládat naděje, mou jedinou nadějí je to, že vyhrají padouši. Když nějaký chlap znásilňuje ženu, doufám, že ukojí své hnusné choutky, když vykrádají banku, doufám, že je nedopadnou. Mezi lidmi z antikorupčního najdete lotrů nejvíc, je to samá děvka a flám, nikdy nemají dost a ani se za to nestydí proto fandím svým a koncem se netrápím. Život ovšem není televizní seriál, ve kterém padouch končívá za mřížemi. Kdepak, podle mých zkušeností, zloduši ve skutečnosti nejenom unikají trestu, dokonce tu hrají skoro ve všem prim. (str. 85) apod.

Jako osobnost má za sebou Wej určitý vývoj, od naivního jelimana, od správného kluka s dobrým srdcem, k opravdovému všehoschopnému darebákovi, k lotrovi bez milosti. Protože není vůbec hloupý, tak si sem a tam uvědomuje marnost svého počínání, závoj rudého prachu, ve kterém vězí, ale stejně z toho kolotoče marnosti vystoupit vlastně ani nechce. Jde o univerzální prototyp vyprahlého cynika, který se jako takový vyskytuje i v českém prostředí např. v politice a byznysu včetně advokacie. Kniha sama o sobě vůbec vulgární není, jak někdo napsal v komentářích, to jen Wejova duše vykazuje pokročilou okoralost cynika semletého nemilosrdným světem a tomu i odpovídá i obraz, nejen hlavního hrdiny, ale i jeho bližních, kolegů, žen a vůbec světa, mistrně poskládaný ze znaků v této knize.

Spisovatel, který stejně jako hlavní hrdina vystudoval pekingskou Vysokou školu politologickou a právní, v průběhu celé knihy uvádí různé informace o čínském právním systému; píše o čínském právním prostředí natolik věrohodně, že to na mě dělá dojem, že sám byl nebo je praktikujícím právníkem. Škoda, že v českém překladu vyšla jen tato jediná kniha.

V knize se to sice hemží čínskými jmény, ale překladatel dal pár postavám česká jména (Květa, Sylva, Janička, Nina) či přezdívky (Pravda, Klátič, Kvapil, Ruďoch, Velká Huba, Mořská záře atd.), čímž českým čtenářům/čtenářkám výrazně ulehčil orientaci v textu (viz i Rejstřík jmen a přezdívek v závěru knihy).

K překladu mám jen jednu drobnou, nepatrnou poznámku; myslím, že to překladateli trochu ujelo na straně 50 - trestní zákoník asi těžko obsahuje osmašedesát článků obžaloby, ale spíše skutkových podstat trestných činů.

2 24.05.2023

Krásná kniha, kterou ocení ti, kdo na nějaký ten židovský hřbitůvek při svých cestách jednou za čas zabloudí a chtějí vědět více o těch, po nichž v naší krajině zůstaly jen střípky stop. Nad rámec již zde vysloveného, bych ještě doporučovala pro zájemce zavítat na webové stránky lokálních muzeí, neboť i zde se dá leccos nalézt např. u Muzea pro Karlovarský kraj (www.kvmuz.cz) lze v záložce Odborná pracoviště Personálie nalézt u příslušného pracovníka (zde Mgr. Svoboda) další informace o židovském osídlení (např. i článek o židovském hřbitově v Poutnově ve formátu pdf.).

2 30.04.2023

Autorovo badatelské úsilí se v této velmi obsáhlé publikaci zaměřuje na trestanecké tábory spjaté s jednotlivými doly na Jáchymovsku, kde byl těžen uran (Rovnost, Svornost, Bratrství a další) v letech 1946 až 1951 a v letech 1954 až 1961. Z důvodu obsáhlosti publikace vyzdvihnu kapitoly, které mě zaujaly nejvíce. Jde především o kapitoly pojednávající o kázeňském trestání formou táborového pranýře (kapitoly: Týrání zimou jako nástroj represe, Táborový pranýř za protesty a vzdor, Pranýř za odpírání těžby z důvodu svědomí, Fixování k pranýři, odvozy těl a pokusy o ututlání případů), jakási dekonstrukce mýtu, lze-li to tak nazvat, o Františku Palečkovi alias Dvořákovi, veliteli tábora /šachty Rovnost na Jáchymovsku a kapitola o vyšetřování-nevyšetřování takzvané Vyšetřovací komise 1968 - 1970. O samotné formě brutálního mnohadenního či mnohatýdenního táborového pranýřování v mrazu (v teplotách dosahujících až minus dvacet stupňů Celsia pod nulou), nechť si každý přečtením uvedených kapitol udělá svůj názor sám. Oběťmi nejstrašnějších zločinů tohoto typu trestání, jak vyplývá z knihy, byly (ať si o nich myslíme cokoli) Svědkové Jehovovi, kteří kvůli svým mírumilovným neoblomným postojům z důvodu svědomí odpírali těžbu uranu (například zpočátku odmítali těžit uran, který byl určen pro vývoz do SSSR k válečným účelům; později v tomto svém postoji polevili, když bylo zřejmé, že uran bude mít jiné využití) a stali se tak lakmusovým papírkem míry zločinnosti celého obludného soustrojí (státu, podniku Jáchymovských dolů, provázanosti tehdejšího Ministerstva spravedlnosti jako dodavatele vězeňské síly a jednotlivých nepatrných vykonavatelů jako byl kupříkladu velitel tábora Rovnost František Paleček v padesátých letech 20. století). Není mi ale jasné, kolik z mučených mohlo pranýřování mrazem přežít, takže spíše než o pokusu o tutlání případů (viz název jedné kapitoly) bych mluvila o „dokonaném ututlání“ případů, nikoli o pouhém pokusu. Takzvaná vyšetřovací komise z roku 1968 zřízená v rámci ministerstva vnitra (viz kapitola Vyšetřovací komise 1968 – 1970), která měla prošetřovat jednotlivé případy/oběti zločinného zacházení (nejen) s vězni v jáchymovských táborech, evidentně měla šetřit s cílem nic nevyšetřit, což není nic, nad čím by bylo se bylo třeba se pozastavovat/podivovat minimálně i s ohledem na zásadu „nemo iudex in causa sua“ (nikdo nemůže být soudcem ve vlastní věci). Ostatně, i kdyby v té přednormalizační/normalizační době konce šedesátých a počátku sedmdesátých let měla tyto zločiny prošetřovat justice, jak by se s tím popasovala, když svůj nepopiratelný podíl viny neslo i Ministerstvo spravedlnosti jako vrchní dodavatel vězňů včetně svých uhlazených úředníků (viz např. JUDr. Karel Klos) a jednotliví soudci/soudkyně, kteří/které určitě věděli/y, kdeže je poptávka po dodávkách levné pracovní síly vězňů (uranové doly na Jáchymovsku)? Jde-li o osobu Františka Palečka, velitele tábora Rovnost v padesátých letech 20. století, je třeba ocenit snahu autora o objektivní analýzu tohoto „mytizovaného démona“ - osobnosti, v zásadě obyčejného člověka, fanatika disciplíny a milovníka stoprocentního pořádku, vysoce inteligentního (na rozdíl od jiných příslušníků represivních složek), spíše emocionálně odtažitého, v němž se uvolnila v průběhu jeho vlastní osobnostní táborové deformace ona potřebná dávka sadismu zřejmě tolik potřebná pro účely represivního stroje za účelem exploatace vězeňské pracovní síly. Publikaci doporučuji jako solidní základ pro ty, kdo se zajímají o fakticitu uranových dolů na Jáchymovsku převážně v padesátých letech 20. století, ale nejen jim, neboť se domnívám, že mnohé otázky/oblasti ještě stále zůstaly neprobádány, případně otázky v této publikaci položené mají přesah i mimo samotné vytčené téma knihy.

2 12.02.2023

Literární pomník, jež Thomas Bernard s citlivostí a originalitou sobě vlastní vystavěl svému příteli Paulovi Wittgensteinovi, který byl synovcem slavnějšího Ludwiga Wittgensteina. Dílo se vyznačuje typicky Bernardovskými opakujícími se figurami, poněkud svébytným smyslem autora pro ironii, když například sám sebe označuje za pomatence, který svou pomatenost vždy ovládal, nadto pomatence s plicní chorobou, na rozdíl od Paula, který svou pomatenost neovládal, proto pravidelně kvůli své duševní chorobě, většinou na popud svých příbuzných končil ve vídeňské psychiatrické léčebně Steinhof. Kniha je o Bernardově vztahu k člověku jeho života, k Paulovi, s nímž jej spojovala vášeň k hudbě, různé posedlosti, myšlenky, duševní neklid a v neposlední řadě i nemoc, v případě spisovatele to byla plicní choroba, v případě jeho přítele choroba duševní.

2 05.02.2023