Balrog komentáře u knih

Námět je docela zajímavý, ale dalo se z něj vytěžit podstatně víc. Autorka si očividně neví rady s psychikou postav, které se docela ochotně podřizují systému a skáčou tak, jak od nich tvůrci her očekávají. V momentě, kdy začínají hry, jsou postavy omezené pouze na přežití, jejich další vnitřní boje kniha nezaznamenává, kvůli čemuž pak působí úplně dutě a nerealisticky. A to nemluvím o vnitřních bojích po skončení her, které kniha úplně ignoruje. Hrdinové se po skončení her vracejí do běžného života, jako by se nic nestalo (kromě bolavého srdíčka z lásky...). Pardon, ale tohle nežeru. Kniha se hodí jen pro náctileté, kteří ještě věří, že láska je nejsilnější cit. Lidem s životními zkušenostmi knihu rozhodně nedoporučuji.

20 14.06.2012

OBSAHUJE SPOILERY
Zredukovat ženy na bytosti přemýšlející a toužící pouze po rozmnožování se ve 3. tisíciletí povede málokomu, no autorka to dokázala. Ty tři hrdinky se v ničem nelišily – všechny tři citově vyprahlé, nestabilní, zoufale si dokazující vlastní hodnotu skrze lákání mužů případně vlastní reprodukci, bez vzdělání či koníčků, s vnitřním životem na úrovni orangutana (ti předpokládám také většinu času stráví dobýváním nových sexuálních partnerů a ochranou vlastních potomků).

Rimmer by řekl, že jde o příběh prostý jako bulharská striptérka; absolutně nechápu, čím tato slátanina měla obohatit literaturu. Od čtvrtiny jsem text pouze prolétávala, jednak abych předešla snížení IQ v důsledku četby primitivních dialogů o primitivních věcech, jednak abych došla k části s fascinujícím odhalením. Ano, čtenáře, kteří v životě přečetli alespoň dvě detektivky, závěr nijak neoslní. Ostatní si při odhadu vraha mohou tipnout, ostatně vzhledem k tomu, že v knize vystupují celkem 4 postavy, mají pravděpodobnost 1:4.

Jsem na sebe naštvaná, že jsem podlehla mediálnímu tlaku a nedůvodně vysokému hodnocení zde.

Strašně dobře se to četlo, přestože by se mohlo zdát, že je tam hodně popisu. Velmi upřímná sonda do duše. Jediné, co nechápu, je za zavádějící věta na obálce: Dostane do vínku *dar*, o který nestojí. Opravdu nevím, o jakém daru to mluví, spíš je to prokletí.

14 02.04.2023

Promyšlené, do hloubky jdoucí příběhy rodinného soužití. Ano, je to hodně raw, ano, jsou tam vyjádřeny myšlenky, o kterých se ve společnosti nemluví, a ano, často si tyhle myšlenky nepřipouští ani lidé, kteří si je myslí.

Pokud hledáte knížku plnou životních trivialit, u které se nemusíte bát, že by ve vás něco rozvířila, vezměte si Hartla; tuhle vynechte - byli byste zklamaní.
Jsem ráda, že někdo píše i o lidech, kteří nejsou dokonalí a kteří mají v životě problémy, se kterými se v nějaké podobě naprostá většina z nás setkala.

SPOILERT ALERT!
Jsem jediná, komu se zdá, že autorka chtěla upozornit na problém naší posedlosti biologickými rodiči?

11 05.04.2019

Obdivuju Waltariho za tuto knihu! Je to neskutečně komplexní dílo - pokud jde o děj, je tu milostná i akční linka. Co mi ale přišlo nejvíc hodnotné, byly postavy, které každá viděla věci ze svého úhlu pohledu a každý ten úhel pohledu je ospravedlnitelný. Waltari si dal obrovskou práci s dialogy postav, které probíraly náboženské, historické i filozofické témata. Každý měl vlastní motivace a vlastní touhy a kniha vykresluje to, jak rozmanité jsou lidské povahy a osudy. Podle mě je právě toto největším poselstvím do budoucna. Podle mě je nerozhodné, že je to zasazeno do období pádu Cařihradu, myšlenky v knize by se daly aplikovat na jakýkoli konflikt snad kdekoli na světě.

11 07.01.2018

Bohužel velké zklamání. Začala jsem Jáchymem. Jelikož je to dvojkniha, čekala jsem, že některé situace popsané v Jáchymově části, ve kterých Veronika vystupovala nebo které i vyhrotila, se objeví i v její části a uvidíme do hlavy jí. Tři takové situace se vyloženě nabízely - SPOILER ALERT Vlado a porno, ukázka prsou v koupelně, konverzace s psycholožkou cestou na potrat KONEC SPOILERU. Ani jedna z nich však ve Veroničiné části není, čímž kniha působí vlastně totálně flinknutá a hlavně zbytečná. Jsou to prostě jen dva příběhy dvou lidí, o kterých moc nevím, proč by mě měly zajímat.

Je mi jasné, že když čtu o devatenáctiletých lidech, bude to hodně o sexu, nacházení sama sebe a vnitřních rozporech, ale ačkoli se kniha tak zřejmě snaží působit, ve skutečnosti je strašně povrchní. Až na smutnou nehodu, kterou obě knihy začínají, jsou obě postavy ve víru nějakých svých životních eskapád, moc nepřemýšlí a neví, kým jsou, za čím směřují. A co je nejhorší - nezaznamenávají žádný vývoj. Nebylo tam nic, s čím bych se mohla ztotožnit, v čem bych se viděla.

Na to, jak jsou postavy prakticky neschopné cokoli zařídit ve svém osobním životě, se jim pozoruhodně daří v tom pracovním. Což teda nežeru, protože dle mého názoru ty povahové rysy, které činí člověka úspěšným v pracovním životě, může člověk aplikovat i na svůj osobní život. Takže třeba Veronika působí jak totální schizofrenička - úspěšná podnikatelka versus malé děcko, které neví co chce, za to je non-stop těhotné (poučí se to tele někdy?).

Tím, že autor dal Veronice k dispozici až příliš mnoho lidí ochotných hlídat její děti, příliš rychle a lehce nabytý úspěch a tím jistotu stabilního příjmu, dostala dostatek prostoru a času, aby se ve svojí hlavě zabývala svými vztahovými karamboly. Možná, že kdyby musela opravdu řešit něco radikálního a nespoléhat na všechny okolo, že by se zocelila a dospěla.

Divím se, že v knize absentovaly dvě věci - jednak detailnější rozbor psychopatky Amy posedlé otěhotněním (opravdu si autor nepoložil otázku, co si tím dítětem hodlá kompenzovat?), jednak aspoň náznak nějaké obavy či výčitky Veroniky ze situace, kdy je ve 20 letech (o prázdninách před nástupem do prváku na VŠ) těhotná a hodlá to sdělit rodičům s tím, že zřejmě nastěhuje to malé k nim do baráku a oni budou mít tu čest živit a ubytovat jak ji, tak její dítě. Myšlenka, že rodiče budou celí žhaví ubytovávat u sebe doma a živit své vlastní děti + kohokoli vytlačí jejich děti, mi připadá hodně sobecká. Zvlášť, když její rodiče byli oba také pracovně vytížení. Podotýkám, že nejsem matkou dospívající dcery (je mi 30 a děti nemám), ale tohle mě vytáčí.

11 08.06.2017

Rowlingová je pro mě Balzac naší doby. Postavy umí vykreslit naprosto přesvědčivě, její sonda do myšlení člověka je neuvěřitelně hluboká. V knize je na každé stránce vidět, jak dobrá je pozorovatelka a vypravěčka - umí se přesně vcítit do puberťáka, ženy po čtyřicítce i všetečné staré čarodějnice (ve smyslu mrchy) a umí tomu přizpůsobit i výrazové prostředky. V některých myšlenkových skocích puberťaček jsem si živě vzpomněla na sebe v tomto věku a pobavilo mě, že jsem opravdu takhle uvažovala.

Kniha se věnuje vnějšímu, ale především vnitřnímu životu lidí z jednoho městečka. Kdo rád kouká lidem do života a miluje se brodit psychikou někoho jiného, tuhle knihu opravdu ocení. A když říkám brodit psychikou někoho jiného, rozhodně nemyslím nějaké naivní exkurze do duše nějakých naivních vyumělkovaných lidí, právě naopak! K naivitě má tato knížka opravdu daleko.

Pro mě to byla první knížka od Rowlingové po Harrym Potterovi a jsem překvapená, že Harry z toho není vůbec cítit. Rowlingová je opravdu paní Spisovatelka.

8 30.03.2020

Šťastná kniha? Nejdříve jsem chtěla napsat něco v tom smyslu, jak může takovou knihu napsat redaktorka Elle – časopisu, který činí ženy především nešťastnými. Při čtení mě však doslova šokovala úplně jiná věc – disfunkční vztah autorky a jejího manžela. Popisování jeho málomluvnosti, sklonu ke kritizování domácnosti, manželky a všeho ostatního, neschopnosti přiložit ruku k dílu, trávení času v hospodě mi úplně nahánělo husí kůži. To si autorka nikdy neuvědomila, že s manželem vůbec nemají hezký vztah? Pokud ne, tak by si měla rychle uvědomit, že ke štěstí jí chybí akorát manželská poradna, případně rozvod. Strašně mě štve, že svou prezentací jakoby ukazovala světu, že takhle žít je normální, můžeme při tom být šťastní a ještě si z toho dělat srandu. Prosím všechny, aby si uvědomili, že takhle vztah/manželství nevypadá, a pokud žijí v podobném partnerském vztahu jako autorka, je to velký problém a měli by ho řešit, ne se s tím smířit a hledat v tom vtipnou stránku.

8 25.02.2014

Tohle bude dlouhé, protože je to kniha, kterou publikum považuje za pozitivní, otevírající oči a inspirativní, a nechci vypadat jako negativní nepřemýšlející hater, ale půjdu na to analytickou metodou.

OBSAHUJE SPOILERY!
Jestliže to měla být kniha o osobním rozvoji, pak neměla popisovat osoby, situace a jejich řešení jako černé a bílé. Kniha měla ambici popsat komplexní prvky, jenomže tak činila neskutečně naivním způsobem. Celá kniha působila velmi prostince jako kompilát projevů různých lidových kazatelů a cool psychologických pokusů. „Vědecká fakta“ popisovaná v knize jsem neměla prostor ověřovat, proto je v tomto komentáři vynechám. Navíc mi vadí, že transformace postav je popisována extrémně explicitně a ne implicitně tak, aby to čtenář sám vycítil (prostě je slovy napsáno, že je někdo dobrý člověk a je to).

To bylo ke knize jako takové, teď jednotlivě k prezentovaným návodům na život. Ano, denodenní sledování zpráv dokáže člověka po psychické stránce rozhodit, zvlášť, má-li sklony k úzkosti. Dobrá rada tetky „boj je marný“ je však prostě směšná. Všechen pokrok v dějinách lidstva byl výsledkem boje. Kdyby si tuhle krásnou poučku pro spokojený život přeříkávali otroci ve starověkém Římě, nikdy by se neosvobodili.

Situace, kdy Jonathan vrátí Garymu výdavek, který mu dal nedopatřením navíc, nesvědčí o tom, že se Jonathan jako mávnutím kouzelného proutku stal dobrým člověkem, jak je v knize prezentováno. Jde totiž pouze o nápravu nedostatků ve výchově z období předškolního věku.

Jestliže se Jonathan rozhodl stát poctivým pojišťovákem, znakem dobrého a férového člověka by bylo sdělit svou novou obchodní strategii, o které je mu jasné, že firmu bude stát peníze, svým společníkům. Znakem férového člověka není tajně jednat v souladu se svým novým hodnotovým systémem a nechat společníky, ať na to přijdou sami až z účetních výkazů.

Jonathan také trpí utkvělou představou, že jestliže se on ze svého neutěšeného života dostal na vrchol extáze během dvou týdnů, musí toto absolvovat i ostatní, a to v podstatně kratší době a pouze za přispění Jonathanovy inspirativní přítomnosti (viz dvakrát se náhodou chová slušně v Garyho obchodě a posteskne si, že kolik dobra se Garymu musí stát, aby se díval na svět pozitivně – no chlapče, takto svět opravdu nefunguje).

Jonathan se rozhodne projevovat svou optimistickou, humánní a altruistickou osobnost tím, že obdarovává lidi na chodníku/říká jim komplimenty a má z toho nezřízenou radost. Jestliže žil Jonathan do své transformace v nějaké bublině ze svých představ, tak po transformaci se to vůbec nezměnilo. Jak si může být jistý, že žena, které dal květiny, nemá žárlivého manžela, který ji za to nezmlátí? Jak může dávat komplimenty vytržené z kontextu staré paní, když ani neví, jestli to není semetrika, která sekýruje celou rodinu? Dary lidem totiž nelze házet do ksichtu bez jejich vědomí, oni je musí přijmout, a to svobodnou a vědomou volbou. Vloupání na zahradu souseda a posekání jeho trávníku není projeven Jonathanovy dobré duše, ale neschopnosti přijít za sousedem a nabídnout mu pomoc („Hele sousede, asi máš toho hodně – nechceš pomoct? Můžu ti třeba posekat zahradu.“). Pomoc se nabízí, ne vnucuje. Domnívám se, že v reálu by člověk Garyho stylu mohl cítit i úzkost z toho, že se mu někdo vloupal na pozemek a proměnil ho k obrazu svému. Zjistil si vůbec Jonathan, jestli chce mít Gary tu trávu krátkou?

V knize se emoční výlevy nad chutí muffinů prezentují jako pozitivní vidění světa. Nicméně já se teda ani nedivím Garymu, že začal mít strach, co mu chodí do krámu za lidi. Jestliže někdo složí procítěný epos na téma muffin, tak s ním opravdu není něco v pořádku.

Co tedy považuju za naprostou nehoráznost, jsou dopisy, které posílal Jonathan Garymu popisující Garyho rodinnou minulost, o které neměl pisatel ani páru. Psychické nastavení člověka opravdu nelze změnit větou, že jedni měli rádi druhé, jen to neuměli dát najevo. Jak tohle prostě může Jonathan říct – co když jeho prarodiče jeho rodiče prostě neměli rádi? Co když byl Gary svědkem toho, jak jeho otec mlátil matku? Nechápu, jak se autor opovažuje předkládat tohle publiku jako inspiraci pro životní cestu. Pokud má někdo psychické problémy související s rodinou, je třeba je řešit komplexně a konkrétně. Poučka, že rodiče vás měli rádi, ale neuměli to dát najevo, je prostě do nebe volající drzost nemající jakoukoli oporu v reálném světě (možná v nějaké bublině žije i autor, pokud si myslí, že všichni rodiče na světě mají rádi své děti a skrze to týrání to akorát holt neumí dát najevo).

Zjištění, že hlavní postava byla celou dobu pouze součástí manipulace přemoudřelé tetičky, je pak už jen špička ledovce, která ovšem dává nahlédnout na morální a hodnotový systém autora.

Na hodnocení mi nestačí hvězdičky! Zpočátku jsem měla obavu, jestli to snad nebude poněkud naivní vyprávění, ale to, co následovalo po první třetině, mi naprosto vyrazilo dech. Takovou sondu do hlubin duše člověka jsem v literatuře ještě nezažila. Čapek je naprostý mistr psychologie a otevřeně píše o takových stránkách povahy, o kterých si mnohý čtenář ani nedovolí připustit, že je má.

7 31.12.2016

Kniha má zajímavou zápletku, ovšem je tak náročná, že jsem si z ní nedokázala nic vzít. Autor se evidentně snaží čtenáři něco sdělit v jiném než prvním plánu. Bohužel jsem jeho poselství nerozluštila. Mám dojem, že to psal pro vzdělanějšího člověka, než jsem já.

7 08.08.2011

Neuvěřitelně kazuistická kniha, ze které mi po sto stranách bylo naprosto jasné, že si z ní nic neodnesu. Autor přesvědčivě vysvětlil rozdíl mezi oběma typy myšlení asi na prvních 30 stranách, takže jsem očekávala, že následně se s tím rozdělením bude dále pracovat, ale bohužel to se nestalo. Celá kniha je vlastně věnovaná tomu, aby rozdíl demonstrovala. Možná, že pro některé akademické pracovníky může mít význam jako úžasný sborník všech výzkumů na toto téma, ale význam této knihy pro veřejnost mi uniká.

Ačkoli nesnáším knížky osobního rozvoje, čekala jsem, že se v knize dozvím, jak vystopovat situace, kdy hrozí myšlenkový exces sytému 1, a že se dozvím, jak s tou situací dále pracovat, ale takové návody kniha bohužel nedává. Celá působí jako hold Amosu Tvertskému, který se své Nobelovy ceny na rozdíl od autora nedožil.

6 29.07.2020

Krásně zasněná melancholická knížka. Myslím, že tady při čtení hraje velkou roli, jestli je čtenář ve stejné náladě jako knížka. A když je, tak ho čeká moc příjemný zážitek a spousta přemýšlení nakonec.

6 26.05.2018

Pozor, obsahuje spoilery!
Tři hvězdičky za knihu, jedna hvězda za autora z mého kraje.
Zápletka ze současnosti se vyvíjela docela dobře, akorát jsem nechápala, že se tak najednou usekla a všechno skončilo. Protože pokud vím, ještě jeden kumpán zbýval. Nechápala jsem proto chování postav na konci, které si ulevily od nebezpečí, přitom nic nenasvědčovalo tomu, že by už bylo zažehnáno. Úplně chybělo vysvětlení, co vlastně celý ten kolotoč událostí vyprovokovalo, jaký to celé mělo motiv a cíl?
Mnohem více se mi z knihy líbila deníková část z protektorátu. Část ze současnosti byla příliš prolezlá hlavní hrdinkou, kvůli jejíž švitořivé činorodosti si člověk přál, aby jí někdo provedl lobotomii. Není nutné v knize zaznamenávat veškerý myšlenkový tok postavy, včetně myšlenek, které během dne člověku akorát proplujou hlavou a nezachytí je. Zde v knize byly zachyceny všechny a to postavě značně ubíralo na sympatičnosti. Není třeba neustále zmiňovat, že se někdo potřebuje vyčůrat, učesat, najíst, oblíct... a to v situacích, kdy bojuje o život.

Co v literatuře moc nemusím, jsou exkurze do hlubin luxusu. Neusálé popisování luxusních značek oblečení, hodinek, parfémů, kávy, sedaček, oken a já nevím čeho všeho spíš podle mě prostředí škodí, zvlášť, když v knize bylo jasně vysvětleno na jiných místech, že hlavní postavy nouzí netrpí. Čtenář podle mě nepotřebuje seznam značek, které teď frčí mezi bohatými. Hodně mě štvalo, když hrdinka, které utekla hrobníkovi z lopaty, hned vzápětí u kolemjdoucího nevidí nic jiného než to, co má na sobě a odkud to pochází.

6 09.07.2015

SPOILER ALERT!
Po přečtení knihy mě mě napadá pouze jediná věta: Proč, bože proč?
Proč by žena, která nesouhlasí ani se stěhováním do zahraniční, o stránku dál souhlasila s kompletní změnou života – předstírat svou smrt a žít s dcerou bez manžela?
Proč je celá operace super tajná a není kryta žádnými jednotkami? Aby se zde Kepler čím jak nejvíc podobal Larssonovi?
Proč Saga používá samé eufemistické výrazy jako „obtěžoval mě“ nebo „podobné prasárny si od něj už líbit nenechám“ (toto si pomyslí, když už je svázaná na posteli a nemůže se hýbat, opravdu vtipné)? Proč si ta holka nepomyslí, že doktůrek je sadistická svině, dobytek a násilník?
Proč Saga nedokáže přesvědčivě zahrát svou roli psychopatky a nezlámat prsty hovadu, které brutálně znásilnilo několik žen a obtěžovalo i ji?
Proč Linnovi trvá celou věčnost, než ho napadne, že by oběť mohla být držena v nějaké pískovně, když Mikael od počátku upozorňuje na to, že pachatel je cítit pískem?
Proč milionářský tlusťoch nemá v každém pokoji svého paláce po ruce lék, který často potřebuje a bez něhož ho skolí infarkt? Proč ho skladuje v kabátě schovaném v šatně?
Proč si autoři ani jednou nedají tu práci, aby se některá jejich postava vyjádřila ke způsobu zacházení s cizinci ve Švédsku? Proč každý jen opakuje, že to zjevně dělali s dobrým úmyslem? Nebo jsou postavy Larse Keplera pouze mainstreamoví šašci bez názoru, kteří bezhlavě opakují, co jim nadiktuje televize nebo co si přečtou v rozhodnutí?
KONEC SPOILERU

Proč je to proboha psané v přítomném čase? Některá slovesa jsem v přítomném čase viděla napsané snad poprvé. Kvůli tomu jsem na některých místech nevěděla, kde v příběhu se nacházím. A proč se souvětí nevyskytuje ani tam, kde to vyloženě bije do očí? Kvůli těm krátkým větám text vůbec neplyne.
Odhaduju, že odměna Larse Keplera se odvíjí od toho, kolik bude mít kniha stran, protože jinak si nedovedu vysvětlit, proč má každá kapitola stránku a čtvrt, následuje tři čtvrtě volné stránky (rozuměj vyplýtvaného papíru) a na další stránce se pokračuje tam, kde předchozí kapitola skončila. Dělení do kapitol postrádá jakoukoli logiku.
Kepler absolutně nezvládá duchovno postav. Všechny působí podivně neživě, bohužel nestačí napsat, že má někdo kostýmek na míru a příjemný parfém. Vůbec nechápu, proč by kohokoli mělo zajímat, jak se má a co dělá Joona Linna, protože on je jen duch, týpek, který jako stroj vyšetřuje trestné činy. Nic zajímavého na něm není – není vtipný, charismatický, nemá žádné neřesti, nemá prostě žádnou osobnost.

Jednoduše řečeno - nedoporučuju. Je to slátanina všeho, co jste už četli nebo viděli v originále.

6 09.01.2014

Singerova kniha určitě ve své době znamenala přínos, protože poukazuje na dvě hlavní oblasti vykořisťování zvířat. Za prvé je v ní zpochybněna nutnost provádět testy na zvířatech velmi dobře podloženým tvrzením, že absolutní většina takových testů nemá ani vzdálený vliv na kvalitu života lidí, jak je často proklamováno. Za druhé popisuje podmínky, za kterých jsou chována hospodářská zvířata, o čemž má veřejnost pouze velmi zkreslenou představu.

S čím však nemůžu souhlasit, je autorovo nedůsledné chápání druhové nadřazenosti, patrné hlavně ve 4. kapitole. Tím, že se autor snaží v živočišné říši nalézt dělící čáru mezi živočichy, kterým by se měl člověk ve využívání a konzumaci vyhnout, a ostatními, k nimž takový postoj není nutný, a tím, že pro uznání schopnosti cítit bolest vyžaduje po živočiších podobnost jejich nervového systému s lidským (čili čistý antropocentrismus), popírá sám sebe a evidentně není natolik radikální, aby přiznal právo všem živočichům na to, aby je člověk nechal na pokoji. Singerův postoj v tomto ohledu nelze pochopit a je pouze důkazem toho, že samotný autor podléhá pocitu druhové nadřazenosti.

Kniha má v současné době význam právě proto, že v ní čtenář nalezne informace o zbytečnosti pokusů na zvířatech a o způsobu jejich hospodářského chovu. Filozofické pojetí veganství nenabízí, ale to lze následně načerpat jinde.

6 31.03.2013

Překvapuje mě nižší hodnocení této knížky. Za mě je to jasných 5*. Kniha se sice odehrává v Laponsku a vysvětluje tamější reálie, ale zabývá se i obecnějšími tématy jako, co s člověkem udělá internace v lágru, jestli je možné zůstat člověkem ve válečné situaci. Mě připadalo důležité vykreslení toho, že po válce se nikdo nechce bavit o tom, kde ji strávil a co tam dělal. Každý má dobrý důvod mít tajemství.

5 26.07.2022

Jsem velká fanynka J. K. Rowling, ale toto jsem dočetla jen z úcty k ní a abych věděla, jaký konec a pointu tomu vymyslela. Bylo strašně zajímavé vidět, jak jí ta detektivka vůbec nejde :) Doporučuju přečíst čistě z literárně věděckého hlediska, jako detektivku néééé :)

5 11.03.2021

Je mi 30, takže bych asi měla být cílovou čtenářkou. Na rozdíl od Bridget ale bohužel vyznávám kvalitní vztahy, když už si dopřeju jednorázovku, tak ji i beru jako jednorázovku, nenechám svou matku, aby mi organizovala život, a vyhýbám se lidem, kteří mi nedělají dobře.
Bridget nedokáže nastavit hranice vlastní matce, která s ní hovoří jak s nesvéprávným debilem (čteno v angličtině, ale lezla jsem po zdi z neustálého Don't be silly, darling), což mě rozčilovalo na nejvyšší míru. Dále se z jakési zvrácené masochistické touhy setkává s přáteli vlastních rodičů nebo s vlastními "přáteli", kteří jí promlouvají do duše, ať už má chlapa a děti, protože teď její život stojí za houby. Po takovém setkání musí Bridget vypít láhev vína a probrečí celou noc, což se jí sice nedivím, ale divím se, že si to nechá líbit.
Nežiju v takovém pošahaném vyděračském prostředí, takže jsem knihu neocenila. Bridget ve skutečnosti nemá problémy s chlapama, ale sama se sebou, což chlap nevyřeší.
Lidem s vyřešenými vztahy knihu nedoporučuju.

5 04.03.2016

Kniha je výborně napsaná, akorát některé pasáže mi připadaly zbytečně zdlouhavé - např. neustálé popisy téhož a hlavně nudné pasáže o lásce, která se zrodila z ničeho. Zřejmě jsem cynik, ale opravdu nevěřím na lásku "z celé duše" mezi lidmi, kteří se sotva poznali, nemají si za co poděkovat a nic spolu nezažili.
Opravdu jsem si ale užívala chvíle, kdy v knize vystupoval Petronius. Už dlouho jsem v literatuře nenarazila na tak charismatickou postavu.

A teď k části o víře... SPOILER ALERT! Z některých pasáží jsem měla pocit, že autor upozorňuje na pokrytectví věřících - nesmíme odmítnout pomoc, protože tak nám to káže naše učení. Tato věta byla v knize snad třikrát a nejdříve jsem si myslela, že je tím poukazováno na to, že křesťanství nezměnilo duše a smýšlení lidí, ale že je postavilo do pozice loutek - toto děláme ne proto, že si myslíme, že je to správně, ale proto, že nám to přikazuje naše víra.
Vinicius nakonec píše, jak je bezmezně šťastný ve svém "království víry" na Sicílii a jak se jim tam skvěle žije, ale i v tomto království má takový dobrý křesťan otroky!
Měla jsem pocit, že autor opravdu poukazuje i na stinné stránky víry, ale po přečtení posledního odstavce knihy mi došlo, že to tak nemyslel.
KONEC SPOILERU

Kniha mi nepřipadala tak dobrá, že by musela být oceněna Nobelovou cenou, spíš mám teď pocit, že to bylo politické rozhodnutí přilákat pozornost ke knize oslavující křesťanství v době, kdy víra začala trpět krizí.

5 29.09.2013