B4LU komentáře u knih
Nechávám bez hodnocení. Je to čtivé a je to nesporně zajímavé, čím vším si pan Forsyth prošel - o tom žádná. Autobiografie ale zřejmě nebudou pro mě to pravé, takže si nemyslím, že někdy budu mít potřebu číst to znovu.
Poslední (česky vydaný) díl se opět odráží od přílišné realističnosti předchozích dvou, když jednoho po druhém odesílá dříve dětské vojevůdce na nově vznikající kolonie, zatímco se válka na Zemi chýlí ke svému konci. Zvlášť ten konec je takový hořkosladký, když člověk sleduje, jak to všechno zvolna končí... ale za mě spokojenost.
Nebo tedy, všechno. Obrův příběh vlastně ukončen nebyl; k tomu by mělo dojít až v pátém a česky nevydaném (pochybuju, že i někdy v budoucnu) Shadows in flight...
Miéville produkuje díla stejnou měrou fascinující jako podivná, a tahle kniha není výjimkou. Prostředí je šílené, jazykové hrátky jsou šílené, a příběh je... vlastně ne tak šílený. Ve své podstatě je to taková zajímavá pohádka spíše pro děti. Právě to všechno ostatní to ale pozvedává na jinou úroveň.
Takové příjemné, byť někdy celkem depresivní počtení. Nebylo to špatné, ale vracet se k tomu téměř určitě nebudu.
Vlastně si nejsem jistý, co přesně jsem čekal, ale čtivost a hororovost knihy si v ničem nezadá s modernějšími protikusy např. od Kinga. Doporučuji.
Já vám nevím. Nebylo to špatné, to vůbec ne. Zvlášť sekce izolovaných incidentů, popisující tápavé kroky počítačové superinteligence za světovou dominancí, je podaná opravdu působivě. Pak to ovšem sklouzne v podstatě do dalšího Terminátora a těch několik zajímavých myšlenek, v jejichž rozvinutí jsem doufal (hybridizace, příslib přežití lidstva), nakonec zůstává trestuhodně nevyužito. Lehký nadprůměr.
Edit: zajímavé myšlenky jsou možná rozvinuté v druhém (pochopitelně česky nevydaném) díle jménem Robogenesis. Oh well...
Zakončení série je oproti předchozím dílům nejvíc zjevnou alternativní realitou zasazenou do válečného a (převážně) okupačního prostředí britského protektorátu. Kniha tedy nepopisuje několik generací, ale pouze jednu, a vysvětluje, jak se v sérii objevila (téměř) všechna ta proroctví.
Velmi elegantní mi připadá způsob, jakým je tahle alternativní linka napojená na tu naši. Už jsem si říkal, jak to asi autor vymyslí, když tu náhle...
Přečteno před lety v originále.
Podle mě jde o nejlepší díl série. Ten ústřední problém, ke kterému se vztahuje i nákres na začátku knihy, je přesně důvodem, proč se mi fantastika tak líbí. Nechci příliš spoilovat, tak jen dodám, že události v Novém Springfieldu si mě naprosto získaly.
Upřímně, pokud je už na přebalu knihy třikrát zdůrazněno, o jak hluboké a kvalitní dílo se jedná, asi začnete tušit, co vás při její četbě čeká.
Myšlenka, která zastřešuje děj, je i docela zajímavá, ale ten děj samotný je velmi zvláštní a těžko uchopitelný, rozumějte nepřehledný. Postavy jsou naprosto zaměnitelné a nepochopitelné, takže v důsledku při čtení vůbec netušíte, co a proč se právě děje a kdože to tam vlastně právě je - a zakrátko je to člověku i docela jedno.
Některé z úvah, ke kterým kniha dojde, jsou docela zajímavé, ale celek vytrhnout už nedokážou.
Příjemné počtení. Je fakt, že jsem ze hry měl Dauda spíš za chladně pragmatického než impulzivního, jak je prezentován zde, ale to už je čistě můj problém. Kniha splňuje to, co jsem od ní očekával - dokresluje události mezi D2 a Death of the Outsider z pohledu jiné osoby, a některými detaily ještě dále dokresluje celé univerzum. Občasné rádoby herní pasáže jsou bohužel přítomny, ale naštěstí nejsou až tak časté, jak jsem se obával. Lehké, ale příjemné čtení.
Kniha oproti předchozímu dílu opět navyšuje své tempo. Válečné operace Ještěrů začínají kolísat, nejen díky lidskému odporu narůstajícímu díky dalším novým zbraním, ale i ve vlastních řadách díky dezerci a zázvorové závislosti jejích členů. Jízda je to tentokrát od začátku až do výbušného (mrk mrk) finále.
Řeka bohů byla super, ale tohle je velké zklamání.
Základní problém je, že opravdu důležitá je jen jedna linie - ta historická. Na té to taky jakž takž funguje. Linie futuristická nabízí lehký cyberpunk, který ovšem ubíjí ústřední postava a jejíž oddělený příběh taky není až tak závratný. Linie současnosti je nedůležitá, nezajímavá a hlavní postava je nesympatická až na půdu.
Asi do dvou třetin jsem to četl s tím, že to třeba začne k něčemu směřovat a nějak se to zlepší. Během poslední třetiny už mi to bylo jedno, ale chtěl jsem to dočíst, když jsem se už dostal tak daleko. Znovu už bych to neudělal.
Asher, Asher. Ke knihám tohoto autora mám stabilně takový rezervovaný vztah, a tato není výjimkou.
Na jednu stranu tady máme Asherovo Řádové univerzum, které je doopravdy parádně promyšlené. Události, které se v něm odehrávají a které Inteligence popisuje jsou taky zajímavé.
Na stranu druhou Asher svým postavám prostě nedokáže přiřknout žádný charakter. Všechny jsou zcela šablonovité - voják, který jde metodicky a systematicky za svým cílem; šílenec, který dělá víceméně totéž, jen s výbuchy násilí; obyčejný člověk, který se snaží jít z cesty oběma. Do jedné z těch tří kategorií dokážete okamžitě zařadit úplně všechny postavy, které v knize jsou, jedině snad s výjimkou Penny, jejíž chování nechápe vůbec nikdo - ale jejíž činy i tak postrádají nějaký smysl, jako tomu bylo třeba v případě pana Jeřába v předchozích dílech. Postavy se tak slijí do jednoho celku a jejich osud mi byl zcela ukradený.
Dalším problémem (který už ovšem není chybou knihy, nýbrž vydavatele) je, že román Technik, který je údajně jen "románem z prostředí Řádu", je podle všeho plnokrevný první díl, bez kterého se budete některými částmi Inteligence plácat jako ryba na suchu. Amistad? Ten byl, když jsem o něm četl naposledy (Stín škorpiona) pouhý válečný robot. Spřádač? Penny Royal? Evidentně jde o proslulá jména, o kterých ale bez (nejspíš) Technika nemáte vůbec ponětí.
Pokračování Pandořiny Hvězdy má rozhodně slibnější rozjezd než první díl, protože se (konečně) začíná něco pořádného dít. Bohužel ale díky tomu, jaké povahy je lidské Společenství (proti např. Konfederaci z Úsvitu noci od stejného autora), je to jen klamný dojem - opět většinu knihy sledujeme různé schůze výborů, které jmenují komise, a různé politické a korporátní machinace, jak si ten či onen chce zajistit větší vliv. Hamilton sice psát umí, takže se čtenář nenudí ani tak, ale to příběhové tempo je vysloveně pomalé.
Nejzajímavějšími částmi jsou vhledy do myšlení Hory Jitřního Světla (krásný poetický název, zvlášť v tom kontextu) a samozřejmě střet, na který čekáme od konce prvního dílu, ale který bohužel přijde až skoro před koncem dílu tohoto.
Musím bohužel přiznat, že má očekávání z předchozího dílu byla příliš vysoká. Na Jidáše si ale i tak rád počkám.
2016: Je to na můj vkus příliš šílené sousto na to, abych mu dal pět hvězd, ale docela mě bavilo, takže ani není na tři. Taková ujetě zábavná jednohubka, která sice aspoň zpočátku může lehce odrazovat množstvím vesmírných ras a kulinářských výrobků (jejichž popisy stejně po čase začnete víceméně ignorovat), ale zvlášť pro odkazy na jiné série (Vetřelci, Star Wars) se vyplatí si přečíst.
2023: Upřímně jsem to tehdy nedočetl celé, ale kvůli tehdejšímu mlhavě pozitivnímu dojmu jsem to teď po letech napravil. Kniha má bezesporu svůj půvab skrze svůj námět deníku vesmírného kuchaře a pro svůj barvitý kulinářský slovník, ale je na můj vkus asi až příliš nesoustředěná a ztřeštěná na to, abych ji v dohledné době pročítal znovu. Ovšem doporučit ji můžu už kvůli té nádherné Vetřelčí parodii.
Stále příjemné čtení, ale stále o tom samém. Objevují se nové prvky - mateří kašička, různé vetřelčí hybridy - ale výstup je stále tentýž. Skupina lidí se zbraněmi proti hordě vetřelců a spousta krve prýštící z obou druhů.
Byť to není přímo řečeno, kniha je pokračováním Světla pulsaru od stejného autora. Můj celkový dojem z ní je víceméně podobný jako z předchůdce - čtivá a vcelku zajímavá, avšak ničím moc z řady nevybočující space opera (což taky možná není úplně přesné označení, neb těch postav tu až tolik zas není). Žádný velký zázrak, ale zajímavé nápady tu jsou a předpokládám, že tentokrát mi to utkví v hlavě o něco víc než první díl. Takové nenáročné počtení.
Mimochodem, 'emiksdvěstěpětky' už tu nejsou tak hojné jako v prvním díle, ale tentokrát se tu všichni uchechtávají a ušklebují... ale to je jen taková rýpavá poznámka...
Trochu jsem se obával, že budu opět zklamán (jako u dalších knih, které se snaží přepsat herní univerzum) - ukazuje se ale, že svět Deus Ex je natolik komplikovaný, že se i knižní adaptace musí probírat převážně dějem jako takovým namísto rádoby-herními akčními pasážemi. A to je jedině dobře. Nicméně, stranou poctivého vykreslování prostředí jako celku (kde mimochodem potěší odkazy na vznikající reálie prvního Deus Ex) kniha až zas takové terno není. Dějová linka týkající se přímo Jensena sice příjemně ubíhá, ale je vcelku banální. Fanouškům série bych knihu doporučil, ale těm neznalým asi moc smysl dávat nebude.
Příjemná oddechovka, která se četla skoro sama. Příběh je dostatečně spletitý, aby držel čtenářovu pozornost, a zároveň rychle odsýpá. Postavy jsou dobře prokreslené a sympatické - a to je paradoxně moje jediná výtka, neb až na doslova pár výjimek tam není žádný opravdový grázl, jen pár nepochopených lidí. Celkově bráno převažuje spokojenost.
Tahle kniha je téměř definicí 'no-brainer'. Je napsaná tak, že se čte bez obtíží, ale pokud nejste křesťansky založení (což třeba já rozhodně nejsem), pak vám její obsah bude připadat jako naprostá fantasmagorie - ať už se soustředíme na vysvětlení (a i popis) katastrofy, koexistenci lidí a dinosaurů, Noemovu archu, konverzi ateistů ke křesťanství, případně odklon nekřesťanů od těch jejich... křesťané z toho možná můžou být nadšení, ale já ani trochu, protože to je jedno po druhém pořádný blábol. Co se čisté fantastiky v knize týče (nefilové), tam je to lepší, ale protože její podklad je stejně primitivně jednotvárný jako u zbytku ( = bible), nikam výrazně to knihu v mých očích neposouvá.