ArkAngel
komentáře u knih
Domeček pro panenky (Nora)
Henrik Ibsen
Dokonalé dílo zabývající se osvobozením ženy jakožto majetku a člověka bez vlastního názoru. Nora nám krásně ukazuje, v jaké situaci se ženy kdysi nacházely, tedy že neměly víceméně žádnou jinou roli, než manželka a matka. Postava Nory se nám rychle vyvíjí a pomůže tomu i neštěstí otočené v zázrak, který má rodinu zachránit. Nora si v tu chvíli však skutečně uvědomí svojí pozici a rozhodne se konat. Původně naivně vypadající dílo se tak proměnilo v geniální drama s prvky feminismu, za což Ibsena opravdu chválím.
Bouře
William Shakespeare
Bouři můžeme označit za Shakespearovo definitivní dílo, protože sumarizuje víceméně všechna témata, která se objevují po čas celé jeho tvorby. Máme tu rodinné drama, lásku, pomstu i odpuštění a v jisté formě dojde i na tradiční hru ve hře, kterou tentokrát představuje Prosperova magie. Právě kouzelnost tohoto příběhu mne opravdu zaujala a rozhodně si drama v budoucnu přečtu znovu.
Mandragora
Niccolò Machiavelli
(SPOILER) Po kvalitním Vladaři je pro mne Machiavelliho Mandragora zklamáním, protože to není nic jiného než příběh o nadrženém muži, který podvodem přesvědčí jiného muže, aby se mohl vyspat s jeho ženou. Mikul samozřejmě všemu věří a skočí Kalimachovi na lep a ve výsledku dodá vlastní manželce akorát milence. Ubohost.
Médeia
Eurípidés ze Salamíny
Médeia nám krásně ukazuje, že i velcí antičtí hrdinové jsou vlastně hodně nedokonalí. Iásón si místo své lásky, se kterou měl již děti, našel jinou manželku a to se mu nakonec vrátilo. Médeia je příběh o žárlivosti a pomstě z ní plynoucí, kdy se nám Eurípidés snaží říct, že se má "bojovat ohněm proti ohni". S jistotou ale lze říct, že to Médeia trošičku přehnala a nechala za sebou hned několik mrtvých.
Antigoné / Élektrá
Sofoklés
Dva generační příběhy o problémech v rámci dvou rodin, které nabízí několik prokreslených postav. Obě dramata navíc do hlavních rolí staví ženy, které čelí hlavám rodů. Co se Antigony týče, byť je Kreon vykreslen jako záporák, musí vám jej být v závěru líto, protože mu zemřeli všichni milovaní a on s tím musí žít. V Élektře naopak s postavou matky soucitit moc nejde, jelikož svou rodinu zradila hned na několika frontách.
Král Oidipús
Sofoklés
Král Oidipus byl v minulých časech považován za dokonalou tragédii a mě je hned jasné proč. Jedné rodině bylo věštbou předurčeno, jaké "zlo" na ni čeká, ale jak už to v řecké mytologii bývá, osudu nelze uniknout. Oidipus tak skutečně spáchá všechno, k čemu byl předurčen a formou dialogů se postupně dozvídá pravdu, což vede až k jeho oslepení. Svým způsobem je tak dílo jakousi detektivkou, kdy my jakožto čtenáři/diváci víme, kdo je pachatelem, ale on sám k tomu musí teprve dojít. "Králi Oidipe, byl jsi usvědčen z vraždy!"
Cestou špendlíků nebo jehel
Zuzana Říhová
Chvílemi mi připadá, že kniha neví, čím vlastně chce být. Na jednu stranu je to moc umělecké, pak hodně surové, nechutné a sprosté a sem tam se tu objeví patvary jako "zmrdještěr" nebo "daktylodebil". Aluzi na Červenou Karkulku tam vidím, ale ve výsledku nevím, zda mi kniha kromě zhnusení vůbec něco přinesla. Doktorka Říhová je možná dobrá učitelka, hodně toho ví, umí pracovat s jazykem, ale jako autorka u mne zatím selhala.
Faktomluva
Hans Rosling
Lidé si mnohdy neuvědomují, jak zkreslený jejich pohled na svět vlastně je, ať už je to strachem, dezinformacemi nebo prostě jenom negativitou. Je to opravdu tak špatné, jak to vypadá? Není, ale více vám poví samotná kniha. Když bych to měl vztáhnout k sobě, nebylo tu víceméně moc věcí, které bych nějakým způsobem nevěděl, protože kritické myšlení běžně praktikuji (ale i tak jej čas od času zapojit nedokážu, strach dokáže divy). Ve výsledku jsem si alespoň shrnul základní instinkty, které člověka "odvádí pryč" a po přečtení samozřejmě souhlasím s tím, že by si knihu měl přečíst každý. A odpovědět správně 8 z 13 otázek ve 23 letech taky není špatné, ne?
451 stupňů Fahrenheita
Ray Bradbury (p)
Tohle Bradburyho dílo musí být noční můrou všech spisovatelů a nejenom jich. Obecně je to varování před stále uspěchanější dobou, kdy lidé více a více konzumují a méně myslí a uvažují. A když se podíváte, jak jsme na tom dnes, kdy během pár let konzumenti místo dvouminutových nebo delších videí začali preferovat párvteřinové skeče na TikToku, musí se vám z toho dělat zle. Abych ale nemluvil jenom o tom špatném, tak je tato kniha také oslavou knih samotných a všeho, co nám přináší. A takové myšlenky nikdy nezemřou, alespoň dokud tu bude poslední člověk, který by je nesl.
1984
George Orwell (p)
1984 jako další z Orwellových protitotalistických děl ukazuje, co se může stát, když je lidstvo zbaveno "okovů svobody". Vše, co činí člověka člověkem, postupně mizí, iluze se stává skutečností a na scéně zůstává čirá moc, která rozhoduje o pravdě a existenci. Osobně na mne více zapůsobila Farma zvířat, ale 1984 v člověku zanechá daleko tísnivější a nepříjemnější pocity. Třetí část je vskutku geniální, ale popravdě musím říct, že mi v těch prvních dvou něco chybělo.
Farma zvířat
George Orwell (p)
Farma zvířat by se dala nazvat bajkou, která varuje před nebezpečím komunismu (nebo spíše totality). Z původně dobré myšlenky se nakonec stává spleť manipulací a lží, kdy se k moci dostávají ti nejproradnější a pravidla si upravují podle toho, jak se jim zrovna hodí. Srovnání lidí a prasat je určitě na místě, protože do politiky obvykle slušný jedinec ani nepáchne. A papouškující ovce? To už je velký odkaz sám o sobě.
Bílá nemoc
Karel Čapek
Bílou nemoc si s radostí vždycky přečtu znovu, protože je v ní tolik myšlenek, které dnešní doba zoufale potřebuje. Dr. Galén je přesně můj typ člověka. Je to jedinec, jenž chce pomáhat lidem, bojuje za mír, ale odmítá titul hrdiny. Ke všemu kniha předpovídá i slavnou koronavirovou pandemii, jelikož Čapek píše, že se v Číně skoro každý rok vynoří nová zajímavá choroba. Dříve to byly chřipky, ať už španělská, ptačí nebo prasečí, dneska bojujeme s něčím jiným. A pokud se situace nezmění, přijde z Číny nemoc další.
Válka s Mloky
Karel Čapek
Válka s Mloky je jednou z těch knih, kterou budete chtít přečíst ještě téhož dne, co začnete s první stránkou. Možná je to oním specifickým stylem vyprávění, kdy se střídají klasické kapitoly s novinovými výstřižky či odbornými články, případně onou tradiční Čapkovskou nadčasovostí, která varuje před hamižností lidí, případně i rasismem. Mloci se z otroků vypracují na vlastní pány (nebo ne?) a svět začne patřit jim. Závěrečná kapitola je pak specifickou třešničkou na dortu, která mnohé myšlenky vyhání do jiných výšin.
Krakatit
Karel Čapek
Krakatit je dalším skvělým dílem z pera Karla Čapka, ale tentokrát mu plný počet dát nemohu. Děj jako takový je napínavý, zajímavý a nadčasový a kniha navíc obsahuje skvěle napsanou milostnou zápletku. Naneštěstí se kniha chvílemi táhne a mohla by být dle mého názoru o takových 50-100 stran kratší, protože se často přešlapuje na místě, jelikož Prokop nejdříve stoná na jednom místě, poté na jiném a nakonec je na dlouhou dobu "hostem". Zápletka s Tomešem navíc na více než polovinu knihy zmizí, dokud se zničehonic zase neobjeví k závěru.
Věc Makropulos
Karel Čapek
Čapek se jakožto autor pouštěl na svou dobu do vcelku neobvyklých témat a tak samozřejmě muselo přijít i na otázku nesmrtelnosti. Zatímco mnozí v ní vidí budoucnost lidstva, Čapek nás před ní varuje, jelikož podle něj začne člověka za tu dobu všechno nudit. Zdali je to pravda, je otázka, nad kterou bychom se měli všichni zamyslet. Čapek tedy opět přinesl nadčasové dílo, které se nad touto otázkou pozastavuje jinak, než byste možná čekali.
R.U.R.
Karel Čapek
Před Westworldem, Blade Runnerem, Terminátorem i celým Asimovem byl Čapek a ten vymyslel slovo "robot", které nakonec změnilo celý svět. Už právě toto první dílo, stejně jako mnozí navazující autoři, varuje před technologiemi a stroji, které se pokusí člověka zotročit, zničit a nahradit. A mohou mít roboti duši? To je další otázka, kterou si dílo pokládá a dosud se s ní ve fantastice dále pracuje. Nádhera.
Proces
Franz Kafka
Kafkův proces se dá vykládat mnoha způsoby, ať už je to kritika nesmyslné byrokracie plné úředníků, polemika nad smyslem života nebo těžký sen či myšlenkový limbus, ve kterém je člověk uvězněn. Už jen ony kanceláře ukryté za dveřmi malířova pokoje nebo navzájem se vylučující argumenty tomu zcela odpovídají. Proces je absurdní jako život sám a nedivím se, že je kniha tolik ceněná. Psychika a nátlak společnosti je tu opravdu skvěle zachycen a je škoda, že dílo Kafka nebyl schopen zcela dokončit.
Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války
Jaroslav Hašek
Příběh nemehla a blbce Švejka patří k tomu nejklasičtějšímu, co česká literatura nabízí. Skrze satiru Hašek kritizuje válku a společnost obecně, kdy je na samém vrcholu samozřejmě první díl. Pokud bych to měl hodnotit po částech, dal bych prvnímu a půlce druhého dílu vyšší hodnocení, později je to již jen jedno a totéž, akorát v jiných kulisách a s jinými postavami. V přítomnosti Švejka vám musí být nadporučíka Lukáše občas i líto. Chvílemi mi to dokonce připomínalo vztah Sépiáka se žlutým Spongebobem (taktéž skvělá satira na společnost). Ve výsledku je dílo jinak jedna velká sbírka lhářů, podvodníků a toho nejhoršího, co lidské plémě nabízí. No a Švejk prochází životem a setkává se s nimi všemi.
Odysseus
James Joyce
Odysseus je taková obří encyklopedie, k jejímuž pochopení toho nejprve musíte sami hodně načíst. Když pomineme odkazy, máme tu šílenou hru s formou, ať už jsou to kapitoly dramatické nebo psané formou otázka odpověď a samozřejmě zachycení proudu vědomí, kdy nám tak vzniká možná nejprokreslenější postava v podobě Leopolda Blooma. Ano, některé kapitoly se čtou hůře. V tom množství stran se můžete začít ztrácet a poslední kapitola je kvůli absenci odstavců a interpunkcí naprosto příšerná, ale kniha obsahuje i mnoho dobrého, jako různé filosofické úvahy. A teď mě omluvte, jdu si stejně jako Leopold Bloom zakrýt levé oko levým uchem.
Petr a Lucie
Romain Rolland
Petr a Lucie je dalším z tragických příběhu dvou mladých zamilovaných lidí. Zatímco Romeo a Julie museli trpět ve středověké Itálii, Petr a Lucie trpí za první světové války. Konec by na mne možná až moc rychlý, ale vzhledem k Rollandovým pacifistickým sklonům se nedalo čekat, že by onen tragický konec nějak více rozepisoval.