Apo73 komentáře u knih

Navazuji na svůj komentář prvního, druhého a třetího dílu.
Jirásek je mistr. To se nedá jinak říci. Jak pracuje s novým motivem touhy po budování uhelného dolu, jak buduje atmosféru strachu s novým komisarem, který byl do Padolí instalován vrchností, a zároveň atmosféru uvolnění roku 1848, to je dokonalé. Škarohlíd by Jiráskovi chtěl vytknout, že završí své dílo šťastnou revolucí a koncem roboty, ale (nebudu prozrazovat) není to tak. Je to dramatik se smyslem nejen pro kompozici a živost postav i konfliktů, ale i pro výstavbu životního pocitu. Celku. Analýzy společnosti.
Motiv Domáňové, v podstatě oběti domácího násilí skvěle předznamenává Glazarové Advent nebo Waltariho Cizinec přichází. Je to hluboká psychologická sonda.
Dlouho jsem se rozhodoval, jestli mám U nás vzít do ruky. Až do svých 46 let jsem si říkal, že F. L. Věka a Temno nic nepřekoná a že si nechci Jiráska "zkazit". Ale nelituju. Přes měsíc jsem se nemohl dočkat, až zase budu pokračovat ve čtení, Jirásek mne neustále držel v napětí, smutku i radosti, neustále mě překvapoval a umožnil mi plastický výlet do Hronova před polovinou 19. století. Společnost měla jiné mantinely, ano, ale lidi jsou stále stejní. A ti Jiráskovi nejsou edukační nebo propagační plakát, jak si asi mnozí myslí - jsou to živí lidé, jejichž osudy se proplétají (často nečekaně) a jsou ve svém snažení jak zatraceníhodní tak obdivuhodní.
Vážený pane Jirásku, velmi Vás obdivuji!

7 27.04.2020

Aloisu Jiráskovi bylo v minulém režimu velmi ublíženo. Udělal se z něj ideologický autor, který díky jeho důrazu na husitství a národní obrození byl snad proto-komunista, ale když si člověk přečte jeho dílo, po kolektivním hrdinovi či proto-komunistických myšlenkách ani stopy.
Jirásek se dokonalý vypravěč, splétač jednotlivých příběhů, jednotlivých postav, které se na různě dlouhých kompozicích různě vyvíjejí a potkávají a jsou tak živé, psychologicky věrné, že to nemá obdoby. Ano, je také učitel, tak jeho východiska jsou výchovně naučná. I jeho styl psaní je víc popisný, ale když dojde na akci, na situaci, je to povětšinou situace dramatická (ne samosebou je také dramatik), vyhrocená, je to konflikt a často ne lidí samotných, ale přístupů k životu, myšlenek, postojů, výchovy, různých světů.
Tento dlouhý úvod uvádím proto, že románová kronika U nás I-IV je podle mého jeho majstrštyk. Ve čtyřech dílech představuje nesmírně plasticky vývoj společnosti na českém maloměstě nedaleko hranic mezi lety 1828-1851. Jeho postavy představují všechny možné pozice, jaké bylo možné tou dobou zastávat. Je to plnokrevný život různých charakterů, kteří o něco usilují a mají různě velkou sílu dosáhnout svého.
Je pozoruhodné, že např. faktická hlavní postava románu, páter Havlovický, se v prvním dílu téměř nevyskytuje, resp. přijde až na jeho konci. Zato drama židovky Justyny, která se kvůli lásce snaží vymanit nejen z bratrova vlivu, ale i z tradice, kterou se cítí svázána, čtenáře nenechá v klidu.
Doporučuji všemi deseti. A prosím učitele, aby nedávali dětem číst Staré pověsti české, které jsou navíc úmyslně psány starodávným jakoby mytologickým jazykem. Jiráska je třeba číst od Filozofské historie nebo Skal, Skaláků, aby člověk přes F. L. Věka dospěl k Temnu.

7 27.04.2020

Věděl jsem, že paní Kriseová je dobrá spisovatelka. Ale nevěděl jsem, že vynikajicí! Román o třech generacích Volyňských Čechů/Češek je podle mne nedoceněným klenotem české literatury. Četl jsem ho v letošním novém vydání, a pod dojmy románů Kateřiny Tučkové (například) žasnu, že takové spisovatelky ženy tu máme už dávno před ní. Kriesová román napsala v roce 1997, ještě než Tučková nastoupila svoji hvězdnou kariéru.
Je to strhující vyprávění, které je psáno velmi realisticky a zároveň se smyslem pro nevyřčeno a nepopsatelno, které ale prostupuje naše životy. Chtěl bych říci duchovno, ale aby to nepůsobilo příliš nábožensky. To v tomto textu není - spíš nalezneme odkazy na dobré a zlé víly, "andělky strážné", ale také na pověsti a báchorky, a na mrtvé vojáky na bitevních polích vylézajících ze svých hrobů, případně se jedna scéna odehrává na oživlém hřbitově. Postava Aňa má v sobě schopnost býti vědmou, kterou ale sama nechce a ke svému štěstí o ni přijde sňatkem se svým mužem. Jsou situace mezi nebem a zemí, které jí dají pochopit, dají ji impuls - například k okamžité evakuaci z Volyně do Čech prvním německým transportem. Není to ale žádná samoúčelná "duchařina", je to přirozené vnímání svého života jako celku s nejen racionálními a hmotnými (hmatatalenými) projevy.
Tři generace Čechů, kteří se na Volyni ocitnou v epicentru válečných konfliktů a tak se vracejí do zaslíbené domoviny, aby tady zažili zklamání z Čechů jako takových, to je v kostce naše 20. století, ještě s koncem devatenáctého. Kniha pojednává o silných a slabých charakterech, o pospolitosti, vědomí kořenů a hledání identity, o životní naději a mezních životních situacích, přicházejících odkudkoliv. Styl Edy Kriseové je spíše věcný, píše až s lehkou samozřejmostí o situacích, které samozřejmé vůbec nejsou. Má nesmírný cit pro hraniční situace, například umírání, které pokud se odehrává u kladných hrdinů, je prodchnuto dokonce krásou - nemluvím o vraždění, ale o odchodu a odpojování těla a duše. Je to dojemné a ani to nemusí být smutné - i když plakat je nutné.
Oceňuji, do jaké hloubky musela autorka prostudovat problematiku. Kniha je napsána jakoby snad sama Volyňskou Češkou byla, pamatuje na nejmenší detaily, aby přiblížila životní i mentální prostor Čechů na Volyni. Členění románu pomáhá volit různé perspektivy vyprávění, není to ale jen pro efekt, jak si na to pomalu zvykáme u současné české historické prózy (např. Morštajnová), je to zcela přirozené a takto nově nahlížený příběh se díky tomu může posunout. Krieseové se podařilo podle mě vtisknout svým postavám pravdivost, autentičnost a už na padesáté stránce mi bylo líto, že tento román jednou bude muset skončit. Napojil jsem se na tuto rodinu tak, jako bych s nimi žil. Myslím, že tato mnohovrstevnatost a přitom vypravěčská lehkost je autorčiným mistrovstvím. Klobouk dolů!
Pár vět, které mi uvízly v paměti:
"Nenarozené dítě je statečnější než my všichni, protože bere na sebe břemeno života a nese v sobě smrt."
"Myslela, že bude plakat, ale copak pláčeme, když prožijeme vrchol svého života? Vrchol života je ve ztrátě sebe sama, v dávání, a ona dávala hned dvakrát..."
"Aňa by byla nejraději rozpřáhla náruč slunci vstříc a volala: jsem šťastná. Zdálo se jí, že se dál nemůže nic stát, protože všechno už se stalo."
"Budou ještě někdy lidé pokornější? ptávala se Líza, a co se jim všechno ještě bude muset stát, když dvě světové války na to nestačily?"

6 15.12.2023

Tak to je kniha, které nelze nedat všechny hvězdičky, a to i přes výhrady. Je výpravná, neuvěřitelně bohatá na ilustrace - až to ve mě vzbuzuje silné pochybnosti o autorských právech, když je pod každou druhou fotkou napsáno "Wikimedia Commons Public Domain". Je velmi pěkně zalomená, svým způsobem nejen myšlenkově, ale i provedením svobodomyslná. Je to leporelo i vějíř zároveň, jsou to pracovní listy i encyklopedická hesla najednou, jsou to esejistické úvahy i sbírka tisíců dat, citátů a kontextů napříč tisíciletími i kulturami. Je vpravdě neuvěřitelné, že to napsal jeden člověk, kterému navíc není 80 let a nebilancuje tu svůj celoživotní vědecký zájem.
Martin Rychlík nám dává nahlédnout i do své rodiny, vidíme jeho syna Matyáše, vidíme jeho rodiče, vidíme jeho děti v autíčkách, jeho svatební fotografii, to všechno v záplavě papuánců, antiky, mýtů, Michelangela, Aztéků, Hurónů, všech možných cestovatelů a antropologů, tu se cituje z Chamurappiho zákoníku, tu je obraz s motivem podepisování ústavy USA, tu portrét J. A. Komenského, nedaleko zařezávání obětních beranů, a jinde Inutitů, jak si třou při pozdravu nosy. Ano, kaleidoskop světa, ve vší různosti a stejnosti, jeden lidský rod tu vystupuje osvícen z nečekaných perspektiv. Uchopit tuto rozmanitost je nadlidský úkol a přesto se to M. Rychlíkovi podařilo.
Je možno zaútočit na samotný výběr oněch 73 jevů, kterými je lidský rod vykládán. Autor přiznává, že jde o převzatý koncept, který má trhliny a lze s ním polemizovat. To zcela jistě. Základní otázka je, zda zvolení řezy jsou stejné síly, stejné důležitosti, stejně hutného fenoménu. Zda "vláda" a "odstavení od kojení" je na téže úrovni či má stejně bytelnou pozici - možná že ano. Zda "mírnění přirozených projevů těla" je totéž jako "etika" nebo "výchova, vzdělávání". Kaleidoskopičnost, se kterou je kniha koncipována, totiž může být až na závadu a slyším zdálky blížící se ozvuky poutě, jakoby zaváněla intelektuálním pouťovým eskamotérstvím. Při pohledu na seznam kapitol je zase patrné, že kniha je sestavena "mechanicky" podle abecedy, což podporuje dojem přísné logicky a vědeckosti, na druhé straně ale všechny kapitoly se nějak prolínají, nepřímo na sebe navazují, některé příklady se opakují apod. Ta neuchopitelnost je to překlenuta lehkým popularizačním stylem vyprávění a určitou žonglérskou schopností autora ladně přecházet mezi nespojitelným.
To samo o sobě zaslouží obdiv. Síla knihy je opravdu v originálním pojetí, odvaze ji takto napsat, zalomit, vybavit a vydat. Přes povrchnost, s jakou musí pracovat, je to kniha, která opravdu pojmenovává podstatné: jakých podob člověk nabývá a může nabýt. A proč. Čtenář na konci nemá pocit, že byl oklamán (jako třeba u Harariho), je to poctivá kniha, která se nebojí překročit meze, kam si ostatní už (nebo zatím) netroufli. Dostane-li Magnesii literu, určitě bych byl pro.
Mně osobně je líto, že se v knize ani jednou neobjevila jediná informace ze zjištění Hanzelky a Zikmunda, to mi přijde dokonce nespravedlivé.

6 21.02.2023

Asi nenapíšu nic nového, než u I a II. Ikonická kniha, která mě ovlivnila. Pro mě May je víc než Foglar.

6 11.09.2022

Životní zážitek. Přidávám určitě do nejlepších knih, jaké jsem kdy četl a mohu doporučit všemi deseti. A teď proč:
Platonovovi se podařilo v mnohavrstevnatém textu rozhrnout oponu nebo dalekohledem přesně zaměřit podstatu komunismu. Myšlenky jako takové. Utopistické romány se zaměřují na světy, kde lidé přestávají být individualitami, stávají se například čísly (Zamjatin a jeho román My) nebo nástroji bez vlastní vůle, kontrolováni Velkým bratrem (Orewellovo 1984). Tedy jde o svět určitého řádu, který je zvnějšku na své obyvatele vykonáván, a je to všechno metafora politické diktatury. Jde tedy o mechanismus moci. U Platonova se postavy samy ocitají uprostřed už komunismu, který si sami ve městě Čevengur nastolili a zjišťují, jaké to je - nejen, když je člověk opravdovým komunistou, ale když už ten komunismus člověka obklopuje a prostupuje jím. Komunismus jako takový je tu vlastně jakoby jedna z postav. Je to jakási případová studie Ráje na zemi (Sluneční království), kdy se všechno udělalo podle příruček a Leninových návodů (brutálně se odstraní buržoazie do hromadného hrobu například), zruší se Marxova nadhodnota, zruší se sám dohližitelský úřad - sovět (protože není potřeba, už je nastoleno) a sami účastníci experimentu zkoušejí, co bude. A čekají na to. A hledají smysl života. Hledají, co by dělali, když pokrok byl dovršen a není kam dál. Nejsou náhodou už na konci dějin? Skvěle, ale co teď s tím? V tomto ideálním městě řeší různé menší problémy, například, že nikdo nesmí pracovat pro sebe, ale jen pro druhé, nikdo nesmí osít pole, protože všechno zařídí slunce, které pracuje za ně (takže žijí hluboko pod hranicí chudoby). A pak je trápí, jak tím svým komunismem podarovat další masy proletariátu, jak to rozšířit i za hranic města, když široko daleko nikdo není. A pak - jsou to samí chlapi, kteří časem zjistí, že by potřebovaly ženy. To je velmi ošemetná věc, kde je vzít? A jaké? Ony by to musely být ženy dostatečně proletářsky vypadající (takže hlavně ne sexuálně přitažlivé), bez buržoazních návyků (třeba, že by chtěly kabát nebo se podívat do Moskvy), a hlavně aby tak nějak měly smysl pro kolektivní myšlenku a byly tak nějak pro všechny. No je to opravdu složité, žít v tom náhle nastaveném ráji.
Za skvělé považuji, že je to sonda do samotné myšlenky komunismu. Ovšem v perspektivě vývoje ruského myšlení a cítění - ten komunismus je vírou v nastolení božího království, je v tom typická ruská jurodivost, vztah k přírodě, smutek ruské duše, (je v tom trochu Dostojevského - v psychologické rovině určitě a Gogola). Ty postavy jsou z drtivé většiny malí ruští človíčci (většinou negramotní), kteří vlastně ničemu moc nerozumí a dělají jen to, co cítí, že je správné. Pášou neskonale obludné dobro, a to nejen na ostatních, ale i na sobě. Je to psychologický řez člověkem a jeho vírou, vůlí, touhami, bojem rozumu a citu, jeho přirozeného individualismu a kolektivismu. Je také o vztahu k předkům a k budoucnosti, k životu a ke smrti. Ke konci jako takovému. Celý příběh má v sobě i prvky Don Quichota (hlavní hrdina Alexandr Dvanov s přítelem vojákem Konjopnikem na koni zvaném Proletářská síla, a který miluje Rozu Luxemburgovou jezdí v první části románu po právě založeném sovětském Rusku a hledá, jestli náhodou už někde nenastolili komunismus, až pak najdou vysněné město), je v něm trochu i Neználka ve Slunečním městě a celé je to zalité odlehčeným cynismem. Ty hrůzy, co se tam dějí, ta tupost postav a jejich uvažování, je líčena s takovou samozřejmostí, že nic samozřejmějšího být nemůže (skvělá postava Čepurného nebo Dvanovova otce). Také je zajímavé, že tam, kde by člověk čekal, že děj se někam bude posouvat a bude to vrcholit (což na konci opravdu zcela nečekaně vyvrcholí), tak se na půl knihy jakoby děj právě v Čevenguru téměř zastaví. Ale právě tam se buduje onen mnohovrstevnatý psychologicky-myšlenkový svět světa v komunismu, kde autor a jeho postavy ohledávají vzniklou situaci v nejroztodivnějších variacích. Je to jakobyste spolu s postavami procházeli po nekonečné tundře a promýšleli onu skvělou myšlenku ze všech stran.
Samozřejmě se nedivím, že Čevengur za života autora nevyšel. Ostatně Stalin si prý na okraj jedné jeho povídky, která vyšla napsal: "Talentovaný autor, ale svině." Kupodivu rozpoznal onen cynismus, se kterými Platonov pracuje: kdy jakoby nové zřízení "chválí", ale fakticky tím, jak ho detailně popisuje, až k jeho kořenům, na nejobyčejnějších situacích a lidech, tak ho představuje v jeho reálném světle jako utopickou, nedosažitelnou a hlavně absurdní a nerealizovatelnou myšlenku. Z toho se budu chvíli vzpamatovávat. Kdo chce proniknout do podstaty myšlenky komunismu a jejích mezí, čtěte. Lidé čtěte!

6 28.08.2022

Není to Havlíčkova nejsilnější kniha, ale je v ní Havlíček celý. Psychologická sonda do života polosirotka, který neumí jednat se svým okolím, neví, co se sebou, a když se pak upne na jedno přátelství, jeho proměnu bere jako zradu na celém životě. A pak je tam samozřejmě rovina mužsko-ženská, rovina obětování, upřímnosti citu nebo jen jeho okázalá demonstrace, hledání života bez dvou nebo každého zvlášť. Nemohu prozrazovat nic z děje, ale můžu prozradit, že jsem si to užil. Havlíček dokáže skvěle vykreslovat nejenom charaktery, ale právě jejich vnitřní pochody a to srze jednání postav - to je myslím ono dramatické mistrovství, které je skvělé u jeho Petrolejových lamp nebo Neviditelného, má mnoho společného se Stefanem Zweigem. Takže Synáček je drobnější novelka, v níž se člověk ponoří nejen do maloměsta, ale hlavně do hledání smyslu života, a to bez jakýkoliv pouček, rozumbradových rozprav, tak jednoduše a čistě, že člověk následuje autora a sleduje chování jeho postav, několikrát se vše vyvine zcela jinak, než čekal a je to nesmírně osvěžující.

6 05.05.2022

"Jen, co bys tomu řekla, kdybych ti řek..."
Zaváhal jsem. Čekala.
"Myslím... že jsem se do tebe zamiloval."
Chvíli bylo ticho. Pak odpověděla ohromně něžně: "Řekla bych...aby ses neposral."
Zavěsila.
Nebyl jsem nešťastný. Ani překvapený.
-----
Takhle svěží dílko jsem už dlouho nečetl. Že povídka skončí úmrtím, to není spoiler, to je zřejmé hned z první věty knížky. Takže to překvapení není. Překvapení je, že přes naprosto nešťastný název (neoriginální, tupý, stereotypní a vcelku hloupý) je to vzdušný text, plný situací s převraty, napsaný lehkou rukou a zároveň neumluvený, hutný. Takhle bych chtěl umět psát.
Tematicky to není jen o lásce dvou mladých lidí na Harvardu na začátku 70. let, ale také o vztahu k otcům a taky k sobě samému. Je tam vše - póza, vzniklá z rodičovského vzdoru, která člověku brání být upřímný k těm, co ho zplodili a vychovali, stejně jako nenucená živelnost i úzkost těch, kteří se nestydí si říci, že se mají s otcem rádi. Myslím, že každý, kdo v sobě řeší dospělácký vzdor vůči otci, by si knihu měl přečíst. Uvidí, co ho v životě vlastně brzdí.

6 10.04.2022

"Hrabalova próza přímo exhibičně demonstruje, že se slovesné umělecké dílo nevytváří z myšlenek, nýbrž ze slov. Jaké je to jazykové kejklířství, jaký verbální jarmark, jak přesná a odvážná akrobacie!", píše Emanuel Frynta ve skvělém doslovu k výboru Hrabalových povídek. Je evidentní, že Bohumil Hrabal je v české literatuře jedinečný a neopakovatelný (pomíjím epigony) typus, kterému nelze upřít přímo extatickou a smyslnou práci s českým jazykem. Není to hospodský neumětel, který chrlí jednu historku za druhou, daří se mu (a v tom má skutečně i podle Frynty společného s Haškem) žánr "hospodské historky" povýšit na svědectví života. Kontrast, komediálně-tragický konflikt v nálevu neskutečné nadsázky, kterou v sobě má ona hospodsky chvástavá historka, je mu prostředkem uměleckého vyjádření tragikomičnosti jako takové, v níž se člověk permanentně v životě ocitá.
Ale teď se pokusím i o ALE, jakkoliv vzhledem ke kanonizovanému klasikovi to je ode mne asi drzost. Soubor těchto 18 povídek mě jako čtenáře, částečně znejistěl. Takové množství různých látek, které se ocitá vedle sebe, jakoby odhaluje, že ten vypravěčský typus skutečně "jen" jeden. Je jedno, jakou povídku čteme, je to stále tentýž princip. Hrabal vůbec nevyužívá (nemá smysl pro to?) dramatičnosti situace, jakoby nechce svým povídkám dávat vývojovou strukturu, povídky začnou ale nekončí, spíš jen přestávají. Je mistr pointy, ale jen v onom krátkém "historkovském" žánru a délce, jakoby neuchopuje celek. Jediná dramatičnost, která je téměř všude, a podle mě už v 10 povídce za sebou nestačí, je ten nejjednodušší a banální paralelní děj: zatímco postavy sedí v hospodě a chrlí příběhy, tak mezitím se jede Velká cena, nebo zatímco Haňťa kostelníkovi rozřezává sochy svatých na zátop, tak filozofují jakoby v kontrastu....To jsou jistě dobře nalíčené konflikty, které jsou kořením Hrabalových próz a spoluvytváířejí jeho poetiku. Ale že by Hrabal byl dramatickým vypravěčem, který by dokázal strhnout situací a jejím vývojem, to skutečně ne. Je to tok slov (viz Fryntova definice výše), který může být libovolně dlouhý a je jedno, kdy do dění jako čtenář vstoupí a kdy vystoupí. (Taneční hodiny pro starší a pokročilé jsou toho příkladem.) Z tohoto hlediska se Hrabal podle mě ocitá na hranici geniality a grafomanství, a jen díky jazykovým prostředkům z té strany geniality. Mám ale pocit, že právě sousedství takto podobných povídek tuto slabinu (typ) obnažuje a jak říkám, znejistěl mě, jestli Hrabal klasikem skutečně je, nebo byl jako klasik udělán.
Souhlasím s Fryntou, že Hrabalovy texty mají blízko k "totální fotografii", je to dokumentární zachycování "nálezů z proměnlivého proudu dění", při němž je "postižena živá jednotlivost, rozhodující moment, to jest lidský dokument podstatný a osudový". A jak říká sám Hrabal (a to hned dvakrát v tomto souboru), což platí pro celou sbírku: Minimální podněty, maximální následky."

6 25.02.2022

Kromě Hříšných lidí města Pražského a Panoptika, které považuji za vynikajicí nostalgický seriál (a tedy i literární předlohu), jsem měl Jiřího Marka spojeného spíše se socialistickým realismem. Zvlášť, když v 50. letech byl ústředním ředitelem Čs. státního filmu. A v knihobudce jsem nalezl jeho román Můj strýc Oddyseus. Řekl jsem si, že to zkusím, a když to bude moc budovatelské, pošlu to dál. Už na 30. straně mi bylo jasné, že to je skvělá oddechová knížka, protože je nejen vtipná, psaná s nadhledem, ale zároveň je svým způsobem chytrá - nabízí jakýsi obdivuhodný přístup k životu. Pohledem do Slovníku českých spisovatelů jsem zjistil, že Marek sám právě tento román považoval za svůj nejlepší a že i literární kritika jej dnes označuje za jeho nejzralejší a nejlepší opus. Souhlasím s jiným komentářem zde, že by kniha měla patřit do kánonu literatury. Takže milá knihobudko, moc Ti děkuji, že mi posíláš rovnou ty nejlepší kusy!
Je to opravdu radost a potěšení. Někomu možná přijde ten mírně vzletný styl nesnesitelný (feministky nebudou tímto machisticko-patriarchálním textem také nadšeny), ale mně nevadil. Kolega mi říkal, že pan Marek chtěl být druhým Čapkem, což myslím, je přesné. Je to detailní, domácké vyprávění o neobyčejných vlastnostech neobyčejného strýce, který si dokáže poradit v každé situaci, přičemž používá nejen selský rozum, ale zároveň zapojuje neuvěřitelnou kreativitu. Díky tomu je jeho život plný událostí, absurdit, ale logických a posouvajících jej dál a dál. Už samotná zápletka, že se mu dostane té cti být majitelem pohřebního ústavu a udělá z něj nejlepší ústav v Praze, je příslibem komických situací, kde si lehkost a absurdita pohrává neustále s tragičností konce života, ale tak nějak věcně. Obchodně. Čapkovy ozvěny bych tam tedy cítil. A ještě víc si myslím, že se Markův styl podobá knihám Davida Jana Novotného (Dybuk a ďábel, Sidra Noah apod.)
Takže knihu si nechám a do knihobudky ji neponesu. Zahřálo mě to na duši. Marek lehce formuluje různá moudra, volí pěkné jazykové obraty, je to psáno krásnou češtinou. Několik ukázek si dovoluji uvést. Takže každému, kdo se chce nechat nést vlnou plného a vzletně lehkého vyprávění, doporučuji. Škarohlídům, kteří berou všechno vážně (hlavně sebe), nedoporučuji.
Několik citátů:
- "Brzy jsem pochopil, že pohřeb první třídy je velká věc, a přál jsem jej z celé nevinné dětské duše každému, koho jsem měl rád...."
- "Bylo obtížné přijímat pozůstalého a tvářit se potěšeně. Jednou z podivností pohřebnické živnosti je, že obchodní úsměv, který se tolik všude vyžaduje, zde nemá místa."
- "V hlubokém zoufalství se mu najednou vynořila myšlenka, že by se při nejhorším mohl vrátit ke studiu. Zamrazilo ho, když si vzpomněl na nudné posluchárny a pilné studenty, učící se nazpaměť anatomii koně. Kůň je krásné zvíře, ale když rozdělíš kosti, šlachy a svaly, je to prostě hrůza. Ne, člověk se může kolem koní uživit, aniž je rozkládá na kousky."
- "Její morálka jí velela mluvit o lásce, ale nemluvit o penězích, ačkoliv manželství je spíše transakce finanční než milostná."
- "A tak mne minuly válečné medaile, a věř, někdy to dalo dost práce, protože i v tom je válka nepochopitelná, že uniknout jejím poctám je někdy těžší, než je získat."
- "Největší pozoruhodnost ženy, chlapče, záleží v tom, že nemyslí logicky. Její myšlenky jsou neseny jiným směrem než myšlenky muže, a často jeho svaté přesvědčení, že koná věc nejlepší, narazí na ženino nepochopení."
- "- Vy chcete říci..., že jste ženat! zvolala hlasem, v němž bylo tušit uraženou ženskou ctnost i slzy. - Jaképak: ženat! Nejsem prostě ještě rozveden..."
- "Býti zvědavá, co muž dělá, kam šel, s kým mluvil a proč se zdržel, toť cesta ke zklamání, žárlivosti a bolesti. ...Muž, který začne pátrat, jestli jeho žena skutečně šla k švadleně nebo ke kloboučnici, je politováníhodný blázen. ..Moudrý muž bere na vědomí, že jeho žena je tam, kde má býti, a moudrá žena sama upozorní muže, že dneska je den, kdy nebývá doma. Dá se tomu říkat vzájemná důvěra nebo spíše vzájemné mlčení, a řeknu ti, že nic tak neupevňuje štěstí v manželství."
- "Jsou choroby jako úbytě, rak či tvrdnutí jater, proti nimž, chlapče, není léku. Pomáhají udržovat na světě rovnováhu a poskytují nám, majitelům pohřebních ústavů, záruku našeho podnikání. Leč jsou choroby horší, které nemají tak vznešené funkce, a jednou z nejhorších je lidská touha po poctách. Je tak veliká, že jí lidé obětují vše..."
- "Pan Bacík nebyl člověk hamižný, rychtář odjakživa musí být vzorem poctivosti, ale v tomto případě si jeho svědomí jaksi zdřímlo. Kromě toho smlouvali celou věc v zahradní restauraci nuselského pivovaru a tu člověk snadninko oslábne ve svých předsevzetích."

Skvělá výstava, skvělá doprovodná kniha! Když pominu módní a pro dějiny umění naprosto nezajímavou okolnost, zda náhodou paní Čermínová nebyla první transgender u nás (to jsou skutečně neuvěřitelné zhovadilosti, kam nás tato pohlavní korektnost vede), tak oceňuji, že byla skutečně svá. Známé je to její první období se Štýrským, a pak její skvělé grafické výkřiky proti válce, ale tady (jak na výstavě tak v knize) se věnuje velká pozornost jejímu poválečnému životu, o kterém toho moc nevíme, protože vytušila, že s komunisty by to tady dlouho nevydržela. A tak má člověk pocit, že jak z výstavy, tak z knihy vyvstává jakýsi celkový plastický obraz této ženy, která se asi dobře cítila v pánských kalhotách a zvolila si skvělé, zapamatovatelný, genderově neutrální pseudonym. Její napojení na surrealistickou skupinu v Paříži nebylo banální, byly schopná říct Eluardovi NE. Velká osobnost, které si velmi vážím, že zůstala stála tatáž.

6 05.09.2021

Mám rád autobiografické texty. Zvlášť, když je to od někoho, kdo přesáhl máš český kotlík a má dokonce jakousi globální životní zkušenost. U paní Albright toto všechno je. Vzpomíná na to, co se dělo, než se stala ministryní zahraničních věcí, je to detailní a velmi cenný vhled do situace kolem československé emigrace v Londýně, do zákulisí českého vysílání BBC za 2. světové války. Je to plné různých úvah - a také pro českého čtenáře trochu zbytečných souvislostí, je vidět, že je to psáno pro Američany. Ale za to bych se nehněval. Považuji text za solidní biografickou knihu, která jistě trpí mnohými nepřesnostmi danými pamětí, ale vnímám i díky této knize paní Madeleine jako výraznou osobnost. Nehodnotím její politickou dráhu a její politická rozhodnutí v Clintonově administrativě. Je to člověk, na kterého bychom jako Češi měli být hrdi. Taky doporučuji audioknihu, kterou skvěle načetla Dana Syslová.

6 01.09.2021

Tak to mě hodně zklamalo. myslím, že se knize ublížilo právě tou všeobímající chválou. Autor evidentně těží ze svého života nebo alespoň prostředí nakladatelského redaktora, který má vztah s jednou ze svých posluchaček autorského čtení. Je v pořádku, že jsou každý jiný, že se dávají dohromady a zase nedávají, že se věci vyvíjejí. Ale na to, co se tam děje, by stačil poloviční rozsah knihy a druhá polovina jsou neuvěřitelně přeintelektualizované a do sebe zahleděné rádoby moudré prezentace toho, jak má autor načteno. Tento odiv, před kterým máme zřejmě padnout, mi zničil i onen životní pocit, který mi měla blízkost pozorování toho vztahu přinést. Myslím, že méně je více a vzpomínal jsem na pomyslný Hemingwayův ledovec - tady autor odhalil tak 50%, zřejmě jde o důsledek intelektuálního globálního oteplování. Totiž takto - kdyby to mělo být naturalisticky syrové a všechno mělo být jasné - nic proti tomu. Ale ono to není. Ono je to zaplaveno moudry a introspekcemi, které to v podstatě zabíjejí. Takže jsem si z toho odnesl, že možnosti milostného románu v podání Jana Němce jsou velmi omezené. Škoda. Měl mu to nějaký redaktor Hostu říct. Nebo to je on sám?

6 01.09.2021

Přiznám se, že jsem tuto knihu právě doposlouchal jako čtení na pokračování na Vltavě. Čte Michal Bumbálek, vynikající herec, který podobně skvěle načetl i Vonnegutovu Matku noc (doporučuju!). Na textu je fascinující, že se vlastně vůbec nic nestane, přitom je to podrobná, až krutá anatomie života na ulici, a to ještě s rozdíly mezi Paříží a Londýnem. Díky tomu je možné se alespoň vzdáleně přiblížit pocitů nebo myšlení lidí, kteří skutečně nemají peníze a tedy mívají i hlad, jejich zacyklení, jejich úplně jiným hodnotám, vztahům, vizím, snům apod. Ta podrobnost je až děsivá, o to ale intenzivnější. Co to znamená ocitnout se na dně, na hraně vlastní důstojnosti? Výborně!

6 31.08.2021

Jedna z nejlepších knih, jaké byly kdy napsány. Zezačátku jsem myslel, že to nedám, protože těch postav je tam strašně moc, teď všechny mají to "otčestvo", takže ta orientace je nejdřív složitá. Ale pak vyvstane ta hloubka Ruska v celé šíři, ty výšky a propady. Ta mentalita, propletené vztahy mezi společenskými vrstvami, život ve městě, na vesnici, mezi honorací i ve vyhnanství. Prudký cit, kterému je člověk obětovat všechno. Má to takový tah, že mě to uvláčelo k slzám. Světová literatura, a to ve všech parametrech. Uf. (Vůbec nerozumím tomu, jak se to mohlo někdy nafilmovat a ještě k tomu jak Omar Sharif může být Živago, to je podle mě úplně typově mimo...)

6 29.08.2021

Tuto knihu jsem si přečetl na základě výše zmíněného chvalozpěvu od Witika. Dovolím se přidat do dvojhlasu, byť s trochu molovou tóninou.
Ano, je neuvěřitelné, že zatím bylo tak málo reakcí (nejen tady, ale i ve veřejném prostoru) na takto komplexní knihu, která je i přes svoji mnohostrannost i mnohostránkovost "pouhým" úvodem do problematiky. Vedle všech popových šarlatánů, jako je pan Harari, je tu kniha, která to myslí vážně. S námi. S lidstvem. S čověkem. S vědou. Se všemi vědami. S antropocénem.
Kniha je skutečným mixem a zároveň průsečíkem možných pohledů na současnou společnost, od geologického podloží, přes zpěv ptáků až po ozonové díry, a to vše v neodmyslitelném propojení s člověkem. Jména nejsou jen vědecké kapacity z přírodních věd, ale také filozofie nebo antropologie (mimochodem P. Pokorný kromě toho, že je vědec, je také vynikajiící fotograf) a knihu je možné číst po kouskách i jako celek. Je dobře vystavěna, dokáže balancovat i na hranicích žánrů (např. závěrečné sci-fi příspěvky od vědců). Je skvěle graficky vypravena. Je to zážitek.
Bohužel i negativní. Na jedné straně oceňuji, jak se autoři drží striktně stranou - nealarmují, jen konstatují. Neprosazují každý svou vědu, snaží se vnímat nejenom svět, ale i vědu jako takovou holisticky. Podle nich samotných se vlastně hranice věd začínají rozplývat a nakonec v době antropocénu už to bude vždy věda o člověku, i když bude např. o geologii. To považuji za správné. Je čas dojít zpět k renesanční polyglocii, jakkoliv to jeden člověk už není schopen pojmout. Věda musí přestat být zahleděna do sebe a musí se kolem sebe začít rozhlížet. Tady se vědci konečně začínají rozhlížet. Negativní pocit mám z faktu, že antropocén se stává naprosto neuchopitelným pojmem, přítomní autoři a koncepce knihy to podporují a celý svazek svědčí o tom, že jsme se ještě nevymanili z post-postmodeního světa - kdy je možné všechno a je možné se na všechno dívat různě, ze všech stran a nebo taky ne. Antropocén je období, ale taky etapa, ale také pohled na svět, a filozofický přístup, a umělecký objekt a prostředek, je to všechno, na co si kdo vzpomene. To povede jen k tomu, že se skutečně velmi brzo vyprázdní, odbude si svoji popularitu a stane se nesnesitelným. A je to velká škoda. (Podobnou výtku jsem měl u literárněvědných Dějin nové moderny I.). Je třeba vnímat hodnoty a na nich trvat. Je třeba, milá postmoderní vědo, se nebát kanonizovat. Věda se bojí pozitivistického přístupu, který v nějakém módním poblouznění považuje za překonaný, a tak je všechno, jenom ne to, co má být. Zde je ona molová tónina, o které píši na začátku. Abychom se ani zde, v obavě o pojmenování problému a jeho řešení, nestali hyperkorektními kastráty.
Tedy dovolte, abych zakřičel do světa - Antropocén je geologická etapa (začínající na konci 18. století nebo v polovině 20. století), která jasně říká, jakou roli si "vydobyl" člověk na zeměkouli, a která je definována ve velké míře nevratnými změnami, které člověk v soužití s planetou způsobil. To tato kniha líčí velmi plasticky. A teď by to ještě chtělo druhý díl, který navrhne možné přístupy, co s tím.
Shrnuto: je to vynikajicí kniha. Díky za ni! Už jen proto, že každý text je velmi inspirativní a po jeho přečtení každý musí být trochu jiný, než byl předtím.

6 25.08.2021

Je to příběh jakoby z jiného světa. Hlavní hrdina odjíždí z poklidné, úrodné části Provence do místa mimo čas a prostor. Tento prostor je ohraničen ostrovem mezi řekami, které se vzdouvají, plynou, obepínají, valí se, podobně jako vítr, který duje, cloumá, lomcuje a zmocňuje se. V obklopení těchto živlů, které samy se stávají postavami románu, dostává hrdina těžký úkol. Tedy hned několik. A jeden z nich, je přežít.
Román je velmi intenzivním líčením vztahu člověka a přírody, je prodchnutý pokorou k ní, je plný tajemství. Myslím, že se autorovi daří na papír přenést onen pocit, který zažívá člověk uprostřed přírody, kde je sice sám, ale není opuštěný. A příběh, který se týká lidí, jejich vztahů, lásky, úcty, zrady, pomsty i odpuštění, je jen esencí ve změti živlů. Kdo nemá rád sáhodlouhé líčení přírody, byť ve vypjatých chvílích, čtení nedoporučuji. Kdo se chce nechat unést proudem Rhony, a zažít mystický dotyk něčeho, co nás přesahuje, doporučuji vřele.

6 07.03.2021

Jan Čep je civilní mystik - na rozdíl například od Durycha, který je barokizující patét. Toto je soubor tří povídek, formálně velmi nesourodých - ta uprostřed je skoro celá kniha (Zápisky Jiljího Klena) a ty jsou orámovány krátkými útvary (Ponocný, Zatopená ves). Ve všech hrdinové hledají boha v sobě i mimo sebe, ptají se a jsou si tak nějak jisti, že něco ještě je, že přeci ještě něco musí být. Jinak to všechno nejde vysvětlit. Jaký má smysl naše existence? Nějaký musí mít! Ono to hledání něčeho, co nás přesahuje, je u Čepa silně náboženské - poslední mše v kostele před zatopením vesnice, ponocný, který celý život hledá sám sebe, až pochopí, že je to všechno trochu jinak, a hlavně Jiljí Klen, který sloužil po celé Evropě a teď zjišťuje, že ta nejdelší cesta je ta sama k sobě a k ....? - dosaď si sám, čtenáři). Ale je to jemné, není to vnucování nějaké víry, je to vedení po otázkách, které si klade asi (snad) každý člověk.
Takhle civilnost je až nenápadností. To je mi na něm sympatické. To se mi líbilo už na Dvojím domově. Ale upozorňuju každého, kdo by knihu vzal do ruky - nejsou to optimistické pohledy na svět a na člověka. Ono postát a zamyslet se občas bolí, duši to bolí. A Jan Čep je mistr v drobném náznaku. Jakoby šel těmi povídkami kolem nás téměř inkognito a místo: "Pane, upadla Vám cigareta", řekne: "Nezdá se Vám, že svět se podobá okoralému ovoci, jehož puklinami prosakuje světlo?" Vy se otočíte a on dodá: "Řekl bych, že bolest a zlo a smrt a nečistota nesahají nejhlouběji: nejhlouběji je radost." (str. 52). A Čep zmizí za rohem.

6 08.10.2020

Klosterman je svéráz. V tom nejlepším smyslu slova. Jeho popisy šumavské přírody mohou možná někoho nudit, ale ono je to napsané s takovou láskou, že mě to vždycky nějakým způsobem strhne. Ono se v té jeho přírodě totiž stále něco děje, nějaké drama, a to jak mikrodramata tak samozřejmě velké bouře, vánice apod. Právem lze v tom romantizujícím popisu spatřovat jeho sílu - v tomto je Klosterman skutečně šumavský bard.
To by mohl mít společné s Jiráskem, ale nemá. Jiráska zajímá jedinec jako součást společnosti, nadto v nějaké epoše. Klostermana zajímá Šumava a jako hlavní téma: změna. Vývoj. Přeměna. Proměna. V této knize se osudově spojují dva sklářské rody, které jsou velmi rozdílné, a oba v nějakou chvíli bojují jak PRO změnu tako PROTI změně. Takže je to dramatický kus se špetkou naivismu a velkým nánosem romantismu, je to trochu učitelské, ale odzbrojující.
Když jsem před časem četl trilogii T. Gulbransena Věčně zpívají lesy o životě na norské vesnici na konci 18. a na začátku 19. století, říkal jsem si, že je to takový norský Klosterman. A teď, po Sklářích, konstatuji, že je to skutečně stejný typus, ALE - Klosterman byl o 50 let dřív! Takže buď je to zpozdilost norské literatury ve vývoji od romantismu k realismu a nebo prostě Klosterman svým svérázem předběhl dobu. (Mimochodem: komu se Klosterman líbí, nechť si určitě přečte právě zmiňovanou trilogii.)
Skláři jsou čistý příběh, plný zvratů a nepředpokládaných situací. Jsou o boji o přežití, o cti, o morálce, o sklářském řemesle a samozřejmě o lásce a kráse i krutosti tamní přírody. Je to staromilské čtení, ale potěší ducha. Všem doporučuji.
P.S. Četl jsem vydání z roku 2020. To je bohužel děsné. Má krásné ilustrace, krásnou obálku, je to čisté, vzdušné - ale vnitřek je zalomen naprosto strašně - strašně velké zrcadlo, od kraje do kraje, nehodící se typ písma, hustota řádků, děs. Navíc je to první díl nové klostermanovské edice, nemůžete někdo tomu nakladatelství, klostermanovskému spolku říct, že to vydávají krásně, s láskou, ale hrozně?

6 08.10.2020

Vynikající kniha, protože je nesmírně inspirativní. To není jen publicistický popis událostí, to je v tom nejlepším smyslu nejlepší esejistika, jaká může být. Jiným, ale osobitým způsobem navazuje na Macurův Český sen, ale i Šťastné zítřky - hutné, inteligentní přemýšlení nahlas, které snáší různé argumenty a situace v kontextu historického vývoje, přičemž provádí různé řezy českým mentálním prostorem. Přitom autor nenabízí nějaké konečné odpovědi, naopak - v chronologickém líčení se nedostává dál než k 2. světové válce nebo k roku 1989, takže naopak po každém textu zůstává viset ve vzduchu položená, ale nevyřčená otázka: A co nyní? Jak je to dnes? Co my Češi a - moře, Slovensko, zdatnost, vyhrané bitvy, cesta na jih....apod. dnes? Jak jsme si to v sobě porovnali? Patří ro ještě do nějakého systému národních hodnot? A nebo alespoň osobních?
Kosatík se nesnaží o "národní charakterologii", jak píše v úvodu, nicméně tím, jak osvětluje pomyslným kuželem světla různé části české duševní krajiny, tak se vždy zvýrazní nějaký aspekt a považuji to za velmi zdravé.
Takže tato Kosatíkova kniha je podle mne jedním z jeho vrcholů, hned vedle Jiného T. G. M.

5 05.02.2024