Apo73 komentáře u knih

Když si čtu různé reakce čtenářů a čtenářek níže, vidím, že to má Tučková těžké. Takový Viewegh, ať napíše cokoliv, je to stále (jenom) Viewegh, taková Morštajnová, ať napíše cokoliv, je to stále (jenom) Morštajnová, taková Třeštíková, takový Hartl....To všechno jsou autoři tzv. jedné knihy - píšou stejně, jsou povrchní stejně, se čtenářským zájmem roste chuť psát a dokonce se tím začít živit, což vyústí v tzv. knihu ročně. A nakonec z Viewegha v literární historii zůstane ta jedna kniha, kterou kdysi napsal a už nepřekonal (zde si dosaďte cokoliv). A Tučková napsala knihy tři (Vyhnání Gerty Schnirch, Žítkovské bohyně a tuto) ve značném časovém rozmezí. Měla čas k nim sbírat materiál, rozřezávat své téma z různých úhlů stran i stylových forem, během toho času dokázala těmto knihám vtisknout stopu vlastního autentického autorského prožitku. Co kniha, to zářez - nejen do literatury (všechna oceněná jsou polní tráva, i když jí Magnesie přeju - a doufám, že třetí bude následovat), ale do tématu, do společnosti. To jsou knihy, které mají smysl. Ona zvedne nějaké zasuté téma, nasvětlí ho z různých stran a strhujícím způsobem ho odvypráví.
Těžké to má tedy proto, že čtenáři a čtenářky od ní čekají Tučkovou a dostanou ji i nedostanou. Pak od ní čekají Žítkovské bohyně a dostanou je i nedostanou... a tak bych mohl pokračovat. Tučková se sama posunula, tak jako se posouvá její hrdinka Magdalena. Psát umí brilantně, dokáže kombinovat nejrůznější styly i vrstvy a hlavně umí tít do živého. Ty hrůzy a skvěle vystavené mechanismy totalitní komunistické moci, propletence zasahující do současnosti, to se dá předpokládat, jakkoliv to v textu znovu překvapí tou bezcitnou krutostí a nečekanými zvraty. Ale myslím, že (ač se snažila, aby se nedotkla někoho konkrétního), to není hezké čtení pro současnou římskokatolickou církev, protože ta míra deziluze po roce 1989, jak ji Tučková prezentuje, je obrovská.
Zajímavé je, že na rozdíl od předchozích knih je tato strukturována velmi jednoduše - dvě časové roviny, které se s k sobě přibližují. (To v Tichých rocích Morštajnové taky, ale je to formální a ploché plácnutí do vody.) Ta plastičnost je tady tvořena proměnami jednotlivých forem a k umnými propojeními.
Je to plnokrevné, strhující čtení, za které paní Kateřině Tučkové upřímně děkuji. Ta kombinace reálného a smyšleného je namíchána přesvědčivě a byl to pro mne velký čtenářský zážitek. A doufám, že se tím autorka nebude muset začít živit, těším se za 10 let na další výživnou knihu. Nezkažte si to!

45 16.07.2022

"Ale my nebudeme jist lidi, viď že ne?" zeptá se kluk otce. "Ne, my ne." odpoví otec. "Tak jo." To je parafráze jednoho z dialogů mezi otcem a synem, kteří putují naprosto zdevastovaným světem, v němž nic nefunguje, který je celý pokrytý popílkem a v němž potkat jiného člověka znamená buď být zabit nebo vraždit.
Naprostá beznaděj. Zoufalství. Jak přežít v takovém světě? A proč vůbec žít? Opak ráje.
Nic jsem od McCartyho nečetl a dlouho jsem se přesvědčoval, jestli je nutné se nechat masochisticky drásat takovou děsivostí. Ale musím říct, že vylíčené té "situace", v níž se toho tak pramálo děje, ale cokoliv se stane je otázka přežití, mě čím dál víc vtahovalo. Není to dobrý čtení před spaním, velmi rychle ve snu do toho intenzivního textu a světa vplujete i ve snu. Člověk má čas přemýšlet o našem chování, o základních lidských vlastnostech a hodnotách, o situaci, která možná jednou nastane, protože jako lidstvo děláme všechno proto, aby apokalypsa přišla co nejdříve. Takže doporučuju, je to skvělá literatura, která určitě nenechá nikoho, kdo najde sílu to dočíst, klidným. Otázky se valí a odpovědí se nedostává. Budu to dlouho v sobě zpracovávat.

28 19.09.2021

Nojo, tak na Vinnetouovi jsem prostě vyrostl. Tak jako se někteří dělí na ty, co mají rádi kečup a nebo majolku, tak jsou i tací, kteří se dělí na ty, co mají rádi Vernea a co milují Maye. Můj bratr například je Verneovec, já jsem určitě Mayovec. Verneovky oceňuju, ale nikdy mne nenadchly tak, jako tyhle příběhy statečnosti, pomsty a cti na sice smyšleném, ale spravedlivém americkém Západě. Dneska to člověk má velmi propojené s filmovým zpracováním a Vinnetoua si nelze představit jinak než jako Pierra Briceho, ale já jsem všechny tři díly hltal jeden za druhým a nemohl jsem se nabažit. Dokonce jsem si sehnal Vinnetouovu paruku, máma mi upletla čelenku a já lítal po sídlišti jako náčelník Apačů.
Takže klasika mého života.

27 10.09.2022

VYNIKAJÍCÍ! Přistupoval jsem k národnímu umělci Kaplickému s obavou, a jsem unešen. Klasik rozvíjející tradici historického románu od Wintera a Jiráska, ale se schopností strhnout pozornost a intenzivně zaplétat smyčku losinských procesů až k nesnesení. Kdysi jsem viděl film (taky skvělý), ale už je to dávno a nepamatoval jsem si, jak to vlastně dopadne. (No dobře určitě ne, jsem si říkal.) A stržen vyprávěním jsem se nemohl skoro odtrhnout a těšil jsem se v koutku duše, že se to podaří nějak zvrátit, že to přeci není možné, že je nutné najít přímluvu u samotného císaře, že ďábla s tváří Bobliga je třeba zastavit! Kdybych mohl, sám napíšu knížeti Lichtensteinovi, ať s tím něco udělá! Chápu, že kniha fungovala na začátku 60. let jako paralela k nedávným politickým procesům, protože doznávání k tomu, co člověk neudělal, je jejich princip. Ponížení, mučení na hranu únosnosti, svědectví útrpných přiznání jako jediný důkaz - to všechno je zrůdné a sami jsme si to tady provozovali - ať už v 17. nebo ve 20. století.
Václav Kaplický dokáže barvitě vylíčit situaci, gradovat ji a zaplést osudy postav tak, že naděje zůstává, i když směřuje k tragickému konci. A souhlasím s "witikem", že pokušitelé současného historického románu by se u něm mohli učit. Knihu dávám do knihovny jako jeden z velkých životních zážitků.

24 25.11.2022

Tak jsem si doplnil vzdělání, "skoropovinnou literaturou". Zdena Salivarová vždycky tak nějak byla ve Škvoreckého stínu, i když samostatná její činnost v Sixty Eight Publishers pro zapsání do dějin české literatury bohatě dostačuje.
A skoro bych řekl, že Honzlová je lepší, než některá Škvoreckého díla. Kniha je napsána velmi upřímně, i když v určité "sebe"stylizaci (přeci jen je to velmi autobiografické). Její sloh je napůl rozverný a napůl dryáčnický, ale k postavě, která to vypráví to velmi pasuje. Mladá holka, která ani sama ani se svou rodinou prostě nepasuje do režimu, přitom chce žít, má své touhy (cestování, úspěch ve sboru, lásky...) jako všichni ostatní - i když ti ostatní jsou komunisti buď z přesvědčení nebo z vypočítavosti, protože jim to díky tomu vychází. Velmi nečekaně se vyvíjí její vztah s mladším bratrem Hugem (Hugáčem) a a sestrou Jarmilou, stejně jako s kolegyní z práce, paní Pelikánovou. Hlavní linií příběhu jsou splétání nitek StB kolem ní a její reakce na to. Kdyby se dnešní mladý člověk chtěl seznámit s tím, jak tohle navlékání nitek tehdy fungovalo, je to téměř učebnice.
Přitom jsem ale neměl pocit, že by byl v textu přítomný nějaký tragický, osudový tón. Není to tak vážné jako u Klímy (Soudce z milosti), protože se Salivarová nebere tak vážně. Nemá to ale zase ten světový rozměr jako u Nováka (Miliónový jeep), protože i když to Salivarová psala v Torontu, vyrvala ze sebe pocit usazený v Praze, a to se vším všudy. Osudové je to, že hlavní postava ví, kde je její místo a ví, že s tím nemůže vzhledem k okolnostem nic dělat.
Zkrátka - doporučuji. A jsem rád, že knihobudka mne vede a dodává perly, které někdo buď zahodí a nebo už je obžvýkal.

22 25.10.2021

Tahle kniha není pro ty, co mají rádi dramatický oblouk přes celý text a vyprávění souvislého děje. Stéfánssonův text je roztříštěný do stovek malých příběhů, některé jsou obraženy jen v jedné větě, jakoby mimochodem při vyprávění o něčem jiném, některé jsou celou kapitolou a přitom v této roztříštěnosti čtenář vůbec nemá pocit, že by všechno spolu nějak nesouviselo. Atmosféra malé islandské vesnice, kde se všichni navzájem znají a kde se vyvíjejí jejich vztahy, je dána časovým usazením do 90. let 20. století, ale hlavně širokou okolní krajinou, kam je všude daleko. Styl vyprávění je nesmírně zábavný, autor trousí různé životní pravdy také jakoby mimochodem, a přitom jde o ty nejvážnější věci života a smrti. Takže tahle rozvernost psaní jen podtrhuje určitou melancholii a možná až tragičnost, kterou je vesnice a její obyvatelé prostoupena. Nečetl jsem nikdy žádného jiného islandského autora a tak nevím, jestli je to "podobný" nekonečně cynicko-melancholický humor, jako mají třeba Finové, tj. jestli jde o nějaký "severský" typ humoru, ale skoro se mi to tak zdá. (Takový Arto Paasilinna je Stefánssonovi velmi blízký.) Brilantně napsané, vypozorované a hlavně nesmírně trefně pojmenované situace a stavy a životní pravdy, které takhle obnažené a s dávkou cynismu mají velkou intenzitu. Krása! Mám štěstí, že mě v životě potkávají takového knihy!

21 10.09.2022

Tato kniha mi otevřela svět Sherlocka Holmese. Zločin, vzdálené vytí, světlo svíčky v arkýři starého anglického domu s výhledem na mlžná blata, celá ta atmosféra pro mne byla uhrančivá a hodně jsem se bál. (Mimochodem výborná je i rozhlasová adaptace.) Hrabě Barkerville (to bylo pro mne až mýtické jméno, pak jsem zjistil, že existuje i písmo Barkerville, kterým byla vysázena většina tehdejších knih), a samozřejmě Holmes s Watsonem a způsob, jak vypátrají samotného psa, je samozřejmě dnes klasika a základní kámen detektivního žánru. Detektivkám jako takovým jsem nikdy nepřivykl (ani v televizi) nemám za sebou celou Agathu Christie a jiné, ale Sherlock Holmes mě bavil, četl jsem vše, co bylo dostupné. Když jsem byl začátkem 90. let v Londýně, navšívil jsem Baker Street, kde má Holmes zařízený dům a vy se můžete za poplatek podívat....- taková slabounká předzvěst tržního kolotoče kolem Harryho Pottera... Zkrátka na Holmesovky nedám dopustit.

21 28.08.2022

Nikdy jsem se neodhodlal k tomu si přečíst originál - tedy něco, co by nebylo převyprávěné. Pleva tuhle knížku vpodstatě znásilnil, vyhodil z toho všechny mystické a náboženské motivy a osekal to na vyprávění o trosečníkovi, který se snaží přežít všechna ta dobrodružství. Takže nějaká podstata zůstala, tu se podařilo zachovat, ale myslím, že Defoe to myslel šířeji. NICMÉNĚ - převyprávěl to Pleva tak, že zůstal zážitek plný dobrodružství, napětí, strachu a radosti (pro mě bylo největším překvapením objevení Pátka), a určitá konfrontace s naším blahobytným způsobem života - jak si vypálit cihly, když nemáte cihelnu, jak se napít vody, když není řeka, jak rozdělat oheň apod. Takže určitě pro každého kluka podle mě základ, povinná četba, ještě než se vrhne na Junáky, Pionýry, Zálesáky apod. Doporučuju číst ještě před Foglarovkama.

21 12.06.2022

Touhle knížkou jsem Havlíčka objevil. Do té doby jsem ho znal jen jako učebnicového autora. Je to brilantní vypravěč. V tomto případě je to psáno v ich formě, kterou nelze převést do žádného filmového vyprávění - ten určitý sarkasmus, ironie, nadhled a přitom postupné zaplétání do psychologie postav, až to musí dojít do naprostého extrému - prostě vynikající. Je v tom maloměsto, vášně, kariérismus, starý odeznívající svět v souboji s novým, nepochopení, láska, smrt a částečné nadpřirozeno - které je ale originální tím, že si ho lidi dělají sami. Havlíček - výborný psycholog a vypravěč, který umí strhnout a nelze knihu odložit. Kolik takových v literatuře máme?

21 18.04.2021

Vynikajicí, mnohovstrevnaté dílo. Hlubinná psychologická sonda do uvažování člověka, bez ohledu na to, v jakém století se zrovna nachází a v jaké zemi to je. Jistě, ruské "kulisy" jsou originální, ale podle mého je možné číst tento text jako svědectví o hranicích lidských psychických možností. Velmi umně Dostojevský pracuje se základními lidskými vlastnostmi (tři bratři jako tři základní archetypy), staví je do extrémní situace, která má v sobě sice kriminální zápletku, ale ta tam je podle mého "jen" pro tekutost děje. Jinak klade samé otázky. Co dělat, když stojíš tváří v tvář zločinu? Kde je jedinec a kde společnost? Jak moc se ohlížet na propletence vztahů, v kterých je člověk zatkán. Kde jsou hranice lásky a oběti? Má zoufalství vůbec nějaké hranice? Kam až je možné zajít? Zkrátka podle mého jedno ze základních děl, které z nezvyklé strany nasvětlí lidskou bytost zmítající se ve spleti svých tužeb, vášní a společenských vazeb, přičemž to vše neosvobozuje, ale vlastně spoutává.

20 06.12.2021

Tak předně je neuvěřitelné, jak Bradbury odhadl v roce 1953 svět po roce 2022 co se týče technologií. Jemu se musely malé obrazovky, které si lidé předávají z ruky do ruky, malé "mušličky" v uších díky nimž slyšíme daleké zvuky, obrovské telestěny, které tvoří v podstatě bez nábytku všechno vybavení obýváku a z nichž neustále "teče" seriál Rodinka a nebo cokoliv, hlavně veselé apod. V tom byl tedy určitě vizionář. Naštěstí nebyl vizionář v tom naprostém duchovním marasmu, který všechny postavy v jejich světě obklopuje. Otupělost ze všudypřítomné zábavnosti a bezstarostnosti naštěstí ještě u nás úplně nenastala a požárníci ještě nedostali naštěstí pokyn místo hašení požárů je zakládat a likvidovat zejména knihovny. Ale blížíme se, bohužel. Celý román je postaven na této groteskní absurditě, která je nejprve úsměvná a teprve postupně si člověk uvědomuje důsledky hluboké totality, v níž hrdinové žijí. A nabývá to obludných rozměrů. Je to svět, kde není možné být individualitou, kde není možné si něco myslet, a kde se naprosto podařilo zlikvidovat jakékoliv knihy, které by vedly k samostatnému myšlení. Je to neskonale smutný život, kde lze jen stěží zažehnout jiskřičku vědomé radosti, a to i ve vztazích. Vše je nějak mechanizováno, vyřešeno, na všechno je odpověď a televizní proudy zábavy mají narkotický účinek.
Dystopie tady spočívá v tom, že v tomto světě se najde jeden pochybující a hledá, komu by se svěřil. Nebudu spoilerovat, ale konec je téměř magický a jakous takous naději přináší, i když právě proběhla kraťounká, zato naprosto ničivá válka.
Strašně se mi to líbilo. Na to, že nemám rád sci-fi (asi ne takové ty vesmíry, ufony apod.), tak tohle je na úrovni McCarthyho Cesty. Je to napsané neběžně, ve mně se mísily všechny druhy pocitů - od úsměvu, přes tuhnoucí úsměv až k civilizačnímu znepokojení, a ta naděje, která se objevuje na konci, je opravdu jako plamínek hoodně daleko. A taky se mi moc líbil překlad Josefa Škvoreckého.
Na str. 88 je krásná definice různých typů spisovatelů, kterou říká jedna z postav a která podle mě platí i na celou Databázi knih: "Dobří spisovatelé se života dotýkají často. Prostřední po něm jen rychle přejedou rukou. Špatní ho znásilní a dál se o něj nestarají."

18 09.10.2023

Jednak si zaslouží pochvalu editoři, kteří dali k sobě povídky, které skutečně spojuje Amok (název také úvodní povídky). Vášeň, spalující mučivá touha, dotýkání se hranic existence jak z pozice plného a rozkošnického života, tak temné i osvobozující smrti. Každá povídka začíná celkem nevinně a končí nad propastí - nebo v ní. Takže povídky byly vybrány výborně - až na poslední (Letní novelka), tu bych tam klidně oželel. Ale prosim.
A pak chválit Zweiga je ode mne poněkud naivní. Spisovatel, který dokáže takovou vášeň vyjádřit, je mistr. Bez patosu, bez kýče, bez zbytečných okolků. Jeho psychologická kresba figur je skvělá, motivace jejich jednání jsou zřejmé a vždycky zároveň překvapí, vždy se to vyvine ještě jinak. Většina povídek je i dost dlouhých, takže se "stihne" skutečně dotknout života a jeho plnosti, i jeho radostí i zoufalství. Opravdu skvěle. Za mě nejlepší povídka Zmatení citů (u té jsem si poplakal zoufalým štěstím), pak na stejné úrovni Amok, Fantastická noc, Mučivé tajemství a Neviditelná sbírka. Šachová novela je skvělým doplňkem pro všechny diváky Dámského gambitu, ale o 100 let dříve. Zcela zvláštní pozici v této skupině má Knihomol, po kterém zůstává hořkost v ústech a výčitka pro sebe sama.
Jestli jsem psal u Morštajnové, že to není literatura, tak to tady klidně zopakuji. Tohle je literatura tak, jak má podle mne být. Chytit čtenáře do sítě situace, kterou zná a přijde mu přirozená, a pak ho usmýkat a neustále překvapovat, až ho nechat vystoupit z centrifugy nebo horské dráhy tak, že neví, jestli je mu krásně nebo špatně. Ale ví, že se nějak dotkl života. Prostě Pan Mistr!

18 17.01.2021

Trochu jsem se bál, abych tomu nemusel dávat povinné hvězdičky - ono Nobelova cena je Nobelova cena. Ale opravdu jsem se nemusel nutit. Silné tím, jak je to syrové, v podstatě dokumentární zachycení života v Gulagu, ohraničené jedním dnem. Díky tomuto nápadu je to koncentrované svědectví, o kterém ani na vteřinu nepochybujete, že vychází z vlastních zážitků. Bohužel. A přitom ty hrůzy jsou vylíčeny velmi civilně, žádný patos, a to právě tomu dodává tu sílu. Rozumím tomu, že pokud to byla jedna z prvních knih tohoto druhu, tak nobelovská porota zvedla ruku, nedivím se, že Solženicyn musel utéct ze SSSR - myslím, že Souostroví Gulag jako opus magnum už je strukturovaná obžaloba. Toto je střípek, který zvedl a který šokoval. Je to síla.

17 13.02.2022

Jak vidím, budu v menšině. Pan Harari je vzdělaný popový intelektuál, který pracuje s fakty, jak se mu zachce, předvádí intelektuální ekvilibristiku, žongluje před čtenářem úchvatným a strhujícím způsobem, předvádí nové a nečekané souvislosti, ale netrápí se nějakým ověřováním dat. Je to typický projev popkultury, v podstatě univerzitní Blesk. Způsob, jak vyhrocuje informace, jaké používá bulvární výrazy, zkratky a titulky, je obdivuhodný, za předpokladu, že to nikdo nebude brát vážně. Je to pronikavý esej, nikoliv vědecká studie, není to ani populárně naučná kniha, je to plnokrevné představení, které dokáže představit lidstvo v jakémsi celku. Je to dokonalá manipulace. Klobouk dolu, ale když vidím plodnost tohoto autora, myslím, že jeden titul pro představu stačí.

17 27.04.2020

Vidím, že nemá smysl sem nic psát, protože se názor zcela ztratí v záplavě jiných komentářů. Já jsem Šikmý kostel nečetl, ale slyšel, a to na Českém rozhlase, ve 14 pokračování jako četbu. Četla to obecně neznámá ostravská herečka Anna Cónová, s mírně nakřáplým hlasem a ostravským akcentem, což se k textu strašně hodilo a vytvořilo to parádní atmosféru. (Myslím, že je to nedoceněná nahrávka, protože cenu za audioknihu dostala myslím Vilma Cibulková, a o téhle četbě málokdo ví.) Je to dobrá kniha a myslím, že právě interpretace paní Cónové tomu dává 50% kvality navíc. Všem doporučuji. Druhého dílu se trochu bojím, protože zkazit se to dá lehce. Tak uvidíme.

16 29.08.2021

Pan Povondra je typická čapkovská postava. A ten se ocitá v podstatě tváří v tvář světovému jevu a musí se s tím nějak vyrovnat. Pro mne to byla první Čapkova kniha, kterou jsem v dětství četl sám (tj. pomíjím, že Dášeňku, Devatero pohádek a dokonce i Povídky z jedné i druhé kapsy mi byly nejdřív čteny.) A byl to pro mne zážitek. To si pomatuju. Samozřejmě jsem si mloka představoval spíš něco jako Lochnesku a asi jsem v tom úplně neviděl metaforu nastupujícího nacismu, ale moc se mi to líbilo. Byl to úplně nový svět, který už nebyl jakoby pohádkový, Čapek to vystavěl téměř dokumentárně a civilně, a přitom to nebyla jen hříčka, jako třeba Pučkálkovic Amina od Jindřicha Plachty. Zkrátka později jsem si Válku s mloky přečetl znovu a uchvátilo mě to opět, už s větším povědomím o souvislostech. Jedna z nejlepších, ne-li nejlepší Čapkova kniha. Souhlasím.

15 28.08.2022

Ty čtyři hvězdičky dávám proto, že celý koncept je skutečně mistrný. Je to vlastně jedna velká nehoráznost tímto způsobem zobrazovat válku. (Támhle Remarque trpí v zákopech a ztrácí generaci a jiní to těžce prožívají a tady jakýsi Švejk prochází válkou s úsměvem idiota na tváři a "Poslušně hlásí".) A proto chápu, že i literární svět to přijal tak, že se z románu stal fenomén české literatury pro 1. polovinu 20. století, a nejznámějším a nejpřekládanějším románem. To chápu. Je to od Haška skvělý tah, postavit prosťáčka doprostřed bojiště a nechat v jeho chování reflektovat celou absurditu válku. Je to nejen příběh o hranicích rozumu, ale taky vůbec přístupu ke světu, o hodnotách, které lze vyznávat, o možnostech chování v řádu společnosti. A rozumím také tomu, že to byl originální počin té doby, nikdo před ním takto válku nezobrazil, resp. vrhl takové jakoby české rysy do světového dění a vyšlo z toho tohle.
A pokud jde o mě, já Švejka moc nemusím. Zaprvé myslím, že je přeceňován a určitě bych ho za nejdůležitější knihu 1. poloviny 20. století neoznačil. Pak nesdílím Švejkův pohled na svět, a to vůbec, a tím pádem s ním nemám vyjasněné, zda-li je skutečně idiot nebo jen "vychcánek". A zejména proto naprosto nesouhlasím s tím, když někdo ztotožňuje českou národní povahu právě se Švejkem: "národ Švejků". To mě v podstatě uráží. To jsme idioti nebo "vychcánci"? Ve všech národech jsou ti i ti, Švejk je originální literární typus, který funguje a který díky tak velkému kontrastu chápe i svět. Ale česká národní povaha (je-li vůbec nějaká) v sobě jistě má mnoho plebejského "švejkování", (to je vidět většinou u voleb), ale jako národ máme další roviny a nuance, které tento jeden rys daleko převáží: v tváří v tvář Havlíčkovi, Masarykovi, Čapkovi, Peroutkovi, Tigridovi, letcům RAF, hrdinům všech tří odbojů, Horákové, Formanovi, Havlovi a mnoha a mnoha dalším je taková stereotypizace skutečně až urážkou. Ano, Švejk je ztělesněným nadhledem. Tak by bylo fajn, aby byl s takovým nadhledem i brán literární vědou a zejména všemi, co stereotypizují a zjednodušují si práci. Howg.

15 28.08.2022

To mě v dětská bavilo hodně. Ti kluci mi byli samozřejmě něčím blízcí - snili o cestách do Indie, dokázali zlobit, toužit po cirkusu, ale také se čestně postavit za kamaráda, věděli, co se sluší a patří. A ještě byli soudržná parta, což jsem jim trochu záviděl - já nikdy nebyl partový typ. Když to pak namluvil František Filipovský jako audioknihu, přišlo mi to zbytečně dětinské, ale když pak Karel Smyczek natočil v 90. letech stejnojmenný seriál, myslím, že je to jeden z nejlepších dětských seriálů české tvorby vůbec. Takže klasika!

15 12.06.2022

Skvělé memoáry! Doporučuji všem! Chápu, že některé z autorů předchozích poznámek může iritovat sebevědomí, se kterým paní Mandlová píše, jak z ní byli "všichni" nadšeni apod., ale to beru jako takovou rétorickou figuru, to beru jako zevšeobecnění. Jisté je, že Adina Mandlová patřila mezi tři-čtyři nejvýraznější meziválečné filmové herečky, takže na suverénní vzpomínky na "hvězdný prach" má určitě nárok.
Co na knize oceňuji nejvíc, je naprostá otevřenost, upřímnost a sebekritičnost. Ten rozjívený, razantní a mírně "velkohubý" styl zcela odpovídá tomu, že to byla extrovertní žena, která si dokázala vždy nějak poradit, a to i v těch nejtěžších situacích. Je to kniha přiznání - těch přiznání je tam stovka, od milenců, sexuálních pocitů, vlastní selhání, špatná rozhodnutí, pocity viny, marnost ze snažení v emigraci....je toho na jeden život až až. Původně jsem si myslel, že to napsal Škvorecký podle jejího vyprávění - zarazilo mě totiž, jak výborným stylem to je formulováno. Sám Škvorecký ale v závěru píše, že ji to nakonec nechal napsat samotnou, aby byl text co nejautentičtější. Tak to se skutečně povedlo a podle mě to jsou jedny z nejotevřenějších memoárů herce/herečky, jaké jsem kdy četl. Všechny ty historky, které Adina líčí z kulturního prostředí první republiky, jsou neotřelým světlem, vrženým na tuto tehdejší elitu, a naprosto zoufalé pokusy se prosadit v emigraci jsou zase osvětlením faktu, že ani kontakty v nové zemi nemusí pomoci, a že někdy je nutno třeba svoji kariéru zcela změnit. Obdivuju, jaký nadhled si paní Adina zachovala, když po tom všem se ještě dokáže tomu všemu, co prožila, zasmát.

14 15.04.2023

Je zajímavé, jaká se z toho Medvídka Pú stala legenda. Přitom je to dost ňouma a příliš inspirativní zdroj hrdinství to není. Ale naštěstí má vedle sebe Prasátko (četl jsem s krásným překladem, kde se nazýval Prasínek), které je ještě bojácnější. Ačkoliv si příběh moc nepamatuju, dal mi do života jeden dialog, který mě provází a který i v partnerském životě často připomínám a nebo mi prostě vytane v mnohých chvílích na mysli - to vždy v situaci, kdy jeden vidí sklenici poloplnou a druhý poloprázdnou. (Já jsem zastánce té poloplné.) Medvídek Pú stojí s Prasátkem pod velkým stromem a Prasátko říká: "Pú, já se bojím, že ten strom na nás spadne!! A Pú se moudře podívá nahoru do koruny stromu, zamyslí se řekne" "A co když nespadne?". To považuji za moudrost v tom smyslu, že je to dobrý návod pro řešení různých životních situací. Budeme-li se stále bát, že strom spadne, nikdy se do ničeho nepustíme a nikdy nic neuděláme. Tak alespoň v tom mě Pú zasáhl.

14 03.05.2022