annihilation komentáře u knih

Nemůžu si pomoct, ale spousta knížek, které se zabývají estetikou umění, se nedá číst. Snaha porozumět a především definovat umění je v současnosti naprosto nemožná. I přes tento fakt jde přeci jen solidně polemizovat nad tímto pojmem a snažit se najít nějaké přípustné východisko. Spousta statí je však nezáživná - a to proto, že nepřináší žádné nové myšlenky nebo se snaží o zoufalou filosofii, která nikam nevede. Jsou zde samozřejmě velmi zajímavé kapitoly, ale v celkovém měřítku je kniha průměrná.

3 18.01.2014

Kniha Viktora Fischla je velmi nevšedním počtením o všedním životě. Každého upoutá výrazný nápad, kdy se hlavní postava Josef chodí svěřovat jabloni se svými problémy a myšlenkami, dokonce od ní žádá rozhřešení. A právě i díky sepnutí s přírodou, kdy jako symbol člověka používá ovocný strom, se mu v této knize podařilo vysvětlit koloběh života, který se nezadržitelně blíží ke smrti. Opět klade důraz na lásku a snaží se jí - marně? - pochopit. Je to příběh o postupném smiřování se se sebou samým. Jediné, co čtenáře může odradit, je sáhodlouhé popisování příbuzných Josefa, avšak tyto nudnější pasáže zaniknou pod poetickou hloubkou autorova jemných sdělení.
"Cožpak není v životě nejkrásnější právě to, že můžeme snít?"

4 14.11.2013

Potřebujete-li dávku toho nejskvělejšího českého humoru, Saturnin je kniha přesně pro vás. Neumím si představit větší zábavu, než jakou poskytují úsměvné scény. Jediné nebezpečí tkví v tom, že budete vypadat jako blázni, jestli-že se začnete při čtení smát uprostřed přeplněného autobusu.

20 04.10.2013

Ruce Venušiny - velmi povedená sbírka, protože zachycuje průřez Seifertovo tvorbou. Něžné verše mamince, krásno ukryté v zákoutích Prahy, pocta básníkům a všem umělcům, láska - samozřejmě, láska, ale i depresivní tématika války, spousta bolesti a všudypřítomná smrt. Celý koloběh života ukryt do těch nejrozmanitějších veršů. Ani pošetilec by si nemohl přát od poezie víc.

\"A sbohem

K milionům veršů na světě
přidal jsem jen pár slok.
Nebyly o nic moudřejší než píseň cvrčků.
Už končím.

Nebyly to ani první šlápoty
v měsíčním prachu.
Jestliže však přece někdy zazářily,
nebylo to jejich světlo.
Miloval jsem tuto řeč.

A ta, když přinutí mlčící rty,
aby se zachvěly,
snadno přiměje milence k polibkům,
loudají-li se červánkovou zemí,
kde zapadá slunce pomaleji
než v tropech.

Poezie jde s námi od počátků.
Jako milování,
jako hlad, jako mor, jako válka.
Někdy byly mé verše pošetilé
až hanba.

Ale za to se neomlouvám.
Věřím, že hledat krásná slova
je lepší
než zabíjet a vraždit.\"

12 22.09.2013

Spousta filosofů, kteří se snaží rozebrat něčí dílo, pouze zaobalí jedno velké nic do rádoby chytrých slov a zabrání tak zrození jakékoliv nové myšlenky. Avšak Jan Patočka je pravým opakem tohoto běhu na místě. Snaží se v dílech slavného básníka najít a postupně rozebrat motivy, kterým běžně čtenář nevěnuje tolik pozornosti a tím vnáší do svých statí spoustu nových úvah. A co je navíc velmi krásné je, že je z jeho díla cítit obdiv a láska k Máchovu dílu, což pokládám za velkou přednost.

7 16.09.2013

Jack London ve svém románu přichází s myšlenkou, že fantaskní sny možná nejsou jen výplodem naší bujaré fantazie, ale vzpomínkami naší duše. Vypravěč knihy se nachází ve vězení, je odsouzený k trestu smrti a jediným únikem před bolestí se mu stane záměrné umrtvení těla a cestování do minulých životů. London zde odkrývá myšlenku dualismu a dostává se až na dřeň ideí o nesmrtelnosti duše. Vypravěč ve všech svých minulých životech objasňuje lidskou podstatu, jakýsi běh v kruhu. Kritizuje lidskou morálku, která se nikam za celá tisíciletí neposunula (ba možná naopak), zároveň ale vyzdvihuje sílu lásky, která je vůdčí energií ke všemu pokroku a něčím krásným, za co stojí žít. V románu zároveň upozorňuje na špatné poměry ve věznicích. Navíc velmi příjemně překvapí, jakým reálným způsobem vyjádřil postavu vypravěče - nejde o žádný archetyp kladného hrdiny, je to člověk v celé svojí přirozenosti - má své špatné stránky, ale i své kladné, spoustu emocí a pohnutek, které ho vedou a touhle pravdou si dokáže získat čtenáře na svou stranu, přát mu jeho smíření se smrtí ohraničené vírou v nekonečnost ducha.

20 02.09.2013

Nadčasový román skvěle popisuje lidskou hloupost. Jak daleko dospějí nesmyslné reality show a prapodivné soutěže, které nám televize předkládá? Něco podobného se vyskytuje už v románu nazvaném "Dlouhý pochod" a tato hrozba je podle mě víc než reálná. Opět z každé stránky čiší kritika lidské blbosti a oprávněný pesimismus ze stavu budoucnosti. Občas nevíte, jestli se smát nebo ne. To vše je samozřejmě podané velmi osobitým způsobem, kterému nechybí napětí, ironie, lehká přisprostlost a samozřejmě ten typický kingovský šarm. Ehm, tedy bachmanovský. Ale o tom více v předmluvě "Jak je důležité míti Bachmana." Tento druh humoru mě vždycky dostává do kolen.

12 21.08.2013

Četná sbírka Čapkových moudrých úvah určitě stojí za přečtení a za zamyšlení. Vysvětluje zde své postoje ke spoustě společenských témat, ukazuje jak chápe místní poměry, slova jako pesimismus či skepse, dále objasňuje svůj názor na amerikanismus, tradici a na komunismus. Právě kvůli stati "Proč nejsem komunistou" nesmělo být dílo dlouho vydávané. Když se nad tím ale zamyslíme (a i nad ostatními kapitolami), Karel Čapek svou dobu předběhl sedmimílovými kroky, protože úvahy jsou silně (a až smutně a nebezpečně) nadčasové a při pominutí konkrétnějších údajů se dají použít jako vysvětlení spousty současných problémů a postupného úpadku. Dříve bylo dílo zakázané, teď se číst smí, ale zajímalo by mě, kolik lidí to ještě dělá...

6 21.08.2013

Kuropění, to je kniha z toho nejkrásnějšího světa. Každé slovo někam vede, každá věta má smysl a hloubku. Viktor Fischl dokáže ve čtenáři rozvířit velkou spoustu krásných úvah. Navíc, jako trochu humorná osobitost, je příběh velmi zvláštně vsazen do dialogů mezi poněkud nostalgickým doktorem a jeho kohoutem, který je vždy plný optimismu: "Dnes je krásnější než včera, protože dnešek je a včerejšek už není". Jejich rozhovory jsou plné spousty úchvatných myšlenek, které jsou vám podávány dvěma naprosto odlišnými stranami, které se však nakonec vždy nějak dohodnou.
Některé knihy jdou velmi těžko popsat, je třeba je přečíst - a toto je jedna z nich. Dle mého uvážení jde o velmi krásné a křehké dílo plné moudrosti a zaslouží si vaší pozornost.

11 21.08.2013

Michal Ajvaz otevírá nevšední pohled do fantaskního světa, který je na dosah ruky. Celým příběhem jako by poukazoval na to, že náhoda může zcela přetvořit lidský život a jak málo stačí ke změně vnímání. Bravurně si pohrává se změnami v lidské mysli. Promísí depersonalizaci, fatální úzkost, psychedelické stavy, iluze, psychózy a dává tak možnost přemýšlet nad tím, jak vidíme svět kolem sebe včetně sebe sama. Proč právě takto? Díváme se bystře? Kam nás to celé zavede? A jak málo někdy stačí k tomu, aby se vytratilo kouzlo, které vdechlo našemu životu nový smysl?
Román je velmi napínavý, je plný nečekaných zvratů, je psán v mateřském jazyce (když pominu ty pasáže jazyka umělého) a plně ho využívá a navíc i přes svou mystičnost v mnoha detailech působí velmi reálně a lidsky. Ne každému se však tento styl psaní bude líbit; pokud ano, věřím, že z knihy čtenář vytěží spoustu nových směrů, kam se mohou ubírat jeho úvahy a to je přesně to, co od kvalitní literatury očekávám.

11 10.07.2013

Opravdu obdivuji Remarqua, který dokázal zasadit lidský příběh do tak nelidského prostředí. Popis dění v koncentračním táboře je tak reálný, že z něj čtenáři běhá mráz po zádech. Navíc jsou zde skvěle vykreslení jak křehcí vězni, tak i dozorci - kniha je propojením příběhu těchto dvou stran. Nechápete lhostejnost, se kterým je pácháno zlo na nevinných a vězňům na pokraji smrti přejete, aby si v sobě uchovali alespoň tu malou jiskru života. Nejhrůznější je ale fakt, že se tyto zločiny na lidech opravdu páchaly. I právě z tohoto důvodu bych toto dílo doporučila, přeci jen se v něm skrývá, dle mého názoru, stále otevřená hrozba příšerné nelidskosti.

19 27.05.2013

V knize se jistě cítit nádech tajemna, hlubokých myšlenek a mystické cesty poznání - takže něco, co prostupuje většinu Coelhových knih, ale zdá se mi, že je nedodělaná, napsaná jaksi po povrchu. Zprvu se rozvíjí slibný autobiografický příběh, který čtenáře přitáhne, navede na jakousi cestu, ale nikdy nedojde cíli.

6 15.05.2013

Opravdu tuto knihu napsala ta samá ruka jako úchvatné "Vyhoďme ho z kola ven"? Povídky nejsou zábavné, často v nich chybí nějaké rozuzlení nebo myšlenka, která rozvíří čtenářovy úvahy. Jediné, co oceňuji je upřímná nostalgie, která z nich čiší, ale to zjevně na sepsání dobrého díla nestačí...

5 14.05.2013

Remarque mě v této knize opět dokázal zasáhnout svým smyslem pro cit. Jsem naprosto okouzlená tím, jaký příběh byl schopný napsat a kolik emocí a krásných myšlenek do něj vtiskl. Dílo je krásným důkazem, že se o přátelství, lásce a smrti dá psát naprosto nekýčovitým způsobem a přitom hovořit pravdivě a rozechvět srdce.
Jde o jednu z těch krásných knih, ke kterým se člověk jednou bude rád vracet, protože je plná nesmrtelným myšlenek...

"Tu však jsem náhle viděl, že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem, a že ten druhý je šťastný protože jsem u něho. Když se to takhle řekne, zní to velmi prostě, ale když pak o tom člověk přemýšlí, je to obrovská věc, která vůbec nemá konce. Je to něco, co člověka může úplně roztrhat a změnit. Je to láska, a přece něco jiného. Něco, pro co lze žít. Pro lásku člověk žít nemůže. Ale pro člověka jistě!"

17 07.05.2013

Básně ve sbírce jako by snad pouze odkazovaly na její název - jejich motivy se nezadržitelně opírají o Lůnu, avšak často postrádají větší vnitřní hloubku; něco o co by se smysly čtenáře rozechvěly. Nejsem si jistá tím, jestli jde pouze o špatný výbor z díla, či Mácha svůj smysl pro poetičnost "vyčerpal" pouze na výtečný Máj.

Na popravišti

Noční kolem rozprostřel se klid;
na pahrbku vybledlá se míhá,
an ji polil bledé Lůny svit,
lebka jenž se nade kolem zdvíhá.
Krajina kol tichá, pustá, holá; -
v rybníce jen žába smutně volá.

Odevírá půlnoc hrobů klín,
kol a kolem jemné šepotání. -
Nad svým hrobem mnohý nyní stín
bloudí semo tamo v tichém lkání.
Mnohéto teď politá se třpýtí
mladá krev, kdy Lůna na ní svítí.

4 07.05.2013

Knih o umění je možné sehnat desítky, ale upřímně - kolik z nich vám něco řekne? Tato obsáhlá publikace příjemně ukazuje vývoj umění v čase, vyzdvihuje jeho vrcholné představitele a hlouběji rozebírá jejich jednotlivá díla. Řekla bych, že laika zasvětí do tajů barev a člověka, který má umění zájem, potěší spoustou zajímavostí a připomene důležitá fakta.

8 04.04.2013

Z pohledu člověka žijícího v jednadvacátém století se může Freudovo dílo zdát dost nadsazené. Když se ale zamyslíte nad tím, v jaké době ho psal a hlavně, že neměl k dispozici žádné přístroje ve spánkových laboratořích, je třeba před ním smeknout. Ač se ve spoustě věcí mýlí, nebo je dokonce pomíjí (např. lucidní snění), zajisté udává pro výzkum snů velmi zajímavý a pevný podklad, na kterém je možno stavět.
Knize se dá zajisté vytknout to, že mnoho dedukcí je nepodložených (jak už to tak u Freudových děl bývá, vychází hodně z psychologické intuice a čtenáři často spoustu věcí nevysvětluje přímo) a některé dokonce již vyvrácené, ale když přihlédneme k tomu, že je ve svém oboru průkopníkem, jde určitě o velmi naučnou publikaci, která se díky konkrétním příkladům snů a jejich vysvětlení stává čtivou i pro laiky.

6 04.04.2013

Připouštím to, že se dvanáctiletým čtenářkám líbí příběh o krásném upírovi, který se zamiluje do obyčejné holky (ne-li trochu neschopné), to se samozřejmě pochopit dá. Ale to, že se kniha stane fenoménem a po celém světě z ní šílí dívčí populace od věku jedenácti do x let, tomu nerozumím. Kniha je naivní, předvídatelná a uboze konstruovaná a jsem toho názoru, že je určená pouze pro dospívající slečny. Jestliže oslovuje starší čtenáře - nemohu si pomoct -musí být myšlenkově zaostalí.
Co mě ale zaráží nejvíc je povrchní způsob, kterým je celá sága napsaná. Knihy pro mladší lze přeci napsat v rámci možností kvalitně, lze do nich totiž otisknout nějaké hodnoty. Těch se ale Stmívání nedostalo. Opravdu mě překvapuje, jakým způsobem je zde odsunuta důležitost rodiny. Jediné, co tu má význam je podivný chtíč, který hlavní hrdinku táhne do nesmyslných situací. Jaké ponaučení si z takových knih mají lidé asi vzít?

11 04.04.2013

Wildeova próza mi vždy připadala úchvatná a proto jsem ráda, že jsem měla možnost zakusit od něj i něco z poezie. A ano, svého génia dokonale obhájil. V baladě vypravuje lidský příběh, do kterého umě vtiskl všechny své niterní pocity - lásku, samotu a především hlubokou neutuchající bolest. Ač se báseň váže k jeho konkrétnímu zážitku, dá se vyložit i na každou obtížnou životní situaci, čímž splňuje umělecké očekávání a stává se tak - jak tomu u kvalitní poezie bývá - lékem pro čtenářovu duši.

"A každý člověk na světě
svou lásku zabíjí,
ten vraždí hořkým pohledem
ten sladce opíjí,
zbabělec vraždí polibkem
muž mečem vraždí ji."

13 04.04.2013

Jsem si jistá, že jde o jednu z nejlepších Kingových knih vůbec. Stejně jako jeho velký vzor H. P. Lovecraft si pohrává se strachem z neznáma, ale předvádí ho naprosto jinak. Jeho neznámo zde vyvstává z nebezpečí ukrytých v člověku, z probouzení šílenství. Přiznávám se, že jsem se u žádné knihy nebála nikdy víc. Vyvolávala ve mně totiž představy o tom, jak málo stačí k překročení pomyslné čáry k pomatenosti mysli.
Opět jsem nucena obdivovat autorův nesmírný talent přirozeně mluvit o nadpřirozeném. Ač jsou jeho výmysly ryze fantaskní, podává je s takovou nenuceností, že jimi čtenáře pohltí natolik, až mu uvěří každé slovo. Tímto každého chtě nechtě mistrně začlení do příběhu a nechá ho prožít ho spolu s ubohou hlavní postavou.

19 04.04.2013