Anjin komentáře u knih

Obdobná stavba příběhu jako v předešlých dílech začíná být lehce únavná, stejně jako vnitřní myšlenkové pochody hlavního hrdiny (a jen další díly ukáží, zdali došlo skutečně k nějakému posunu, jak naznačoval konec). Změna prostředí však příběhu prospěla, stejně jako svižnější plynutí, proto hodnotím zatím nejlépe.

1 09.09.2021

Čtyři příběhy (prolog k prvním dvěma nepočítám), dva mě příliš neupoutaly (jde o první dva - Naga Sadow mi jako de facto hlavní postava příliš k srdci nepřirostl), dva se mi naopak líbily. To jsou dvě hvězdy, třetí přidávám jako skalní fanoušek, který si rád přečetl příběhy ze světa Hvězdných válek.

1 11.08.2021

Jako info o nepříliš známých režimech je to velmi dobré. Avšak je zde znát, že z autorského kolektivu napsal jednu kapitolu student, druhou pak doktorandka (což bylo snad možné v roce 2003, dnes už těžko). Naopak kapitoly o Pobaltí hodnotím převážně pozitivně.

Snad jen bych očekával menší zalíbení ve floskulích typických pro prvoplánové odmítání těchto režimů z hlediska nedostatku demokracie. Např. stále mě zaráží očekávání, že "demokratické" strany by se měli spojit proti "nepřátelům demokracie". Dalo by se to snad očekávat v Německu, kde nacisté skutečně představovali zjevné nebezpečí. Ale proč by se měli např. agrárníci spojovat se soc. demokraty, když v nich mohou vidět ještě větší nebezpečí než ve vojenské vládě?

Přiznávám autorů snahu propagovat výhody demokracie, ale buď by se to mělo dělat promyšleněji (opravdu ne označovat 5. francouzskou republiku za prezidentský systém), a nebo by se měli soustředit čistě na popis historie.

1 07.07.2021

Výběr homilií papeže Benedikta, který dle mého názoru velmi dobře shrnuje základní body jeho myšlení, teologie a témat pontifikátu. Lze jen litovat, že jim veřejnost (do značné míry i ta katolická) nevěnovala větší pozornost.

1 17.04.2021

Režim Stavovského státu není u nás úplně neznámý, často bývá skloňován jako případ tzv. tradicionalistické diktatury (zpravidla s Frankem a Salazarem), v dnešní době snad už méně jako tzv. austrofašismus (s kterýmžto pojmem se autor rovněž v závěru vypořádává, byť musím uznat, že velmi decentně, já bych se ho nebál označit za levičácký a idiotský). Vesměs jsou to ale pouze pasáže, které se ho snaží právě zasadit do určité taxonomie nedemokratických a autoritativních režimů, přičemž nic moc konkrétního se z nich nedozvíte, potažmo je najdeme v souhrnných pracích o 30. letech a nástupu nacismu. V této souvislosti nelze nezmínit sira Winstona Churchilla, v jehož pamětech (I. díl) se o Dolfußovi před cca 10 lety poprvé dozvěděla i moje maličkost. Je to asi dílo, ze kterého se o něm může nejsnáze dozvědět průměrný člověk.

Martin Jeřábek se s tím rozhodl něco udělat, a napsal určitou syntézu, která se snaží stručně, při tom však celistvě, zprostředkovat povědomí o tom, co to ten rakouský stavovský stát byl. Člověk, který se o dobovou problematiku zajímá, zde asi najde mnoho toho, co už ví, ale toto nepříliš dlouhé dílko může tyto informace vhodně pospojovat a nabídnout pohled z jiných aspektů.

Nesouhlasím s názorem, že Jeřábek čerpal zejména z konzervativních autorů a jeho kniha Dolfußovi fandí. Tedy, to asi ano, ale je z ní rovněž zřejmé, že odstranění demokracie nepovažuje za pozitivní a o sociální demokracii zde píše vesměs v dobrém. Ale samozřejmě akcentuje i boj o nezávislé Rakousko, boj Dolfußův, se kterým pochopitelně sympatizuje. Spíše se tedy jeví, že se snaží o důslednou nestrannost.

Pár výtek by se samozřejmě našlo, ale ty nejsou zas tak podstatné. Až na jednu. Autor bohužel pokračuje v negativním trendu zjednodušování jazyka, a místo klasického "ß" používá "ss".

1 15.02.2021

Jako ve všech podobných sbornících nestejná kvalita jednotlivých příspěvků. Zatímco např. první kapitola je tak trochu ve stylu "Ježíš, první socialista", Třeštíkova kapitola je pro změnu až příliš "třeštíkovská", vysoce lze hodnotit zejména nejdelší kapitoly z pera pánů Müllera a Sousedíka (což nepřekvapuje).

1 19.12.2020

Tak tohle se moc nepovedlo. Zápletka je v celé své překombinovanosti až překvapivě banální. To by ani vadit nemuselo, kdyby zcela očividně depresivní hlavní postava ji nezaobalila do dialekticky vznosného odůvodnění, proč vlastně nic neudělat (přičemž mnohem více zde možná zapůsobil vliv jedné zástupkyně něžného pohlaví - přinejmenším by to bylo logické, ale o tom autor mlčí). Navíc Leon se rozhodne řešit své problémy vskutku postmoderním způsobem - stát se sobcem. Ne, tohle opravdu nebyl pěkný přírůstek do této řady a to jak příběhem, tak charaktery (z nichž nejlepší je Radinos a komorník Nikolaos, jež ovšem spíš hrají roli Leonovi stafáže, zapomeňte na Petronu z Ebenové loutny), které mají být asi vesměs kladní, ale ve skutečnosti jsou otravné. Každopádně, pro další případy by bylo dobré, pokud autor Leona trochu polidští. Dalšímu dílu dám ještě určitě šanci, ale když se to nezlepší...

1 24.06.2020

Je hezké, že si můžeme přečíst natolik základní japonské dílo. Je rovněž hezké, že p. Fiala se tolik snaží o zprostředkování původní. To je ale také v posledku největší slabina, protože v jeho lingvistickém zaujetí je extrémně obtížné si udržet přehled o kom se to zrovna mluví (jestli jde boha rákosových planin nebo velkého zuřícího boha z rákosových planin). Osobně bych se tedy nebránil používání sinojaponských jmen (alespoň tak, jak to je u císařů).

1 18.06.2020

Dlouhou cestu urazili Křižáci, a my spolu s nimi, přičemž jak vidno, ne každý, kdo s nimi začínal, tak jako z nich, tu cestu dokázal dokončit. Pročež myslím, že si tento díl, ale i celá série, zasluhují závěrečné zhodnocení.

Často je jim dáváno k tíži, že autorka si, zejména s postupujícím příběhem, historii upravuje podle sebe. A to nikoli pouze v jednotlivostech, jak to bývá u dnešních historických románů zvykem, byť úplně se tomu vyhne jen nemnohý autor, viz všudypřítomné poznámky autora, ale poměrně drsným způsobem. Nemohu jí to však zazlívat, protože jednak je otázka, k jakým zdrojům se dostala a jednak nemyslím, že je to na škodu nosné konstrukci celé epopeje. Protože tohle, není tak ani román o Křížové výpravě, jako spíš o lidech. O lidech, kteří se dostali, kteří se dostali do značně extrémních podmínek, přičemž Křížová výprava, co výprava, i jen pěší pouť, by byla dost drsný zážitek i pro dnešního člověka, natož pro člověka středověkého, který byl přeci jen silně srostlý s rodnou hroudou (v ději to jasně ukazují naši polští rytíři).

Navíc, celý děj je vlastně průřezem společnosti a zároveň je značně nadčasový, neboť jsem hluboce přesvědčen, že lidé jsou stále stejní a situace, jimiž se kniha jen hemží, ve kterých se setkáváme s ustavičným lidským hašteřením, lakotou, falší ale také ušlechtilejšími pohnutkami, jako například statečností, schopností sebeobětování nebo hlubokou vírou, se dějí i dnes a denně. Ve zkratce, je to o tom, jací lidé jsou, byli a budou.

Na závěr, a souvisí to s výše napsaným, nemohu než vyzdvihnout práci s charaktery, na kterých celé dílo stojí. Zde se autorka naopak věrně drží toho, co je o historických postavách známo. Byť s nimi někdy pracuje dosti zajímavým způsobem. Mě například trochu mrzí, že víc prostoru nedostal Raymond, který ano, sice objektivně zůstal mezi Křižáckými vůdci jako ten méně úspěšný (i když, skutečně?) a přeci nebyl nikoli nejhorší (ba naopak). Naproti tomu, mizerové jakou Bohemund nebo ten normanský kaplan se potlučou všude. Pozoruhodné je Kossakové zaměření na Lotrinčany, přičemž se zejména Godfriedem pracuje dosti originálně. Zatímco současná historiografie (zatímco v době, kdy to psala, musel ještě přežívat jeho hrdinská gloriola z 19. století) má za to, že mezi vůdci byl spíše v pozadí, a do popředí se dostal až v závěru výpravy, zkrátka byl na správném místě ve správný čas, přičemž se uměl chytit příležitosti, tady je z něj udělaná v podstatě bezradná tragická postava, která je ničena sama sebou.

1 11.02.2020

Poměrně přesné postižení problému Jana Husa. Jistě je to krátké, navíc v podstatě přepis přednášky, takže je to logicky dosti zkratkovité, ale jako kvalitní úvod, jak ostatně píše redaktor, je to více než dostačující.

1 31.01.2020

Zajisté je zde mnoho zajímavých postřehů, mnoho i trefných. Autor nepochybně pronikl do Japonska poměrně hluboko. Domnívám se však, že ne tak hluboko, jak si sám myslel a že mnoho jeho vývodů je spíš důsledkem jeho vlastních názorů. Autoritativnost, s níž činí výroky o určitých aspektech Japonska, a nepřítomnost pokory, s níž by měl člověk k Japonsku přistupovat, mě v tom jen utvrzuje. Například píše o gumě, že je to něco zcela nejaponského, přičemž zcela pomíjí japonskou pečlivost, v čemž jim guma pomáhá, a pro to je tam, zejména u studentů, velmi oblíbená. Také jeho sexuální přirovnání jsou poněkud utkvělé a nevhodné.

1 17.01.2020

Precizní práce a podnětná práce, u které mám pouze pocit, že se trochu minula názvem. Nejprve je zde naformulován pojem suverenity a výjimečného stavu, aby v další části oponoval svým názorovým oponentům (např. Kelsenovi). Trochu jsem zmaten z třetí kapitoly, u které si nejsem jistý, zda Schmitt s politickou teologií jako takovou souhlasí, nebo nikoli. Kapitola čtvrtá je ovšem nejlepší, nekompromisně zde demaskuje liberální politiku a dokazuje nutnost suverenity, byť já, na rozdíl od něj ji nechápu v Hobbesově duchu.

1 27.12.2019

Není to žádný rozmáchlý děj ani komplexní vyprávění. Celá kniha v podstatě stojí na charakterem, které sice nejsou nijak zvlášť oblíbené, ale čtenář se s nimi může jakž takž identifikovat a projít s nimi onou pohnutou dobou. Což, myslím, na knihu takovéhle délky je dobrý výkon.

1 29.10.2019

Je znát, že to nepsal profesionální historik, ale o to víc lze ocenit skutečnou nestrannost, jíž se autor, který sice píše o dost možná nejtemnější kapitole japonských dějin, ale na němž je také znát, že má Japonsko rád. Stejně jako lze ocenit znalost problematiky i čtivý styl. Samozřejmě, jsou tu místa, která autor vytáhl do popředí na úkor jiných, třeba bitvu v Leytském zálivu, ale to je asi u knihy tohoto rozsahu pochopitelné. Navíc, je třeba podotknout, že je zde snaha to zasadit do celkového rámce japonských dějin od druhé poloviny 19. století do konce války. Jedná se tak o ojedinělou knihu o moderních japonských dějinách v češtině. A nakonec, v příloze najdete i ústavu Meji (stejně jako ústavu současnou), kterou si také v češtině jen tak nepřečtete.

1 23.10.2019

Dlouho jsem uvažoval, a nemohu dát více. Autorka má nepochybně Johančin život nastudovaný. Ale stejně tak je nepochybné, že celistvé znalosti středověku, která by mohla získat soustavnou četbou profesionálních historiků, postrádá. Pravda, najdeme zde jeden, dva odkazy na Dubyho nebo Huizingu, jakožto je zde notně čerpání i z díla asi největší odbornice na Johanku, Pernodovou. Avšak tyto kvalitní zdroje jsou mixovány odkazy na autorky druhořadého ražení feministické provenience a vlastními výklady Bible, kterýžto koktejl je dochucení jakýmsi výběrem z nejrůznějších uměleckých děl, která ukazovala Johanku na stopadesát různých způsobů.
Výsledkem je tak vskutku postmoderní obraz Johanky, který je sám prošpikován psychoanalytickými kecy a ahistorickým feminismem, jenž ji ukazuje jako samolibou dívku, jejíž význam tkví spíše ve vzpouře proti patriarchátu. V podstatě tak jasně ukazuje nemožnost pojmout tuto osobnost jinak, než plně v jejím "posláním vyvolené", kterému ona sama upřímně věřila, stejně jako její okolí. Ne, do seriózní vědecké práce nepatří neustále útoky na "krvelačnou církev", mysoginii a zdůrazňování seděl jako falického symbolů.
A přece, zejména ve druhé části knihy se dostane i na onen druhý obraz Johanky. Jako kdyby ve snaze zobrazit ji jako oběť, nemohla autorka jinak, a uchýlila se ke klasickému pojetí, byť samozřejmě náležitě aktualizované odkazy na Bessona.
Výsledek je tedy více než co jiného značně nejednoznačný a rozporuplný. Ukázat Johanku jako ženu s chybami, jako máme i my ostatní samozřejmě není špatně, ale nesmělo by se to dít za usilovné snahy o křečovitou redefinici jejího obrazu (byť připouštím, že je to plně v nástupnictvi jiných, viz např. citovaného Brechta).

1 22.08.2019

Jsem opravdu velice rád, že ke knize je připojený doslov překladatele, protože téměř se vším, co je v něm uvedeno, se plně ztotožňuji. Ano, vůči Ferdinandovi má nejen Česká, byť ta to ještě více zhoršuje svým často primitivním anti-Habsburským laděním, ale historiografie obecně velký dluh. Autor se to snaží napravit, a za to mu náleží velké díky. Ale naneštěstí, ani toto obrovské pozitivum nedokáže vyvážit to, že biografie tohoto panovníka prostě měla být na víc, než nějakých 240 stranách. A nejde jen o zanedbání Uher a Zemí koruny České na úkor Rakous a říše. I situace v těchto územích, stejně jako konec konců i vztah s Karlem, což má být asi nakonec hlavní téma knihy, by se daly vytěžit víc. Byť samozřejmě nelze zapomínat ani na to, že starší sestra této knihy, která je právě o Karlu V., a která toto dílo do jisté míry doplňuje, u nás bohužel nevyšla.

1 27.07.2019

Nikoli jedna z největších a nejobsáhlejších knih o revolucích, protože skutečně nejde jen o tu jednu, které je ale pochopitelně věnováno nejvíce prostoru, ale rozhodně jedna z nejprozíravějších. Autor zde precizně analyzuje myšlenkové posuny a ideové podhoubí, jež vedli k tomu, k čemu vedli. Mimo jiné tak kreslí zřetelnou rudou nit, táhnoucí se od reformace, Slavné revoluce, Americké a Francouzské, což si dnes dovolí jen málokdo.

1 20.07.2019

,,Obě vyprávění mají v sobě temná božstva, jež podezírám z toho, že se vynořila z hlubokých zákoutí Robovi mysli." Já bych řekl, nejen ty dvě. Ale pěkně popořádku.

Les mytág byl nový (alespoň pro mě), neotřelý příběh, ze kterého ten les opravdu vystupoval jako by byl živý. Lavondyss šel o krůček dál, a přestože se odvažuji tvrdit, že příběhově za prvním dílem o zaostává, i on vyvolává neopakovatelnou (a o poznání temnější) atmosféru, která si umně zahrává s mýty, jež jsou nám nějakým způsobem povědomé.

Les kostí je sbírka. Na ní oceňuji povídku hlavní, jež se vrací k Lesu mytág a poodhaluje kousek hlavního příběhu. Jako celek... je to až příliš temné a depresivní. Až příliš pohanských bůžků a božstev, které až příliš často do svých osidel lapí bezmocné protagonisty, až začínám mít pochybnosti, zda-li nelapili i autora. Celkem zajímavý je Trnatec, a koneckonců také Infantom, ale zejména díky odlišnému stylu.

1 12.06.2019

Chvílemi jsem přemýšlel, jestli autor opravdu jenom chce co nejlépe předat teoretický podklad ideologie multikulturalismu, nebo ji sám věří. Došel jsem k druhému. Pokud by snad šlo o první, dalo by se to pochopit. Pokud by si autor zachoval určitý odstup, a popisoval, jak se kde k multikulturalismu staví a kdo na to má jaký názor, nedala by se knize upřít jistá kvalita. Ale ono jde především o ideologické dílo, které nám stopadesátkrát předkládá v podstatě stejné, byť s malými obměnami, vizi autorova vysněného světa. Ohavná je zejména kapitola začínající Youngovou, která obsahuje neomarxistickou ideologii toho nejtvrdšího kalibru. Proto, obrácení tolkienovského "Hezký je ten, kdo hezky koná." nemohu dát nic jiného.

O tom, že Karel IV. vytvořil nový korunovační řád, je malá zmínka snad v každé knize, která se týká jeho života. V těch lepších se dočteme i to, že byl inspirován francouzským vzorem. Ale co ten řád obsahuje konkrétně? Jaký byl přesný postup v průběhu korunovace? To jsem už dlouho hledal, a tato kniha mi to konečně nabídla, ve větším formátu, než jsem čekal. Je ovšem třeba poznamenat, že jako úvod do problematiky to není úplně vhodné, spíše rozšiřuje informace získané v jiných medievistických knihách.

1 09.05.2019