alef komentáře u knih

Hodně emotivní filozofie. Nietzsche přichází s myšlenkou svobodného a ničím neomezovaného života, ale pozor! ... také s tím spojenou zodpovědností lidí, kteří by si takový způsob života zvolili!

Podle Nietzscheho by si každý člověk svůj život měl umět protrpět sám za sebe, jen to ho může posílit :-).

Nietzsche byl ovlivněn Darwinovou teorií, uznával myšlenku silného jedince, zdatného
fyzicky i duševně ... pak jsou všechny životní nástrahy, které člověk překoná pozitivní, člověka posílí, naopak sdílení utrpení s ostatními lidmi šíří vše špatné a jen utrpení prohlubuje:

„Pomoz si sám: pak ti pomůže kdekdo. Princip lásky k bližnímu.“

15 13.08.2015

Začnu od začátku – první díl knihy mě dá se říci okouzlil :-) … krásné zpracování knihy, obrázky, zajímavý lehce plynoucí příběh, dokonalé odpočinkové čtení, a zajímavý otevřený konec, dávající prostor pro vlastní fantazii … takže jsem trochu váhala, zda pokračovat s dvojkou, ale jak už jsem u dvojky napsala, když prostě víte, že existuje pokračování, zvědavost mi nedala, … a musím říct, že ani nezklamala, jiné ilustrace /opět krásné/, stejně plynoucí příběh z atraktivního prostředí /zajímavé postřehy - příjemné čtení/ … a konec … jiný než bych si ve své fantazii představila já, přesto nezklamal … příběh se prostě uzavřel … tak, jak si to autor přál … a tak mně nezbylo, než dát opět vysoké hodnocení.
Moje váhání s tímto pokračováním bylo trochu větší než u dvojky … jak jsem řekla, příběh se uzavřel ... a podle mě tak měl i zůstat … trojce bych dala místo přídavku „splněno“ přídavek „navíc“ – kouzlo, spočívající v objevování pestrosti příběhů hlavních hrdinů, epizod z jejich životů, zajímavých prostředí ... vyprchalo, … zůstaly jen formy - ilustrace a melodie, … objevování zmizelo … a nový příběh, který se rozvinul, … to kouzlo prostě ztratil.

15 01.07.2015

Jak bylo napsáno v komentáři níže (Atuin), ... procházky antikou miluju a tohle byla opravdu procházka příjemná :-).

Krásný příběh o šťastném dětství a méně šťastném dospívání, ... o nadání, úspěchu a pak ... na vrcholu slávy přichází Augustův trest ... za navádění k sexuálním orgiím :-)... jj verše ze sbírky Umění milovat byly oficiální příčinou Ovidiova vyhnanství - prý byly demoralizující a měly neblahý vliv na společnost...

... skutečné okolnosti a příčiny jsou však nejasné a dodnes jsou nerozluštitelným tajemstvím.

15 04.06.2015

Autor se nejenom v této knize, ale ve své práci obecně, věnuje výzkumu primátů – i primáti (tedy nejenom člověk!) jsou schopní vykazovat soucit a empatii, dělí se o potravu, a tak můžeme říci, že se chovají „morálně“ – ano, je to tak, altruismus je jev, mezi živočichy, celkem rozšířený :-).

De Waal je kritikem Richarda Dawkinse a jeho teorie o „sobeckosti našich genů“, říká, že takovým „drsným principem nelze vysvětlil zájem o druhé a laskavost“, resp. říká, že mravní chování nemůžeme posuzovat podle toho, jaké budou jeho následky (jak to dělají naše „sobecké geny“), ale podle toho, jaký je úmysl, který nás k danému chování vede, tedy musíme posuzovat: „úmyslné a neúmyslné důsledky“, posuzovat „chování sloužící mně samotnému a sloužící jiným“, posuzovat „mezi tím, co říkáme, a tím, co míníme, nebo mezi omylem a předstíraným omylem“.

Knihu doporučuji těm, koho zajímá proč se někdy chováme nesobecky :-) … a zároveň doporučuji přečíst si také knihu Richarda Dawkinse „Sobecký gen“, aby jste mohli posoudit pro a proti každý sám za sebe :-).

15 25.05.2015

Příběhy jsou to rozhodně zajímavé, skvělý byl nápad čerpat náměty z historických informací o nepříliš známých (nebo řekněme, většinou spíš neznámých) zločincích (bandita, podvodník, pirátka, ...) na které dějiny zapomněly...
... zajímavé je také zpracování, které se pohybuje někde na hranici mezi literaturou a filozofií.

Přesto se bráním dát víc než 3* ... proč? Protože většina příběhů se vlastně odehrávala v prostředí, o kterém můžu říct jen, že mě vůbec nenadchlo, (alespoň pro mě) prostředí naprosto nezajímavém (nečtu ani kovbojky, ani knížky o pirátech a banditech :-) ... a tak, ač se jedná o knihu napsanou skvělým vypravěčem Borgesem, tři * budou muset stačit :-).

15 14.05.2015

Jako některé z komentářů níže, ani já se nevyhnu srovnání s již přečtenými knihami autorky (Věčnou Ambrou a Robertem a Arabelou).

Věčná Ambra - od této autorky první přečtená - pro mě krásně vysněný, strhující příběh, který nás zavede do epicentra morem zamořeného a hořícího Londýna, na tomto pozadí si můžeme vychutnat příběh o "úspěchu" chudé dcery hostinského, která se z venkova dostane do Londýna a nakonec se stane milenkou anglického krále - prostě romantický příběh (á la Angelika), který, čtený v tu správnou chvíli, mě jednoznačně nutí dát 5*.
Robert a Arabela - (druhá přečtená) - nevím jak jinak to nazvat, než pornografickou splácaninou - prostě odpad!
Po delší době jsem opět sáhla po knize od této autorky - teď se již dostávám k Poutníkům - komentáře slibovaly příběh o několik tříd lepších než knihy předešlé. Bohužel! Pokud knihu budu srovnávat s odpadem typu Robert a Arabela, ano, jednoznačně je tato kniha o několik tříd výš (řekněme o 2 ... proto 2*), ovšem jinak mé očekáváni nesplnila. Možná částečně zvoleným tématem - zlatokopecká historie obecně není pro mě zrovna oblíbené téma, ovšem pokud by román byl (bylo napsáno již níže - "Rup") více historický popřípadě dobrodružný, určitě by mě zaujal, bohužel ale nebyl ani jedno a bohužel nebyl ani (jak opět píše "Rup" - je to škoda) ani extra romantický. K 2* nemám co přidat.

A tak pro mě Kathleen Winsorová zůstane spisovatelkou romantické Věčné Ambry.

15 12.02.2015

Gorgiás je asi všeobecně známý jako totální skeptik, jak jinak by jste si vysvětlili jeho slavné výroky?
"nic není"
"je-li něco, nemůže to člověk poznat"
"nelze-li to poznat, nelze to bližnímu sdělit a jemu vyložit"

No a Gorgiás k těmto výrokům zformuloval důkazy a ... stal se zakladatelem rétoriky :-).
Třeba Platón, i když s jeho filozofií nesouhlasil, spíš než za sofistu, pokládal ho za dobrého rétora.

Autor téhle knížky se pak snaží najít odpověď na otázku: Čím je pro Gorgiu jazyk, resp. řeč? Jak chápal řeč Gorgiás, učitel rétoriky, který byl přesvědčený, že poznání je neexistující a nesdělitelné? ... a to vše v době, kdy logos (chápaný jako rozum, nebo také "slovo"), je absolutní základ řeckého myšlení.

"...řeč jest totiž něco mezi nejsoucími věcmi a nejsoucími myšlenkami, něco, co je možno zapsat a později přečíst, co má zároveň tělo a duši ..." tak chápe Gorgiovu pozici autor téhle knihy ...

"... podstata světa je prchavá a vzpírá se pevným logickým zákonům a bytí pro Gorgiu není totožné s myšlením ... bez ohledu na to, co vlastně sdělujeme, ... zůstává fakt řeči samé", ... snad jediné věci, kterou Gorgiás nikdy nezpochybnil. O řeči můžeme díky tomu psát teoretická pojednání spíše než o fyzikálních objektech: "Pravou tvář světa, byť nepoznatelnou, lze přesto alespoň na pomíjivý okamžik "zahlédnout", a to nejlépe opět prostřednictvím řeči."

14 22.11.2016

Tahle kniha je vlastně taková velká diskuze o multikulturalismu ... resp. o způsobu sdílení světa v němž žijí navzájem značně odlišní lidé :-) ... Fay požaduje v sociálních vědách nový přístup, protože ten původní, kdy vzorem byly přírodní vědy, už nefunguje (přírodní vědy svou pozici ztratily díky jejich zneužívání vládami, průmyslem, ...

Žijeme-li já a příslušníci mé skupiny svým příznačným způsobem, jak by jsme mohli poznat lidi v jiných skupinách, žijící a myslící svým vlastním způsobem? Fay zkoumá tuhle otázku do hloubky a zamýšlí se nad ní z různých úhlů pohledu, jen namátkou a příkladem:

... "chceme-li někoho znát, musíme jím být?" ... je to tedy tak, že pouze lidé mně hodně podobní mohou mít mně podobné zkušenosti, můžou mi rozumět jen lidé jako jsem já? ... nesetkal se snad každý z nás s tím, že pochopit význam určité zkušenosti může být snazší pro lidi, kteří nejsou někým, kdo ji měl, protože mají odstup nutný k zhodnocení ...

... "žijeme příběhy, nebo je pouze vyprávíme?" ... lidský život je zformován do příběhu, ještě než se ho pokusíme "převyprávět" ... každý máme svůj příběh napsaný v DNA ... "příběhy jsou nejen o životě, ale ... i v něm" :-)

... "můžeme jiným rozumět objektivně?" ... největší překážkou přizpůsobování myšlenek realitě jsou zkreslení, ... jež má na svědomí právě naše mysl :-)

Fay v téhle knížce ukazuje na to, jak je běžně a hojně zdůrazňovaná rozdílnost: já/jiný, naše kultura/jejich, stejnost/jinakost, sebepoznání/znalost jiných, přítomnost/minulost, význam/příčina, vyprávěné příběhy/žité příběhy ...

... říká, že dnes je doba skepticismu – pokud jde o pravdu, objektivitu, poznání – a může se zvrhnout až v cynismus – co se považuje za vědění jsou jen vnucené představy politicky mocných ...

A důsledky? ... ústup společenskosti člověka, lpění na hodnotách vlastní perspektivy, atp. ...

A řešení? ... rozdíly nepojímat jako absolutní, protože všechny naše lidské problémy ač se jeví navzájem „jiné“, ve skutečnosti jsou spolu hluboce propojeny :-).

14 31.10.2016

Na světě jsme jen díky druhým a jen díky druhým nebo lépe řečeno - ve vztahu k druhým - má náš život smysl. Pro etiku je tedy právě vztah k druhému jednou z nejvyšších mravních hodnot. Není to ale rovnoměrný vztah, jsme odpovědni za druhého nezávisle na tom, zda je tato odpovědnost opětována. A možná, že právě tahle odpovědnost je důvodem, proč lidé neustále hledají odpovědi na otázky „dobra“ a „zla“, proč hledají nějaký, řekněme obecně platný, význam těchto slov.

Podle Roberta Spaemanna si jsou morální představy různých epoch a kultur nápadně podobné, dokonce mnohem víc, než bychom si mysleli. Můžeme nalézt určité univerzální hodnoty napříč kulturami.

„Ve všech kulturách mají rodiče povinnost vůči svým dětem a děti vůči rodičům, všude je vděčnost považována za „dobrou“, všude se pohrdá lakomstvím a ctí se velkomyslnost …“ .

Všechny tyto příklady jsou o tom nejzákladnějším vztahu „já“ a „ty“, proto je místo, kde bychom měli hledat nějaké univerzální hodnoty, právě v tomto vztahu.

Řekněme, že tyto hodnoty jsou univerzální, ve smyslu uznávané ve většině kultur. Přesto se tu vynořuje otázka - po důvodu, proč jsou nebo nejsou lidmi dodržovány? Otázka osobního rozhodnutí, „proč“ se člověk rozhodne určité normy dodržovat. Přirozeností každého člověka je přeci dělat to, co se mu zamlouvá, kde vidí svůj osobní zájem. Spaemann se domnívá, že je to proto, že v člověku existují popudy různého druhu a člověk si sám sobě vnitřně argumentuje „pro a proti“, tzn. argumentuje jedny proti druhým a v pozadí této argumentace jsou ty nejniternější popudy, morální podněty, které máme každý v sobě. Tím univerzálním, nebo základním podnětem, pak je svědomí.

„Ten, kdo jedná podle svého svědomí, tomu se zamlouvá jednat podle svého svědomí. A ten, kdo se řídí určitými morálními normami, tomu se zamlouvá činit právě to.“

Univerzální, nebo základní hodnoty bychom tedy měli, každý z nás, hledat sami v sobě, „vyslechnout“ své svědomí a rozhodnout se, zda žít podle norem společnosti, podle toho, co uznává za „dobré a špatné“, s vědomím, že tyto hodnoty mohou být značně relativní, nebo se řídit „vyšším“ významem „dobré a špatné“, který nám poskytuje jen a jen naše svědomí.

14 26.09.2016

Jak popsat problém o který Millovi jde? Omezování svobody jednat (bránění, donucování, kontrola) je vnímáno jako něco negativního, jenže, život bez jakýchkoli omezení individuální svobody by stál za nic, protože při bezvládí by někteří obrátili svou svobodu proti jiným, aby z toho těžili.
Problém, který se před námi objevuje zní: Na základě čeho stanovíme, kdy je omezení individuální svobody morálně ospravedlnitelné a kdy ne?

Mill svobodu považoval za nejvyšší hodnotu a hlavní lidskou potřebu. Podle něj je tedy zcela nelegitimní jakýkoliv společenský tlak na jedince, a zásadní je možnost vybrat si sami takový způsob života jaký chceme a uznáme za vhodný. Hájí to, že každý máme určitou sféru života do které by druzí (společnost, stát) neměli zasahovat (neměli ji kontrolovat nebo jakkoliv omezovat) - a mluvíme tu o čistě soukromém jednání a praktikách, které nemají žádný vliv na druhé, ale i o jednání a praktikách, které se sice týkají jiných, ale nikoho nepoškozují nebo předvídatelně neohrožují. Mill považuje za naprosto nepřijatelné omezení něčí svobody proti jeho vůli z důvodu, že takové omezení je pro jeho vlastní dobro, i když přímo nepoškozuje druhé, tedy i když si myslíme, že něčí jednání je i pro něho samotného špatné, jediné co jsme morálně oprávněni je přesvědčovat ho a diskutovat s ním, v žádném případě ne omezovat jeho svobodu rozhodování :-). Podle Milla bychom tedyměli mít individuální svobodu věřit a cítit co a jak chceme, vyjadřovat, co chceme a dělat si sami se sebou, co chceme :-).

14 26.09.2016

A tak jsem, po úspěchu jedničky, koupila synovi dvojku ... a sama se na ni taky těšila :-).

14 19.10.2015

Nedočteno.

Pokud k této knížce přistoupíme jako k oddychovému čtení na dovolenou, lze říci jediné - pěkný poutavý příběh - psaný jednoduchým, přímým a nekonfliktním způsobem, letní čtení, které plyne a vy se rádi necháte unášet dějem se zajímavým námětem ...

... ale nečekejte příběh osobního rozvoje, ... tady jde o trochu něco jiného, ... chce nám spíš ukázat jak moc a proč jsme se odcizili přírodě ... a sami sobě ... a z toho jde spíš mráz po zádech ...

14 21.07.2015

Neodolala jsem a hned jak jsem dočetla Mosty přes propast času, vrhla jsem se na pokračování, prostě jsem chtěla vědět, jak to paní Vaňková vymyslela a jak vše dopadne.

Tak se nám to trochu zamotalo … Tareni jsou postupně Juanové, Diegové, … pak zas Hansové, a teď tu máme Toníky a spol. … musím říct, že jsem se v té změti jmen začala poněkud ztrácet … a tak mi nezbylo než je pustit z hlavy a nechat vše plynout, … držela jsem se toho, co je pro naše adalany-pozemšťany, tak prosté – jména nejsou důležitá, ale to, co je uvnitř :-).

I v tomto pokračování se setkáváme s trochu zvláštním žánrem dobrodružné historicko-romantické sci-fi, v Mostech ... jsem si na něj zvykla, a tak mě teď už nic nerozptylovalo – proto jsem se v klidu mohla přesunout do času čarodějů – a být svědkem nesmyslných válek a nedorozumění ve jménu Boha, pak do jižních Čech k pánům z Rožmberka a do Prahy plné alchymistů a magie – a záhadné události na sebe nenechaly dlouho čekat – a tak konečně znám historii létajících košťat :-)… a tam někde v dálce, až na obzoru, tam „problikává“ naděje – pro nás a budoucí generace :-).

14 10.06.2015

Tahle knížka mně původně zaujala v knihkupectví svou obálkou a protože jsem sháněla něco pro syna, tak jsem ji otevřela a prolistovala ... hned mě taky zaujala grafická úprava - komiksové obrázky i písmo mě nadchly ... ještě než jsem ji darovala, stihla jsem ji jeden večer rychle přečíst a musím říct, že mě zaujala i po obsahové stránce - prostě mě bavila :-) ... a hlavně .... ani syn si nestěžoval ... takže ... kupujeme další díl :-).

14 26.05.2015

"Pracují na opačných stranách stejné hory ... a každý svými vlastními názory".
Klíčovou otázkou je lidská přirozenost ... "co můžeme označovat jako společnou lidskou přirozenost, díky níž se můžeme navzájem identifikovat jako lidské bytosti?".

Na jedné straně hory tedy máme pana Chomského, pracujícího s instinkty a vrozenými strukturami a na druhé straně kopce pana Foulcaulta pracujícího se sociálními konstrukcemi přirozenosti, kdy tu máme instituce (které si člověk vytvořil) a které pouze zdánlivě šíří vědění, protože jsou vytvořeny k tomu, aby udržely u moci ... takže podle Foulcaulta někteří filozofové, jako např. lingvističtí behavioristé (Chomský), subjektu nepřipisují téměř žádnou tvořivost, ... podle Chomského má člověk tento vysoce organizovaný soubor schopností vrozený (jsou to instinktivní znalosti, které následně umožňují odvodit si ty komplexní a velmi složité, a tento instinkt je základní složkou lidské přirozenosti), ...podle Foulcaulta je tak ale člověk považován za jakýsi „povrch, na němž se postupně setkaly informace, jež si postupně pospojoval“ ... lidská přirozenost v něm tedy vyvolává určité pochybnosti, podle něj sehrála v dějinách vědění jen roli určitého ukazatele, díky němuž si člověk pak zvolí správný diskurz (rámec: biologii, teologii, historii, ...atp.) pro svou debatu ...

... souhlasím s "Jarin212" ... debata z mnoha pohledů aktuální :-)

13 09.11.2016

O prázdninách jsem tuto knížku na chvíli sebrala svému synovi, kterému jsem ji půjčila v knihovně, protože mám ráda dystopie, takže mě samozřejmě zaujala, ... a dobře jsem učinila, mně se to opravdu líbilo :-) ... byl to bezva dobrodružný příběh o stárnoucím městě plném špíny, hluboko v nitru Země, kde vše dosluhuje a zásoby se tenčí, a nikdo vlastně pořádně neví, co s tím, ... městě, kde si každý své povolání losuje, takže si nemůže být jistý, co ho v budoucnu čeká, a kde lidé žijí v nevědomosti, ... nakonec samozřejmě zjistíme, že naději mají, ale nevědí, jak ji naplnit ... a tak tu máme hlavní hrdiny, s čistou myslí a touhou, kteří pátrají po východisku, protože jejich situace samozřejmě není zcela bezvýchodná :-) ... bylo to bezva dobrodružství a pro mě příjemné odpočinkové čtení k vodě :-).

13 18.10.2016