Nočnípták diskuze u autorů

Za naše vnoučata i za sebe musím napsat - Ondra Frencl UMÍ.
Děkujeme za bezvadné a neotřelé nápady, srozumitelné vyjadřování a moc hezké výtvarné zpracování.

Do prvního ročníku na knihkupecké škole jsem nastoupila jako vykulená holka z malého města. Moc jsem toho neznala. Měla jsem jen lásku ke knihám a z básníků jsem milovala Jaroslava Seiferta.
Oldřich Mikulášek - pro toho mne nadchla moje třídní profesorka. To nadšení do dnešních dní nevyprchalo. I když se pak přidávali další a další básníci a spisovatelé, pořád jsou pro mne jedničkou a největší můj obdiv mají Oldřich Mikulášek a Jaroslav Seifert.

Z životopisu Josefa Koláře se mimo jiné dočtete, že byl pevně zakotven ve své levicové orientaci. Pro knihu o Modroočkovi mu autor tohoto životopisu odpouští. Trochu jsem se nad tím zamyslela.
Takových autorů bylo v té době určitě mnoho, ale u málokterého se to zdůrazňuje. Skoro to na mne působí tak, že ten kdo životopis napsal má s autorem nevyřízené účty.
Z deníku kocoura Modroočka je kniha určená dětem, ale stále dokola ji čteme i my dospělí. Je úžasná a nikoho nad ní nenapadne přemýšlet o autorových politických postojích(aspoň mne ne).Známe i jiné knihy ze kterých propaganda jen čiší. Co takhle třeba knihy o Neználkovi? Přesto jsme je jako děti měly rády.
Tímto se nechci nějak zastávat Josefa Koláře, neznám jaký byl člověk, ale zkusím sehnat jeho další knihy. Jsem zvědavá, jestli v nich najdu něco z toho, co se objevovalo v jeho rozhlasových pořadech.

O panu Roznerovi ví wikipedie až od roku 2016. Což je nejen smutné, docela i ostuda. Ale početla jsem si a hodně se poučila.

Nevím, co by si paní Louise Penny o mně pomyslela, kdyby viděla, jakým způsobem čtu její knihy. Potřebuju k tomu mapu Kanady, internet, blok a tužku. Teda mimo knihy. Chvíli hledám v mapě, chvíli na internetu. Vypisuji si básně a úryvky . Jenomže to děsně zdržuje při čtení a tak si nakonec poznamenávám jenom čísla stránek. Když knihu dočtu, vracím se na ty stránky / a že jich je/ a vypisuju a hledám. Takže mám skoro knihu přečtenou podruhé.
Paní Louise, nejsem blázen, to já jenom mám vaše knihy tak moc ráda. Nikdy jsem nečetla nic podobného, kde by bylo od všeho něco. Nejen detektivní příběh, ale i život okolo toho příběhu. Tak živoucí lidi různých charakterů, přátelé, jídlo, příroda v různých ročních obdobích, básníci a spisovatelé. Moc vás obdivuji.

Zvuk slunečních hodin - moje první kniha od paní Andronikové. Četla jsem a žasla. Jak jsem mohla tak dlouho její knihy opomíjet? Moje pocity při čtení? Jako bych se rozkládala na tisíc kousků a pak se zase, těžko, moc těžko, skládala dohromady.

Paní Andronikovou obdivuji a děkuji za zážitky, které nám, čtenářům, dokázala zprostředkovat i když jí bylo dopřáno tak málo času.

Mám přečtené všechny čtyři knihy pro dospělé. Každá je jiná a každá je úžasná. Paní Mornštajnová je pro mne jednou z nejlepších současných spisovatelek. Její knihy jsou velmi čtivé, zachytí vás drápkem a nepustí dokud nedočtete. Její čeština je dokonalá. A čeho si hodně cením je, že všechny příběhy jsou uvěřitelné.
Tak teď mě už zbývá jenom Strašidýlko Stráša. Už ho mám přichystané, o víkendu začínáme číst s vnučkou.

Pevně doufám, že pro nás, čtenáře, už chystá paní Mornštajnová nějakou novinku. Moc se těším na další čtenářský zážitek.

Ať psal Jaroslav Velinský pod jakýmkoli pseudonymem, pro mne to vždycky bude Kapitán Kid - tramp. Mám ráda jeho písničky i knihy. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem se v Tmavé studnici zamilovala do jeho Oty Finka. A miluju je oba, Kapitána Kida a Otu Finka, dodnes.

Také mne životopis pobavil, ale napřed jsem trochu znejistěla, jaké že houby byly v té smaženici co jsem jedla. Nebo jedl "houbičky" ten autor životopisu?

Já od autora nic nečetla, tedy aspoň myslím. Pokud ano, tak si to nepamatuji. Možná bych to měla napravit, ale nějak mě odrazuje, že jsem k žádné knize nenašla ani komentář, ani hodnocení. Tak asi zůstanu jen u čtení toho životopisu. Vytisknu si ho a dám pod sklo na psacím stole. Škoda, že se nedá životopis hodnotit *.

Velké díky paní Glaserové za Trosečníka sibiřského. Díky za to, že vypráví příběh jako dobrodružství i přes vylíčení hrozných podmínek života v SSSR ve třicátých letech 20.st. Je to kniha, kterou bych jednou moc ráda viděla jako doporučenou /povinnou/ četbu.

Ladova leporela byla určitě těmi prvními, která jsem jako malá držela v ruce. A pak šla jedna jeho kniha za druhou. Moc se mě líbily všechny. Mikeše a Dětem mám v knihovně dodnes. Nejvíc mne však ovlivnilo spojení Lada - Seifert. Chlapec a hvězdy má v naší knihovně jedno z předních míst. Tehdy jsem objevila krásu veršů. A když vidím tyto verše bez Ladových obrázků, je mě nevýslovně smutno. Patří k sobě.

S ilustracemi Jana Kudláčka jsem se poprvé setkala před mnoha lety, jako učeň - knihkupec.
Od té doby patří mezi mé obdivované umělce. Z jeho překrásných obrázků dýchá nepopsatelná jemnost a něha. Vždy, když vidím jeho překrásné ilustrace, mám pocit, že se mého srdce dotýká něco lehoučkého, kraječkového. S těmito pocity určitě nejsem sama. Zrovna nedávno povídala vnučka / nad knihou Holčička a déšť /, že jsou to obrázky z krajek.

Pane Kudláčku, mnohokrát Vám děkuji, že svým dílem rozvíjíte v dalších a dalších dětech cit pro krásu a umění.

Snad každý zná jméno František Hrubín. Tohle jméno nás přece provází již od dětství. Jak zabloudilo kuřátko za zahradou mezi poli znají z leporela už ti nejmenší caparti. S věkem se přidávají další a další úžasné pohádky a najednou jsme dospělí. A nemusíme jen vzpomínat na to co bylo, vždyť i pro nás básník napsal mnoho krásné poezie i dramat.

Osobní setkání byl pro Knihomuru určitě zážitek.Tak trošičku závidím.

Žítkovské bohyně mne úplně nadchly a pohltily.Líbila se mně i Fabrika.Pro ty čtenáře,kteří znají Brno jak je popsané v knize, to je určitě zážitek.A Vyhnání Gerty Schnirch by si měl přečíst každý proto,aby jsme nezapomněli.Kateřina Tučková se stala mojí oblíbenou spisovatelkou.Přeji jí hodně úspěchů a nových nápadů o čem psát.A nám čtenářům hodně jejích knih.