Nočnípták
diskuze u autorů
Pro mne jsou těmi nejlepšími Hana Hegerová - Lásko prokletá a Petr Novák: Klaunova zpověď
Na Čtvrtkových knížkách vyrostly naše děti a vyrůstají i vnoučata. I já si ze svého dětství pamatuji dvě nebo tři. Teď jsem dokonce objevila, že napsal i příběh pro dospívající děvčata. Pro mne je to tedy překvapení.
Malá letní romance. I když vyšla v roce 1966 (pak už nejspíš ne), myslím si, že pořád nám má co sdělit.
J.O. Curwood je jedním z autorů který učí lásce ke zvířatům a přírodě. Jeho dobrodružné příběhy mají čestné místo v naší knihovně.
V komentáři jprst psal o stěhování foglarovek do knihoven mladší generace. Já to vyřešila jinak. Na těch svých velice lpím, nechci se jich vzdát a tak se naše děti stěhovali s vlastníma. A to jsme je pořizovali trojmo. Většinu z nich v době, kdy Foglar nesměl vycházet.
Ještě se musím přiznat jaký jsem blázen, když začínám vnukovi kupovat ty nové i když má ty po mámě.
Spisovatel Jaroslav Foglar, skautský vedoucí Jestřáb, člověk, který ukázal čtyřem generacím(možná už pěti) co je důležité pro život a jak je krásné prožívat dobrodružství se správnými kamarády.
Jestřábe děkuji.
Ať měl Carter názory jakékoli, nic to nemění na tom, že psát uměl. Když v 83 u nás vyšla jeho Odvedu vás do Sierry Madre, byl to neuvěřitelný úspěch. A Škola Malého stromu je pro mne pohlazením na duši.
Paní Šimkové patří poděkování za to, že dokázala, po všech děsivých letech ve vězení, vrátit se ve vzpomínkách a napsat tuto knihu. Určitě nebylo snadné všechno prožívat znovu.
Děkuji.
Georges Simenon umí bezvadně načrtnout psychologii svých postav. Jeho knihy - to není jen komisař Maigret, ale i psychologické povídky s kriminální zápletkou - bez Maigreta. Sice z nich čiší smutek, ale jsou zajímavé a čtivé.
A Maigreta si už navždy budu představovat jako Jeana Gabina.
Nad jeho knihami je mně zase 11,12,13 let. Mám radost, že je pořád dokážu číst dětskýma očima a nekritizovat.
Ať čtete kteroukoliv knihu Arthura Haileyho, vždy budete mít pocit, že píše o své práci, o prostředí ve kterém se léta pohybuje. Ať je to letiště, hotel, nemocnice, nebo jakékoli další, vždy je to velmi autentické. Každá ta kniha je úplně jiná.
Bylo mi divné, že tyto knihy mohly vycházet v sedmdesátých letech. Už je mi to jasné. Ve svém komentáři mi to objasnil Lector .
Paní Jiřina Zábranová, učitelka, matka, statečná žena. Napsala jedinou knihu. Knihu o svém životě. Knihu o tom, co dokázala vláda lidu udělat (nejen) její rodině. Každý by si měl její knihu přečíst. Mladí čtenáři proto, aby nahlédli do doby, kterou nezažili. Ti starší proto, aby nikdy nezapomněli co se v té době dělo.
Daniel Defoe a jeho Robinson Crusoe. Vůně dobrodružství, odvahy, houževnatosti.
Jsou zde však i další známé knihy. Kdysi mne zaujala Moll Flandersová a ani Roxana nebyla špatná. Ale Dobrodružný život kapitána Singletona a právě Robinson jsou pro mne na vrcholu pomyslného žebříčku. Ovšem je pravda, že velikou zásluhu na čtivosti těchto knih mají také překladatelé.
Úžasné knihy. Úžasný Ota Pavel.
Moje první byla Pohádka o Raškovi. Užasla jsem a od té doby jsem nad jeho knihami žasnout nepřestala. Mám všechny. Čerpám z nich sílu, klid a radost. Než jsem poznala spisovatele Otu Pavla, nechápala jsem co na tom rybaření můj tatínek a ostatní rybáři mají. Rybář se ze mne sice nestal, ale už vím, co je k té řece táhne.
Zikmund a Hanzelka. Cestovatelé. Už v dětství ve mně probudili touhu poznávat cizí, neprobádané kraje. Pro 10 - 12 leté dítě byla Afrika snů a skutečnosti docela těžké čtení, ale proložené fotkami, nad kterými se fantasticky snilo. To byl počátek mé lásky k cestopisům. Ale už napořád budou pro mne těmi prvními cestovateli oni.
Zikmund a Hanzelka. Již od dětství pro mne byli hrdiny. Mám dávnou vzpomínku, jak sedím u stolu, listuji knihou a prohlížím fotografie. Často. Byla to Afrika snů a skutečnosti. Pak si vzpomínám , když už jsem uměla číst, jak o nich dvou čtu články v časopisech. Trvalo ještě několik let, než jsem tři díly Afriky přečetla, ale pak už to šlo samo. Cejlon, Argentina a další jejich knihy. Cestovatelé Z+H byli, a dodnes jsou, mými hrdiny.
Pan Procházka patří mezi spisovatele, kterých si nesmírně vážím. Jeho Ať žije republika zaujímá v naší knihovně přední místo. Možná jsou některé jeho knihy ještě lepší, ale u mne v tomto případě pracuje nostalgie - byla to první kniha, kterou jsem od něho četla.
Od pana Tománka jsem zatím četla jen Lustr pro papeže. Mám dalšího oblíbeného autora. Myslím, že touto knihou otevírá oči mnoha čtenářům. A to je opravdu třeba.
Pane Tománek, děkuji vám za tuto knihu.
Teď se chystám na Motýlí křik, ale chvíli musím počkat, protože jsem tak rozhozená z Lustru pro papeže, že nemyslím na nic jiného.
Cením si toho, že paní Penny ukončila Dlouhou cestu domů takhle, třebaže to bylo smutné. Ten konec se tam opravdu hodil. Kdyby zvolila happyend, pro mne by kniha ztratila to něco, čím se liší, čím je tak zvláštní a blízká mému vnímání.
Pane Sapkowski DÍKY !
Těším se, že vás v květnu poznám naživo, nejen z knih.