Nermal diskuze u autorů

Podle Amazonu vyjde německá verze Der Toten Arzt již 30. května 2024, anglická The Death Watcher pak 6. června 2024.

Dystopické romány běžně moc nečtu, ale tato autorka se svou knihou Prokletý rok mne velmi zaujala. Přitom mi původně kniha měla jen tak projít rukama, ale nedalo mi to, abych si ji nepřečetl.
Bylo velmi zajímavé si číst, jak ženy (ne)umějí vzít svůj osud do vlastních rukou a kolik schválností si umí udělat samy mezi sebou. Z tohoto pohledu byla hlavní hrdinka Tierney velmi sympatická.
Oceňuji hlavně ten nápad autorky ke zpracování v knize a dělám si velké naděje do budoucna, co si ještě od ní budeme moci přečíst.

Slovensko - krajina v srdci Európy, opravdu nádherná fotopublikace předního slovenského fotografa s fotografiemi ze všech koutů Slovenska. Ale autor má v zásobě celou řadu dalších hodnotných knih, stačí se podívat do seznamu.

Taky mám rád autorku Elle Kennedy, číst její knížky je radost. Akorát si nemyslím, že knížky, co napsala ve dvojici se Sarinou Bowen, jsou ještě lepší. Těžko říct, když Him a WAGs jsou vlastně čtyři knížky a samostatné The Ivy Years od Sariny Bowen zdaleka tak zdařilé nejsou.
Otázkou také je, v jakém poměru se o autorství fakticky podělily, i když navenek je to padesát na padesát.
Poslední dobou už Elle Kennedy píše své série samostatně. Myslím, že udělala dobře.

Myslím, že autorské duo píšící jako Christina Laurenová nám v posledních knihách tak trochu uhnulo ze zavedeného žánru erotických románů, kde slavilo velké čtenářské úspěchy, a píše teď spíše romantické příběhy. Což může způsobovat u někoho zklamání či rozčarování u novějších knih. Je potřeba teď věnovat pozornost anotaci a číst mezi řádky, pokud chcete oddělit jedno od druhého.
Naštěstí existuje spousta jiných autorek píšících v rámci erotického žánru, takže není třeba číst bezhlavě všechno, co vydavatelství vychrlí.

Prostřednictvím Asterixových příběhů jsem si zábavnou formou přiblížil něco z historie velkého Říma a spoustu míst jsem pak později navštívil, ať už v Itálii, ve Francii či jinde, a získal vztah k oněm "rozvalinám" rozesetým po celé Evropě.

Autor knih o železničním modelářství, o krajině na modelovém kolejišti a v neposlední řadě také úžasných perokreseb s tématikou železničních tratí vedoucích krajinou.

Chris Carter je pro mě čtenářsky hodně zvláštní autor. Především jsou jeho knihy velice čtivé. Přistihl jsem se, že mě vlastně ani moc nezajímá, kdo byl pachatelem. Ale baví mě velice průběh vyšetřování, psychologie pachatele, hloubavost detektiva a také dialogy mezi oběma parťáky, Hunterem a Garciou.
Ještě zajímavější bývá ozvláštnění ženským prvkem, ať už je to pronikavě chytrá či talentovaná agentka, anebo nějaká lehce erotická linka. Vesměs to bývají ženy tajuplné a démonické.
Spousta krve či násilí mi nevadí, beru to jako že s čím kdo zachází, s tím taky schází. Cynicky řečeno, někdo má ve svých dílech sáhodlouhé popisy krajiny či prostředí a ten, kdo je řezník (čti kriminalista na speciálním útvaru sadistických vražd), přichází do styku s oběťmi násilí. Ostatně přeskočit se to dá vždycky.
Zvláštní kapitolou je pak Lucien, kde je vztah k Hunterovi hodně osobní, a tam je děsivost příběhu vystupňovaná do extrému, protože si uvědomíme, že pachatel se může nacházet hned vedle nás, aniž bychom o tom měli sebemenší tušení. Anebo o tom jako čtenáři tušíme, ale nemůžeme postavy románu nijak varovat.

Vždycky jsem si myslel, že mayovky jsou hlavně klučičí záležitost. Amerika, pušky, jízda na koních, pouta, mučednické kůly, ale také Balkán, Afrika i Blízký východ.

Zřejmě v tom však bude hlavně to dobrodružství a touha poznávat cizí kraje prostřednictvím poutavého vyprávění. Když si tady čtu u různých mayovek nadšené vzpomínky a komentáře žen a dívek, říkám si, kde jsem na tom úsudku byl, Karel May se přece musel líbit úplně všem!

Pan Matějček míval svůj pořad na vlnách rozhlasu a to bylo vždy milé setkání. Bylo cítit, že má děti, kterým se věnuje, velmi rád a že má dobré srdce. Rodičům byl schopen poskytnout spoustu skvělých rad ze zkušeností ze své praxe. Dodnes na něj rád vzpomínám.

Andersenovy pohádky, snad s výjimkou Křesadla, nemám rád. Něco mi na nich vadí, ale nemůžu přijít na to, v čem to vězí. Jako by byl jejich autor zakletý. Jeho pohádky bych si na opuštěný ostrov rozhodně nevzal.

Pokud máte rádi spisovatele Julese Verna a občas cestujete, doporučuji vám navštívit Muzeum Julese Verna v Amiens, tam si přijdete na své. Sice budu srovnávat nesrovnatelné, ale podobně úžasné muzeum jsem ještě zažil ve Francii jednou, a to Muzeum Leonarda da Vinciho na zámku Clos Lucé v Amboise.

Jsem rád, když se mi podaří objevit nového autora mimo oficiálně posvěcené čítanky. Jedním z takových je pro mě Jiří Robert Pick. Škoda že se nedožil doby porevoluční, docela rád bych si přečetl hodnocení dneška prizmatem nějaké satiry z jeho pera.

Když jsem tuto autorku objevil, po přečtení své první její knihy jsem si povzdechl, že bych chtěl číst jen samé takovéto pěkné knížky. A rychle jsem si sehnal i její další - všechny byly velice zdařilé.