Za soumraku
Michael Cunningham
https://www.databazeknih.cz/img/books/82_/82075/bmid_za-soumraku-TBH-82075.jpg
4
294
58
Rebecca je editorkou „prestižního“ nezávislého časopisu (který nikdo nečte), Peter vlastní galerii - vyhledává talenty, které draze prodává zazobaným klientům. Jejich manželství klape do chvíle, kdy se Peter znenadání zamiluje do manželčina bratra Ethana. Ten taky „dělá něco kolem umění“, což v praxi znamená, že se fláká a bere drogy. Peter pochopitelně usilovně řeší, jak TOHLE vysvětlí své ženě… Cunningham, autor geniálních HODIN, ve svém nejnovějším díle a v nejlepší formě!... celý text
Přidat komentář
Krize středního věku podaná trochu jinak, než jsme zvyklí. Kniha je místy až "lyrická", na druhou stranu jsou v ní velmi živé dialogy, které člověka vrací do děje. Musím se přiznat, že na mě náhlé citové vzplanutí Petera k Ethanovi působilo trošku nevěrohodně...
Po Hodinách jsem čekala trochu více. Třičtvrtě knihy jsem se docela nudila, spád přišel až s posledními dvěma kapitolami. Po přečtení mi došlo, že to tak snad bylo cílené. Navodit čtenáři ospalou nudnost života, který se změní jen několika málo okamžiky, přinesou prázdný pocit v žaludku a zase odplynou a život se "urovná". Pointa knihy velmi dobrá, zpětně hodnotím jako knihu, která neurazí, nabídne pár námětů k přemýšlení, ale rozhodně taky nenadchne k opakovanému přečtení. Možná je to také tím, že se mi neuvěřitelně moc příčí postavy, které nejsou se svým životem spokojeny, ale nic s ním nedělají (promítání vlastního strachu???). Po přečtení mě také napadlo, že kdyby se autor nezdržoval první částí knihy co mě tak nudila a rozvedl pouze konečnou zápletku, ze které se dalo vytěžit více, byla by to mnohem lepší kniha. Pak jsem se zamyslela nad tím, že možná nechtěl tak prvoplánově právě rozvádět onu zápletku, protože to by snad napadlo každého, a že ono ospalé tempo bylo záměrné. Takže hodnotím tak na 50%
No a vím zcela jistě že si knížku přečtu znovu a nevím ani proč, možná až mě bude bolet hlava:),Je to o slovech, jsou tam jako nějaká zajímavá gesta, drobná a velice svěží, už jsem čekala na další a další. Je v tom jakási lehkost i tíha autora jakoby si lámal hlavu nad tím co napsat, protože aby se slova ujala a mohla chopit té zvláštní moci potřeboval příběh. To je však pranepatrný důvod,aby je bral vážnějí, proto jen slova, slova, slova, ovšem vedená tak aby nezůstávala prázdná,svěřil se jim tak jak chtěl.Tep je taky jenom tep, ale v určitém rytmu je to tlukot srdce. Nikterak komentovaný prostě jen stylizovaný v jeho proporcích.
Navíc je to hodně osobité,až osobní, detaily jsou dobře pospojované,ale dost lehce možná i povrchně. Je to jeho styl nic víc nic míň.
Nevšedně všední a přitom něčím vzdálené.
Jak to napsal autor sám když se Peter ptal Míly.
- Co Japonsko? -
- Krásné.Nepřesvědčivé.-
Když jsem si poprvé přečetla obsah tohoto kratičkého románu, pomyslela jsem si "Ó bože, další variace na Smrt v Benátkách, ale je to Cunningham, tak to snad nebude klišé" (btw. nic nemám proti Smrti v Benátkách, naopak). To jsem byla jednou zase příjemně překvapena. Protože ano, téma staršího muže (navíc heterosexuálního, ačkoli tohle škatulkování není zrovna vhodné právě tady použít) zamilovaného do mladšího, krásného, novodobého Tadzia je vskutku ohrané, jenže román je vlastně úplně o něčem jiném. Je o muži ve středních letech, který hledá ideál krásy (jak v práci tak v životě), který se objeví až s příchodem Míly, jež může i nemusí být jeho životním mezníkem. Peter si myslí, že Míla by mohl vyřešit všechny jeho dilemata, ale Míla sám je spíš jen "božským zjevením", které jak rychle přichází tak i odchází. Kniha předkládá obraz společnosti newyorské umělecké smetánky a těch, kteří vlastně ono umění vytváří, ať jako tvůrci či distributoři. Je to nejen lehce štiplavá satira moderního člověka, ale i umění (a toho, co se pod tímto titulem vlastně dneska skrývá). Oproti Hodinám, kde hlavní postavy tvoří ženy a celý styl má nádech ženské citlivosti a vnímavosti, Za soumraku je poměrně maskulinní. Styl autora je zde velmi otevřený, plynulý, ironický, místy až apollinairsky asociační. To mě také velmi překvapilo a po původních rozpacích se mi to velmi zalíbilo. Cunningham očividně nemá se stereotypem problém. Přináší opět nový pohled náhledu na společnost, sexualitu a umění. A tento pohled je také kořeněn notnou dávnou ironie.
Spíše než kvůli poměrně banální zápletce doporučuji knížku přečíst kvůli zajímavému popisu trhu s uměním v New Yorku a i kvůli NY samotnému, město je jakýmsi dalším hrdinou knížky.
Michael Cunningham se začíná posunovat na mém žebříčku autorů hodně vysoko... Napsat naprosto tuctový příběh o tuctových problémech (budiž, homosexuální zápletka a prostředí jakési americké vyšší střední třídy zápletku maličko geniálně zpestřuje) takovým způsobem, že si užíváte každé napsané slovo a jen stěží se dovedete od textu odtrhnout - na to už musí mít člověk skutečně talent. Trochu nedotažená mi přišla záležitost s Peterovou dcerou, ale to je jenom drobounká vada a kráse. Globálně zůstává po dočtení knihy pocit typu "tohle opravdu stálo za to přečíst".
„Možná se nám srdce nad druhými nesvírá soucitem, když vidíme jejich ctnosti, ale když je téměř k nesnesení poznáváme v jejich nejnižší podobě, v jejich smutku, obžerství, a pošetilosti. Ano, ctnosti jsou potřeba také – alespoň nějaké ctosti - ale třeba na Emmě Bovaryové, Anně Karenině, nebo Raskolnikovovi nám nezáleží proto, že jsou dobří. Záleží nám na nich proto, že nejsou obdivuhodní, že jsou jako my a že jim to velcí spisovatelé odpustili.“
Pomerne útla kniha, ultramoderná presne ako súčasní čitatelia, či už žijú v New Yorku Petra Harrisa, Rebeccy, Ethana, alebo kdekoľvek inde na svete. Na svojich stránkach však ukrýva obrovský kus pravdy. Dostane sa pod kožu práve vďaka svojej univerzálnosti. Kto číta pozorne, rýchlo postrehne, že nejde ani tak o homosexuálny motív, stačí zameniť pár premenných, výsledkom sú nespočetné životné situácie s ktorými sa dennodenne pasujeme aj my. Knižka je plná zaujímavých úvah, myšlienok, pocitov, v ktorých sa nájdu mnohí.
„Jako kdybych neměl nejakou schopnost, kterou ostatní mají. Něco, co jim říka, že mají dělat tohle, nebo támhleto. Třeba jít na medicínu, nebo se přihlásit do Mírových sborů nebo učit cizince angličtinu. Všechno mi to připadá přijatelné. A přitom si moc neumím představit, že bych cokoli z toho dělal.“
Úžasně svěží, poetické a drásavě působivé dílko, které zároveň stojí nohama pevně na zemi. Hrozně moc mě bavilo číst. Konec mě překvapil, nicméně teď - 1 den po dočtení - jsem přesvědčená, že to dopadlo přesně tak, jak mělo.
Michael Cunningham píše čím dál líp, těším se na další knížky.
Cunningham je rozhodně zajímavý autor. Není příliš silný v příběhové kompozici, ale velmi dobře se mu daří odvyprávět konfrontace postav. Tak silné dialogy a vztahové pnutí jsem ze současné literatury již pár měsíců necítil.
Hlavní hrdina Peter (Peter není jen (sobě lhající) manžel, ale i (zneuznaný?) rodič, schopný galerista) je vláčen sám sebou... je to měšťák, který odjakživa toužil po vyšší dokonalosti (ale stále hledá další)... Jen tak se s ničím nespokojí (a to nejen jako majitel galerie). Má sklony idealizovat (snad zase toužit a cítit vášeň) a utíká tak od stereotypu manželství... Cítí, že není nejmladší, bilancuje, stále se vyrovná se svým vztahem k bratrovi... a nejednou se v něm vidí... hledá odvahu, ale v pohodlnosti se vzdává...
Po formální stránce je text barvitý, sugestivní popisy ve mně jako ve čtenáři vyvolaly dokonce opravdové vzrušení (popis milování v první kapitole). Míchání dialogů s Peterovými pocity je uvěřitelné - to jak mnohá slova odporují momentálním pocitům a myšlenkám.... Text byl pro mně přístupný (čitelný). Kniha se mi líbila.
„Co se s nimi stane, co se jim děje právě teď? Nejspíš nic zvláštního. Pochůzky a dřina v práci, pro toho chlapce škola, večer pro všechny televize. Nebo něco jiného. Kdo ví?" To je přesně ta síla téhle knihy, možná Cunninghama obecně. Je to příběh – výjimka z každodennosti – ale zároveň je to každodennost v celé své tíži a nahotě.
S Cunninghamem se to má tak. Musíte si na jeho psaní zvyknout. Zvyknout si na neobyčejné slovní obraty, podivně utvářené věty a hlavně, vcítit se do postav a jejich charakterů. Je to už dlouho, co jsem četla Hodiny a někde v mém seznamu knih k přečtení se skrývá i Domov na konci světa a Vzorové dny. Cunninghama nemůže číst každý.
Trvalo mi delší dobu, než jsem plně začala vnímat děj knihy a rozpoložení lidí, o které tu vlastně jde. Ale čím déle jsem četla, tím jsem se do děje více zahryzávala... Akorát konec přišel náhle, nečekaně a prázdný. Prázdný jako vyklizená galerie..
Jak napsal Vat - není snadné soustředit se na jazyk a celou zápletku. Už dlouho jsem od Cunninghama nic nečetla a musím přiznat, že ze začátku mi dělalo problém se do knihy začíst, už jen pro to dlouhé "brodění se" přes ty pasáže, kde Peter popisoval krajinu, osobu, kde sděloval své myšlenkové pochody a děj zůstal stát na místě. Po překonání prvních několika stránek jsem najednou zjistila, že....Že naprosto hltám slovo za slovem, že zase žiju život mezi Cunninghamovými postavami, pláču s nimi, směju se s nimi. To dokáže prostě jen on, opět nemám slov...Nevstřebávám příběhy, ony vstřebávají mě, pouštějí mě mezi sebe a já se vždycky jen nerada loučím, chci vědět, jak to dopadne, zároveň je mi čím dál tím hůř, když vidím, jak se blíží poslední stránky...A konec u téhle knížky mě opravdu trochu..nechci říct že zklamal, možná bych potřebovala jednu stránku navíc. Jak už jste tady psali, ten konec je takový useknutý, pořád jsem měla pocit, kolik je v té knížce citu a vášně a zoufalství a na konci se to rozprsklo jak balonek naplněný vodou a pak ticho...
Včera jsem dočetl tuto knihu a moje pocity z ní jsou dvojaké. V knize je velice pěkně rozkresleno tápání muže středního věku, který je nevyrovnaný díky své dceři a navíc mu do života vstoupí bratr jeho ženy. Rozjíždí to kolotoč pocitů a obav z toho, co by bylo kdyby... Kniha se četla velice dobře a je škoda, že nemá více stran a zápletka se nerozvíjí trochu více. Nejde srovnávat např. s Hodinami. Každá je svým způsobem osobitá. I když závěr této knihy je dost useknutý a přesně jak píše Vat, tak je na principu Deus ex machina. Každopádně dávám kladné hodnocení a rád se k ní ještě jednou vrátím.
Nikdy jsem nečetl román, jehož předmětem by bylo hledání krásy, bez onoho psycholoického vyhrazení sexuální orientace. Je to poměrně zajímává nová zkušenost a jsem rád, že jsem nad touhle knihou nezlomil hůl, jak jsem měl původně v úmyslu. Není zrovna snadné soustředit se na jazyk a celou zápletku, kterou Cunningham rozvíjí, ale (alespoň mně) oživují mysl ta proložení přímých řečí myšlenkami postav, což je opět cosi, co jsem nikde v takové kadenci nezažil. Co se konce týče, nevím, jak moc ho čtenáři ,kromě těch, kteří v tom vidí princip deus ex machina, prožívají. Trochu mi chybělo, jak už Christo nastínil, jakési soucítění. Nějaké větší navázání vztahu s osobou Petra, ale to se mi (a myslím,že to není nedostatkem empatie) nepovedlo. Když tohle ale člověk přehlédne, je to pořád velmi zajímavá zápletka, proložená pěkně vykresleným obrazem New Yorku. Rozhodně nesouhlasím s tím, že by to byla ''dobrá oddechová kniha.''
S touto knihou je to pro mě těžké. Dlouho jsem se na ní těšil a možná jen nenaplnila moje přehnaná očekávání. Líbila se mi, ale nebyl jsem z ní nadšený jako například z Domova na konci světa či Hodin. Ale na druhou stranu mi sedla víc než Vzorové dny. Možná by mi ještě více sedlo, kdyby byla více obsáhlá co do počtu stran a tím snad bych se víc vžil do postav a soucítil s nimi. Cunningham nepřekonal své slavné předchozí díla a nabízí oddechovou dobrou knihu.
Štítky knihy
nevěra homosexualita milostné romány americká literatura manželská krize nešťastná láska romány
Autorovy další knížky
| 2004 |  Hodiny |
| 2005 | Domov na konci světa |
| 2014 | Tělo a krev |
| 2011 |  Za soumraku |
| 2015 | Sněhová královna |
Je to první kniha, kterou jsem od tohohle autora četla. Jsem z ní trochu rozpačitá.
Peterovy city k Ethanovi se tak objevily zničeho nic. Přišlo mi to trochu zvláštní...
Ale celkově to nebylo špatné