Vítr v piniích

Františka Vrbenská je známá svou krásnou, vychutnávkovou češtinou - po téhle stránce není knize co vytknout. Co se týče děje... četla jsem, četla, s napětím čekala, kdy se začne něco doopravdy dít a najednou jsem byla na konci, aniž by mé očekávání bylo naplněno. Konec je svým způsobem předvídatelný, i když nebyl úplně takový, jak jsem si představovala.

Problémy mi dělala jména - Čenkar, Čavakata, Tuančar... měla jsem v nich pěkný hokej - u některých to dělala zvuková podobnost, u jiných v ději nevýrazná postava.

Není to vyloženě špatná kniha, to v žádném případě, možná mi jen nezahrála na tu správnou strunu. Ve výsledku jsem ovšem spíše zklamaná.(05.09.2012)

Vítr v piniích mě pohladil po čtenářské duši. Postavy jsou skvěle propracované, akce (sice jí tam není hodně) je dobře popsaná, stejně jako svět, v němž se příběh odehrává. Po jazykové stránce pak tato kniha patří k tomu nejlepšímu, co mé čtenářské oko spatřilo za svou čtenářskou kariéru. Prostě je vidět, že si na tom Františka s Jakubem dali záležet a nic neponechali náhodě. Uvidíme, zda se časem dočkáme pokračování(02.01.2011)

[007/10] I když je to kniha zajímavá, co se umístění děje týče a zvolení jednotlivých charakterů, něco mi tam neuvěřitelně chybělo a celé čtení se mi stalo takovým nechtěným zklamáním. Těšila jsem se velmi, protože ohlasy byly pozitivní a obálka vypadala dobře, ale nedosáhlo to ani na lehký nadprůměrnost.

Akce se mi vykouřily hned po pár stránkách z hlavy. Stále se opakující návrat smrti do hrdinských řad se stal natolik stereotypní, že už nedokázal překvapit a čtenář už předem tušil, že to dopadne tak jak dopadlo. Není tam žádný šok a v momentě, kdy člověku dojde na jaké vlně se to vlastně veze, už ani žádný přijít nemůže.

Ono je těžké psát knihy. Jsem si toho naprosto vědoma. Nemohu se ale ubránit pocitu, že první polovina příběhu byla přespříliš spisovná a naproti tomu protkaná nepatřičnou a nesourodou hantýrkou. A dohromady to prostě nefungovalo. Dialogy byly divné a vyjadřování postav působilo neuvěřitelně kostrbatě. Závěr byl naopak přeplněn právě tou akcí, která rychle vyšuměla vniveč a zamávala nám v dál, špatně se v ní orientovalo a autoři nenechali prostor pro rozhled. Zápletka mi tak nějak unikla (jestli tam zápletka byla) a vůbec... já tak nějak nevím.

Co mě ohromilo, tak propracovanost postav. I když nepobraly zrovna mé sympatie, bylo na nich něco zajímavého. Přesto mne ale případná smrt nezamrzela a díky velmi podobným jménům jsem ani na konci kolikrát nevěděla, o kom to zrovna mluví, až když se to napojilo na určité události, o kterých jsem četla, byla jsem uvedena do obrazu.

Je to celkově jedna velká škoda, protože jsem se na knihu až neuvěřitelně těšila a opět jsem se utvrdila ve faktu, že recenze lžou, o to víc, když se jedná o celebrity z českých literárních končin. Někdy mi totiž připadá, že o práci určitých lidí se v našich časopisech a novinách vyloženě nesmí psát špatně.