Vetešnictví pana Nakana
Hiromi Kawakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/372446/bmid_vetesnictvi-pana-nakana-vEl-372446.jpg
4
103
32
Hlavní postavou novely Hiromi Kawakamiové Vetešnictví pana Nakana (Furudógu Nakano šóten) z r. 2005 je mladá dívka Hitomi, která nastoupí jako pokladní a pomocná prodavačka na částečný úvazek v malém vetešnictví na tokijském předměstí. V knize sledujeme její citové zmatky a postupné zrání. Vedle vypravěčky Hitomi vystupují v příběhu ještě další tři výrazné postavy, které ve vetešnictví pracují – záletný podivínský majitel pan Nakano, jeho starší sestra Masajo, umělkyně všeho druhu, která pozorně sleduje milostné aféry svého bratra a sama touží po lásce, a mladý nesmělý řidič Takeo, který přiváží zboží vykoupené od zákazníků a pomáhá v obchodě. Každý z nich má svá skrytá tajemství a touhy. Jako katalyzátor děje v jednotlivých kapitolách, jež tvoří do jisté míry samostatné příběhy, slouží předměty, které do vetešnictví přinášejí různí zákazníci k prodeji. Kniha nepostrádá ani zvláštní jemný, něžný humor, pro který bývá hrdinka Hitomi v některých recenzích nazývána japonskou „Amélií z Montmartru“. Nabízí tak nejen čtivý pohled na současné Japonsko, ale také – a to především – poutavý obraz svébytného myšlenkového a citového světa jeho obyvatel.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2018 , ArgoOriginální název:
Furudógu Nakano šóten / 古道具 中野商店 , 2005
více info...
Přidat komentář
Moje druhé setkání s touto autorkou mě opět bavilo. Jemný příběh všedních dnů několika osob a jejich vztahů nepostrádá vtip, ani trochu tajemna. I když děj není nijak strhující, přesto všechno působí naprosto přirozeně, tak nějak útulně a přátelsky, takže jsem četla se zájmem o to, jak se osudy těch trochu podivných lidiček vyvine.
Neodolatelné prostředí Tokia a malebného vetešnictví.
Hitomi je zaměstnankyní Vetešnictví pana Nakana. Jejím nadřízeným je pan Nakano, vlastník vetešnictví. Zároveň je ve vetešnictví zaměstnanec, který jezdí s panem Nakanem na výkupy, Takeo. Hitomi nám v publikaci vypráví o svých pocitech a zážitcích.
Autorka Hiromi Kawakmiová (nar. 1958) je japonského původu. Její styl psaní se vyznačuje tím, že nikdy nedokážete odhadnout, jak bude pokračovat. Její příběhy krásně plynou a pohladí po duši.
Román bych doporučila kterékoli věkové skupině. Skvěle se čte a chcete vědět, jak bude děj pokračovat dál.
Kniha od Hiromi Kawakamiové opět nezklamala. Krásné místo, krásný děj. Její knihy jsou naprosto skvělé, hlavně oceňuji kolik prostoru dává emocím postav. Miluju tuto knihu a nemám jí co vytknout.
A. K.
Tak tato knížka je laděná ve stejném duchu jako Podivné počasí v Tokiu (ke kterému se vážně lépe hodí původní název Aktovka pana učitele). Vetešnictví se mi líbí o malinko více, protože zde máme popsáno více postav a tedy se děj nesoustřeďuje pouze na Hitomi. Povídková forma a krátké jednoduché věty nejsou na škodu, naopak se vám díky tomu kniha lépe čte.
Jemné, vtipné, poetické, poklidné, typicky japonské... Atmosféra krátkých příběhů mě okouzlila, je tam spousta drobných postřehů ze života Japonců.
Samozrejme, veľa robí aj to, že po Podivnom počasí v Tokiu tu už chýba ten moment prekvapenia (poviedková forma, vytváranie atmosféry všedného podivna, lyrické finesy, neschopnosť komunikáce, opustenosť atď.). Zdá sa mi však, že aj ten lyrický moment bol akosi utlmený v prospech väčšieho náznaku, nedohovorenosti a otvorenosti. Tu už začínam čiastočne rozumieť prečo býva Kawakamiová radená medzi autorky experimentálne ladenej prózy. Ozýva sa niečo z haiku, niečo z nó. Cítim tu Jasudžira Ozua aj Jasunariho Kawabatu. Tak prečo sa mi to páčilo menej ako jej prvotina?
Nedostatok citovej zaangažovanosti možno u mňa spôsobila len banalita - vek postáv. Na stratenosti Cukiko a profesora bolo niečo dojímavo krásne. Stratenosť 20-30 ročných ľudí je predsa len sociologické klišé. Nerozumel som ani priepasti medzi Takeom a Hitomi, ktorú tentokrát netvorila dekáda a komplikovaná minulosť. Uvedomujem si pritom, že práve to bol cieľ. Uvedomujem si, že Kawakamiová sa snažila vysunúť do popredia práve tie prchavé, neuchopiteľné, až tajomné momenty, kedy sa všetko zrúti a my netušíme prečo. Tá komunikačná bariéra, ktorá vždy visí medzi dvomi bytosťami, akokoľvek blízkymi. To akési tajomné miesto v druhom, ktoré sa môže pretvoriť na priepasť. Nepochybne je o tom zaujímavé premýšľať ako o koncepte, ale čítanie bolo niekedy rovnako zúfalé ako opisovaný vzťah. V tom mlčaní a neschopnosti poňať svet druhého, to zúfalé nafukovanie sa emócií do vyprázdneného priestoru s cieľom zachytiť sa na druhom, bolo zvláštne nenapĺňajúce.
Takto som sa postupom času čoraz viac upínal na Nakana a Masajo, pretože s ich vzťahmi, akokoľvek komplikovanými a neuspokojivými som aspoň mohol spolucítiť. A celý čas ma vpred tiahlo prostredie samotného starinárstva, ktoré vďaka Kawakamiovej fetišistickému zameraniu sa na detaily a japonské reálie malo takú jemne zvláštnu auru.
Zostalo to teda kdesi na pol ceste.
Když jsem dočítala Podivné počasí v Tokiu, přepadla mě nejasná obava, aby další autorčiny knížky postupně neztrácely svou výpovědní sílu, jako se to (aspoň pro mě) děje například u tvorby Helle Helle nebo A. A. Ólafsdóttir. Vetešnictví pana Nakana mě nezklamalo, ale ani si mě nezískalo takovou měrou jako Počasí.
Struktura knížky je podobná (krátké kapitoly opatřené jednoslovnými názvy), i putování hrdinky k sobě samotné se vlastně zas až tak neliší. Společný je i lehce sžíravý humor a všudypřítomný minimalismus – prostředí, děje nebo životních potřeb a projevů hlavních protagonistů. Příběh nepostrádá nostalgii ani nejasné kouzlo, lákavější asi pro milovníky starožitností a klidu. A pravda, sexuální tematika je zapracovaná poměrně netradičně, ale všichni hrdinové se v tomhle ohledu zdají být spokojení... Horší je to se sousedskými vztahy, jak ilustruje citát níž :-).
„Znáte Higonokami? Je to značka opravdu skvělých ostrých kapesních nožů k ořezávání tužek. A nejsou dobré jen na ostření tužek! Dá se s nimi na konci tužky vyřezat dokonce i císařská bitevní loď Jamato. Když jsem jednou zapomněl doma pouzdro s tužkami, poprosil jsem ho, aby mi nějaké půjčil, a on mi dal tu nejkratší a nejtupější, kterou měl, a přitom dlaní zakrýval svoje tužky s vyřezanou bitevní lodí Jamato nebo stíhačkou Zero. Takový je to člověk!“
Knížku jsem měla rozečtenou celkem dlouho a musela se k ní vracet. Mám ráda asijské autory a knihy popisující život v odlišném kulturním prostředí ale tato kniha byla prostě málo...
Je to jemné, celkem vtipné, rozkošné a vlastně i typicky japonské, přesto tomu tentokrát něco chybělo. Příběh obyčejných lidí hledajících své místo v životě, v tomto případě v jednom zapadlém tokijském vetešnictví :) Pomalé tempo bez větších dějových zvratů, oddechové čtení pro čtenáře, kteří hledají něco trochu odlišného.
Kniha se mi líbila, měla své kouzlo. Nahlédnutí do japonské mentality. Asi jsem některé pasáže (docela otevřené řeči o sexu atd.) moc nepochopil. Myslím, že některé rozhovory by se v evropském prostoru vedly úplně jinak. Možná by to bylo horší. Každopádně docela bezdějová próza hledání sama sebe dokáže upoutat, ale nesmíte očekávat nějaké veleakce a zvraty... Hlavní postavy jdou svou cestou a hledají svoje místo, ale i místo v životě jiných lidí...
Po přečtení prvních stránek jsem měla dojem, že si ze mě paní Kawakami dělá legraci. Krátké jednoduché věty popisující zcela banální situace, rozhovory, ve kterých jednotlivé repliky mají sotva pár slov… Ale za chvíli jsem tak nějak vklouzla do té malé skupinky lidí provozujících vetešnictví a mezi jejich známé a zákazníky, až jsem se na čtení každý den začala těšit – jako na uklidňující návštěvu u dobrých přátel. Nic moc složitého ani napínavého se nedělo a mně to překvapivě vyhovovalo. Jen jsem vstřebávala tu poklidnou intimní atmosféru a nostalgii.
Nejsem objektivní protože jsem japonské atmosféře v knihách propadla. Ani tato mile poklidná kniha mě nezklamala, přirovnání k Amélii z Montmartru sedí. Zase jedno krásné pohlazení na duši.
Kniha není špatná, ale Murakami nebo Ishiguro to prostě není. Asi bych to neviděl na popis všedního života v Japonsku, na to mi přijdou hrdinové trochu excentričtí a jde o v podstatě uzavřený mikrosvět čtyř lidí, do kterého pouze občas vstoupí někdo další.
Kniha má svou jedinečnou atmosféru. Nečekejte žádný děj, spíše jen takové zvláštní dialogy, jemné náznaky. Japonci jsou prostě jiní. Emoce postavy v této knize prožívají skrytě, nedávají je najevo. Při čtení jsem dostala chuť na koláče z cukrárny Kytička. Nechybí zde také mezi řádky hodně japonských specialit.
Ta kniha není spatná, kdyz pristoupíte na to ze ji psala Japonka, které díky vrozené trpelivosti neprijde otravné trcet dvanáct hodin v obchode s použitým zbožím a zajímavost vidí i v tom, ze zárivky zárí a mouchy bzucí a kazdý den se dá sníst neco dobrého, coz popisuje barvite, cituji napr. "Pan Nakano si dal polední menu s veprovym masem na zázvoru. Takeo menu s vařenou rybou a já rýži s kari omáčkou. Maso na zázvoru a vařenou rybu přinesli okamžitě". :). K zádnému harakiri nedoslo, krome toho, ze se jí podarilo sbalit kolegu, který za den utrousil jedno ci dve slova a nechápu, cím jí zaujal. :) Ne, nehaním tu knihu, nakonec jsem se bavila tím, ze jsem si predstavovala, ze ji vypráví Ceska, kterou by ctenári roznesli na kopytech.
Hiromi Kawakami nabízí podobný příběh jako v předešlé knize Podivné počasí v Tokiu. Kniha však brzy ztratí dech, všechno je brzy řečeno a pomalé plynutí příběhu je spíš na obtíž. Na závěr sice ve čtenáři zůstane dojem čehosi poeticky nezachytitelného, ale i ten brzy zmizí.
Vzdal jsem někde před polovinou, takže hodnocení je třeba brát s rezervou, ale přišlo mi to takové neslané nemastné až banální, nemá to skoro žádný děj a vývoj, zato spoustu míst, nad kterými jsem udiveně kroutil hlavou, co to má sakra být. Možná jsem jen nechápal avizovaný „zvláštní jemný, něžný humor“. Marketingový trik s přirovnáním k Amelii je úplně mimo.
Do Vetešnictví jsem se pustila po vynikajícím Podivném počasí v Tokyu,které Vetešnictví nepřekonalo. Stejně jako na "Počasí" se mi líbilo pomalé plynutí a osobitý,až lehce snový styl psaní, v každé kapitolce dominovala nějaká věc,po níž nesly jednotlivé kapitoly jméno. Oproti Počasí zde vystupuje více postav a žádná z nich mě bohužel nedokázala zaujmout tolik,jako pár z Počasí. Vetešnictví není tak poetické a postavy probírají sex naprosto bez zábran, víc mi sedla jemnost Počasí. Za to a za jistou "rozmělněnost" ubírám jednu hvězdu. I tak bych si s chutí přečetla další autorčinu tvorbu.
Poklidné čtení bez větší zápletky. Při výběru knihy mě v recenzích zaujalo přirovnání, že Hitomi je japonskou Amélií z Montmartru. Po přečtení knihy moc velikou podobnost nevidím. Oproti tomu, jak děj téměř po celou dobu pomalu ubíhal, závěr knihy byl zrychlený až moc. Něco málo jsem se dozvěděla o japonské kuchyni a kultuře.
Štítky knihy
Japonsko japonská literatura experimentální literatura vetešnictví
Kniha Vetešnictví pana Nakana je v
| Přečtených | 137x |
| Čtenářské výzvě | 33x |
| Doporučených | 4x |
| Knihotéce | 70x |
| Chystám se číst | 105x |
| Chci si koupit | 24x |
| dalších seznamech | 5x |
Pozvolný, zábavný, nenucený příběh z japonské společnosti. Nechává prostor pro domýšlení.