Věrka, dcerka za všechny drobné

Začalo to tím, že jsem asi ve čtvrté nebo páté třídě dostala na Vánoce stejnou knížku jako kamarádka, a to právě Věrku. Předháněly jsme se ve čtení, kdo bude mít knížku dřív přečtenou, pak přišel na řadu druhý díl a taky třetí a postupně se přidávaly další čtenářky. Knížka se pro nás tři kamarádky stala kultovní, úsměvné příběhy Věrky, která brala doslovně všechna přísloví, dostávala se do různých komických situací, bojovala s partou nafoukaných kluků, vymýšlela jim přezdívky, to všechno jsme úplně hltaly. Byly jsme nehorázně zklamané, když jme dočetly poslední stránky třetího dílu, a tak jsme se rozhodly vymyslet a napsat vlastní ,,pokračování´´. Už nevím, jak naše pokračování dopadlo, ale myslím, že jsme s tím pletením se paní Řeháčkové do řemesla brzo skončily.
Myslím, že je to krásná vzpomínka na dětství, kdy jsme se ještě dokázali zabavit knížkou, vymýšlením příběhů a běháním po venku.