A po nás potopa
Pavel Frýbort
Věčný smolař Michal Najman, se při cestě za vysněným bohatstvím opět setká s nekalým ochráncem spravedlnosti doktorem Marešem a s dávnou láskou Ivankou. Pro Michala to má zvláštní příchuť, neboť už poznal, že cesta do ráje blahobytu je plná nevyhnutelných špinavostí. Tentokrát se Michal ocitne ve světě finančníků, kteří ho vtáhnou do zákulisí podezřelých obchodů se zbraněmi, ale dostane se i mezi opatrné české podnikatele, kteří se ve vší počestnosti perou o lukrativní veřejné zakázky. Kdo chce plout v těchto kalných vodách, musí umět legalizovat vše, co se mu kdy podařilo výhodně získat, ale v tom není Michal právě šikovný. Proto si musí pomoci jinak. Hrdinům dobrodružného románu se v patách valí potopa a do posledních kapitol zůstává na vahách, koho zničí.... celý text
Přidat komentář
Pohled do české kotliny 90 mafiánských let.Všechny tři díly byly super.Zůstala tady od autora stopa,jak fungovala po revoluci Česká republika.
Závěrečný díl trilogie o Michalu Najmanovi, asi nejslabší, ale stále stejně dobré čtení.
Třetí díl příběhu Michala Najmana už nese zřetelné známky "nastavované kaše", ale i tak se dá přečíst bez většího zklamání. Nicméně na pomyslném žebříčku Frýbortových knih bych ho zařadil někam do spodní třetiny.
Pokračování příběhu o Michalovi Najmanovi, který byl napsán už po revoluci a pro mnohé nebyl již zajímavý.
Devadesátá léta minulého století byla divoká, lidi rádi utráceli a bavili se a zabíjeli se, protože společnské změny jim umožnili zkusit si to, co dříve nemohli.
A tak vzniklo hodně příběhů, hodně nevšedností, hodně divočiny.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1988 |  Vekslák |
| 1993 | Vekslák 2 aneb malý český bordel |
| 1996 | Jen jednou dostat šanci |
| 1990 | Přesilová hra |
| 1999 |  Poslední soud |
Sice mám pro Frýbortova klíčového antihrdinu Michala Najmana lehkou guilty pleasure slabost, skutečnost, že třetí Vekslák opravdu hodně vaří z devadesátkové vody ovšem přehlédnout nemohu. Románu ubližuje roztříštěnost struktury na řadu dílčích segmentů, velký počet zaměnitelných postav, i evidentní autorova roztěkanost. Tragické konce některých charakterů jsou za hranicí sentimentálních klišé. Humorná odlehčení naopak povětšinou fungují, a Lájoš kraluje jako vždycky. Jsem přesvědčen, že v aktuálně vládnoucí společenské nostalgii po dané epoše má vekslácká série solidní potenciál pro případné televizní zpracování. Dočkáme se ho?