V bílém plášti
* antologie , Petra Soukupová , Alena Mornštajnová , Petra Dvořáková , Marek Epstein , Irena Hejdová , Markéta Hejkalová
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/469698/bmid_v-bilem-plasti-oCf-469698.jpeg
4
339
339
Svorníkem povídkové sbírky jedněch z nejlepších českých autorů současnosti jsou postavy mužů a žen v bílých pláštích, na jejichž práci závisí naše zdraví a mnohdy i život. Šest příběhů z prostředí nemocnic, sanitek i zubařských ordinací, ve kterých na nemoci, přicházející stáří, naděje, životní prohry i náročnost lékařského povolání nahlížíme očima doktorů, zdravotních sester, ale i samotných pacientů i jejich příbuzných.... celý text
Přidat komentář
Ke knize/audioknize jsem se dostala díky čtenářské výzvě 2021. A musím říct, že mě to nějak zvlášť neoslovilo. Čekala jsem od předních českých autorů něco víc. Hned první povídka Krmítko měla docela dobře našlápnuto a Do důchodu, ta v sobě také měla jisté "je ne sais quoi", ale pak už jsem zbytek doposlouchala jen ze setrvačnosti. Zkusila jsem to a vím, že dalších pár let po ničem podobném nesáhnu.
povidky sice moc nečtu,,ale knihy z lékařského prostředí mám rada,,,a autorky A.Mornštajnová,,P.Dvořáková,P.Soukupová nebylo co řešit,,a namluvené skvěle,,,
Audiokniha
Kniha V bílém plášti přináší dobře napsané, poutavé povídky srovnatelné kvality od šesti různých autorů. Hlavními postavami jsou tu lékaři, zdravotní sestry i pacienti. V několika povídkách vidíme, že i ti v bílých pláštích, kteří někdy působí jako nejmocnější a jediní schopní, mají také své problémy a obavy, stejně jako sestřičky a pacienti.
Sbírka je povedená, pro mne to bylo příjemné oddechové počtení.
Povídky z lékařského prostředí, které ani neoslní, ani neurazí. Většinou jsou předvídatelné již od prvních řádků. Jako oddechové čtení však příliš nefungují, protože na to je většina povídek příliš depresivních. Myslím, že se tomuto povídkovému souboru nepodařilo vyždímat potenciál, který dané téma nabízí.
Povídky s jednoduchým dějem odrážející realitu všedních dní. Hlavní hrdinové oplývají běžnými lidskými starostmi, city či empatií. Podle mého soudu jsou všechny povídky kvalitativně vyrovnané a jako oddechové čtení fajn, což je nejspíš záměr této knihy.
Staří lidé jsou jako děti, vzpurní a zlí – motto první povídky. Nešťastná volba vydavatele, nešťastné vyjádření autorky, Petry Soukupové. Hluboce s tím nesouhlasím. Dovolím si malé odbočení - shodou okolností jsem právě viděl film Na střeše, v prvních chvílích se zdálo, že toto motto může být pravdivé. Ale stejně, jako ve filmu, tak i v povídce se ukazuje, že pokud tomu tak je, mají k tomu tito staří lidé důvod. A bohužel důvod přichází většinou od těch mladších, kteří vzpurní a zlí nejsou. Omlouvám se , tento komentář nemá být filosofováním nad tímto vyjádřením. Má být o této knížce povídek českých autorů, respektive autorek a jednoho autora. Takže stručně – výběr mě nijak neoslnil a je docela možné, že jsem byl při čtení ovlivněn právě tou první. Na pomyslnou „bednu" bych nechal vystoupit poslední dvě – Ireny Hejdové a Markéty Hejkalové. Čekal jsem víc.
Jednohubka tak akorát na tři dny (a to nemám čas na čtení), tak akorát aby si ji člověk mohl zapsat do Čtenářské výzvy. Až na povídku od jediného chlapa - Marka Epsteina, která mi přišla hůře stravitelná /pun intended/, mě všechny ostatní zaujaly a rychle jsem chtěla vědět, jaká bude pointa. Jak ironické, že kniha o bílých pláštích je poslední knihou tohoto podivného roku...
Celkově moc české autory nečtu, tak mi toto přišlo jako dobrá příležitost se s nimi trochu seznámit. Musím říct, že se mi kniha opravdu líbila. Povídky byly povedené, zaměřené na různá témata. Asi ještě vyhledám další povídkové knihy z této edice.
kromě (jako vždy skvělé) Dvořákové, jejíž povídka nejvíce odpovídá tématu antologie, velmi podprůměrné výkony, bez nápadu, šablonovité, někdy až trapně naivní
Povídky prostě nejsou pro mě. Nemám ráda takto krátké příběhy, kde se v podstatě děje všechno a nic.
Musím říci, že povídka, která se mi moc líbila, byla povídka od Aleny Mornštajnové, ta byla parádní! A ještě byla moc fajn ta od Ireny Hejdové.
3 hvězdičky jsou právě díky těmto dvoum povídkám, jinak bych musela hodnotit méně.
Prostředí s bílým pláštěm je fajn, ale myslím si, že se z toho dá vytřískat více i do takto krátké povídky.
Nenadchlo. Nemastné, neslané. Místo katarze, sevřených a hutných textů, které "koušou", protože top autoři, spíše bezzubé batole. Ale četba proběhla krátce po "Chirurgovi" od Dvořákové, tak je tady možné ovlivnění. Nicméně, Hůlová i Epstein mají lepší.
Tentokráte se mi celkem líbily všechny povídky, žádná mi však nepřipadala vynikající, všechny dobré, žádná pro mě špatná. Možná je ale mé hodnocení ovlivněno, že v době poslechu audioknihy mě neskutečně bolely zuby a 2 z povídek se odehrávají v zubní ordinaci:) Povídky jsou spíš smutné.
Velmi ráda čtu knihy z lékařského prostředí.
Navíc tyto krátké povídky napsali současní čeští autoři a o to víc mne to těší ... :)
K Rodinným povídkám mi byly doporučeny i tyhle povídky z lékařského prostředí.
Nenáročné čtení, vhodné na cestování. Nejvíc se mi líbila Ježíšek má taky zuby od Ireny Hejdové
Mám ráda povídky, krátké příběhy, jednoduchý děj, pointa.
Šest povídek, šest autorů.
Číslo 6 v numerologii značí představu a přijetí. Tak tedy šest českých spisovatelů sladilo své představy a způsobem sobě vlastním nám nabídlo svůj pohled na svět v bílém plášti.
STŘEDOVĚK pomalu z našich ordinací mizí, a přípravné rituály před vyšetřením holt přežívají věky. Díky evoluci k tomu již nepotřebujeme dutého kravského rohu.
ANDĚL MILOSRDENSTVÍ může potkat každého z nás a nad KRMÍTKEM pochopíme krutou pravdu, zlehčenou přijetím. O Vánocích se dějí zázraky a proto i JEŽÍŠEK MÁ TAKÉ ZUBY.
A bílá KOPRETINA se žlutě svítícím středem můj pohled nekompromisně rozostřila. Tak takhle vypadá stáří.
Chci DO DŮCHODU.
Podtrženo sečteno: lékař - pacient, dvě polarity a přesto tolik společného.
Tolerance - odpuštění.
P.S: Nejtěžší je odpustit sám sobě. Říká se tomu svědomí....
Během zimní dovolené na horách jsem dočítala resty kratších knížek. Přiznám se a možná jsem i ostuda, že ani od jednoho autora jsem nečetla jedinou knihu.
.
V bílém plášti je povídková kniha, která se skládá ze sedmi povídek od nejlepších českých autorů. Tato kniha mě lákala už dlouho a jsem ráda, že jsem se k ní dostala. Prostředí zdravotnictví je mi blízké a je to dobré proložení četby.
.
První povídka s názvem Krmítko na mě působila hodně smutně. Smutně v tom, že se občas stáří lidé berou jako hadr, se kterým se dělá co chce a nikoho nezajímá co chtějí oni. U druhé povídky jsem přesně cítila vše co bylo popisováno. Neznám nikoho komu by byla návštěva u zubaře příjemná, kord když už v dětství nebyl přístup zubaře ideální. V povídce Středověk se mi líbilo pojetí přístupu k citlivému vyšetření a jak to působí na pacienta. Poslední dvě povídky se mi líbily asi nejvíc.
.
Každá povídka je jinak pojatá a to je na tom super. Je to příjemná oddechovka na jeden či dva večery.