Tři
Valérie Perrin
„Jmenuju se Virginie. Z těch tří dnes se mnou mluví jen Adrien. Nina mnou opovrhuje. S Étiennem už nechci nic mít já. Přesto mě od dětství fascinují. Nikdy jsem k nikomu nebyla tak pevně připoutaná jako k těm třem.“ 1986. Adrien, Étienne a Nina se potkají na základce. Okamžitě se spřátelí. Jsou nerozluční. Milují stejné věci, stejnou muziku. Společně se učí i poflakují, bojují s učiteli a hledají své místo v rodinách i ve světě dospělých. Sdílejí svá zranění i své touhy. Společně spřádají sny o hudební skupině, která nechá za zády úzkoprsý venkov a jednou dobude Paříž. Nikdo a nic je nerozdělí. Ale sdílejí skutečně všechno? 2017. Na dně jezera, u něhož trávili horká odpoledne i noční alkoholové večírky, je jednoho dne objeven vrak auta, který tam ležel dlouhá léta, a v něm pozůstatky lidského těla. Virginie, novinářka s tajemnou minulostí, píše o události reportáž. Její vzpomínky postupně osvětlují pavučinu vztahů, která trojici přátel z dětství spojuje. Co se s nimi za ta léta stalo? Proč jsou všichni tři tak napjatí a čekají se zatajeným dechem na výsledky policejního vyšetřování? Patří ostatky někomu, koho dobře znali? A jak to všechno souvisí s jejich přátelstvím? Nová kniha Valérie Perrinové využívá všechny triky, kouzla a postupy, které jsme poznali a obdivovali jako čtenáři románu Vyměnit vodu květinám. Celý svůj báječný literární talent dává do služby příběhu tří přátel, který nás zajme, pohltí a nepřestane fascinovat, dokud se jeho nitky před námi nerozpletou a zase nespojí v překvapivém závěru. Je to příběh o lásce a přátelství, romantický popis bolestného a zranitelného dospívání, výpověď o hořkém hledání vlastní identity, tragická zpráva o rodičích a dětech a jejich neschopnosti se navzájem milovat, detektivka, román o vině a trestu? Román Tři je dojemnou oslavou přátelství, lásky a života i s jeho tajemností, překvapivostí a temnými zákrutami.... celý text
Přidat komentář
Způsob vybrávění Valerie Perrin se mi velmi líbí, ono postupné odkrývání zamotaných osudů a tajemství bez postranní manipulace čtenáře, živé postavy, se kterými chvílemi soucítím, chvílemi je nechápu (ale neodsuzuji), a prostředí, ve kterém se rychle "čtenářsky" zabydlím. Těším se na autorčiny další knihy.
"Nechej proletět černé myšlenky hlavou, ale nikdy jim nedovol, aby si ve tvých vlasech udělaly hnízdo."
Ve chvíli, kdy jsem pochopila, kdo knihu vypráví, mi bylo tak zvláštně teskno a rozbrecela jsem se. Jedna z nejsilnějších a nejemotivnějších knih, které jsem kdy četla. Buďme šťastní za své přátele, kamarády z dětství, kteří jsou stále s námi
Vítej v mojí knihovně Valérie!
Nina, Adrien a Étienne tři přátelé z dětství, kteří společně dospívali a plánovali budoucnost. Jejich snem bylo dobýt Paříž vlastní hudbou. Byli nerozluční. Přes to všechno se jejich cesty na nějakou dobu rozdělily.
V roce 2017 je na dně jezera nalezen vrak automobilu a v něm lidské ostatky. Novinářka Virginie zpracovává na toto téma reportáž. Díky psaní se postupně noří do vlastních vzpomínek. Vzpomínek, které se bezprostředně vztahují právě k našim třem přátelům
P-E-R-F-E-K-T-N-Í
Byla jsem pohlcená i omámená. Sama sebe jsem utvrdila v pocitu, že francouzští autoři píší tak nějak...jinak. Jsou komplexní, otevření, nevyhýbají se syrovosti, upřímnosti či opravdovosti.
Dokáží popsat život v celé své kráse i ošklivosti tak, že budete mít chuť setkat se s přáteli, vypít si dobrou kávu, opít se, tančit, promilovat celou noc, zkrátka ŽÍT a třeba vyzkoušet to, čemu jste se doposud vyhýbali
Autorka otvírá závažné téma, které by po přečtení mohlo ledakomu otevřít oči (nezmiňuji ho záměrně, abych vás neochudila o překvapení).
Jeden z nejlepších a nejhlubších románů, který jsem za poslední dobu četla. Doporučuji!
Příběh hlubokého přátelství, které jsem nikdy nepoznala, a tiše jsem při čtení záviděla. Do jistého bodu. Jak málo totiž stačí k tomu, aby byla nit přátelství přetržena. Musím přiznat, že mě hodně zaujala hlavně druhá polovina knihy, kdy Nina, Etienne a Adrien překročili práh dospělosti a postupně se (ne)realizovali ve svých snech . Začalo také postupné odkrývání nejednoho tajemství a že bylo sakra co odkrývat! Velmi stísněně jsem se cítila při čtení pasáží s Emmanuelem. Pohádkový princ? Ale kdeže... Největší tajemství ale skrývá Adrien. Vnímavý čtenář na to přijde o něco dříve, než-li jej odhalí sama autorka, ale je to opravdu pecka. Trošku mě ovšem mrzí rychlý konec.
Letos jsem se seznámila z francouzské literatury ještě s Delphine de Vigan a Annie Ernoux, ale Valerie Perrin pro mě byla ta, která mě alespoň trochu zahřála u srdce. 90%
Valerie Perrin je vynikající vypravěčka. Detaily, odkrývání vrstev příběhu, tajemství, podezření: vše přichází ve správný čas. A na konci se s údivem a otevřenou pusou vracím na začátek a ptám se "jak to udělala?". A chci víc... a přitom vím, že víc není.
Jsem ráda, že jsem díky svým oblíbeným objevila tuto autorku. Její styl psaní se mi líbí a příběh o nerozlučných přátelích taky. Příběh je to chvílemi smutný a Virginie mi v tom dělala pěkně dlouho zmatek, ale i přes velký počet stran jsem spokojená a potěšilo mě, když jsem dnes zjistila, že brzy u nás vyjde od Valerie Perrin další kniha.
Krásný román o přátelství, podobnost s knihou o Baltimorských mě navnadila, ale úplně mé očekávání nenaplnila. Nevryla se mi do srdce, neoslovila mě tímto způsobem. Začátek byl velmi slibný, ale jak se střetávala různá časová období a psaní ze strany Virginie mi přišly trochu zmatené a já se občas musela ujišťoval, která z postav vlastně vypráví. Ale celkově dojem příjemný.
Knihu jsem měla přečtenou za pár dní, nemohla jsem ji ze začátku odložit. Poslední zhruba čtvrtina už mi ale tak skvělá nepřipadala a dalo by se říct, že mě i zklamala. Zdálo se mi to takové prvoplánové všechno... jinak to vyjádřit neumím. No ale to je subjektivní a jak tak koukám i menšinový názor...
Přesto jsem ráda, že jsem autorku objevila a román přečetla. Těším se na Vyměnit vodu květinám.
400 stran nás nechává Valerie čekat na rozuzlení :-)
Když vás někdo považuje za hvězdu, snažíte se k němu přiblížit. Být s ním.
Bylo to moc hezké čtení. Celou knihu jsem přemýšlela, kdo je ta žena, která se v městečku objevila. Je pravda, že mi v druhé polovině začalo vše docházet. Dobře, že vše se na konci knihy uzavřelo, a nezůstala žádná nevyjasněná záhada.
Krásný příběh tří přátel, kteří se rozchází v době dospívání i když si slibovali společnou budoucnost. Nina, jež je opuštěná a věří, že láska a nový domov vyřeší vše. Adrien, který se ztrácí v sobě a rozhodne se napsat knihu. Etienne, který touží po respektu svého otce a budí ho strach z toho co viděl padat do jezera.
A kdo je sakra ta tajemná Virginie?
Myslím, že už není víc co dodat. Vše je řečeno v anotaci, komentářích a vysokém hodnocení. Pro mě rozhodně "zvláštní" příběh, který jsem absolvovala s menšími přestávkami, v nichž jsem přemýšlela o komplikovanosti přátelství i dospívání tří aktérů tohoto románu a rozebírala důsledky jejich jednání ve zralé dospělosti. Z těch tří je Étienne Bealieu největší rebel, Adrien Bobin nejvíc nedůtklivý a Nina Beauová nejcitlivější - "Kdo přestane být přítelem, nikdy jím nebyl. A čím víc na to moje srdce myslí, tím je víc zraněné."
Kniha se mi moc líbila. Postavy mi byly sympatické (kromě Marion a Emmanuela), tajemství vypravěčky jsem sice uhádla hned v první třetině, ale vůbec mi to nevadilo. A konec, tak ten mě nadchnul. Určitě si knihu přečtu ještě jednou.
Tohle bylo....zvláštní. V poslední třetině mi spadla brada, když jsem zjistila, kdo je vypravěč...ale krásně to do sebe všechno zapadlo. Tenhle příběh byl opravdu moc zvláštní a krásný. Perfektně napsané, krásně se to četlo. Jediné co bylo trošku matoucí tak přeskakování v obdobích.
Krásný příběh, stojí za to román přečíst. Místy trošku nepřehledný, místy napínavý, zamotaný,konec překvapivý,ale celek působivý.
Příběh byl pěkný,jak se muže udržet přátelství i navzdory věku a prožitých věku,přáteství které je silné se nedá přethnout,a tady v tenhlém románu je to pěkne napsané.
"Ti tři spolu: zeď, nepřekonatelná hráz."
Zatímco Vyměnit vodu květinám jsem víceméně zhltla na posezení, trojice kamarádů pro mě byla náročnějším čtením. Dědečka Piera jsem milovala, mámu Marion nenáviděla a obdivovala jsem Lili, Louisu a Romaina (ta scéna se Sylvií Lalo mi málem vyrazila dech, taková vypočítavost!).
A samotná trojice kamarádů? Zvláštní, podle mě tuze nesourodá, ale skvělá, dlouho pevná a nedělitelná. Virginii jsem sice nečekala, s tímhle mám obecně trochu problém, takže beru. I přesto platí, že na tuhle zvláštní trojku - Nina, Etienne, Adrian - budu ještě dlouho myslet.
"Pootevřeme okna. V dálce je modrá linie.
Moře, to je nebe, které se posadilo na zem.
. . .
Moře je voda, která se chvěje, pomyslí si Nina, je to voda, která vdechuje i vydechuje. Je ohromující a paradoxně zároveň uhrančivé i znepokojující, stejně jako myšlenka, co je podle Niny svoboda."
Štítky knihy
francouzská literatura dospívání psychologické romány psychologické příběhy pátrání v minulosti přátelství z dětství maloměsto nemanželské děti
já to neustálé přeskakování do minulosti prostě nemám ráda, dělá mi to guláš, ale dočetla jsem, byla jsem zvědavá, jak to bylo...