Tmavomodré sbohem

dnes

A jde to! Jde napsat zajímavou detektivku se sympatickým hrdinou a přitom se nevykecávat na 400 stranách! Tady nebyl prostor na žádnou omáčku kolem, tady se šlo hned k věci. Jsem příjemně překvapená, že autor stihl do 176 stran dát všechno podstatné. Nic mi tam nechybělo. Snad jen trochu víc napětí, ale šlo o detektivku nikoliv thriller, takže mu to odpustím. Slunná Florida, sympatický detektiv, který se nevykecává, ale jedná. Fajnová oddechovka!

21.02.2024

Stručné, hutné, drsné. Pokud bychom dokonce vystříhali McGeeho (MacDonaldovy?) svérázné náhledy do ženské psychologie a na vztahy mezi oběma pohlavími vůbec, bylo by to ještě hutnější a plynulejší, ale už ne tak vtipné. Inu, stará garda.
Řadím se mezi spokojené čtenáře a nejvíce se mi líbila ta podvratnost (chcete-li hra s očekáváními), kdy McGee nastupuje k finálnímu zúčtování jako pravý superman a...
Ale to už bych spoileroval. Užijte si dobře napsanou oddechovou jízdu.

08.07.2022

Fuck off všem thrillerům, které potřebují tisíc stránek, aby rozvinuli děj. MacDonald sprintuje, zhušťuje story, dávkuje atmosféru šedesátkového Miami a píše jakoby nic. A i v dnešní době nabízí jeho bad-guy sympaťák Travis McGee přesně tu správnou kombinaci nadčasového stylu a staré školy, kterou bych povinně míchal do infuzí. Proberte antikvariáty a knihovny. Tohle je jednoznačný poklad z půdy.

28.05.2019

Píše se rok 1964 a Travis McGee se poprvé představuje čtenářům coby moderní bludný rytíř, který se snaží držet mimo hledáček úřadů a zároveň si plně užívá svobody, jakou mu dává život na lodi. Jako soukromý vyšetřovatel na volné noze přijme zakázku barové tanečnice, jež by si ráda vyřídila účty s podvodníkem, co ji připravil o otcovy nakradené diamanty. Naneštěstí ne všechno je tak černobílé, jak se na první pohled zdá...
Čím se Tmavomodré sbohem rozhodně může pochlubit, jsou nápadité metafory a podmanivé monology. Horší už je to se schematickou zápletkou, protože ta vlastně nemá v rukávu žádný zásadní zvrat. Ovšem na prostoru sto sedmdesáti stran to zas není nic neodpustitelného, vzhledem k tomu, že příběh končí dřív, než by se jeden dokázal začít nudit. Nečekaným překvapením je, že John D. MacDonald nepatří mezi spisovatele, co by si libovali v humorném odlehčení. Tohle je spíš poctivý boxerský mač s řemeslně čistou stylistikou, která se však ani po padesáti letech nemá za co stydět.