Starý kraj
Dörte Hansen
https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/278920/bmid_stary-kraj-2qQ-278920.jpg
4
286
99
Pětiletá Vera uprchne se svou matkou v roce 1945 z východního Pruska na sever Německa do regionu Altes Land. Útočiště najdou na starém statku s rákosovou střechou. Vera se ve velkém, chladném selském stavení celý život cítí cize, ale přesto z něj nedokáže odejít. O šedesát let později se jí přede dveřmi nečekaně objeví neteř Anna. Utekla i se svým malým synem z předměstí Hamburku, kde ambiciózní ekorodiče nosí svoje děti ulicemi jako vítězné trofeje — a kde se Annin muž zamiloval do jiné. Vera a Anna se téměř neznají, přesto toho mají společného víc, než tuší. Dörte Hansenová, vládnoucí bystrým okem i suchým humorem, v této knize vypráví příběh dvou samotářek, které nečekaně najdou něco, co ani nehledaly: rodinu.... celý text
Přidat komentář
Knížka mě velmi oslovila. Líbí se mi, že kniha ukázala pohled dvou stran, lidí z města i lidí z vesnice, stejně jako v životě ukázala, že nic není černé ani bílé, že je vše tak trochu komplikované a že občas, když prohlašujeme, že je něco „mé“, podléháme tak velké iluzi. Nicméně knížka není filozofickým dílem, je to jemný příběh o prolínání různých časů prostřednictvím rodinných pout.
Moc pěkné grafické ztvárnění obálky, díky ní jsem si knihu vybrala, perfektní překlad V. Hanišové, ale hodně smutný příběh. Ze začátku jsem měla trochu zmatek v množství postav, ale jak se příběhy rozvíjejí, problém "kdo je kdo" postupně zmizí.
Jedna z těch vzácných knih, kde není ani jedno slovo navíc. Text o tom, že doma nemusí být doma, o vykořenění jedné generace, pocitu nikam nepatřit. V některých ohledech až neskutečně aktuální kniha, ač píše o poválečných časech.
Příběh lidských osudů, vyrovnávání se s těžkostmi minulosti i nástrahami současnosti. Kontrast generací, venkova a města, rodičů a dětí.
Přestože měla kniha několik silných momentů, kvůli skákání v postavách i časech na mě působila poněkud roztříštěně. Nedokázala jsem si vybudovat k postavám vztah. Takže mým čtenářským životem projde, aniž by zanechala hlubší dojem.
"Tento dům je můj, a přece není můj. Ten, kdo přijde po mně, ho také prohlásí za svůj"
To byla první věta v dolnoněmčině na štítu domu, se kterou se pětiletá Vera setkala, když ji sem na statek ve Starém kraji přivedla za ruku její matka. Obě přišly s ostatními uprchlíky z Východního Pruska a tady měly žít. Je to lidský příběh, který je psán poutavou formou, místy prokmitne i trošku humoru třeba na téma bio- , a pak jsou zase smutné pasáže, kdy Vera vzpomíná na hrůzy, které zažila v dětství. V tomto domě zůstává bydlet sama až do svého stáří, kdy se k ní nastěhuje její neteř s malým synem a obě osamělé ženy spolu začínají žít. Dokonale se spisovatelce povedlo předvést, jak žijí, jedí a vychovávají děti lidé na vesnici a jaký je naprosto jiný přístup k dětem a životu ve městech. Čtení je příjemné, také díky krátkým větám dobře ubíhá. Je o lidské osamělosti, o lidech zlomených válkou, ale také o lidech silných, kteří se nevzdávají.
Na první pohled mě upoutala milá obálka se zajímavým námětem. I když se mi kniha četla dobře a je napsaná takovým tím příjemným jazykem, občas jsem měla potíže se orientovat v postavách. Navíc závěr knihy mi přišel trochu náhlý a nedokončený, a proto ubírám na hodnocení.
Místy až poeticky působící román, kde se střetává generace lidí z tradičního německého venkova s generací "ekomisionářů". Tento výraz mě pobavil a utkvěl v paměti. Autorka dokázala skvěle popsat současné moderní bláznovství ve velkých městech i vztahy venkovanů ke kraji a jejich domům, které obývaly předchozí generace. Příběh, kde se v domě plném vzpomínek střetávají dvě ženy jedné rodiny, ale různých generací si tak nějak plynul sám, bez výrazných dramat. Místy mě mátly postavy a časy. Přesto se kniha četla velmi dobře, je nabitá směsicí smutku se špetkou jemného humoru.
Nostalgický příběh, ke kterému vlastně ani nevím, co napsat. Prošel mým čtenářským životem jako vánek, svou lehkostí osvěžil, ale nezanechal žádnou spoušť ani hlubší dojem. Budu si knihu pamatovat, ale znovu číst nepotřebuji a poputuje dál. Proč? Přece jen potřebuji klasické schéma, jednu hlavní postavu, jasný děj a něco, k čemu si utvořím vztah. Buď některý charakter, vztah, prostředí... Tady nebylo přese všechno pro mě nic natolik výrazného.
Hezky a rychle se četla. Jen bych asi víc rozpracovala ten konec. Škoda že byl tak useknutý.
Moc milé a čisté čtení, přečteno za jedno odpoledne - takové knížky mám moc ráda, jakoby obyčejný příběh obyčejných lidí, který má ale hloubku a zanechá ve vás moc příjemné pocity a klid... Určitě knihu doporučuji, já se k ní určitě časem vrátím.
Navzdory hodnocení, nenadchlo a nebavilo, to neustálé skákání mezi postavami mi dělalo potíž si je zapamatovat, jak jména, tak jednotlivé charaktery.
Takhle si představuju dokonalou knihu.
Obálka, bezchybný text (ta úleva, vidět po dlouhé době zájmenné tvary ji/jí ve správných pádech!), věnování i poděkování, názvy kapitol, naprosto úžasný překlad a nakonec to nejdůležitější: příběh, který začal kdysi dávno, ve velmi těžké době, ale paní spisovatelka ho s úžasnou lehkostí překlenula až do dnešní doby.
Autorka s neuvěřitelnou grácií (ale současně bez jakékoli triviálnosti, případně nostalgie nebo patosu) "glosuje" nejen moderní eko a bio styly, venkovskou idylu v městském pojetí, dokonalé supermatky v lepší čtvrti, ale také ztrátu tradic i přírodního životního rytmu, nebo třeba střídavou péči. A přitom jsem vůbec neměla pocit, že to šíří záběru přehnala, naopak!
Děkuju za výborné komentáře - kromě těch čtenářů, které už jsem si přidala do oblíbených, jsou to především eiramka, JanaDor, Boboking, zden-ka, clouds.
Pro mě jedna z knih, které nutně potřebuju mít doma, abych měla možnost kdykoli se k ní vrátit.
"Říkal si, jak to asi dělají ostatní, měšťáci, lidé bez půdy, úředníci, kterým příroda nepomohla překonat první rok. Které k tomu nedonutila. Kteří jím museli projít jako učni bez mistrova vedení."
Tak jsem se od Dörte Hansen zase nechala vzít na sever Německa a (nepřekvapivě) tu máme opět téma venkova: vedle kontrastu života ve městě a na vsi také sledujeme, co od venkova očekávají lidé z města. Důležitým motivem je tu pak rodina, která má být místem lásky a podpory, jenže ne vždy je to tak přirozeně jednoduché, jak by to mělo být. A co když spolu začnou žít dvě ženy, které jsou sice příbuzné, ale doteď se mnoho nestýkaly, a kterým se oné láskyplné rodinné podpory dosud mnoho nedostávalo? Oproti postavám v Polední hodině jsem si k Veře a Anně mnohem snáze našla cestu. Zřejmě tomu tak bylo i díky tomu, že jsou oproti uměle působícímu Ingwerovi z Polední hodiny více propracované a nejsou ve svých příbězích jen pouhými loutkami (nebo se o to minimálně snaží).
Je to čtivé, milé, příjemné. =)
Tyhle typy příběhu já ráda. Zdánlivě obyčejné životy, každý se svými děsy a běsy uzavřený ve své hlavě a v tomto příběhu i ve svém domě.
Kniha o velké samotě, která není vyjadřována přímo. Kniha o hledání svého života, svých kořenů a následníků.
Přiznám se, že mi dělalo problém si zapamatovat, kdo je kdo a kdo je matka, babička, neteř, soused, otec souseda, atp. Ale to je snad jediná věc, se kterou jsem měla zádrhel.
Kniha zdánlivě bez příběhu poodkrývá vlastně několik propletených osudů a jako by lehce plynula, proložená odkazy na přírodu, ale pod tou lehkostí číhají noční i denní můry. Bylo to velmi zajímavé a jazykově bohaté čtení, s kapkou suchého humoru. Hvězdu ubírám za skorohappy end s hasičem, ten byl podle mě trochu navíc. :)
Je hodně způsobů, jak psát o problémech, které vyvstávají z toho, že my, lidé, jsme tvorové společenští, tedy, sdružující se v různorodých společenstvích. No, a nejvíc problémů pak vyplývá z toho, když někdo „nedrží basu“ a rozhodne se žít po svém, a stačí, že to je třeba jen trochu jinak, než jak se všeobecně pokládá za „správné“, a navíc, těch způsobů, co je pokládáno za správné, je taky asi milion a jeden, a velmi se liší nejen časem ale i místem, lokalitou, kde se právě nacházíte.
Dörte Hansenová si vybrala vlastní, osobitou, autorskou cestu a vydala se po ní, prochází Starým krajem …
… „Annu napadlo, že ten kraj zná jen v létě. Krajina ve své chladné nahotě se jí nyní odhalila úplně … pohlédla na ovocné stromy, které stály v těžké zemi, jako vojáci v nekonečných řadách a mezi nimi pevně zamrzlá naplavená zem. Hluboké brázdy od traktoru plné dešťové vody, která se proměnila v bílý led. Obrovští draví ptáci … posedávali po větvích … příkopy byly pokryté rozcuchanou prořídlou trávou, krajina bez barvy“,
… zprostředkovává nám tak jeho obraz krásně poetickým a trochu zádumčivě melancholickým způsobem. Je to totiž kraj starých selských usedlostí, který už svým názvem evokuje dodržování starých tradic, způsobu života, založeného na tvrdé práci. A tak je příběh, který Dörte vypráví, příběhem o … potkávání se, ale možná ještě víc o míjení se … starého a nového, tradic s cool trendy, lpění na starých postupech s novými moderními myšlenkami.
Není to zrovna veselé vyprávění, je to spíš takové povzdychnutí, ze kterého je, jako jemný podtón, cítit i určitá bezradnost, přesně taková, jakou je možné vystopovat všude kolem, jen se občas schovává za drsná slova, tvrdé výzvy, ostrý křik a silná gesta, v tomhle příběhu je ale nenajdete, v tomhle příběhu, jsou všechny ty obavy pečlivě „obalené“ do příjemných slov, aby neranily, neřezaly a nebolely, přesto tam jsou, a jsou zvláštně zneklidňující … určitými výzvami, které, jak víme, a nechceme si přiznat, na nás čekají, nevyhneme se jim, a bude těžké, najít nějakou, řekněme přiměřenost, zvlášť, když všude kolem můžeme dnes a denně vidět, jak obě „strany“ mají klapky na očích a tvrdošíjně trvají na té své „pravdě“ … cestě, směru, myšlence … a o nějakém kompromisu, natož „prolnutí“ zatím nemůže být ani řeč.
Na téhle cestě vás budou provázet „osamělé duše“, Anna a Vera, ještě spíš by se dalo říct, solitéry (pozn. solitér - v zahradní architektuře pojem pro strom přirozeně rostoucí osamoceně), protože to přesně ony jsou, přirozeně osamocené, nezařaditelné, nespoutané tradicemi (v případě Very), ani novodobými trendy (v případě Anny), pro obě pak nespoutané konvencemi společnosti, žijící své životy tak, jak se samy rozhodly? … asi spíš by se takhle nerozhodly, takže spíš tak, jak nejlépe, za daných okolností, dokázaly …
… „příroda zase pomalu přicházela k sobě, jako pacient, který se probouzel z dlouhého kómatu, byla ještě bledá a zesláblá … půda vypadala uplakaně a stromy se třásly zimou, kapala z nich voda, ale na větvích už rašily pupeny … když člověk přitiskl ucho na kmen, bylo slyšet šumění vody „proud mízy“ … Heinrich z keřů růží sejmul jutové pytle, vypadalo to, jako by jim po dlouhé, skličující zimě, udělil milost …“.
Přečteno v rámci ČV. Příběh minulosti a současnosti, vztahu v rodině a příběh jednoho celého domu..
V této knize bylo snad úplně všechno. Místy smutné, dojemné, a místy jsem se bavila (např. vši u Leona a jeho kamaráda).
Klid, ticho, čas, šálek dobrého čaje a můžete se začíst.
Štítky knihy
německá literatura venkov Německo psychologické romány společenské romány
Starý krajKniha Starý kraj je v
| Právě čtených | 2x |
| Přečtených | 362x |
| Čtenářské výzvě | 82x |
| Doporučených | 35x |
| Knihotéce | 128x |
| Chystám se číst | 273x |
| Chci si koupit | 33x |
| dalších seznamech | 1x |
Krásně napsaná smutná kniha. Kdo se cítí vykořeněný, pochopí.