Severka

28.09.2023

(SPOILER) První román Niny Špitálníkové koncipovaný jako jakási kaleidoskopická obžaloba, představuje rozporuplnou hlavní hrdinku, se kterou je obtížné sympatizovat, ale nakonec je ještě těžší ji nenávidět. Je to dívka, která si žila na vysoké úrovni ve dvou zcela odlišných režimech, aniž by se o svoje pohodlí musela sama aktivně zapříčinit, přesto je její štěstí jen zdánlivé a její severokorejská výchova konfrontovaná s jihokorejskou demokratickou mentalitou se jí nakonec stanou osudnými. Od začátku víme, že naším úkolem je především ji soudit, ale jak soudit člověka, do kterého bylo zaseto „zhoubné semínko ideologie“? Otázka aktuální i v zemi tisíce kilometrů daleko, kde jsme ze sebe již naštěstí setřásli břemeno totality.

Největší předností Severky je autorčina unikátní znalost místních reálií získaná studijním pobytem v KLDR a rozhovory s uprchlíky. Kdo četl předchozí Svědectví o životě v KLDR, ten už má určitý obrázek, jak to v KLDR chodí, a nečeká ho v tomto ohledu příliš nového. Děj se dokonce v mnohých detailech nápadně podobá výpovědi vysokoškolačky ze zmíněné knihy rozhovorů. Nejvíce šokující v Severce je tak popis poměrů v pracovním táboře. Ať už je míra umělecké licence jakákoli, tyto řádky se rozhodně nečetly snadno. Bohužel v krutém režimu, jakým je ten severokorejský, se nelze divit vůbec ničemu.

Zvolená forma románu s postmodernistickými prvky je nakonec možná až příliš ambiciózní, aby na ploše nějakých 200 stran mohla dostatečně vyniknout. V tomto rozsahu působí celé dílo až příliš fragmentovaně. Jako konvenční román nebo jeden delší zápis rozhovoru by se mi možná Severka líbila ještě o trošku víc, přesto se jedná o čtivou a podnětnou knihu, která pokládá řadu otázek k zamyšlení.