Rusticalia
Jan Křesadlo (p)
Variace na cizí themata. Román Rusticalia, který vychází z autorovy pozůstalosti zcela poprvé, se tváří jako parodie na staré české venkovské romány, ale ještě více je dramatickým a zároveň ironicky satirickým vyprávěním o podobách lidské erotiky, o rodové nenávisti, o zločinu a trestu. Spisovatel Josef Škvorecký k uvedení knihy Rusticalia napsal: „Pro naše exilové nakladatelství Sixty-Eight Publishers, Corp. v Torontu byl Jan Křesadlo největší literární objev celé naší dvacetileté existence. Jako každý velký autor samozřejmě leckde narazil. Tento patrně poslední polyhistor české literatury, prozaik, básník, muzikant, zpěvák a učenec psal bezprecedentní prózu i poezii. Nevím, jak literární kritika v ČR – pokud se tam svého řemesla ještě zuby nehty drží – přijme knihu Rusticalia. Ale Jan Křesadlo se do české literatury dostal, protože tam patří.“... celý text
Přidat komentář
Žánr vesnického románu je mi na hony vzdálený, ale tahle knížka je opravdová perla. Mimořádný a neprávem opomíjený autor.
K mému opravdovému žalu už mi chybí k dočtení jen pár stran, ale již teď cítím, že kladný vliv tohoto vpravdě přelomového literárně vědeckého díla je na mě neoddiskutovatelný. Dnes mi na neznačené křižovatce nebyla dána přednost zprava. Co by jindy vyvolalo popuzenou gestikulaci a mlácení do volantu levou s potřásáním směrem k viníkovi pravou, obešlo se dnes s podtuřínským povzdechem "Panenko Maria Poskokovská, ty to govado vidíš!" Též moje vztahy s přírodou nabyly na srdečnosti a hovořím maně v zahradě polohlasem " tak co, výgone, prychytyš se sám, nebo bych te mjela prygernout glínou?". Možná se pletu, ale poznávám tam Chodskou trilogii, Rok na vsi a zdá se mi, že semtam se mihnou i Naši furianti. Dlouho jsem se tak nebavila nikoli dějem, ale formou. Kdo má rád tyhle promyšlené ptákoviny, které jsou naprosto ojedinělé a při nichž lze snadno sklouznout k lacinosti, což se tady absolutně neděje, musí si to přečíst, co přečíst, labužnicky vychutnat. I ten kočičí gajzlik se mi hned líp vynáší! Krása!
Nemám načtené vesnické romány, takže mi určitě unikla spousta narážek, ale nijak mi to nevadilo. Je to Křesadlo, tudíž vysoce humorná moralita používající originální jazykové prvky - tady obzvlášť, protože umělé pseudonářečí opravdu stojí za vidění (viz ukázky alef níže). Krom jazyka si autor vymyslel i pseudozvyky, podivné zvířecí křížence, výtvory to příliš experimentálně naladěné vrchnosti, a jedinečný hudební nástroj, kterému věnoval zvláštní naučnou kapitolu. Už z toho je poznat, že Rusticalia je kniha, kterou se nejvíc bavil její tvůrce. A mně se to pak moc dobře čte, radost z vymýšlení se přenáší, bavila jsem se výborně. On má totiž Křesadlo navíc k nekonečné fantasii i schopnost své výmysly přikrýt rámcově uvěřitelnými okolnostmi, takže nepůsobí jako abstraktní groteska.
Zápletka se točí kolem všemožných forem sexu, ale dnes už to není nic zvlášť kontroverzního. A především: Chtíč, zištnost a prohnanost, které ke všem těm výstřelkům vedly, jsou vlastnosti nadčasové, které stvoří klasickou tragédii.
Rusticalia – vesnický, baladicky epický, osudový román - je bezostyšnou a jízlivou parodií nabitou vynalézavě bizarními situacemi, narážkami a parafrázemi, přetékající ironií od prvního písmenka do poslední tečky. Nebere si servítky s ničím a konfrontuje vás se vším … „od Boha až po hnůj“ :-).
Se sarkasmem a nadsázkou popisuje a zveličuje deformovaný svět - v groteskních situacích zesměšňuje brutalitu a násilí vesničanů, sexuální úchylky a praktiky (je hodně znát, že autor je mj. klinický psycholog, takže je většina postav buď negramotná, mentálně narušená, anebo to jsou úplní šílenci :-), jak říká autor „praxe v psychiatrickém zařízení mi ukázala, co všechno v lidech je“).
Hned na začátku mě nadchnul originální lingvistický úvod v podobě uceleného jazykovědného výkladu použitého nenapodobitelného dialektu – podtuřínštiny, následovaný historicko-místopisným vysvětlením původu oblasti, ve které podtuřínský zemědělský lid žije .
Všechny potřebné indicie tedy máte, a pak už se v klidu můžete pustit do příběhu, ve kterém se místní v klidu věnují vylepšování svých zemědělských metod a triumfům svých pěstitelských snah (vytvoření – vyšlechtění ovibose /případně můžeš použít ovibova/ – téměř univerzálního domácího zvířete) …
Tradiční, lokální či regionální, zemědělská krajina, specifické chování jejího obyvatelstva, mezilidské, rodinné a generační vztahy – to všechno jsou témata, která v příběhu vystavěném až ad absurdum, naleznete – na mušku se autorovi dostaly stereotypy vesnického života, paroduje snad všechny rysy venkovského románu (jaké byste našli třeba u bří Mrštíků, Karolíny Světlé, K.V. Raise, Jana Holečka, a dalších).
A tak v téhle fiktivní vesnici žijí naši furianti … lakotní sedláci a vypočítaví majitelé gruntů, hloupé i vypočítavé děvečky, ale taky hospodský, lidový písmák, místní blázen, či kočovní cikáni, a další.
Při čtení si budete asi muset trochu zvyknout na pořádně květnatou podtuřínštinu, ale řekněte, není tohle úžasná květomluva?
„Morydydy, bejku, cásk sis to, járku, na mne vymyslel? Tysíc šajnůch sem za tebe dal a ty chceš íčko zhebnout.“
Jo, a taky na černý humor :-) …
… příkladem budiž tragická smrt Regora Kybernáta, kterého donutil bratr Gonza vypít láhev rosolky, čímž ho vlastně zabil. Shodou okolností či osudu se na umírajícího Regora dívá jeho žena Gelena, která souloží s Regorovým otcem - starým Kybernátem.
Tento pohled Gelenu škodolibě potěšil: „Geč, Regori, geč, neuglídal si mne,“ říkala si v duchu, „ležíš tam dole jako gadrovej panák, vožralej jako govado a zatým já tady s tvým pantátou – geč – geč – geč!“
„Já ty dám rezat, já ty dám uvazovat, já ty dám zamykat – Regori blbej, bel-bej-belbej-bel-bej!“ Nevydržela to a dělila své pozorování s Kybernátem: „Pantáto, támgle leží Regor, je vožralej!“ Kybernát se nahnul dopředu a stranou. Namotě, byl to Regor!
„Ale nyc,“ pomyslel si i jeho otec, nechtěje si kazit požitek, „dyž je vožralej, nebude aspon nyc tušit ani vědet. – Regor je belbej. Je po mámje, a ne po mne, to Gonza je chytřejší.“
Svym zpusobem nejlepsi cesky roman. Anticka tragedie na ceske vesnici. Ti to nestaci?
Majitek kořalny v Gavelově Legotě byl Armén. Já vím, že u nás Arméni normálně nejsou a že majitelé krčem a kořalen v selských románech jsou tradičně - ale když ono, jaksi - že ano.
Autorovy další knížky
| 1999 |  Mrchopěvci / GraveLarks |
| 1984 | Mrchopěvci |
| 1990 | Fuga trium |
| 1995 | Hvězdoplavba / Astronautilía |
| 1994 | Obětina |
Prvně jsem myslela, že je to parodie na vesnický román, ale ne. Je to prostě vesnický román podle Křesadla. V románu vystupují spíše odpudivé postavičky: lakotný a křivopřísežný sodomita Kybernát, jeho slabošský syn Gonza a druhý syn, surovec a primitiv Regor. Osudově se proplétají s rodinou Rígů a za přispění dalších venkovanů vytvoří jakýsi (ne) manželský mnohoúhelník, jehož jedním vrcholem je dokonce dobytče. No dobře, můžete se smát asi tak do 4/5 knížky (pokud to bude v podtuřínském dialektu tak: gagagaga!), pak všechno nabude podoby antické tragédie a úsměv spíš zamrzne. Každopádně další geniální křesadlovina.