Prapory v prachu

Prapory v prachu https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/3219/mid_prapory-v-prachu-YQS-3219.jpg 4 14 5

Svůj první román Prapory v prachu napsal William Faulkner v devětadvaceti letech. Tento příběh jižanského patricijského rodu z období krátce po ukončení americké občanské války, zabývající se otázkami cti, smrti, rasismu a touhy po přežití, však poprvé vyšel v plném znění až v roce 1978. Předtím po mnoha odmítnutích v jiných nakladatelstvích musel Faulkner přistoupit na to, že román zkrátí a kniha nakonec vyšla v roce 1929 v redukované verzi pod názvem Sartoris. V českém jazyce vychází tento titul poprvé; do češtiny nebyla přeložena ani zkrácená verze.... celý text

Literatura světová Romány
Vydáno: , Mladá fronta
Originální název:

Flags in the Dust , 1973


více info...

Přidat komentář

Looka2
12.02.2020 2 z 5

60% můj druhý pokus přijít na chuť tomuto autorovi opět nevyšel. Přes nesporné kvality na mě román působil neproniknutelně a dějově zmateně. Prostě jsem se do něj nedokázal ponořit.

Bingos
20.02.2019 5 z 5

Lahodně barvitým jazykem a živoucí detailností vyobrazená mozaika charakterů a poměrů napříč škálou palety generační, stavovské nebo rasové.
Někomu nemusí sednout jakási roztříštěnost mnoha dějových linek, ale Prapory v prachu jsou spíš než román, trojrozměrná olejomalba konkrétního času a místa a jako taková mě prostoupila krásnou nostalgií a osudovostí.


Crimble
25.11.2018 5 z 5

Toto je krásná literatura. I kdyby u Faulknera nebyl nosný příběh, je každá jeho kniha velkým čtenářským zážitkem. Úžasná práce s jazykem, originální postřehy, ojedinělý chytrý humor. A tím vším je sděleno jaksi mimoděk to podstatné o životě té doby.

woodward
20.06.2015 4 z 5

Je dost zřejmé, proč tenhle román většina nakladatelů odmítla a na první vydání kompletního znění musel počkat až do sedmdesátých let. Je to první Faulknerův příběh o okrese Yohnapatawpha a pro zkušené čtenáře Faulknerových románů je v něm jasně patrná autorova přehnaná snaha vměstnat do jedné knihy všechno, co měl na srdci a co chtěl o své zemi čtenářům povědět. Dějových linií je nejméně o jednu víc, než je únosné. Jinak je to ale typický Faulkner, zacházející se slovy jako s malířským náčiním. Když čtete o spřežení klusajícím po prašné cestě za horkého odpoledne, cítíte zvířený prach tak intenzivně, že musíte potlačit nutkání ke kašli. Záplava slov vytváří obraz za obrazem, až vnitřní čtenářův zrak přechází a ve chvíli, kdy už to začíná být poněkud únavné, z té úchvatné změti zvuků, pachů a barev vytryskne příběh - nebo spíš historka, jakou by možná napsal Bohumil Hrabal, kdyby žil ve Faulknerově době a v jeho zemi. Vyprávěnky starocha Fallse o tom, jak plukovník Sartoris převezl jankejskou hlídku, nebo o "asistovaném útěku" jankejských zajatců, pro které jejich přemožitelé neměli žádné využití, protože se potřebovali postarat o svoji úrodu. Vyprávění slečny Jenny o statečné smrti jejího bláznivého manžela pro ančovičky generála Popea. A potom zase barvy a vůně, mystika a fatalismus... Je to prostě Faulkner jak má být a na jakého jsme zvyklí. Určitě stojí za přečtení.

MichelleS
27.12.2014 4 z 5

Příběh je vyprávěn velmi zvláštním tempem, chvílemi se nic neděje a horká nuda čtenáře přímo uspává, události se pohnou dopředu spíš náznakem, je třeba si hodně domýšlet. A pak najednou skok a o zásadních událostech se dozvíme třeba ze společenské konverzace u slavnostního oběda. Moc se mi líbily popisné části - ty měly opravdu barvu, vůni, chuť i náladu...
Od Faulknera jsem jako náctiletá četla nějakou povinnou četbu a vůbec mi nesedla, nebyl na ni ten správný čas. Prapory v prachu ve mně probudily zájem sáhnout po dalších románech.