Divoké palmy

Divoké palmy https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/12845/bmid_divoke-palmy-6Qr-12845.jpg 4 137 22

„Kniha jako celek představuje dva typy lásky“ – tak se vyjádřil Faulkner o svém románu, který je spojením dvou příběhů a zároveň jakousi dvojstudií lásky a odpovědnosti. Paralelním rozvíjením trpké historie sebevražedné lásky dvou milenců a tragikomického osudu mladého trestance za velké povodně na řece Mississippi dosáhl Faulkner jedinečného polyfonního účinku: výsledkem je pocit tragické marnosti a nereálnosti romantické absolutní lásky, odporu k praktikám podnikatelského světa a jeho justice i pocit bezpráví. Divoké palmy se vymykají Faulknerovu yoknapatawphskému cyklu románů z amerického Jihu. Znějí v nich bezprostřední ozvuky palčivých 30. let, éry deprese, nezaměstnanosti i nástupu nacismu v Evropě.... celý text

Žánr:
Literatura světová , Romány

Vydáno: , Odeon
Originální název:

The Wild Palms , 1939


více info...

jprst
jprst
06.05.2023 3 z 5

Zvláštní a poměrně těžko uchopitelná kniha, ze které si ale pamatuji především jednu z moudrých definic lásky, se kterou jsem se kdy setkal. Přesné znění si sice nepamatuji, ale podstatný je obsah: Láska a soužení jsou jedno a totéž a cena lásky je tak veliká, kolik za ní člověk musí zaplatit, a jestli dostane lásku lacino, pak ošidil sám sebe.

LeserDe
LeserDe
25.04.2022 5 z 5

Tuhle knihu oceňuji hlavně proto, jak je napsaná. To proplétání... mistrovské dílo.


mirektrubak
mirektrubak
14.04.2021 3 z 5

„Možná že ji neobjímám, ale chytám se jí, protože je ve mně něco, co si nechce přiznat, že to neumí plavat nebo nemůže uvěřit, že to umí plavat.“

V první části knihy mě mnohem více zaujal příběh zakázané lásky, ve vztahu obou milenců bylo něco nezdravého, něco pokaženého nebo nezhojeného, co si do svého vztahu přinesli, a co způsobovalo, že víc než o partnerský vztah se v jejich případě jednalo o jakousi sdílenou psychózu. Lákalo by mě, přicházet jejich problémům na kloub, ale bohužel, Faulkner mě jejich vnitřním světem neprovedl – nebo mě jím provedl způsobem, ve kterém se mi nepovedlo se zorientovat. Takže se mi oba hrdinové jevili jako nekonzistentní, nečitelní. Nebyl jsem schopen se jim dostat pod kůži, nahlížet na svět jejich pohledem. Zůstali mi cizí.
Podobné rozpaky jsem zažíval i v kapitolách o mladém trestanci. Ten je ve vězení, protože provedl vlakovou loupež podle návodu z šestákových detektivek – s nevyhnutelně neúspěšným koncem, samozřejmě. To samo o sobě je zápletka na samé hraně uvěřitelnosti, ale budiž, proč by literární postava nemohla být naivní snílek. Jenže... jeho chování při povodni tomu typu vůbec neodpovídá, tam je velmi pragmatický, realistický, jeho chování není v žádném smyslu mladistvě romantické, spíš je v něm jakýsi hluboký smysl pro zodpovědnost, vědomí nutnosti přijmout svoji roli a neuhýbat osudu. Připomínal mi tím některé Greenovy tiché trpitele nebo vzdáleněji i Hemingwayova starce Santiaga.

Nejpříjemnější vzpomínky tak budu mít na Faulknerův literární styl. Ten mi zprvu nepřišel nijak úžasný, ale postupem času jsem mu přicházel na chuť, těm jeho dlouhým větám, a vsuvkám v nich, a vsuvkám v těch vsuvkách... A když jsem si uvědomil, že se v románu nesetkám se srozumitelným myšlenkovým světem a začal se soustředit na budovanou atmosféru, dočkal jsem se nakonec docela příjemného čtenářského zážitku.

freejazz
freejazz
08.01.2021 5 z 5

jedna z mojich najobľúbenejších kníh. Faulkner je ťažký a rozhodne sa nedá do neho začítať hocikedy. Palmy sú však tak brilantne napísané príbehy, že po dočítaní máte chuť vrátiť sa na začiatok - pretože za poslednou stranou už naozaj nie je pokračovanie...

Acamar
Acamar
16.10.2020 4 z 5

Dva navzájem vůbec nesouvisející, svou atmosférou odlišné příběhy - milostné a sociální drama nesezdaných milenců z dob krize a absurdní, tragikomické povodňové dobrodružství ztraceného trestance. Společné snad mají téma svobody (touhu po ní, strach z ní, její odnětí), hledání a objevování svého smyslu života, nekonvenčnost a zároveň zodpovědnost hlavních postav...
Dějovou linku románu bych asi nenazvala jako strhující, ale díky vypravěčské suverenitě W.F., tomu jak neobvykle nakládá se stavbou vět, jak rozbíjí plynulost vyprávění nesčetnými odbočkami a upřesněními, vkládanými dovnitř vět, vršenými za sebe, do sebe (nejspíš dokud nebude jisté, že se čtenář bude muset pro navázání na původní nit vrátit hodně daleko:) ... díky tomu na ni jistě hned tak nezapomenu.

RH faktor
RH faktor
08.09.2019

Vincent van Gogh o jednom ze svých obrazů řekl: ve svém obraze jsem se pokusil vyjádřit, že kavárna je místem, kde se lze zničit, kde se můžeme zbláznit a spáchat zločin.

RamonVarga
RamonVarga
02.10.2018 3 z 5

Těžko jsem se prokousával těžce stavěnými větami - doteď nechápu, že jsem to přečetl. Dojem z knihy mám rozporuplný.

witiko
witiko
06.06.2017 5 z 5

Oba příběhy, na kterých je kniha postavena, se proplétají ve významově bohatém kontrapunktu a výsledně tak dávají zaznít mimořádně hluboké filosofické skladbě o smyslu lidského života, o lásce, touze po svobodě i o potřebě odpovědnosti. Kniha, kterou možná napoprvé odložíte, ale napodruhé se naučíte plavat ve faulknerovsky nekonečných souvětích, které vás nakonec vyvrhnou na břeh života daleko moudřejší a zkušenější, než jste byli. Jedna z největších knih, která kdy byla napsána.

Sparkling
Sparkling
25.03.2017 3 z 5

Moc jsem se na knihu těšila a zřejmě jsem si vytvořila příliš vysoká očekávání, protože mě ve výsledku zklamala. Na začátku mě víc zaujal příběh dvou milenců, než trestancův, ale asi v polovině knihy se to změnilo. Harry a Charlotta mi k srdci příliš nepřirostli, spíš naopak. Jejich jednání mi přišlo nelogické a jejich láska dost nevěrohodná, ale možná to bylo způsobené i překladem, o kterém tu už někdo mluvil - také se mi zdál dost kostrbatý a myslím, že část knihy se v něm možná ztratila. Příběh trestance mě zasáhl víc, jeho dobrosrdečnost, které si asi nebyl vědom, vnitřní morálka a přirozeně cítěná nutnost pomoci člověku v nouzi, to vše mě oslovilo a zapůsobilo na mě, stejně jako trestancovo až dětsky bezelstné přijetí nevděčné "odměny" za jeho dobré skutky (a i samotný zločin, kvůli kterému mu byl přidělen trest, a důvod jeho spáchání, byl až dojemně roztomilý).

Knišíl
Knišíl
25.01.2017 5 z 5

Když se podíváte na mé hodnocení této knihy, asi byste neřekli, že jsem před půl rokem knihu odložil s tím, že se to nedá číst a není to pro mě zajímavé. Jenže po půl roce jsem se čistě se zajímavosti ke knize vrátil a přečetl ji během tří dnů. Snad nikde jinde jsem nečetl tak dlouhé a zároveň těžké souvětí, na druhou stranu jsem nikde jinde zatím nečetl tak krásné souvětí. Vím, trochu z toho číhá Schrödinger. Faulkner má co říci, sice malinko složitější cestou než např. Remarque, Hemingway (nechci srovnávat) apd. ale zaslouží si být stejně tak čtený. Obě novely mají svou výpovědní hodnotu, nejedná se tedy o samoúčelný stylistický skvost, ale knihu, která má schopnost promluvit až do duše čtenáře.

Jana Květoňov
Jana Květoňov
12.07.2016

No, přirovnávat Faulknera k Čajkovskému "bémoláku", to mi nepřijde až zas tak trefné. Pro mě je to spíš Bruckner! :-)
Nebo Arthur Honegger! Každopádně bych ho nechtěla překládat do češtiny! :-) A protože čtu povětšinou v autobuse z Odoleny Vody do Prahy a opačně, činí mi potíže dokončit větu a zavřít knihu a schovat brejle. No když je ta věta třeba přes dvě stránky, tak jak mám odhadnout, že zatím, než se tím prokoušu, budu v cílové stanici?!!! A když mě ten který příběh moc zaujal, tak jsem si nalistovala jeho pokračování a nečetla jsem to tak, jak to autor napsal! :-) :-)

Pišingr
Pišingr
03.03.2016 2 z 5

Tak nějak mi kniha splývala do jedné vlny, ze které se občas vynořil nějaký konkrétní děj. Ten mě ale vždy překvapil. Nechápala jsem, jak jsem se tam v ději dostala. Autorův styl? Má nepozornost při čtení? Rozhodně to není polopatistické. Je to drsné.

zarivybagr
zarivybagr
21.10.2015 5 z 5

Tímto románem jsem pochopil, proč Ernesto Sabato tak vysoce cenil Faulknera. Jde opravdu o vyjímečného a mimořádného spisovatele. Z jeho ranné knihy Komáři, kterou jsem přečetl před nějakým časem to nebylo tak jasně patrné, Divoké palmy, napsané o 13 let později jsou již skutečně mistrovským dílem.

Román je komponován velmi netradičně, jako prolínání dvou na sobě zcela nezávislých příběhů: Divoké palmy - o tragické lásce mladého lékaře a vdané umělkyně a druhý příběh Stařec Missisipi o trestanci, který za povodní zachrání rodící ženu, nějaký čas se o ni stará a žije s ní, aby pak nakonec byl jeho čin klasifikován jako útěk a on za něj dostal 10 let trestu navíc. Faulkner kombinuje různé vypravěčské pohledy spolu s vnitřními monology svých hrdinů, v Divokých palmách je velmi silné zobrazení vědomí mladého lékaře, jeho lásky, tragického činu pokusu o potrat, následného trestu a jeho odhodlání žít ve vězení v bolesti ve vzpomínkách. Osobnost ženy umělkyně je také velmi plastická, stejně tak je velmi zajímavý lidský typ její bývalý muž a jeho lidské vstupy do příběhu.

Kniha velmi silná, pochmurná a tragická. Faulkner dokáže situace vylíčit poeticky a přitom syrově, toto spojení je obzlášť působivé a drásající. Rozhodně podnětný studijní materiál a velmi dobrý román,

Abulafia
Abulafia
01.01.2015 5 z 5

Číst Faulknera je jako hrát Čajkovského klavírní koncert B-moll. Je složitý, hutný a vyžaduje naprosté soustředění. Budete si stokrát nadávat, že jste si nevybrali něco snažšího, ale nepřestanete s tím, protože je z každé stránky cítit, že Faulkner vypráví víc než jen příběh. Jeho tvorba není jenom "četba", jenom dobře odvedené řemeslo - je to umění.

Honzeecheckův komentář pode mnou mě pobavil. Má úplnou pravdu v tom, že "Dát tohle jako povinnou školní četbu může jenom naprosto vylí....j k...n, kterej chce v dětech vyvolat nenávist ke čtení."

Dokonce si myslím že ji ze středoškoláků neocení skoro nikdo. Je do ní potřeba dorůst, mít něco načteno, něco zažito a být schopen dát té knize čas a péči.

Honzeecheck
Honzeecheck
14.07.2014 1 z 5

To jsem si zas dal... po knize jsem šáhnul protože se tak jmenuje moje oblíbená kapela. Četl jsem to hned po Palahniukově Klubu rváčů a docela šok, protože tohle je nejmíň čtivá kniha jakou jsem četl od Jiráskovy Filosofský historie. Věty přes půl stránky, vnořený závorky (tohle jsem viděl poprvý (opravdu)), minimum přímý řeči... na toe jsem si nezvykl do konce. Oba samotný příběhy v nichž se téměř nic neděje už tomu pak samozřejmě moc nepomůžou. Romantická tragédie hlavního páru, kterej dělá všecko pro to aby nebyli šťastný pro mě byla zcela nepochopitelná. Ona byla celkem svině a on uplně blbej. Odvést matku dvou dětí od rodiny a ukrást peněženku mu nevadí, ale když chcípaj hlady, tak si nevezme plechovku fazolí, i když mu zaměstnavatel dluží za vejplatu? Debil... Druhej příběh, kde poctivej hrdina bojuje s povodněma je paradoxně ještě nudnější. Vůbec jsem nepochopil motivaci jeho skutků.
Kniha je zoufale zastaralá a dnešnímu člověku nemá co říct. Dát tohle jako povinnou školní četbu může jenom naprosto vylízanej kretén, kterej chce v dětech vyvolat nenávist ke čtení!

Aiwa
Aiwa
16.01.2014 5 z 5

Na začátku četby jsem hořce litovala, že jsem se do něčeho takového vůbec pouštěla. Kniha se četla ztěžka, musela jsem se soustředit na dlouhé věty, podivné metafory a prolínání dvou odlišných příběhů. Když jsem se ale dopracovala zhruba do poloviny, Faulknerův styl jsem si zamilovala. Najednou se mi četlo lehce a vtáhlo mě to děje. Od té doby jsem přečetla další jeho knihy a patří mezi hrstku mnou milovaných autorů. Kniha je podle mne tak trochu obět své slávy a navíc je studentům nucena jako povinná literatura, což je docela hororová kombinace. Divoké palmy podle mne nejsou pro každého. Buď se s autorovým stylem vyrovnáte, nebo ne. Jiná možnost asi není. Zároveň vyžaduje určitou vyzrálost čtenáře. Příběhy nejsou dějově nejpoutavější, ale v kombinaci se stylem psaní mě svým způsobem zaujaly.

memulina
memulina
09.12.2013

Trošku náročnější čtivo, ale jako celek se mi líbilo.

kika 13
kika 13
14.11.2012 2 z 5

Dočetla jsem to ztěžka.A asi si to u této knížky nikdy nezopakuji.

eraserhead
eraserhead
02.07.2011 3 z 5

Uživatel Stammel mi to vzal takřka doslovně z jazyka. Bylo to na mně obojí až moc chmurné, ponuré a smutné, nedokázal jsem na tom najít něco alespoň trochu pozitivního, něco, čeho bych se dokázal zachytit. Spíš jsem si připadal jako beznadějný případ topící se v rozvodněné Mississippi, který předkládané příběhy sleduje jakoby z dáli, bez možnosti se do nich vcítit, těsně před svým utopením.

WEIL
WEIL
28.06.2011 2 z 5

Zatím jsem na takovou literaturu nedorostl, a není to šálek mé kávy, přestože jsem ji "musel" číst.