Pokoušení

13.07.2022

Pokoušení je jedna z Havlových her, o kterých jsem dříve neslyšel a do čtení jsem se tedy vrhl bez předchozí znalosti. A po Žebrácké opeře a Ztížené možnosti soustředění jde o třetí příjemné překvapení přidané do seznamu her, které bych rád viděl v divadle.

Hra je to vtipná, ale zároveň drsná. Odkazy na faustovskou legendu doplňuje reálný socialismus (s už oblíbeným motivem výzkumného ústavu) a jeho pasti. Mystiku zase tuzemsky často používaný a Havlem zdůrazňovaný vztahový propletenec, zde však zapadající do děje i zvoleného tématu. Stručné, řízné a zároveň výživné. Rád se k Pokoušení ještě vrátím.

07.02.2022

Nadnesu-li, že jednou z mých nejoblíbenějších epických básní je Goethův Faust a jednou z nejoblíbenějších próz Mistr a Markétka, nepřekvapí patrně, že tematicky je mi Pokoušení z Havlových her nejbližší, právě tak jako dost dobře možná nejoblíbenější.

Goethova Fausta zde Havel přenáší a dramatizuje opravdu bravurně a musím říct, jsem překvapen, jak strukturálně identicky se hra podařila. Vedle struktury děje je zde samozřejmě více, poněkud očividnějších, podobností. Třeba jména. U Markétky se Havel nepokoušel o žádné utajování a nešťastná „Faustova“ láska je tu opět mladá Markétka vzhlížející k moudrému filosofovi. Dále zde máme místo Fausta Foustku a místo Mefistofela Fistulu. Je tu přeci jenom ale jeden poměrně zásadní rozdíl oproti Goethovu zpracování faustovské legendy. Je prostým faktem, že z romantismu přesunuli jsme se do moderny, respektive postmoderny a podle toho to také vypadá. Nejen, že se nekoná žádná předehra v Nebi, ale nekoná se ani žádné jobovské závěrečné spasení. Foustka tak tedy zažívá pouze úplné selhání a zatracení. Hra se také více nežli Faust Goethův přibližuje původní, historické předloze Fausta. Pravda, jeho charakter se tu odráží spíše v hermetikovi Fistulovi. Jedná se o šarlatána, pseudofilosofa a vzdělance, který podvádí. Zatímco Goethův Mefistofeles se pokouší Fausta přímo zatratit, zde na to nemá. To musí přenechat nadřízeným, takže mu nezbývá než podvádět.

Byla by to ale špatná hra, kdyby se soustředila jen na pochmurnější adaptaci faustovské legendy. Hra se také zaměřuje nejen na utahování si z rádoby racionálního reálného socialismu, ale na kritiku elitářské, pokrytecké a paranoidní akademické obce. Což je jev, který nejenže přetrval do dnešních dnů, ale dokonce se masivně rozrostl. Není nepříznačné pro Havlovu tvorbu dramatickou, že také tematizuje zneužití absolutní moci v rukách jednotlivce, či systému.

Ač jsem by původně poněkud zmaten, nakonec musím říct, že mě docela pobavilo a příjemně překvapilo tematizování homosexuálního vztahu, ač tedy bohužel v rámci zneužití moci nadřízeného. Stejně to byla švanda a příjemné zpestření. Každopádně nejvíce překvapen jsem z toho, jak se mi – ano, zjevně dost sadisticky, čili jsem úchyl – líbil vztah Foustky a Vilmy. Svým způsobem to byl velice pěkný vztah. Jsem patrně šílenec.