Pláňata
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/534700/bmid_planata-65fbe59473eab.jpg
4
721
721
Žádný lidský život není při pohledu zblízka obyčejný Pavlína vyrůstá v domácnosti, kde to každý myslí dobře, a přesto se všichni dennodenně hádají. Otec nesnese matčiny nářky, ona v něm vidí opilce, prarodiče vědí všechno nejlíp, ségra má svůj svět. První roky na základce tráví ještě pod dohledem soudružky učitelky papouškující komunistickou propagandu, se strachem vyhlíží déšť, který může obsahovat radioaktivní spad z Černobylu, a ze spánku ji budí děsivé obrazy třetí světové války rozpoutané imperialisty. Očekávanou změnu do života zakomplexované puberťačky a jejích věčně nespokojených rodičů ovšem nepřinese ani revoluce – lidé jsou stále stejní, jediným měřítkem úspěchu se stávají peníze a nůžky mezi schopnějšími spoluobčany (nebo těmi, co mají lepší startovní pozici) a zbytkem národa se nemilosrdně rozevírají. I Pavlína by si pro sebe chtěla urvat kousek štěstí, jenže pořád neví jak. A vztahy uvnitř její rodiny jsou den ode dne horší a pokřivenější... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno:
2023
,
OneHotBook
Interpreti: Marie Černochová , Lucie Valenová , Robert Mikluš
více info...
Přidat komentář
Román o dozrávání v přelomové době.
Obyčejná rodina, obyčejná vesnice. Dvě dcery ve školním věku, rodiče s obyčejnými profesemi. Také prarodiče, všichni tak trochu natěsno v poslepovaném domě.
Sledujeme životní osudy rodiny Bláhových mezi léty 1985 až 1995. Jak se jim žilo před Sametovou revolucí a jak po ní. Každou kapitolu vypráví jeden člen rodiny ze svého pohledu.
Moje třetí kniha od Petry Dvořákové (Vrány, Zahrada, Pláňata) a opět dost podnětů k zamyšlení. Jsem spokojená a s chutí si přečtu něco dalšího!
"Ve smrti trocha svobody je. Aspoň občas. Jen člověk nikdy dopředu neví, co všechno v něm musí umřít, aby se jeho svět změnil. A někdy v tom hledání nakonec umře on celý."
Knihy Petry Dvořákové mám moc ráda. Ani v této knize svůj psací talent nezapře, o tom žádná. Jen jsem se při čtení nemohla zbavit pocitu, že už čtu něco, co tu bylo ne jednou, ale až mockrát..
Petra Dvořáková a její tvorba se pro mě stává závislost. Pláňata je z období 1985 - 1995, kdy se střídá čtvero ročních období a vyprávěné z pohledu některého člena rodina. Máma Alena, táta Jirka, dcery Jana a Pavlína. Nejvíce je vyprávění z pohledu dcery Pavlíny, nejmladšího člena rodiny. Spolu s rodinou bydlí v přízemí ještě babička s dědou. Rodiče Aleny. Problémy soužití dvou generací v jednom domě, nespokojenost v práci, zákaz studia lidem, kteří nejsou ve straně, žití od výplaty k výplatě
Každý máme své sny, svoje plány, ale ať chceme nebo ne ovlivňuje nás doba a společnost ve které žijeme. Ale nejen to, utváří nás i rodina ve které žijeme.
To, jak dokáže autorka skvěle vystihnout dobu i domácnost za komunismu. I dobu po revoluci. Tím jak byl každý hlídaný, aby ve škole nebo na pracovišti něco neřekl. V obchodech nic nebylo, všichni žili až strašidelně stejně. Kolik hlášek a situací jsem poznávala ze své zkušenosti nebo u kamarádek či příbuzných.
Děsně zajímavé jak se autorka dokáže nabourat do pocitů 10 leté holky a postupně s ní jít těmi roky. A vlastně každý v rodině cítí nějakou tu svoji křivdu. Nepochopení. Ještě dlouho si budu knihu v hlavě rozebírat.
Neskutečně dobře napsaný uvěřitelný příběh ve kterém se nejeden člověk pozná. Ocení ho hlavně ročníky, kteří komunismus alespoň líznul a pamatují si tu dobu. Úplně mě to vrátilo do dětství.
Mě ty rodinný témata furt berou, baví a pořád je vyhledávám. Pláňata nepřináší nic novýho, ze začátku jsem si u nich párkrát frkla, ale čím víc holky rostly, tak mě začaly zajímat. Při pasážích z pohledu matky jsem tekla, ta se mi podařila vrýt pod kůži - tak jednoznačně napřesdržku postavu, bez jedinýho kladu, jsem už chvíli nečetla.
A až na ten úlet zakončení (přehnanost) dobrý.
Pavlína a její sestra Jana – dvě dospívající dívky v ne zcela funkční a ne zcela milující rodině. Lze opustit svazující rodinné kořeny a stát se opravdu svobodným? Šťastný či alespoň spokojený život není ovlivněn jen vnějšími okolnostmi, ale především naší touhou po naplněném životě a snaze jít za svými sny. Petra Dvořáková mne opět nezklamala a znovu nadchla.
Vlastne moc nevim, o co v příběhu slo. Cekala jsem na poslednich strankach nejake bourlive odhaleni, ale neprislo nic. Ale nemuzu autorce uprit genialni schopnost popsat beznadej a bezvychodnost byti, nebo krutost mezilidskych vztahu. To uz známe z jejich predchozich del (ze vzpominky na Vrany me mrazi dodnes, rok od precteni), takze Planata alespon me nic noveho nenabidla.
Dědina maličko střihnutá Vránami. Ale takové slabší. Četlo se to pěkně, to ano, ale pořád jsem čekala nějaký zvrat, wow efekt... A najednou byl konec. Takové ze života, takových rodin je, bylo a bohužel bude... To, v čem vyrůstáme nás vždycky nějak ovlivní.
Knihy od této autorky mám ráda. Jsou o zajímavých a většinou silných tématech, ale tuto knihu jsem nějak nepochopila, asi jsem pořád čekala, o čem to bude a pak už byl konec. Nevím, ale zase musím říct, že autorka umí psát a kniha rychle ubíhala.
Podrobný popis života jedné běžné rodiny s poněkud pokřivenými vztahy během několika let, která žije přesně tak, jak se žít nemá. Bez radosti, bez lehkosti, bez pohody......
Kdo zná a má rád předchozí tvorbu Petry Dvořákové, nebude zklamán. Je to kvalitní, dobře napsané a dobře se to čte. Příběh se odehrává na přelomu 80. a 90. let, takže nejde o příběh ze současnosti (Což mě trochu mrzí, ale jde spíše o mé současné naladění, více mě teď zajímají příběhy ze současnosti, takže to nezohledňuji v hodnocení.) Na můj vkus je tam možná až trochu moc té všednodennosti, je to takové "tekoucí", nedynamické, bez jasného vyvrcholení, možná je tam trochu méně napětí, než bych čekal. Možná proto to bude jedna z mnoha knih, které ve mě nezanechají hlubší dojem, za pár týdnů na ni zapomenu. Zdaleka ne kniha roku, ale jde o velmi dobrou knihu, kterou mohu doporučit.
Knížky z pera Petry Dvořákové jsou sázkou na jistotu. Příběh, který může být kohokoliv. Dennodenní problémy, mezilidské vztahy, láska, přítomnost, minulost a budoucnost. Koktejl který je skvěle zamíchán. Příběh je vystaven tak, že čtenář dychtí po každé stránce, aby věděl jak to celé dopadne.
Lehce slabší než Dědina, Vrány či výborná Zahrada, lepší než Chirurg. Samotný příběh je mrazivě realistický a uvěřitelný, skvěle vykreslena doba, místo i rodinná atmosféra. Jediné, co mi chybělo, bylo nějaké větší vyústění a údernější závěr. Kniha jakoby někam směřuje, ale nedojde tam. Nicméně opět skvělý čtenářský zážitek.
Opět napěchovaná šedivým životem, otřesným vztahem matka/dcera, mezigeneračními konflikty, nesnesitelným manželem/otcem, scenérií tuctové vesnice a happyend v nedohlednu. Jak jinak.
Já si ale nestěžuju. Nečekala jsem nic jiného. Všem moc přeju, aby si u knížky řekli- “to je děs, doufám, že mě to nikdy nepotká! A ne- “vždyť to je kopie mého života.
“Lehnu si na stráň a koukám do divokých větví. Představuju si, jak mě někdo prořezává a teče mi všude krev a strašně to bolí. Zdá se mi to tak strašné, že si slibuju, že se nikdy prořezat nenechám. Že raději zůstanu plánětem.
Konec devadesátek a jedna rodina pod mikroskopem.
Skáčeš mezi pohledy matky/otce/dcery.
“Ono stavět se v životě na zadní ničemu nepomůže. A už vůbec ne lidem, jako jsme my.
“.jako by se bála, abych třeba neprozradila, že na sebe s taťkou pořád řvou. A že po mně hodila příborovej nůž, protože jsem jí odmlouvala.
“Nepotřebuju nic extra, žádné úchylnosti, jen tu krásnou hladkou kůži, prsa, boky, dokázal bych se na to dívat celé hodiny.
Dělalo se mi opět špatně z vesnické nátury - je horší všechny kostlivce tutlat nebo to, že každý nevěrohodný/malicherný/ klep žije vlastním životem napříč celou dědinou?
Bavilo mě to, přečetla jsem za den, ale plné hodnocení nedávám. Všechno už jsem to v obměnách četla a styčný moment tu nebyl.
Nová knížka Petry Dvořákové popisuje osudy jedné vesnické rodiny od roku 1985 do roku 1995 (s dovětkem v roce 2020). Příběh je vyprávěn z pohledu mladší z dcer Pavlíny, její matky Aleny a jejího otce Jirky, přičemž v domě žije ještě starší dcera Jana a oba mámini rodiče.
Kdo zná dílo Petry Dvořákové, najde v Pláňatech styčné body se všemi jejími minulými knížkami. Hodně se tu řeší nefunkčnost rodiny, latentní alkoholismus otce, matčina složitá nátura (je psychicky labilní, s ničím není spokojená, nedokáže se vymanit ze zajetých stereotypů, nemá trpělivost s dcerami, vyžaduje od nich respekt, přičemž ona sama nemá respekt k nikomu z rodiny) či Pavlínina cesta od „poslušného“ dítěte k „neposlušné“ puberťačce. V těchto ohledech Pláňata hodně navazují jak na autorčiny Vrány, tak na Dědinu. Objevují se ale i další dílčí témata typická pro Dvořákovou například téma víry (rozpracováno v knize Proměněné sny), téma vztahu k vlastnímu tělu a narážky rodinných příslušníků na vzezření dcery, které potencionálně může vést až k anorexii (rozpracováno v knize Já jsem hlad), téma zdravotnictví a chování doktorů (rozpracováno v knize Chirurg), nechybí ani hlavní téma poslední autorčiny knihy Zahrada.
Dovedu si představit, že někteří čtenáři přijdou s výtkou, že Pláňata vlastně nepřináší nic nového, jen opakují spoustu věcí z jejích minulých románů. Mně osobně tohle nevadí. Sedí mi autorčin styl i způsob vyprávění. Jelikož je Petra ročník 1977 a já jsem o rok mladší, máme opravdu spoustu společných prožitků a já se v Pavlínině rodině nejednou našla. Oceňuju, že autorka píše autenticky, a i když by si člověk řadu věcí raději nepamatoval, není na škodu si čas od času připomenout, jaká byla doba a co s sebou všechno přinášela. Místy z toho jde až mráz po zádech.
K čemu mám malou výtku, a proto nedávám plný počet hvězd, je závěr knihy. Nedávno jsme tentýž konec četli v jiné knize jiné české autorky (nebudu konkrétní, ať vám pointu nevyzradím), čili mě zklamalo, že závěr nebyl jinak zpracovaný.
Celkově jsem ale spokojená a ráda knížku doporučuju, protože autorka podle mého názoru opět potvrdila, že je výborná vypravěčka, která umí vystavět příběh, od něhož se těžko odtrhávám. Nadále tedy patřím k Petřiným příznivkyním a její další knihy mě určitě budou zajímat.
Hodnocení: 4,5* z 5*
Hodně jsem se těšila na novou autorčinu knihu, protože všechny předešlé se mi vesměs líbily a hodnotila jsem je na 4 až 5*. Tentokrát však přišlo zklamání. Čtivost knize sice nelze upřít, ale už někde kolem půlky jsem si říkala, kdy konečně přijde to něco víc, než jen popisy nespokojeného života prakticky všech členů rodiny. Jenže i ta nespokojenost byla taková obyčejná, nic, co by bylo výjimečné, takových nespokojených lidí je všude kolem plno. Snad jen že občas se vyskytnou i nějaké pěkné chvilky, a ty tady chyběly. Jo, je tam spousta okamžiků k zamyšlení, čtenář si může představovat, jak by se v určitých situacích zachoval sám, jenže téměř celá kniha je pořád to samé neustále dokola. Gradace příběhu přijde až v samotném závěru, ale protože to bylo celou dobu takové „všední“, tak i přestože to byl výsledek dlouhodobé frustrace, přišlo mi to docela psychologicky neadekvátní, nebo spíš málo vysvětlené a pro mě tím pádem špatně pochopitelné.
Tohle je poprvé, kdy nejsem z knihy mé oblíbené spisovatelky Petry Dvořákové naprosto nadšená.
Pláňata je kniha o prázdných a částečně pokřivených rodinných vztazích, o promarněných životech, nenaplněných snech, je o vzpouře dětí proti rezignaci rodičů. Jakkoli je námět knihy silný, tak celý příběh působí spíše slabě a skutečně silný je jen závěr, ovšem ta část je velmi krátká a v celém kontextu na mne působila trochu nereálně.
Před čtenářem se dlouho odvíjí příběh, který by ho měl zasáhnout, ale u mne se tak nestalo. Je to četba o stále nespokojené a nadávající matce, otci alkoholikovi, o dětech, které se nemají šanci zavděčit. Vyprávění zvláštně klouže po povrchu, ani jednou mne nezaujalo a když jsem knihu odložila, neměla jsem chuť se k ní vracet. Podobné psychologické sondy mne většinou upoutají velmi rychle, chytí mě a nepustí. Normálně bych o víkendu takovou knihu přečetla za den, já ji četla postupně celý víkend a ještě další dva dny.
Příběh je střídavě vyprávěný z pohledu matky, otce i jedné z dcer, což je plusem knihy. Celkově však tomuto vyprávění něco chybí, je to jalové, bez jiskry, utahané. Zároveň je to v podstatě recyklování námětů z minulých knih, což k mé spokojenosti nepřispívá.
Za mě je hodnocení silnější 3*.
Depresivní příběh jedné rodiny vyprávěný jednotlivými členy.je tu vše co člověk zná, rodina, vztahy, dospívání, ale trochu tam chybí větší hloubka postav.Některé situace mi připomínaly knihu Les v domě.
Nahlédneme do života jedné průměrné vesnické rodiny se dvěma dcerami, sledujeme jejich dětství, dospívání, první lásky, studium a nakonec i osamostatnění... v podstatě se zde nic moc neděje, kdybych měla říct o čem to bylo, tak jde jen o běh všedního života na pozadí lehce nahozených historických událostí, kde, všichni protagonisté se tak nějak plácají, všichni věčně nespokojení, každý z jiného důvodu, ty důvody nespokojenosti zde autorkou nejsou pořádně vysvětleny a ty, co jsou předkládány se mi zdají nedostatečné a neadekvátní té míře nespokojenosti ... připadá mi, že kniha je nevyvážená a má zpočátku příliš velké ambice, které nedokázala splnit, nadechuje se k něčemu, co nepřijde, je roztříštěná, nemá žádnou gradaci, má od každého trošku ale nic pořádně, matka rodiny je ukřivděná hysterka, ale ne úplně, otec je alkoholik, ale taky ne úplně, psychologie postav mi zde nedávala příliš smysl, například když vezmeme otce od rodiny, tak je zde vyobrazen jako v podstatě hodný, šikovný muž, ovládaný svou ženou, takový rodinný typ, občas si zajde do hospody a dá si pár piv i doma, ale pak se z nějakého důvodu začně chovat divně , úplně jinak než by čtenář čekal /nechci spoilerovat/ a není zde vysvětleno nic okolo a to byl moment, kdy jsem si řekla, že tohle je fakt divné, nedávající smysl .... vše jde jakoby po povrchu, nic do hloubky, poetické vsuvky jsou sice hezké, ale spíš trochu marné, moc tomu nepomáhají, když ten základ za moc nestojí... asi to chtělo malinko víc akce a propracovanější psychologii postav....dělá to celé na mě dojem, že paní Dvořáková chtěla zkusit něco alá Petra Soukupová, ale nepovedlo se to, příběh je plochý, bez jakékoli energie a teprve ke konci se trošku dostane do tempa a něco se vyvrbí, ale stejně dost neuvěřitelně.. celkově jde podle mého soudu o průměrné čtení, které ve čtenáři žádnou stopu nezanechá...
"Krutost má zvláštní chuť, lepí mi jazyk k patru, voní až přespříliš sladce, zvedá se mi z ní žaludek."
Tahle citace z knihy tak nějak vystihuje můj úplný pocit z knihy, doznívá to ve mě a celkem dost to bolí. Upřímně říkám, že některou část jsem přeskočila, ale ve finále je kniha skvělá se silným příběhem, přesně tak jak jsem od autorky očekávala.