Pláňata
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/534700/bmid_planata-65fbe59473eab.jpg
4
731
731
Žádný lidský život není při pohledu zblízka obyčejný Pavlína vyrůstá v domácnosti, kde to každý myslí dobře, a přesto se všichni dennodenně hádají. Otec nesnese matčiny nářky, ona v něm vidí opilce, prarodiče vědí všechno nejlíp, ségra má svůj svět. První roky na základce tráví ještě pod dohledem soudružky učitelky papouškující komunistickou propagandu, se strachem vyhlíží déšť, který může obsahovat radioaktivní spad z Černobylu, a ze spánku ji budí děsivé obrazy třetí světové války rozpoutané imperialisty. Očekávanou změnu do života zakomplexované puberťačky a jejích věčně nespokojených rodičů ovšem nepřinese ani revoluce – lidé jsou stále stejní, jediným měřítkem úspěchu se stávají peníze a nůžky mezi schopnějšími spoluobčany (nebo těmi, co mají lepší startovní pozici) a zbytkem národa se nemilosrdně rozevírají. I Pavlína by si pro sebe chtěla urvat kousek štěstí, jenže pořád neví jak. A vztahy uvnitř její rodiny jsou den ode dne horší a pokřivenější... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno:
2023
,
OneHotBook
Interpreti: Marie Černochová , Lucie Valenová , Robert Mikluš
více info...
Přidat komentář
Knihu jsem četla před čtvrt rokem a ke svému překvapení si uvědomuji, že si pamatuji děj, ale že zmizel ten pocit všudypřítomné úzkosti, nespokojenosti a zmaru, který jsem cítila při čtení knihy. Kniha jako taková se čte skvěle, ale optimistické čtení to není. Je o životech, které se nežijí, ale přežívají. O lidech, kteří se dusí nespokojeností, nenaplněnými představami a opocitem vlastního sebeobětování (bez ocenění).
Taky jsem prožívala dětství v 80. letech (na malém městě a pak na vesnici), ale já mám povětšinou vzpomínky hezké. Hlavních postav mi bylo líto.
Pláňata jsou tak smutně skutečná, až mi z toho bylo úzko. Bohužel věřím, že příběh vystihl alespoň z nějaké části život typické české rodiny. Věčná neměnná nespokojenost, která však změní lidi kolem. Všech postav mi bylo svým způsobem v některé chvíli líto, neměli to v životě lehké, ať už ve vztahu s rodiči, nebo s partnerem. Ne mnoho lidí však najde sílu něco s tím udělat, ale naopak ustrnou a opakují chyby stále dokola.
Kniha mě moc bavila, skvěle napsáno.
(SPOILER)
Tuhle knihu jsem četla ve velmi krátké době po Dědině a Vránách a na chvíli si musím od této autorky dát pauzu.
Ne, že by její knihy byly špatné, ba naopak, ale všímám si velké podobnosti u chování postav a vývoje děje, respektive gradace.
Pláňata jsou čtivým kousek, kde se postupně seznamujeme s Pavlínou a její rodinou. Hlavní protagonistka je tu dítě, které je nevinnost sama. Je to citlivá vnímavá dušička, která žije v rodině, kde jsou (odlehčeně řečeno) složité vztahy. Opět jsem tu našla nesympatické rodiče, ale tohle autorka umí. Vykreslit psychologii postav tak, že ten kdo je záporák, tak ho tak budete vnímat. Pavlína se setká s tvrdou realitou každodenního života a je "nucena" předčasně dospět. A tyto traumata si nese i do dospělosti.
Máme tu opět silný melancholický sychravý příběh, kde je atmosféra vykreslena bravurně. Odráží tehdejší dobu a věřím, že spousta lidí si nějakou formou zavzpomíná na dětství (ne hlavním námětem knihy).
Celkově se jedná o zdařilé dílo a u Petry Dvořákové jsem zatím nikdy nesáhla vedle. Nicméně na plný počet bodů to nevidím, ale pouze z důvodu, že jiné knihy mi přišly zajímavější.
Od autorky jsem četla Sítě a ty mě skutečně moc bavily a vtáhly do děje. Pláňata byla neslaná, nemastná, do čtení jsem se musela nutit. Závěr knihy je dost podobný Lesu v domě....tato kniha byla ale naprosto úchvatná.
Sžíravě přesná sonda do obyčejné nízkopříjmové rodiny počas 80. a 90.let. na venkově.
Od Pavlíny jsem o rok mladší, mám taky sestru,moje maminka vařila ve školní jídelně. Počas čtení mi naskakovaly obrazy mého dětství, měli jsme stejně málo hraček, celé dny trávili venku a když nás chtěla mamka nastrojit, musela něco hezkého uplést nebo ušít. Taky se u nás peníze nepřehazovaly vidlema,ale na rozdíl od Pavlíny jsem měla šťastné dětství. Dusná atmosféra v literární rodině by se dala krájet. Už po pár stránkách má člověk pocit,že tu nefunguje skoro nic a nikdo nemůže být byť jen spokojený, natož šťastný. Alkoholik popírající svůj problém a hysterka je vražedná kombinace.
Kniha mi trochu připomíná Vrány. Matka pořád běhá s hadrem, v rodině chybí peníze, Jana s Pavlou si šijí z ruské Burdy,aby měly něco modernějšího na sebe.Nevím odkud autorka čerpala,ale podobné dětství měla spousta z dříve narozených. Otec každý den v hospodě, tenhle to dost přeháněl. Možná měl i sexuální choutky, tolik mu dcera Pavlínka pripomíná manželku Alenu, která mu dává jenom za odměnu. Alena má věčně špatnou náladu, žádná práce ji nebaví, nic pořádně neumí. Není divu,že obě dcery od rodičů utečou. Kniha se čte pěkně, i když je smutná.
Být to pro mě prvotina autorky, tak by se zařadila mezi top přečtené knihy. Jelikož jsem ale četla více autorčiných knih a vím, jak dokáže nechat příběh vygradovat do poslední chvíle, tak to mi tady trošku scházelo, za což dávám nižší hodnocení.
Kniha se každopádně četla naprosto sama. Autorka skvěle popisuje rodinné vztahy, což skvěle působí na pocity čtenáře.
Tak nějak jsem tušila, že to nebude veselé čtení. Z příběhu šel smutek a chlad z vztahů i doby. Prožila jsem stejnou dobu ve stejném věku jako Pavlína, takže jsem mohla vzpomínat na stejné- nedostatek zajímavého obleceni, jídla, barev nadšení z každé dnes bezvýznamné věci- igelitka, rozbitá hračka. Ještěže jsme dnes jinde.
Příběh na střídačku vypráví matka Alena, otec Jiří a jedna z dcer, Pavlína. Spolu se sestrou Janou a rodiči žijí děvčata v domě s babičkou a dědou, rodiči Aleny. Startujeme v roce 1985, hrdinové románu nás provedou přes sametovou revoluci, až téměř do dnešní doby. Rodina, ve které je snad všechno špatně. Věčně nespokojená matka Alena, která ze svých životních neúspěchů viní všechny ve svém okolí. Jen na sebe zapomene. Její muž, alkoholik a tyran, jehož pití Alena zlehčuje a snaží se stále omlouvat. Na láskyplnou péči o dcery už tak nějak chybí čas. Od svobodného života po roce 1989 dospělí očekávají něco jiného, než se reálně děje. Rozčarování ze svobody je jen utvrdí v tom, že všechno je na nic a oni jsou chudáci. Příběh s autobiografickými prvky, ze kterého vážně mrazí. Ale četl se skvěle a můžu doporučit všem.
Audiokniha :)
Rodina, vztahy, alkohol, změna režimu, špatná výchova. Tohle je asi pět výrazných bodů, kterými bych představila audioknihu Pláňata.
Petra Dvořáková mě před nějakou dobou dostala svou knihou Vrány a já věděla, že i tady mi při čtení bude ouzko. A taky že bylo. Mnohokrát. Téma rodinných vztahů autorka ovládá s neskutečnou detailností, takže člověk se cítí, jak kdyby bydlel ve stejném domě a seděl s nimi u jednoho stolu. Problémy a výčitky, které se nesou mezi třemi generacemi jsou do očí bijící a když to dopadá až na malou Pavlínu, tak mi je ouvej.
Příběh je vyprávěn ze tří pohledů (také tří interpretů, kteří byli úžasní!) - maminka, tatínek a dcera Pavlínka. Společně mají rodiče ještě jednu starší dceru Janu a žijí v domě s maminčinými rodiči. Zase se mi potvrdilo, že více pohledů je jenom o to více lepší pro pochopení celého kontextu. Každý se s něčím pral a zároveň jeho chování ovlivňovalo jeho okolí, hlavně členy rodiny. Například, když si maminka v hlavě naříkala, jak se Pavlína nakrucuje před zrcadlem a že to je děsné, a přitom v Pavlíniných myšlenkách bylo, že má krásnou maminku a chtěla by být jako ona. Líbil se mi přechod Pavlínky z malé holčičky do teenagera, jak se postupně měnil styl jejího uvažování. Líbilo se mi také, jak autorka dokázala popsat prostředí, hlavně změnu doby, když došlo k pádu režimu a rodiče jeli třeba poprvé do Rakouska nakupovat. Chování otce mi bylo silně nesympatické a to, jak se vyjadřoval k Pavlíně, to mi vždycky stály chlupy po celém těle.. Jedna z nejhorších knižních postav..
Za mě je tohle další nádherně propracovaná hostovka a já se těším na další autorčinu tvorbu.
Krásná, silná kniha o vztazích v rodině, která (jak doufám) není úplně běžným prototypem rodin. Ať už v minulosti nebo v současnosti. Nezájem, nepochopení, ignorace, pohrdání, dokonce neláska, to provází život Pavlíny a její sestry. A nese si to s sebou celý život. Ať chce nebo nechce, kořeny jsou vrostlé příliš hluboko.
Taková normální toxická rodinka... Dětství a dospívání Pavlíny z generace Husákových dětí, z pohledu Pavlíny a jejích rodičů, věčně nespokojených, ať se děje, co se děje, ale neschopných se změnit... Myslím, že epizodka z vyráběním kytiček, a hlavně Alenin komentář poté, a také poslední sezení u psychiatra o té neschopnosti vypovídá mnohé. Člověku se ani nechce věřit, že takoví nesympatičtí rodiče můžou existovat, ale... ale bohužel se obávám, že české vesnice a maloměsta jich byla plná ještě za mého dětství, a to jsem se narodila o téměř 20 let později. Ostatně asi i dnes se najde spousta rodin, kde se nadává, že se všichni mají lépe, ale nikdo nedělá nic proto, aby se lépe měl sám, jen si vylévá vztek na dětech...
Postavy nejsou ploché, všechno to má velký potenciál... Jen mi chyběl v několika okamžicích pohled i jiné postavy, který by vše vysvětlil. Hlavně otcovy vulgarismy vůči Pavlíně. A bohužel kniha postrádá i větší děj. Ne, že by se nedělo vůbec nic, to ne... Pavlína s Janou dospívají, mění se svět okolo nich... Ale prostě nějaká ta větší dějová linka, která vás táhne k tomu, že prostě musíte vědět, jak to dopadne. Toho výsledkem je podle mého i konec, protože nemáte-li děj, nějak to prostě utnout musíte... Vzhledem k předchozímu to nemělo ani žádný hlubší smysl. Jak už tu bylo psáno několikrát přede mnou, konec jak z jiné současné české knihy, kde ale byl naprosto jasný spouštěč, který zoufalého člověka vede k zoufalým činům. Tady nic...
(SPOILER)
No, jsem plná pocitů a otázek - a to mám po dočtení knížky nejradši. Když to ve mně něco zanechá a nutí přemýšlet... Skvěle napsáno! :-)
Chápu, že žili v nelehké době a vzhledem k tomu, že nebyli ve straně, se neměli úplně nejlíp...ale Alena (máma Pavlíny a Jany) mi byla neskutečně protivná. Celou dobu jsem si říkala, proč vůbec měla děti, když jí na jejích dcerách vůbec nezáleželo - nezajímala se o ně, akorát jim všechno vyčítala, ve všem viděla problém. A co mě štvalo nejvíc, že se za ně nikdy nepostavila, když jim táta nadával a mluvil o nich sprostě. Jediný, koho se zastávala, byl právě věčně opilý táta - a pro něj jsem taky pochopení nenašla. Holek mi bylo strašně líto. A když nakonec Pavlína sebrala odvahu a všechno jim vpálila, hodně jsem jí fandila! A říkala jsem si, jo, řekni jim to všechno, ať se chytnou za hlavu a uvědomí si, jak jsou sobečtí a zlí.
Petra Dvořáková patří mé oblíbené české autorky a její novinka mě opět pohltila od první stránky.
Skvěle vystihuje vztahové a mezigenerační problémy, staré křivdy a pozdější vliv na chování a výchovu.
Pavlíny mi bylo neskutečně líto a smutné je, že v mnoha rodinách to takhle chodí.
Pomalejší rozjezd, od revoluce dál už mě to vtáhlo a pohltilo. Někdy mně přišlo, že Pavlína přemýšlela a jednala příliš dětsky na svůj věk. Ale celkově to bylo opět obrovsky dobré dílo. Náročné, smutné, několik silných myšlenek a vět, které ve mně zůstávají a nutí mě přemýšlet. Prostě skvělá Dvořáková!
(SPOILER)
K zimnímu zataženému nebi trochu té vesnické depky. Náhled do života věčně nespokojených lidí, za jejichž problémy můžou vždycky jen ti druzí, co se mají líp. A svoboda? Ta se přeceňuje, ani po revoluci jsme nezbohatli a pořád se máme špatně. Manžel sice "zas až tak moc nepije", bydlet máme kde a máme se rádi, ale stejně je sousedovic tráva zelenější...
A pak je tu Pavlína s Janou, které se snaží najít vlastní cestu. Podaří jim to? A za jakou cenu?
Upřímně, ten konec (jaro 1995) byl na mě malinko přehnaný. Jako jo, katarze, ale až takhle? Asi by mi jako závěr stačila poslední kapitola.
Přemýšlím, jak to nakonec ohodnotit. Bylo to lehce sebetrýznivé čtení - matka s otcem jsou tak nesnesitelně nesympatičtí, hrozně mě štvali. Zároveň víte, že takoví zahořklí lidé kolem vás byli a jsou. No, co už. Sonda to byla jistě zajímavá, čtivé je to velice, ale přesto váhám mezi 3 a 4 hvězdami. Možná to bylo tím koncem, nevím, ale celkově mě to až tak nezasáhlo.
(SPOILER)
Kromě autentických pocitů zmaru, smutku a vzteku, ve mě při čtení převládaly rozporuplné pocity a něco
mi na příběhu nesedělo. Oceňuju, že postavy nebyly černobílé, ale někdy jsem těm jejich náhlým obratům prostě nevěřila. Sestry, které se nemají nijak v lásce, si jsou najednou opravdu blízké, uvažování opileckého otce chvílemi působí nezvykle rozumně, ufňukaná a hádavá matka najednou spontánně tančí a zpívá a její pubertální a většinou vzdorovitá dcera se k ní vesele přidává... a pak ten konec... Ale i přesto se mě to občas nějak dotklo, možná i proto, že jsem vyrůstala ve stejné době a mám starší sestru, a za to dávám čtvrtou hvězdu.
Tato kniha rozhodně vyvolá víc otazníků a přemýšlení nad tím, co autorka chtěla vyjádřit, než její předchozí knihy. Ve mně osobně vyvolala spoustu pocitů a vzpomínek, protože jsem stejně stará jako Pavlína. Takže jsem znovu prožila svůj život 80. a 90. let a v mnohém byl podobný. Velmi se mi líbí užívání metafor. Kniha se četla velmi lehce, i když téma bylo hořké. Autorka si umí ve svých knihách pohrát s komplikovanými povahami a rozehrát ponurou atmosféru takovým stylem, že si občas při čtení říkám, kolik ještě dokáže hlavní postava na svých bedrech unést?
Kniha se četla velmi dobře. Život románové rodiny mi bůhví proč připomínal rodiny, které dnes můžeme "obdivovat" v pořadech typu Výměna manželek. Máte z nich svíravý pocit, že nic nefunguje. Z generace na generaci předávaná křivda, negativismus a odevzdanost. Touha nejmladších změnit svůj život, uchopit a žít ho jinak, kterou ale dusí zažité stereotypy. Pavlíně jsem fandila. Přesto, že to vzala radikálně a způsobem, na který i při tom všem neměla právo (a kterým mne velmi, velmi zklamala, protože člověk má právo vydat se vlastní cestou, ale ne přitom zničit cestu těch druhých, byť ji považuje za špatnou), přesto z posledních stránek cítím, že hledané štěstí nenašla a vysněný život byl nakonec také jen jinou formou iluze..