Písně
Alexej Vasiljevič Kolcov
A.V. Kolcov (1809-1842), současník Lermontovův a Gogolův, vysoko ceněný Bělinským a Černyševským, pocházel z buržoasní obchodnické rodiny voroněžské. Měšťanská společnost však brzy dala najevo opovržení odpadlíkovi, který pohrdl existencí obchodníka a stal se básníkem - a na víc básníkem, jenž obrátil svoji pozornost k ruské vesnici a jejímu nevolnickému lidu, jemuž zasvětil všechny své básně, které jsou prvními skutečnými ohlasy písní lidových. Ve stylu, jazyku a rytmu jeho veršů se rozehrálo všechno bohatství tisíciletých tradic lidové slovesnosti. Jeho písněmi proklouzly i nejtvrdší žaloby, nenávist a hněv: písněmi voroněžského samouka promluvil v ruské literatuře lid, ne už nevolnická "duše", ale živý ruský člověk z vesnice. (Podle dosl.)... celý text
Literatura světová
Vydáno: 1952 , SvobodaOriginální název:
Polnoje sobranije stichotvorenij
více info...
Přidat komentář
Štítky knihy
ruská literatura poezie ruská poezie
Písně
Výbor z básnické tvorby ruského (pre)romantického lidového básníka je první knihou z této národní literatury, kterou jsem byl od začátku ruské agrese na Ukrajině schopen číst a přečíst. Dostal jsem se k ní díky zmínce v díle Josefa Suchého a říkal jsem si – lidovost a venkov, písňová melodika, truchlivý osud maloměstského tvůrce, který zemřel v třiatřiceti letech v nelehké epoše, to zní vcelku idylicky. A skutečně: Kolcov do značné míry idylikem je. Julius Dolanský ve svém slohově vytříbeném, ale ideologicky zcela pokřiveném a pomýleném úvodním textu sice básníka vykresluje bezmála jako pionýra revolučních tendencí, ale nic takového v Kolcovových textech (naštěstí) nenajdeme. Bůh, car i útrpný život na tehdy ještě nevolnické Rusi jsou tam podávány jako neměnnosti. Jen zřídkakdy probleskne pramének vzpurnosti, chuti vymanit se z této danosti, koloběhu a určenosti žití. Ale i tam je to spíše jakési furiantství, holedbání – tedy stylizace, kterou známe z lidových písní a slovesnosti i jiných národů. U Kolcova navíc často ani ne tak romantická, jako spíše ještě sentimentální.
Jakkoli může znít výše řečené nevábně, četbu jeho Písní jsem si užil, a to do značné míry patrně díky Františku Hrubínovi. Nedokážu posoudit přesnost a výstižnost jeho překladu, ale jazykově je bravurní a jeho četba je bez nadsázky literárním požitkem. Mám rád rytmiku, metaforiku a vlastně i tematiku lidové a ohlasové poezie: láska a smrt, venkov, rolničina, příroda, někdy bujarost, častěji tesknota, tklivost a baladičnost... A to všecko tam je, navíc moc pěkně. Některé ty rytmy mi pronikaly i do sna. Přitom to vlastně není moc pestré, spousta čísel se jmenuje stejně (např. Ruská píseň či prostě Píseň), mimoto nedokážu posoudit, nakolik je to Kolcovova vlastní imaginace a nakolik jen ohlas v dětství a mládí odposlouchané slovesnosti lidu kolem Voroněže. To je ovšem pro výsledný dojem z četby lhostejné. Posuďte sami:
Píseň staříkova
Osedlám já koně,
koně bystrého,
poletím já lehce
jako sokolík.
Tam za moře širé,
v kraje daleké:
dohoním a vrátím
mladá léta zpět.
Vyšňořím se, junák
bude ze mne zas,
zalíbím se znova
hezkým panenkám.
Cesta nevrátivá,
nevrátivý čas!
Nikdy na západě
slunce nevyjde!
21. září 1830