Okno na jih
Gyrðir Elíasson
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/453097/bmid_okno-na-jih-653603755f7a5.jpg
4
30
12
Novela Okno na jih (Suðurglugginn, 2012) volně navazuje na Knihu o řece Sandá (Kalich, 2013). Vyprávění se odvíjí chronologicky během čtyř ročních období. Hlavní hrdina se nachází v jakémsi dobrovolném vyhnanství na venkově, konkrétně poblíž rybářské vesnice na západě Islandu. Zlomkovitý text opět přibližuje bolestnou snahu o uměleckou tvorbu. Postavy knihy, na které hlavní hrdina pracuje, se strnule vzpouzejí autorovým pokusům vdechnout jim život a poslušnost vypovídá i starý psací stroj olivetti. Ani navazovat vztahy se skutečnými lidmi se spisovateli nedaří. Naléhavý pocit prázdnoty se mísí s precizním pozorováním detailů krajiny i všedního života na venkově a podivuhodných jevů ve vesnici a jejím okolí.... celý text
Přidat komentář
Veľmi ma bavilo čítanie si tejto knižky. V podstate sa tam nič dokopy nedialo, len samota muža, ktorý sa snaží napísať knihu (a veľmi mu to nejde - čo mi pripomína naše ľudské ne-snaženie sa o niečo) a pritom sa sem tam zjavuje akási tajomná ženská postava. Na záver si ani človek nemôže byť istý, ako to s ním celé dopadlo.
"Svět putuje po podivných dráhách, a to nejen kolem Slunce."..."Už dávno vím, že domy dokážou truchlit, že dokážou cítit stesk."
Náhled do mysli spisovatele během psaní vzdorující knihy ... islandská krajina v měnícím se období roku, prázdnota dobrovolné samoty a stagnace, úlomky impresí, úvah a vzpomínek ... se specifickou náladou, která vytváří další, jen naznačenou vrstvu toho nenapsaného příběhu před deníkem.
Tak moc je sympatické, jak si tohle nenápadné dílo na nic nehraje. Island, samota, hudba, ptáci. Do toho spousta každodennosti a pár vznětlivých momentů. Bohatě to stačí.
Vypravěč se lopotí ve mnoha věcech: nedaří se mu psát, vyrovnává se s vnitřní prázdnotou (kterou nedokáže překrýt ani krásná islandská příroda), jeho pokusy o komunikaci končí žinantními momenty. Všemu nahrává i absence nějakého příběhu: jde vlastně jen o deníkové fragmenty, drobné imprese, hlasité zprávy z rádia, civilní postřehy. Skrz pozorování okolí vychází najevo vypravěčův vnitřní svět, byť schválně pouze v konturách; mnoho by toho o sobě neprozradil.
Elíasson je zpravidla minimalistický, jeho popis je přesný, většinou založený na barvách a zvucích. Vypravěč si vybírá podněty z okolí a je mu úplně jedno, nakolik přijdou čtenářovi zajímavé. Všechno, i ty nejdramatičtější momenty (zjevující se vzpomínky na rodiče, myšlenky na osoby s šedivýma očima), je popsáno s introvertním klidem, nic nepřevyšuje jiné. Když vypravěč například jede v autě a před sebou vidím neuctivé zacházení se zvířaty, zobrazí to. Ale nedělá z toho nějaký přehnaný environmentální apel. Kdyby se před ním zjevilo cokoliv nelidského, okomentoval by to obdobně. Rozdíl nastává v případě neotřelých metafor, které si tu a tam Elíasson dopřeje ("Sleduju ovce na břehu řeky. Bloumají mezi hromádkami řas jako stařeny v prodejně látek a metráže, když mají slevy. Doufám, že narazí na nějaký výhodný kauf.")
Důležitá je každodennost – zaznamenání sebemenší banality se stává alarmujícím v případě, kdy se opakuje. Ať už jsou to krkavci pochodující po střeše domu, hovory s matkou, popisy počasí, lamentování nad starým psacím strojem Olivetti (zatracené béčko!), návštěvy knihkupectví a obchodu s potravinami či pálení dopisů. Právě tím, jak se jednotlivé drobnosti opakují, se umocňuje jejich zásadnost pro vypravěče.
Zajímavé jsou i díla, které spisovatel zmiňuje. Totožnost holandského malíře, který měl domek blízko vypravěčova působiště, jsem sice nedohledal, ale jinak se zde můžeme setkat třeba s Kunderou či Hrabalovou Příliš hlučnou samotou, což je takové milé.
Jasně, vypravěč se většinu času profiluje jako stárnoucí morous, který setkáními s lidmi příliš neholduje a jeho poznámky jsou spíše suché. Tu a tam ale probleskne jeho smysl pro sarkasmus, třeba když potká prodavače s tričkem "DOKÁŽETE SE PARÁDNĚ ODVÁZAT". Právě tyto situace postavě dodávají na přirozenosti a odhalují její charakter, který není striktně daný.
A mně by stačilo snad i jen to ptactvo a skalní ostruhy. Krása. Až bych si troufl porovnání s Borkovcem, ale nakonec si netroufnu. Oba jsou specifičtí.
Myslel jsem, že jaro s konečnou platností dorazilo, ale když jednoho dne vyhlédnu z okna, je všechno zase pocukrované sněhem. Na pláni těsně za plotem se krčí kulíci. Možná je pravda, že v téhle zemi vládne jedno roční období: podzim. Pamatuji si, jak jsem se bál nukleární zimy, věřil jsem, že studená válka odvozuje svůj název od hrozby krutých mrazů. Nikdy jsem se ničeho tak nebál jako právě jí. Teď mám ovšem důvod bát se věčného léta, dokonce i tady.
(s. 35)
70% - Knihu jsem zhltla jednoho studeného letního večera, kdy jsem podobně jako autor měla problém zapálit oheň v kamnech a kdy na mě celkem přesně seděla autorova úvaha: "Někdy si pohrávám s myšlenkou, že vystoupím na horu nad vesnicí, ale vždycky nápad zase zavrhnu. Většinou se mi povede se touto myšlenkou zaobírat, zrovna když je venku mlha a není tak jako tak radno vydávat se do hor." Island miluju a uzavřenost mnohých islandských introvertů je mi blízká. Dobrý byl i popis spisovatelského bloku, jakož i drobných "životních radostí" vycházejících z života poblíž odlehlé islandské vísky. Přece jen mi ale chyběla trochu výraznější zápletka, než jen pálení dopisů od tajemné dívky, na jejíž telefonát hlavní hrdina nakonec i přestal čekat.
Zklamalo mě to celkově, taky nemám ráda vkládání snů do děje a když někdo pálí neotevřené dopisy. Jedna hvězda je za úpravu a vzhled knížky.
Ako to tí Islanďania robia? Opäť raz skvelá vec z tejto krajiny. Už od čias, keď v TV bežal seriál Nonni a Manni, som týmto kúskom sveta fascinovaný. Mám rád ich literatúru, väčšinou aj hudbu, držím palce ich futbalistom a samozrejme som očarený ich prírodou. Zdá sa mi, že ako introvert rozumiem ich mentálnemu nastaveniu, no akosi v podvedomí tuším, že žiť by som tam nevydržal. Pri islandských autoroch mám pocit, akoby som stále čítal tú istú knihu. Aj Gyrdir Eliasson zvolil pomalé tempo, dej je jednoduchý, príbeh bol všetko len nie strhujúci a azda najväčším momentom prekvapenia bolo, keď hlavná postava zistila, že miestne „kino“ už nepremieta. A napriek tomu všetkému to bolo skvelé čítanie. Aj keď zároveň chápem, prečo sa mnohým ľuďom tento typ literatúry nemusí páčiť.
Je to jedna z tých kníh, ktoré môžete kľudne odložiť 10 strán pred koncom a dočítať ich na druhý deň. Dokonca postupné dávkovanie textu odporúčam. V knihe sa vlastne nič zvláštne nedeje, avšak pri opise toho NIČ používa autor skvelé obrazy a myšlienky. Jeho veľkou prednosťou je, že maličkosti každodenného života dokáže vykresliť tak zaujímavo, že ich chcete zažiť na vlastnej koži. Ja som pri čítaní okrem iného dostal chuť kúpiť si písací stroj značky Olivetti, nájsť miesto, kde hniezdia havrany a oslovovať ich všetkých menom Edgar, či skúšať dešifrovať morzeovku z kvapiek dažďa dopadajúcich na plechovú strechu (bývam v bytovke, tak toto zatiaľ odkladám).
Inak, uvedomil som si, že všetky mne známe knihy, ktorých názov obsahuje svetovú stranu, majú mimoriadnu kvalitu. Na východ od raja; Na západe nič nového; Na juh od hraníc, na západ od slnka; Dobytie severného pólu; Úzka cesta na ďaleký sever; Pošta na juh. Pravdepodobne sa jedná o náhodu, ale začínam si myslieť, že naozaj neexistuje zlá kniha s týmto geografickým termínom v názve. Aj keď priznávam, že knihu Haliny Pawlowskej – Veľká žena z Východu som zatiaľ nečítal.
„Kdosi prohlásil, že malíři tvořili mistrovská díla, až když oslepli. Třeba spisovatelé dosahují uměleckého vrcholu, když slova rukopisu přestávají být vidět.“
„Máloco ohrožuje spisovatele tolik jako vysoký počet prodaných výtisku.“
8,5/10
Když spisovatel nemůže psát, tak napíše knihu o tom, jak nemůže psát. A když je to dobrý spisovatel, tak výsledek může být k přečtení - jako tato kniha. Strnulejší vyprávění okořeňují islandské reálie a drobnosti a koneckonců je to sympatický hrdina, který stylem vyprávění připomíná celkovou ostrovní náturu. Ale Kniha od řeky Sandá mě zaujala více.
Další malý klenot od tohoto islandského Raymonda Carvera. Minimalistický styl se spoustou zámlk a nedořečených situací. Velkou roli hraje příroda, která jednak v posloupnosti ročních období tvoří rámec takřka deníkových zápisků, ale především prostřednictvím lyrických popisů vyjadřuje niterné pocity hlavní postavy. Doporučuji.
Neviem, či to autor zamýšľal, ale mne to prišlo veľmi vtipné, polovicu knihy som prečítal v rade na testovanie Covid 21 a je celkom možné, že som bol jediný v dobrej nálade...nádhera, ale taká maličká nepovšimnutá. Komu to pripomína Dopplera, mýli sa, Doppler je oproti tomuto úplný brak. šup s autorom do obľúbených.
Okno na jih
Působivá koláž postřehů a myšlenek. Autor tráví dlouhé měsíce v odlehlé islandské osadě a setkává se jen s několika lidmi. Snaží se psát a promýšlí svůj dosavadní život. Izolovanost umožňuje prožít dny naplněné těmi nejzákladnějšími činnostmi – koukáním z okna, rozděláváním ohně, přípravou jídla, procházkami po okolí. Je to působivé a každý melancholik si v tom něco najde.