Noci běsů
Kateřina Šardická
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/445520/bmid_noci-besu-I8p-445520.jpg
4
645
645
Před dvanácti lety v zapadlé vesnici v pohraničí, kde platí vlastní pravidla a lidé stále věří ve staré bohy, zmizely beze stopy čtyři děti. S jejich ztrátou se rodiny vyrovnaly po svém, nikdo však nedoufal, že se po letech tři ze čtyř ztracených vrátí. Astrid Mahlerová je jedním z nich, její bratr však tolik štěstí neměl, doposud k němu nevedou žádné stopy a nikdo nedokáže odpovědět na otázku, co se Maxovi stalo. Během podivných zimních nocí na přelomu roku, kdy se podle pověr stírá hranice mezi světem skutečným a magickým, kdy vesnicí po setmění kráčí stvoření, která do jejich světa nepatří, Astrid při pátrání po bratrovi čelí pohřbeným rodinným tajemstvím i stále děsivějším nočním můrám, které se stávají opravdovými...... celý text
Přidat komentář
Noci běsů mají jednoznačně hrozně skvěle vykreslenou atmosféru a myslím, že nejvíce si je jde užít v druhé půlce podzimu nebo v zimě ️
V mnoha názorech ostatních jsem si všimla, že dost lidí mělo problém s postavami, že si k nim netvořili žádný vztah, že se do nich nedokázali vzít atd. Já si dovolím nesouhlasit, protože mě všechny postavy totálně vzaly Nejvíc jsem si oblíbila Dorku, o druhé místo s pak dělí Astrid se Sonjou.
Konec jsem stejně jako u Sáry absolutně nečekala. Tohle je prostě něco, co neodhadnete
V nějakých místech jsem chvilkami měla pocit, že je to hodně podobné Sáře, ale když se na to kouknu teď, mám pocit, že si Katka vzala ze Sáry jen to dobré, něco zlepšila a vylezlo z toho tohle geniální dílo
Velmi se těším na další knihy od autorky, protože Katka má opravdu dar psát
5/5
Po tom, co jsem loni přečetla Zmizení Sáry Lindertové, jsem věděla, že Noci běsů chci číst taky. Autorka totiž umí jedinečně zapůsobit na smysly čtenáře a přenést ho do příběhu.
Což se přesně stalo i tady, jen jsem si to nějak nedokázala patřičně užít, protože jsem knížku četla v létě na sluníčku a u moře.
Knížka se četla moc hezky a děj svižně ubíhal, možná jen konec byl trochu moc urychlený a zasloužil by si trochu více rozvést. Zato ale velmi pozitivně hodnotím nepředvídatelnost.
Místo, kde se příběh odehrává, mi tak moc evokovalo můj vlastní domov (malá vesnice, kde každý zná každého a drby se jen šíří), až to bylo trochu strašidelné.
Z hlavních postav mi sedla jenom Dorka, všechny děti, co zmizely, byly takové... Divné. Ale to už je část příběhu a patří to k němu.
Jo a sice to do příběhu sedlo, ale na můj vkus tam bylo trochu moc domácího násilí.
Takže sečteno a podtrženo, moc se mi líbilo zasazení knihy do staré slovanské vesnice, ale nedokázala jsem se tak úplně vžít do atmosféry příběhu. Celkový dojem je ale velmi pozitivní a já se těším na další autorčinu knížku.
Mám z toho smíšené pocity a jsem vlastně i trochu zklamaná. Anotace slibuje fakt vzrušující příběh s kapkou magie, ale ve skutečnosti mám pocit, že jsem nedostala, to co mi bylo slíbeno. Čte se to krásně, autorka umí pracovat se slovy (mrzelo mě ne úplně dotažené nářečí, to by byla úplná pecka!), jenže copak by dneska někdo věřil, že v pohraničí existuje taková vesnice, kde platí vlastní zákony, kam "nemusí" policie, i když zmizí banda dětí. Proč tam není víc rozvedená ta "pohanská víra", na který to stojí?! Co jsou ti Starší vlastně zač, že z nich maj všichni tak velkej vítr, že se vyprdnou na hledání vlastních dětí? Proč Gusto není víc rozvedenej, když se zdá, že je docela důležitej?! Proč mi přijde, že mi chybí pár kousků skládačky, aby se mi to mohlo fakt hodně líbit?! Je to škoda, protože ten potenciál je obrovský a mě hrozně mrzí, že je ne úplně využitej.
Knížku jsem si chtěla přečíst už delší dobu, protože se mi hrozně líbila obálka. Musím říct, že jsem ji ze začátku chtěla po prvních cca 10 stranách zase vrátit ale nakonec jsem se rozhodla ji dát šanci a byla super a bavila mě.
Dobře se četla a byla i celkem napínavá a tajemná, jen jsem se občas musela zastavit nad chováním lidí ve vesnici. Všichni mi přišli arogantní, agresivní a nervní. Děti se ztratí na 12 let ale nikoho nezajímá kam se podely, všichni dělají jakoby se nic nestalo a ještě jim jsou navrátilci na obtíž...Jediný kdo byl z dospělých celkem normální byla podle mě Tomova matka.
Co mi vadilo bylo to, že si nikdo z dětí nic nepamatoval, což se v knize často opakuje, a není tam více popsaný ten svět kam zmizely a co se s nimi celých 12 let dělo, což je podle mě škoda. Také mi trochu vadil otevřený konec. Jasně, domyslela jsem si to ale třeba by mě zajímalo, jak se tvářila vesnice když se objevilo i poslední ztracené dítě.
Proč otevřený konec, proč..... Co je to za módu dnešní doby.. Jinak příběh moc pěkný, místy dosti mrazivý i jsem se bála knihu číst v noci. Nemohla jsem pak spát a měla poměrně i problém nemít noční můry. Jinak pěkne napsaný příběh.
Jsem příjemně překvapena. Autorku jsem neznala a tohle bylo první setkání. Četlo se to skvěle, napětí stupňované a nebylo to nijak neuvěřitelné. Možná by si to zasloužilo ještě půl kapitoly přidat :) doufám, že toho autorka napíše víc, určitě si zase od ní ráda něco přečtu.
Kniha mi hodně sedla teď na období zimy. Miluji tu atmosféru tam. Musím říct, že jsem několikrát měla chuť přejít do toho světa a pořádně profackovat rodiče a nebo celkově dospěláky. Už se těším až se ke knize vrátím znovu.
(SPOILER) Tak tohle se opravdu povedlo. Knihu jsem cetla už před rokem v lednu a velice mě její námět zaujal. Bylo to ideální do lednového počasí a já si to moc užila. Bylo mi líto všech těch dětí, protože ti rodiče, dospělí i jiné děti se k nim chovali opravdu bezcitne a hnusně. Někdy jsem pohybovala, že vůbec nějaké city mají. Bylo to drsné a tvrdé jak krutě se můžou hloupí lidé chovat vůči dětem.
Tato kniha mi leží v knihovně už nějakou dobu, a konečně jsem se k ní dostala. Jsem velkým fanouškem slovanské mytologie, takže jsem věděla, že tohle bude něco pro mě. Příběh má úžasnou atmosféru, která je taková temná a ponurá, až mi občas vyskočila husina. Autorka opravdu skvěle píše, což jsem zjistila už i v Zmizení Sáry Lindertové. Postavy a stvoření jsou propracované, líbilo se mi, že zde nebyly použity jen ty známé, které můžeme najít ve všech knihách. Nejprve jsem měla malinko problém se začít, ale pak se to rozjelo a užívala jsem si každou stranu. Za mě je to dokonce o chlup lepší, jak již zmiňované Zmizení Sáry Lindertové. Jsem moc ráda, že u nás máme tak šikovné autory, a doufám, že autorka brzy vydá další knihu.
Úžasné české fantasy inspirované slovanskou mytologií!
Kateřina Šardická pro mě byla zprvu velkou neznámou a až loni/letos jsem objevila její druhou knihu, tedy Noci běsů a jsem naprosto nadšená!
Příběh Astrid, Dorky a Toma se četl rychle a já jej hltala jedním dechem.
Za mě není moc co dodat, 4,5*, naprosto doporučuji a pokud si chcete přečíst skvělé české fantasy tak nemůžete šlápnout vedle! :-)
Já jsem opravdu zklamaná… Do posledních padesáti stránek, to u mně vypadalo na čtyři hvězdičky, ale ten konec… Neskutečně rychlý, odbytý, a za mě naprosto nesmyslný, co se rozuzlení týká…Rychlost konce je taky velký kontrast k tomu, jak pomalý začátek ta kniha měla. Se začátkem bych se dokázala smířit, protože měl skvělou ponurou atmosféru, ta se ale postupně naprosto vytratila. Co mi taky vadilo bylo matoucí prostředí… Tak zarytě věříte v pohanské bohy, uctíváte dlouho zapomenuté svátky, a nebo máte izolepu a jezdí k vám sanitka? Nevím… Chápu, že je to fiktivní svět, kdy je toto asi spojené, ale nebylo to uděláno dobře.
Líbily se mi postavy a jejich soukromé myšlenkové pochody (dialogy už byly horší) a to, jak autorka popsala atmosféru nočních můr. Kniha byla taky napsaná velmi čtivým způsobem a stránky ubíhaly opravdu rychle.
Příběh s nádechem tajemna a kouzel, který nám ukazuje, že ne všechny báje a pověry z dávných časů jsou jen pohádky pro děti a zvyky se musí dodržovat, protože mají své opodstatnění. Kniha mě bavila a překvapovala a to dokonce i v tom, že mi autorka připomněla dětství - kouzla ze seriálu Čarodějky (Charmed).
Síla přátelství - pověry - zvyky - noční můry
Čtenářská výzva 13 - Kniha, jejíž děj se odehrává na vesnici
Kniha se cetla úplně sama, ale musím s politovanim přiznat, ze mi přišla o trochu slabší, než Zmizení Sary Lindertove...
Určitě ale velmi výjimečný příběh, dobře promyšlený, jen sem tam nedoresene záležitosti...
Oceňuji především propojení se slovanskou mytologií! Velké plus za krásnou obálku. Za mě však slabší než Sára Lindertová. Spousta věcí nevysvětlena, nedořešena. Kniha se ale dobře a lehce četla.
Kateřina Šardická mi znovu ukázala, že opravdu umí psát! Od začátku děj plynul v ponuré atmosféře a napětí, které v něm panovalo, bylo téměř hmatatelné. Snažila jsem se být při čtení statečná, ale párkrát se mi stalo, že jsem v noci knihu musela odložit, protože to nebyl příběh na dobrou noc, a já, která je velký strašpytel, měla co dělat, aby klidně usnula.Nemůžu úplně říct, která z hlavních postav mi byla nejsympatičtější, protože každá měla svoje plusy a mínusy. Upřímně, jsem takový konec nečekala, stejně jako jsem ho nečekala u Zmizení Sáry Lindertové. Nevím, jak to Katka dělá, ale nějaká magická síla mě nutí, abych si obě knihy přečetla znovu a znovu se usilovně nad jejich koncem zamyslela, protože mi to prostě nedá spát!
Svého vydání byla knížka úplně všude a já slyšel jen samou chválu, proto jsem se rozhodl, že závěr letošního podzimu je ideální čas, si ji konečně přečíst. Bohužel jsem těžce zklamaný.
Prvně se chci vyjádřit k samotnému světu. Za mě totiž nedával logiku. Jedná se celkem o moderní svět, protože jedna z postav hned na začátku přijede do velmi vzdálené a malé vesničky vlakem a například i benzín je ve světě běžné slovo. Obyvatelé však fanaticky věří ve staré bohy a démony, děti hned po narození dostávají ochranné tetování, pravidelně se provádí náboženské rituály a celou vesnici řídí rada starších. Tohle všechno se strašně pralo. Vesničani se jednu chvíli chovali normálně a za chvilku jak z období před Kristem.
Autorka se rozhodla dát do příběhu nářečím, což jsem původně uvítal, protože to je skvělý způsob, jak text oživit. To by ho ale autorka musel promyslet. Nářečí totiž v jejím případě vypadalo tak, že postava pronese na jedné straně 5 vět, ve kterých se dohromady vyskytlo jedno maximálně 2 slova z nářečí, a to bylo ještě dobrý. Takhle to nefunguje, postavy buď musí mluvit nářečím neustále, nebo vůbec, a ne že pronesou jeden výraz za 3 strany, když si autorka zrovna vzpomene. Asi od 50. strany jsem si všechny výraze schválně označoval a moc jsem toho nakonec nenapočítal.
Atmosféra nebyla špatná. Tíživé prostředí se k podzimu hodí, ale nic závratného to taky nebylo. Hodně lidí tvrdilo, že se u čtení báli. Já bohužel nenašel jediný náznak strachu, který by mi příběh předal.
Postavy byly bez charakteru a nedokázal jsem si s nimi vytvořit sebemenší vztah. Bylo mi celou dobu tak nějak jedno, jak to s nimi dopadne.
Konec pro mě byl nudný, naprosto uměle vystupňovaný a logika tam taky chyběla. Působil, jako by autorka splácala dohromady pár věcí, co ji zrovna napadly a doufala, že to vyjde.
Čekal jsem hodně, ale toto je za mě jedno z největších zklamání za tento rok. Ten nápad má velký potenciál a kdyby si autorka s příběhem dala víc práce, mohlo to být úplně o něčem jiném, takhle ale bohužel nemůžu doporučit.
Tak dobře to znělo a tak špatně to nakonec dopadlo. Třepala jsem se na tu chvíli, kdy za okny nastane ten pravý podzim a já se pustím do knížky, která si o to v takovou chvíli přímo říká. A ta chvíle byla hodně dlouhá.
Dýchne na vás atmosféra zapadlé vesnice, to určitě. Ale za mě to bylo tak asi všechno. Nebála jsem se, nevyvolalo to ve mně ani žádný stísněný pocit...prostě jsem tak plula a říkala si, že mě to vlastně vůbec nebaví. Spousta úvah a myšlenek na úkor krátkých, plochých a málo uvěřitelných dialogů. Postavit příběh na slovanské mytologii je samo o sobě úžasné, protože toho u nás moc není, ale nakonec z toho vylezlo něco takového...nijakého. Až u rožanice jsem trochu zpozorněla, ale pak to zase spadlo do takové té unylosti. U konce jsem se vyloženě vztekla, protože se tak dlouho pachtím myšlenkovými pochody všech postav, abych jen nakoukla do nějaké mlhy, v rychlosti pokecala, zatímco čas kolem plyne jinak, pak se mám setkat s tím nejhorším démonem, což se taky nehorázně odbyde, aby to skončilo naprosto otřesně. já nemám nic proti otevřeným koncům, když jsou správně uchopeny, ale tohle byl celé jeden velký sešup, na jehož konci jsem si chvíli říkala, jestli se jim v tiskárně neztratilo několik dalších stránek.
Mělo to velký potenciál, opravdu hodně velký, ale to zpracování mě tedy zklamalo. A to jsem nebyla nijak zmlsaná, protože Sáru Lindertovou jsem pořád ještě nečetla. Tak nevím no. Jsem z toho dost mrzutá.
Musím říct, že jsem nadšená. Téma folkloru a obživlích mýtů se mi hrozně líbila. Autorčin styl je ohromně čtivý. Myslím, že se mi kniha líbila ještě víc než Zmizení Sary Lindertové.
Tahle autorka se začíná stávat mou oblíbenou. Kniha mě až na pár detailů pohltila a u pár kapitol jsem si musela dávat pauzy na rozležení děsivých momentů. Vřele doporučuji.
Štítky knihy
čarodějnice horory česká fantasy pohané, pohanství vesnice noční můry pro dospívající mládež (young adult)
Autorovy další knížky
| 2019 |  Zmizení Sáry Lindertové |
| 2020 |  Noci běsů |
| 2022 | Technické památky českých zemí |
(SPOILER) Vzhledem ke všem těm nadšeným komentářům jsem měla od knížky velká očekávání. Ale zklamala jsem se… Námět je originální, ale za mě nepříliš šťastně uchopený. Dobrou polovinu knihy se tam nic pořádného neděje a všichni se motají v podivném kruhu, kde se jen neustále opakuje, že si nic nepamatují, a když už si jeden něco pamatuje, tak to stejně nechce říct, takže to nakonec vyjde na stejno, jako by si nic nepamatoval. Na konci celého příběhu zůstává spousta nezodpovězených otázek. Např. proč si nic nepamatovali poprvé, ale podruhé ano? Proč Sonja taky neztratila paměť, když očividně odešla ve stejně „bdělém“ stavu, jako ti další dva? Jakým způsobem se dostali do toho „světa snů“? Jak to, že tam byla i jejich hmotná těla, když obvykle tam odcházejí jen duše? Co přesně všechny ty běsi dělají, mimo to, že číhají pod postelí a děsí děti? A jak proti nim měla vlastně Astrid bojovat? No, je toho dost…
Oceňuji temnou atmosféru, ta byla skutečně povedená, tíživá a mrazivá. Ale ani zdaleka tak strašidelná, jak bych si představovala od „mysteriózního thrilleru“. Není těžké mě vyděsit, ale tady jsem se skutečně nebála, ač jsem do toho šla s přesvědčením, že skutečně nebudu moct usnout. Možná to bylo i tím, že pro mě zkrátka ten příběh nebyl uvěřitelný – pohraniční vesnice, která i v moderní době žije naprosto odstřižená a klaní se přes tisíc let zapomenutým bohům? Dobrá, že to dělají staří lidé, dejme tomu… Ale i puberťáci? Doba sice není přesně specifikovaná, ale podle toho, že ženy nosí kalhoty, u řezníka se stojí fronta na maso a Dora měla během práce v samoobsluze plášť, navíc technika a elektronika podle všeho nebyla ještě tak vyvinutá, bych to zařadila někam do totalitní éry. Kdyby se příběh odehrával hlouběji v historii, bylo by to možná uvěřitelnější.
Strašně mě štvala zaříkadla zkopírovaná z Čarodějek. Všimli jste si toho? A prý se tam objevují i motivy ze Sabriny, což nemůžu posoudit. Mladší čtenáři to nejspíš nezachytí, ale my, co jsme na těch seriálech strávili dětství…
A pak ten Gusta… To byl asi největší přešlap. Celá vesnice věřila tomu, že celých 12 let někde děti držel, a to navzdory tomu, že on sám byl patrně někde dlouhou dobou zavřený. A co je ještě víc šokující, věřili tomu i poté, co se děti vrátily živé a zdravé, ačkoliv pokud by jejich domněnky byly pravdivé, musely by už dávno umřít hlady. Taky jsem čekala, že se nějak vyvine to jeho náhlé úmrtí. V první chvíli to vyznělo tak, že i když to všichni považovali za sebevraždu, bylo za tím možná něco víc. A navíc ten jeho duch… V tu chvíli, kdy se ukázalo, že to byl duch, a jen pár stran před tím se mluvilo o tom, že člověk může vidět jen svého zemřelého pokrevního příbuzného, by to snad každému minimálně začalo vrtat hlavou. A když se k tomu ještě přidá věčné pořvávání „kukačko“ a označování matky za poběhlici, tak by to snad někomu, kdo bez problémů zvládl mentální přerod z dítěte v dospělého v naprosté izolaci, mělo docvaknout.
Bohužel se obávám, že pokud se kniha skutečně dočká překladu, bude západní svět věřit, že náš venkov je sto let za opicemi, ženy jsou jen služky mužů a děti prakticky pořád na obtíž.