Nebe je naše
Luke Allnutt
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/368601/mid_nebe-je-nase-Gbp-368601.jpg
4
118
42
Srdceryvný román o lásce a naději, které dokážou vyléčit i smrtelné rány. Rob Coates v životě dosáhl všeho, po čem toužil. Je úspěšný, šťastně ženatý a má báječného synka Jacka, s nímž je každý den plný dobrodružství. Poté však jeho rodinu zasáhne nelítostná nemoc a vše změní. Rob se ocitne na dně a nedokáže překlenout propast, jež ho náhle odděluje od jeho života a především od jeho ženy, které se zcela odcizí… Jedinou útěchu nachází ve fotografování míst, která navštívil se synem. Pomůžou mu vzpomínky na šťastné chvíle dojít smíření a odpuštění? Nebe je naše je román plný zvratů – stejně jako život sám. Osloví každého, kdo ví, co znamená někoho ztratit, ale také každého, kdo ví, co je to velká láska. Autor citlivým avšak civilním stylem ukazuje, že cesta vedoucí od naděje k zoufalství a zpět není vůbec jednoduchá a neexistuje pro ni žádný recept, ale také ukazuje, že i srdce, které zasáhla hluboká rána, se může naučit znovu bít.... celý text
Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno: 2018 , PlusOriginální název:
We Own The Sky , 2017
více info...
Přidat komentář
Asi není snadné číst o nemoci jakou je rakovina. A už vůbec ne, pokud se týká malého dítěte. Tato kniha se čte snadno a přesto těžce. Je převážně z pohledu otce, ztrácejícího touto nemocí svého syna. O tom, jak se s tím vyrovnává, o žalu, bolesti, boji, chytání se stébel, marnosti a otcovské lásce. Ale i o zoufalství obou rodičů, odcizení se, výčitkám, bojem o svůj rozum po smrti dítěte, odpuštění a nalezení cesty zpět k sobě.
Až na slabší začátek, knihu doporučuji k přečtení.
Velmi tezke tema, jelikoz jsem sama matkou, tak si vubec nedokazu predstavit situaci hlavniho hrdiny. Kniha se pekne cetla a clovek se do ni vcitil.
Noční můra každého rodiče. Přijít o dítě a tím i jeden o druhého, protože každý se s tragédií vyrovnává po svém. Smutný, pravdivý příběh.
Hlavní hrdina Rob je šťastně ženatý, má rodinu, práci, která ho baví a nic mu nechybí. Až do doby, než do rodiny přijde nemoc. Vše se v rodině změní, Robův život se zhroutí a jedinou jeho útěchou je fotografování míst, která navštívil se synem.
Smutný příběh, který zahraje na Vaše emoce. Příběh plný lásky, citu, dojetí. Zvláště pro ty, kdo mají děti, to bude hodně náročné čtení. Kniha se čte dobře, ale mám k ní několik výhrad.
Nemám ráda, když se na začátku knihy dozvíte, jak to vlastně celé skončí, takže už Vás toho moc nepřekvapí. Některé situace v knize mi vadily, že bylo jasné, kam se chce autor dále ubírat. Bylo to předvídatelné a vadila mi některá klišé. Navíc hlavní postavy mi byly značně nesympatické, tak jsem se nemohla do příběhu úplně ponořit a maximálně to prožít.
Každopádně velice silné téma a pokud máte rádi srdceryvné příběhy, určitě po knížce sáhněte.
3,5*/5*
Krásná kniha o smutných životních krocích. Pro rodiče to musí být nepředstavitelné utrpení a velmi těžké vyrovnání se s danou realitiu. Ano , věřím , že každý z nás by to řešil vlastní cestou. Spousta lidí chce zapomenout , nepŕipomínat , pokračovat dál v životě. Za sebe si myslím , že autor dobře vystihl krásu fotografování a i jeji hlubší význam. V dnešní době , kdy se fotí dft. jak na běžícím páse , bez přemýšlení ,si uživatelé ani kolikrát neuvědomují , jaká fotka cenu má či nikoliv. Nakonec nám z dětství našich dětí zůstanou jen fotografie. A věřím , že pokud máme alespoň trochu cit ,dokážeme zachytit okamžik , který vždy vyvolá vzpomínky atmosféry té chvíle . Je to naše historie .Nemám rád názor , že minulost je pryč , žijme přítomností a hleďme spíš dopředu. Jasně, v jistých okamžicích to pravda je , ale nepotěšit a nepoučit se z minulosti , ať už byla veselá či smutná , a jen se hnát a shlížet k zítřkům , se mi zdá zvláštní.
Kniha samozřejmě splnila očekávání , a vryla se do podvědomí , co kdyby já , mé dítě , má partnerka . A rakovina tedy zrovna nechodí po horách , jde po nás i s jinými nemocemi. Po zásahu diagnozou dostává náš přítomný život ohraničené možnosti. Važme si malých radostí, ať už v podobě zapadajícího slunce , vlídnému slovu , pochopení , ale i té pro nás krásne fotografie , která k nám promlouvá.
Na knihu jsem se chystala už přes rok, téma je mi profesně blízké, tak jsem byla zvědavá, jak jej autor uchopí, za zpracování dávám 4,5 *, které ráda zaokrouhlím nahoru, rozhodly emoce - Londýn, Praha, maminka účetní, táta ajťák:-)... (červenec 1324 str.)
Tolik emocí v jedné knize...citlivé téma smrti je popsáno tak reálně,že jsem při četbě polykala slzy.Nečekala jsem hodně,ale dostala jsem toho tolik...smutná kniha,přesto skvěle napsaná!!Určitě doporučuji!
Tuhle knihu jsem přelouskal během pár dní. Jakožto otec dvou malých dětí jsem vše emotivně prožíval. Potvrzuje, že v životě často není na co čekat a že svým dětem musíme věnovat víc času bez ohledu na zdraví. Už nikdy nebudou tak malé a roztomilé jako teď. Kniha je krásně čtivě napsána a oba příběhy (před i po) mají něco do sebe. Doporučuji!
Ztráta dítěte z pohledu otce-silný příběh,silné emoce,síla lásky . Příběh,který by nechtěl prožít žádný rodič. Pro mě kniha mého čtenářského roku.
Obsahuje spoilery!!!
Knihu jsem četla před necelými dvěma měsíci, ale i přesto si živě vzpomínám, jaké pocity a myšlenky ve mně "Nebe je naše" vyvolávalo. Je to hodně srdceryvná kniha, která musí každého nějakým způsobem zasáhnout a určitě vás nenechá chladnými.
Tento román skrývá příběh o lásce nejen dvou zamilovaných lidí, ale hlavně té rodičovské. Myslím, že kdybych měla děti, asi by se mě kniha dotkla ještě více. Nicméně i tak jsem si dokázala představit tu bolest, jakou Robert s Annou prožívali. Autor si dal záležet, aby od začátku vykreslil jejich vztah, tu čistou lásku, kterou chovali jeden k druhému. A potom tu bolest, kterou byli nuceni prožívat, když zjistili, že jejich syn umírá a oni s tím nemohli nic udělat. Rob se s tím nedokázal smířit a samozřejmě nepřestával hledat nějaké léčebné metody a dělal cokoliv, aby se jeho chlapeček uzdravil. Anna na druhé straně stála pevně při zemi a přijala osud jejího syna, protože věděla, že na rakovinu lék neexistuje. Když Jack umřel, autor opět poukázal na dva typy lidí, kteří se vyrovnávají s tou ztrátou. Rob se utápěl v depresích, začal pít a dostal se na úplné dno, zatímco Anna hledala způsoby, jak se zaměstnat a tolik na to nemyslet, jinak by dopadla stejně jako její muž. Jsou to dva způsoby, bohužel ne každý je tak silný jako Anna a dokáže jít dál.
Do knihy jsem se zpočátku nemohla vůbec začíst a moc mě nebavila. Rob ani Anna nebyly ty nejsympatičtější postavy a trvalo dlouho, než si mě kniha získala. Všechno začalo být zajímavé až když Jack onemocněl. Samozřejmě je vykreslení toho Robova a Annina příběhu důležité, jen to nebylo moc záživné.
Každý si z ní určitě něco odnese. Do mě se nejvíce zaryla ta myšlenka o sdílení svého příběhu s ostatními. Když o někoho přijdete, nejlepším způsobem, jak se s tím vyrovnat, jak to přijmout, je ten, že si o tom s někým promluvíte. A vím, o čem mluvím. V době čtení jsem si také procházela těžkým obdobím a celkem mi pomáhalo, že jsem to v sobě nemusela dusit, ale že jsem měla někoho, s kým si o tom můžu promluvit a kdo se mě bude snažit pochopit. Protože to je v životě důležité, ne? Sdílení svého příběhu. Není to lehké a zpočátku se vám to bude zdát nesmyslné, ale postupem času si uvědomíte, že vám ten lidský kontakt pomáhá... Ať si procházíte čímkoliv, je lepší si o tom s někým promluvit.
Další velkou myšlenkou je neztrácet naději. Je snazší to říct, než se toho držet (opět vím, o čem mluvím - sama jsem o naději skoro přišla), ale musíte věřit, že naděje tam pořád někde je. Možná jen nepatrná, ale je - a musíte se jí držet. Musíte věřit, že přijde světlejší den. Je důležité se nějak rozptylovat a nenechat tu temnotu, aby vás obklopila. Kdo má za sebou nějaké těžké období, snad mě pochopí.
Kniha rozhodně stojí za přečtení. Přiměje vás se zamyslet a možná právě díky ní něco pochopíte.
Asi jsem od toho očekávala něco trochu jiného a musím přiznat, že jsem nebyla zrovna příjemně překvapena. Anotace toho o ději moc neprozradila a na takové téma jsem nebyla připravená. Nejspíš na to nejsem dostatečně zralá, ale první polovina knihy mě moc nechytla, postavy mi byly nesympatické (zvláště pak Anna, které ani totožné jméno nepomohlo k tomu, abych si ji oblíbila) a přestože nechci být necitelná, nějak jsem se nemohla vcítit do dané situace, jako bych vše jen sledovala zpovzdálí. Ale druhá polovina mě vtáhla do děje a moc se mi líbil povedený konec, který vše vysvětlil a vcelku realisticky uzavřel.
Vyzdvihla bych především to, jak autor bravurně popisuje vyrovnávání se rodičů s tak těžkou ranou osudu. Způsob, jakým se člověk snaží bránit smutku, jak se cítí a jak přemýšlí, je pokaždé odlišný, ale vždy má svůj důvod. V tomto ohledu mi toho knížka dala opravdu hodně.
Myslím, že bych musela mít své vlastní děti, aby se mě kniha nějak víc dotkla či mě dokonce zasáhla. Každopádně cítím, že mě do jisté míry dost ovlivnila a zanechala ve mně svou stopu - a to je pro mě známkou toho, že stála za přečtení.
Mimochodem, naprosto jsem se zamilovala do názvu. A teď, když konečně vím, proč zrovna Nebe je naše, mám pocit, že mi ta slova budou ještě pár dní znít v hlavě...
Tato kniha, jelikož je fikce, pro mě měla dostatek líbivosti i tragičnosti, což jsem kdysi (okolo 20 let) měla ráda u románů Ericha Segala. Studentská láska, dva úžasní lidé, dítě... a pak.... No, mám bohužel už něco odžito, i tu nemoc, a (několinásobně bohužel) v blízkém okolí i tu tragédii pro rodiče největší, takže jsem v knize hledala i nalézala i momenty typu: ano, takhle to ti lidé vnímají, prostě bylo to (z větší části) uvěřitelné. V poslední třetině už mi ale přišlo, že autorovi se fantazie trochu vymkla. (SPOILER: Pracujíce v profesi blízké zdravotnictví kladně hodnotím, že epizoda s alternativní léčbou dopadla jak dopadla, nerada bych, kdyby se házela špína na klasickou medicínu.) Příběh nebyl tolik o nemocném dítěti jako o jeho rodičích - znovu jsem si uvědomila, že být rodičem je fakt fuška, jelikož osud vám skrz dítě může nečekaně a neuvěřitelně krutě ublížit. Od přečtení Nebe své děti objímám ještě o něco častěji.
ufff co k této knize napsat. Bylo to emočně náročné, několikrát jsem ji musela na chvíli odložit, abych se sebrala a zastavila aspoň na chvílí ty proudy slz, abych viděla vůbec na písmenka. Kniha je napsána velmi čtivě, přečteno za jeden večer, kdy jsem po přečtení byla tak rozrušená, že jsem nemohla usnout. Velmi smutný příběh, který mne zasáhl a kniha se mi moc líbila.
Co se dá o takové knížce napsat jinýho než to, že je smutná?
Je smutná a moc. Když si k tomu člověk přičte to, že kamarádka, kterou mám moc ráda bojuje taky s tímto svinstvem a nevypadá to vůbec dobře, tak mě to trochu víc semlelo no.
Člověk si zase o trochu víc uvědomí, že by si měl vážit maličkostí a toho, že tu může být. Určitě ale teda kniha není pro všechny. Obávám se, že i já v sobě budu mít hořkost a smutek z této knížky ještě dlouho v sobě.
Kniha se mi moc líbila, i když jsem ji četla pro mě ne moc vhodou dobu. V době čtení této knihy mi zemřela kamarádka, náhle, nečekaně...
Příběh byl hodně emotivní... knihu jsem bohužel probrečela...
Žádný rodič by nechtěl prožít, to co rodiče v knize a asi si to ani nikdo nedokaže představit...Výborná kniha.
Vlastně nikdy nevím co psát ke knihám, které se věnují podobným tématům. Možná, že byla malinko nedotažená. Měla obrovský potenciál, ale podle mě se maličko více věnovala podrobnému popisu první poloviny knihy. Já asi čekala malinko více v té druhé polovině. Nebo ke konci knihy. Každopádně je to ale velice čtivě napsaná kniha. Čtení určitě nelituji.
Luke Allnutt dal knižnímu světu opravdový skvost. Dojímavý, lidský, smutný příběh o odchodu nejbližšího človíčka ve vašem životě. Z příběhu je cítit smutek a beznaděj. Když víte, že už nemůžete udělat nic, a přesto se s tím nechcete smířit. Copak to jde? Přiznat si, že už je konec? Nebe je naše je kniha, která má poslání.
*Když jsem se naposledy díval na zahradu, všiml jsem si toho. Ve větru se houpala třetí slunečnice.*
Co napsat o knize na takové téma?
Příběh vypráví tatínek Rob, jehož synovi v pěti letech diagnostikují rakovinu mozku.
Co říct, co (ne)dělat, jak se zachovat vůči rodičům, jejichž dítě je takto nemocné??
Anna a Rob si toho před Jackovým narozením prožili tolik a pohoda trvala jen tak krátce ???? Kdy si přiznat, že už rodič nemůže pro své dítě nic jiného udělat? A jde to vůbec? Jak se s tím vyrovnat?
Pro mne těžké čtení, ale krásně napsáno.
Nebe je naše
Je až neskutečné, kolik bolesti se vejde do života. Určitě si tento příběh přečtěte.